[heb. šaʹchaf].

Jeden z ptáků, kteří loví kořist nebo se živí mršinami a které Boží zákon Izraelitům zakazoval jíst. (3Mo 11:13, 16; 5Mo 14:12, 15)

Překlad Pět knih Mojžíšových překládá hebrejský název tohoto ptáka jako „kukačka“, všeobecně se však dává přednost překladu „racek“. (Viz heslo KUKAČKA.) Někteří lexikografové se domnívají, že název ptáka je odvozen od kořene, který znamená „být tenký, štíhlý nebo hubený“, což by mohlo odpovídat popisu racka podle jeho upraveného vzhledu a relativně štíhlého těla v porovnání s dlouhými, špičatými křídly. Jiní znalci se domnívají, že hebrejský název šaʹchaf je napodobením pronikavého křiku, který tento obvykle hlučný pták vydává. Také podle starších překladů (LXX, Vg) toto slovo označuje racka. Hebrejskému výrazu šaʹchaf lze rozumět tak, že se jedná o obecný název pro mořského ptáka s blánami mezi prsty, který racka připomíná. Do této skupiny patří rackové, rybáci, zobouni a chaluhy.

Rackové patří do čeledi rackovitých (Laridae), jsou obvykle zdatní letci a navíc umí dobře plavat, takže na vodě odpočívají, a dokonce i spí. Racek střídavě mává křídly, vzlétá, krouží a plachtí dolů, aby zachytil nějakou potravu v podobě ryb, hmyzu a prakticky každé formy zbytků či odpadu (v přístavech tudíž slouží jako velmi hodnotný čistič). Racek stříbřitý vynáší do vzduchu slávky či jiné měkkýše a potom je pustí na skálu, aby se rozbili a mohl jejich obsah sníst. Ačkoli racek s oblibou žere mršiny, má přesto mimořádně čisté zvyky.

V Palestině, podél pobřeží Středozemního moře a kolem Galilejského moře žije několik druhů racků včetně racka stříbřitého (Larus argentatus) a různých poddruhů racka chechtavého (Larus ridibundus). Jsou obvykle bílí, i když hřbet a horní strana křídel mohou být perleťově šedé. Zobák mají silný a lehce zakřivený. Obvykle žijí v koloniích a hnízdí na okrajích skalních útesů nebo podél pobřeží. Velikost těla se pohybuje od velikosti holuba až po asi 76 cm do délky a rozpětí křídel může být až 1,5 m. Tento neklidný a zdánlivě neúnavný pták dokáže pokračovat v letu i za bouře. Má bohatá a překrývající se pera a na jednom velkém rackovi bylo napočítáno až 6 544 per, která udržují tělo v teple a v suchu během dlouhých období odpočinku na vodě.

Na palestinských pobřežích se vyskytuje také hojně rybák patřící do podčeledi rybáků (Sterninae). Má štíhlejší tělo než racek, nežere mršiny, má vidlicovitý ocas a dlouhá špičatá křídla, která jsou užší než u racka. Většina rybáků je bílých, mají však obvykle černou nebo šedou čepičku. Rybák se živí převážně malými rybkami; vznáší se a najednou se rychle vrhne jako šipka do vody a svým dlouhým, rovným, štíhlým zobákem míří směrem dolů, aby uchvátil kořist. Ze všech ptáků je rybák nejlepší letec na dlouhé vzdálenosti a rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) ročně uletí až 35 400 km. Někteří rybáci však dávají přednost pobřežním vodám v teplejších oblastech. Jejich rychlý, velmi elegantní let jim vysloužil označení mořské vlaštovky.

Racek podobně jako sokol a ibis byl ve starověkém Egyptě pokládán za posvátného ptáka.