Zachycená posloupnost předků či příbuzných lidské rodiny. Slavným Rodopiscem, Tím, kdo vede záznamy o stvoření, o počátcích, o rození a o původu, je Jehova Bůh. Je „Otcem, jemuž každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“. (Ef 3:14, 15) Jeho Slovo, Bible, obsahuje přesné záznamy o rodokmenech, které mají významnou úlohu v jeho záměru.

Člověk má vrozenou touhu poznat, kdo byli jeho předkové, a také zachovat své rodinné příjmení. Mnohé starověké národy vedly rozsáhlé rodopisné záznamy, zejména v případě kněžských a královských rodů. Takové seznamy pořizovali Egypťané a také Arabové. Byly nalezeny klínopisné tabulky s rodokmeny babylónských a asyrských králů. Pozdějšími příklady jsou rodopisné seznamy Řeků, Keltů, Sasů a Římanů.

Hebrejským slovesem pro registraci legitimních předků je slovo ja·chasʹ, které bývá překládáno ‚být rodopisně zaznamenán‘ (1Pa 5:17); příbuzné podstatné jméno je jaʹchas, a to se předkládá jako „rodopisný záznam“. (Ne 7:5) V 1. Timoteovi 1:4 a v Titovi 3:9 se vyskytuje řecký výraz ge·ne·a·lo·giʹa, který se vztahuje na seznamy osobních předků neboli ‚rodokmeny‘.

Apoštol Matouš začíná své evangelium slovy: „Kniha dějin [ge·neʹse·os, tvar slova geʹne·sis] Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ (Mt 1:1) Řecké slovo geʹne·sis znamená doslova „rodová linie; původ“. Tímto řeckým výrazem je v Septuagintě přeloženo hebrejské slovo tó·le·dhóthʹ, jež má stejný základní význam a jež na mnoha místech v 1. Mojžíšově znamená evidentně „dějiny“. (Srovnej 1Mo 2:4, Rbi8, ppč.)

 Matouš samozřejmě neuvádí pouze Kristův rodokmen. Pokračuje vyprávěním o Ježíšově narození, službě, smrti a vzkříšení. To tehdy nebyl nijak neobvyklý zvyk, protože rodokmeny tvořily základní strukturu nejstarších dějin Řecka. V těchto obdobích starověku se dějiny soustředily kolem těch lidí, kteří byli v rodokmenech uvedeni. Rodokmeny tedy byly důležitou součástí historických zpráv a v mnoha případech tvořily úvod k těmto zprávám. (Viz 1Pa 1–9.)

Když Bůh vynesl v Edenu rozsudek, dal slib, že Semeno ‚ženy‘ zhmoždí Hadovi hlavu. (1Mo 3:15) Na základě toho mohla vzniknout myšlenka, že Semeno bude mít lidské předky, i když to, že příslušníci rodové linie Semene budou žít na zemi, bylo konkrétně uvedeno teprve až v době, kdy bylo Abrahamovi řečeno, že si prostřednictvím jeho Semene budou žehnat všechny národy. (1Mo 22:17, 18) Proto začal mít rodokmen Abrahamovy rodiny tak velký význam. Bible je tedy jedinou písemnou zprávou nejen o Abrahamově původu, ale také o původu všech národů, jejichž předky jsou Noemovi synové Sem, Cham a Jafet. (1Mo 10:32)

V díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible (G. Buttrick, ed., 1962, sv. 3, s. 515) E. J. Hamlin uvádí, že přehled národů v 1. Mojžíšově je „ve starověké literatuře něčím jedinečným. . . . Takový zájem o dějiny není patrný v žádné jiné náboženské literatuře světa.“

Účel rodopisných záznamů. Člověk má přirozený sklon vést záznamy o tom, kdo se kdy narodil a kdo je s kým v příbuzenském vztahu, ale kromě toho jsou rodokmeny důležité z hlediska chronologie, zejména pokud jde o nejstarší období lidských dějin. Záznamy o určitých rodových liniích byly navíc nezbytné kvůli Božím slibům, proroctvím a Božímu jednání.

V požehnání, které Noe pronesl po potopě, bylo ukázáno, že Semovi potomci budou mít Boží přízeň. (1Mo 9:26, 27) Později Bůh zjevil Abrahamovi, že to, co bude nazváno jeho „semeno“, bude potomkem Izáka. (1Mo 17:19; Ří 9:7) Začalo tedy být zřejmé, že k určení totožnosti tohoto Semene bude zapotřebí velmi pečlivého zaznamenávání rodokmenů. Proto byla v průběhu času pečlivě registrována rodová linie Judy, kmene, kterému bylo slíbeno, že bude mít postavení vůdce (1Mo 49:10), a zejména Davidův rod, královská linie. (2Sa 7:12–16) Tyto záznamy měly poskytnout údaje pro rodokmen Mesiáše, Semene — rodokmen nesmírného významu. (Jan 7:42)

Dalším rodokmenem, na který se velmi pečlivě dohlíželo, byl rodokmen kmene Levi; zvláštní důraz byl kladen na kněžskou rodinu Áronovu. (2Mo 28:1–3; 4Mo 3:5–10)

Navíc pod Zákonem byly rodopisné záznamy velmi důležité proto, aby bylo při rozdělování země možné stanovit vztahy mezi kmeny a v případě územního dědictví určit vztahy mezi rodinami. Tyto záznamy byly nezbytné také pro určení nejbližšího pokrevního příbuzného, který jakožto go·ʼelʹ splňoval požadavky k uzavření švagrovského manželství (5Mo 25:5, 6), vykoupení svého příbuzného (3Mo 25:47–49) a pomstění krve, kterou prolil nějaký vrah (4Mo 35:19). Smlouva Zákona také zakazovala uzavírání manželství mezi lidmi určitého stupně pokrevního příbuzenství, a i k tomu bylo zapotřebí znát vztahy vyplývající z rodokmenů. (3Mo 18:6–18)

To, že se těchto rodokmenů Izraelité přísně drželi, je patrné na situaci, která vznikla po návratu z Babylóna; tehdy někteří Izraelité tvrdili, že jsou potomci kněží, ale své rodové seznamy nemohli najít. Nehemjáš nařídil, že dokud svůj rodokmen nebudou moci veřejně potvrdit, nesmějí jíst z nejsvětějších věcí, které byly kněžím poskytovány. (Ne 7:63–65) V soupisu lidu pořízeném Nehemjášem byli uvedeni i Netinim, protože oficiálně tvořili skupinu, která byla zasvěcena službě v chrámu, přestože to nebyli Izraelité. (Ne 7:46–56)

Ve většině případů rozhodně nebylo záměrem, aby rodopisné seznamy poskytovaly úplné informace týkající se chronologie. Přesto účelům chronologie slouží často v tom smyslu, že umožňují ověřit určité body v chronologii nebo že doplňují důležité podrobnosti. Rodopisné seznamy nemohou být obvykle použity ani jako ukazatel růstu populace; v mnoha případech jsou totiž v místech, kde to pro konkrétní rodokmen není nezbytné, vynechány určité mezičlánky. A vzhledem k tomu, že rodokmeny obvykle neobsahují jména žen, nejsou v nich tudíž uvedena jména manželek ani konkubín, které některý muž mohl mít; podobně v nich nejsou jmenováni ani všichni jeho synové, které mu tyto manželky porodily; v některých případech  mohou být vynecháni i někteří synové hlavní manželky.

Od Adama do potopy. V Bibli jsou doklady toho, že už od počátků lidstva existovaly záznamy o příbuzenských vztazích v rodinách. Když se narodil Adamův syn Set, Eva řekla: „Bůh mi ustanovil jiné semeno místo Abela, neboť Kain ho zabil.“ (1Mo 4:25) Zástupci rodové linie, která začala Setem, přežili potopu. (1Mo 5:3–29, 32; 8:18; 1Pe 3:19, 20)

Od potopy do Abrahama. V linii začínající Noemovým synem Semem, jemuž jeho otec požehnal, se narodil ‚Jehovův přítel‘ Abram (Abraham). (Jk 2:23) Tento rodokmen a výše zmíněný rodokmen z doby před potopou jsou jedinými prostředky, pomocí nichž je možné stanovit chronologii lidských dějin do Abrahama. Seznam týkající se doby před potopou jde přes Setovu linii a seznam týkající se doby po potopě jde přes Sema. Důsledně je v něm uváděno, kolik let uplynulo od narození určitého člověka do doby, kdy se mu narodil syn. (1Mo 11:10–24, 32; 12:4) Žádné další obsáhlé rodopisné seznamy týkající se tohoto historického období neexistují; to znamená, že tyto seznamy slouží dvojímu účelu — jako rodokmeny i jako chronologie. Informace obsažené v rodokmenech se v několika dalších případech používají k časovému zařazení konkrétních událostí. (Viz heslo CHRONOLOGIE, Od roku 2370 př. n. l. do smlouvy s Abrahamem.)

Od Abrahama do Krista. Díky Božímu zásahu se Abrahamovi a Sáře narodil syn Izák, prostřednictvím kterého mělo přijít slíbené „semeno“. (1Mo 21:1–7; Heb 11:11, 12) Izákův syn Jákob (Izrael) byl předkem 12 původních kmenů. (1Mo 35:22–26; 4Mo 1:20–50) Juda měl být kmenem králů, a královská linie se později zúžila na Davidovu rodinu. Leviho potomci se stali kmenem kněží, přičemž samotný kněžský úřad byl omezen pouze na Áronovu linii. Aby se mohlo potvrdit, že Král Ježíš Kristus má zákonné právo na trůn, muselo se dokázat, že je z Davidovy rodiny a z kmene Juda. Nemusel však mít levitské předky, protože jeho kněžství, jak Bůh přísahal, bylo podle způsobu Melchisedeka. (Ža 110:1, 4; Heb 7:11–14)

Další významné rodopisné seznamy. Kromě rodové linie vedoucí od Adama k Ježíšovi a rozsáhlých rodokmenů 12 Jákobových synů existují také rodopisné seznamy z počátečních období národů, které byly s Izraelem příbuzné. Patří k nim rodokmeny Abrahamových bratrů (1Mo 11:27–29; 22:20–24), Išmaelových synů (1Mo 25:13–18), Moaba a Ammona, což byli synové Abrahamova synovce Lota (1Mo 19:33–38), synů Abrahama a Ketury, tedy předků Midiana a dalších kmenů (1Mo 25:1–4), a potomků Esaua (Edoma) (1Mo 36:1–19, 40–43).

Tyto národy jsou významné tím, že byly příbuzné s Božím vyvoleným národem Izraele. Izák i Jákob dostali manželky z rodiny Abrahamova bratra. (1Mo 22:20–23; 24:4, 67; 28:1–4; 29:21–28) Moabskému, ammonskému a edomskému národu Bůh přidělil území, která hraničila s Izraelem, a Izraeli bylo řečeno, aby nepronikal na územní dědictví těchto národů a aby se ani nevměšoval do jejich záležitostí. (5Mo 2:4, 5, 9, 19)

Oficiální archívy. Zdá se, že kromě seznamů, které si vedly jednotlivé rodiny, byly v Izraeli vedeny i celonárodní záznamy. V 1. Mojžíšově 46. kapitole nacházíme seznam těch, kdo se do doby, kdy Jákob přišel do Egypta, a nepochybně ještě až do doby, kdy zemřel, narodili v jeho domácnosti. Rodokmen, ve kterém jsou uváděni převážně potomci Leviho a který byl patrně opsán z nějakého dřívějšího seznamu, je zaznamenán ve 2. Mojžíšově 6:14–25. První sčítání národa bylo provedeno v pustině Sinaj v roce 1512 př. n. l., druhý rok po tom, co Izraelité vyšli z Egypta; tehdy dali potvrdit svůj původ, „pokud jde o jejich rodiny v domě jejich otců“. (4Mo 1:1, 18; viz také 4Mo 3.) Jediným dalším předexilním sčítáním izraelského národa, které bylo Bohem schváleno a o kterém máme písemnou zprávu, bylo sčítání provedené asi o 39 let později na Moabských pláních. (4Mo 26)

Vedle rodokmenů, které jsou zaznamenány v Mojžíšových spisech, existují ještě rodopisy pořízené dalšími oficiálními kronikáři, k nimž patřili Samuel, pisatel knih Soudci, Rut a části 1. Samuelovy, Ezra, který napsal 1. a 2. Paralipomenon a knihu Ezra, a Nehemjáš, pisatel knihy, jež nese jeho jméno. V těchto spisech jsou také důkazy, že rodopisné záznamy vedli i další lidé — Iddo (2Pa 12:15) a Zerubbabel, jenž zřejmě nařídil, aby Izraelité, kteří se vrátili do vlasti, provedli zápisy do rodokmenů. (Ezr 2) Za vlády spravedlivého krále Jotama existoval  rodopisný seznam izraelských kmenů, které žily v zemi Gilead. (1Pa 5:1–17)

Tyto rodokmeny byly pečlivě uchovávány až do začátku našeho letopočtu. Důkazem toho je skutečnost, že každá rodina v Izraeli byla schopna vrátit se do města svého otcovského domu, aby tam byla sepsána, jak to krátce před Ježíšovým narozením nařídil Caesar Augustus. (Lk 2:1–5) Ví se také, že Zecharjáš, otec Jana Křtitele, byl z kněžského oddílu Abijášova a že Janova matka Alžběta byla z Áronových dcer. (Lk 1:5) O prorokyni Anně je napsáno, že byla „z Ašerova kmene“. (Lk 2:36) A z rozsáhlých seznamů Ježíšových předků, které jsou obsaženy v Matoušovi 1. kapitole a v Lukášovi 3. kapitole, je samozřejmě patrné, že tyto záznamy byly vedeny v úředních archívech a bylo do nich možné nahlédnout.

Historik Josephus dosvědčuje, že oficiální židovské rodopisné záznamy existovaly; uvádí totiž: „Moje rodina nemá žádný nízký původ; její kořeny sahají daleko do minulosti ke kněžským předkům. . . . Moji předkové však nebyli jen obyčejní kněží, ale patřili k prvnímu ze čtyřiadvaceti oddílů — což je podstatný rozdíl — a k nejvýznačnějšímu z rodů, které tento oddíl tvořily.“ Potom poukazuje na to, že jeho matka byla potomkem Hasmoneovců, a dodává: „S tímto rodokmenem, který uvádím tak, jak jsem ho našel zaznamenán v úředních seznamech, mohu odmítnout ty, kdo by mou rodinu rádi očernili.“ (Život, 1, 2, 6 [1])

Oficiální rodokmeny Židů nezničil král Herodes Veliký, jak na začátku třetího století tvrdil Africanus, ale je nepochybné, že je zničili Římané, když v roce 70 n. l. zničili Jeruzalém. (Proti Apiónovi, F. Josephus, I, 30–38 [7]; Válka židovská, II, 426–428; VI, 354) Od té doby Židé už nejsou schopni určit svůj původ ani v těch dvou nejdůležitějších rodových liniích — Davidově a Leviho.

Zjištění příbuzenských vztahů. Ke zjištění příbuzenských vztahů je často nezbytné znát kontext nebo porovnat paralelní seznamy či texty z různých částí Bible. Například ‚synem‘ může být ve skutečnosti myšlen vnuk nebo prostě nějaký potomek. (Mt 1:1) Kromě toho se může zdát, že určitý seznam jmen je seznamem bratrů neboli synů jediného muže. Při bližším zkoumání nebo při porovnání s jinými texty se však může prokázat, že se jedná o rodokmen, v němž jsou uvedeni někteří synové a také vnuci či pozdější potomci. Je nepochybné, že jako „synové“ jsou v 1. Mojžíšově 46:21 uvedeni jak synové, tak i vnuci Benjamína, jak to vyplývá ze srovnání se 4. Mojžíšovou 26:38–40.

Tato situace se vyskytuje i v rodokmenech některých významnějších rodin. Například v 1. Paralipomenon 6:22–24 je seznam deseti ‚Kehatových synů‘. Ale podle 18. verše a také podle 2. Mojžíšovy 6:18 měl Kehat pouze čtyři syny. Z prozkoumání kontextu vyplyne, že seznam ‚Kehatových synů‘ v 1. Paralipomenon 6:22–24 je ve skutečnosti částí rodokmenu rodin Kehatovy linie, z jejichž členů byli vybráni zástupci, jimž David přidělil určité chrámové služby.

‚Otcem‘ může být zase myšlen „děd“, nebo dokonce předchůdce krále. (Da 5:11, 18) Hebrejské slovo ʼav (otec) je na mnoha místech, například v 5. Mojžíšově 26:5; 1. Královské 15:11, 24 a 2. Královské 15:38, používáno také ve smyslu „předek“. Podobné je to i s hebrejským slovem ʼem (matka), které je v některých případech používáno pro „babičku“, a slovem bath (dcera), které se používá pro ‚vnučku‘. (1Kr 15:10, 13)

Města a jména v množném čísle. V některých seznamech může být o jistém muži řečeno, že je ‚otcem‘ určitého města; tak je to v 1. Paralipomenon 2:50–54, kde je například Salma nazván „otec Betléma“ a Šobal je označen jako „otec Kirjat-jearimu“. Je zřejmé, že tito muži města Betlém a Kirjat-jearim buď založili, nebo osídlili svými potomky. Ve stejném seznamu se dále uvádí: „Salmovi synové byli Betlém a Netofané, Atrot-bet-joab a polovina Manachaťanů, Corité.“ (1Pa 2:54) Zde uvedení Netofané, Manachaťané a Corité byli nepochybně rodiny.

Zdá se, že v 1. Mojžíšově 10:13, 14 jsou jména Micrajimových potomků uvedena ve tvaru množného čísla. Někteří znalci se domnívají, že to jsou spíše jména rodin či kmenů než jména nějakých jednotlivých osob. Je však třeba mít na paměti, že jiná jména v duálním tvaru, například Efrajim, Appaim, Diblajim a také výše uvedený Chamův syn Micrajim, se vztahují na jednotlivce. (1Mo 41:52; 1Pa 2:30, 31; Oz 1:3; 2Pa 28:12)

Zkrácené seznamy. Pisatelé Bible často značně zkracovali rodopisné seznamy, a velmi pravděpodobně uváděli pouze hlavy rodin význačnějších rodů, důležité osobnosti nebo ty, kdo pro konkrétní pojednání o dějinách měli největší význam. Někdy, jak se zdá, chtěl kronikář uvést pouze určitého vzdáleného předka;  proto mohl mnoho jmen, která byla mezi tím, vypustit.

Příklad takového zkrácení je v Ezrově vlastním rodokmenu. (Ezr 7:1–5) Ezra sepsal své předky od velekněze Árona, ale v paralelním seznamu v 1. Paralipomenon 6:3–14 se ve verších 7 až 10 vyskytují některá jména, která jsou v Ezrovi 7:3 vynechána. Ezra je vynechal pravděpodobně proto, aby se vyhnul zbytečnému opakování jmen a aby jejich dlouhý seznam zkrátil. I přesto byl tento seznam dostačující, aby Ezra dokázal svůj kněžský původ. Ezra napsal, že je ‚synem‘ Serajáše; tím je myšleno, že byl jeho potomkem, protože musel být Serajášovým pravnukem nebo možná jeho prapravnukem. Serajáš byl veleknězem a v době, kdy byl Izrael poslán do vyhnanství v Babylóně (607 př. n. l.), ho zabil Nebukadnecar; Serajášův syn Jehocadak byl odveden do vyhnanství. (2Kr 25:18–21; 1Pa 6:14, 15) Velekněz Jozue (Ješua), který se o 70 let později vrátil se Zerubbabelem, byl Serajášův vnuk. (Ezr 5:2; Ag 1:1) Ezra cestoval do Jeruzaléma o 69 let později, a tato okolnost ukazuje, že není možné, aby byl Serajášovým vlastním synem a Jehocadakovým bratrem.

Ze srovnání těchto rodokmenů se dozvídáme ještě něco jiného: Ezra sice byl Áronovým potomkem, protože byl potomkem Serajášovým, ale je zřejmé, že nebyl z té Serajášovy linie, v níž se dědil úřad velekněze; nebyl totiž potomkem Jehocadaka. Velekněžská linie vedoucí od Serajáše šla přes Jozua (Ješuu), Jojakima a Eljašiba; ten byl veleknězem v době, kdy byl místodržitelem Nehemjáš. Ezra svým zkráceným rodokmenem tedy dosáhl svého cíle — uvedl dostatek jmen, aby dokázal, že patří do rodové linie Árona. (Ne 3:1; 12:10)

Některé důvody rozdílů v seznamech. Často nebyl uváděn syn, který zemřel bezdětný; v některých případech se mohlo stát, že muž měl dceru, ale neměl syna, a tak přes dceru, která se vstupem do manželství dostala ve stejném kmenu pod jinou hlavu rodiny, mohlo být dědictví převedeno jinam. (4Mo 36:7, 8) V rodokmenu někdy byla méně významná rodina připojena pod jinou hlavu rodiny, takže tato méně významná rodina není uváděna. A tak to, že někdo byl bezdětný, že přes ženu bylo dědictví převedeno do jiné rodiny, možná i to, že byl někdo adoptován nebo že nedokázal potvrdit, kdo jsou jeho vlastní předkové, mohlo být příčinou toho, že některá jména byla z určitých rodopisných seznamů vypuštěna, a přitom jména nově vytvořených rodin mohla být do seznamů přidána. Je tedy zjevné, že se jména v pozdějších rodokmenech mohou na mnoha místech lišit od jmen v dřívějších seznamech.

V seznamu, který vypadá jako seznam bratrů, může být uvedena řada hlav rodin, ale ve skutečnosti do něj mohou být zahrnuti i synovci. Tak například když Jákob ‚adoptoval‘ Josefovy syny, řekl: „Efrajim a Manasse se stanou mými jako Ruben a Simeon.“ (1Mo 48:5) Proto jsou Efrajim a Manasse později zahrnuti mezi své strýce jakožto hlavy kmenů. (4Mo 2:18–21; Joz 17:17)

V Nehemjášovi 10. kapitole je uvedena řada jmen těch, kdo pečetí potvrdili ‚důvěryhodnou úmluvu‘, že budou dělat to, co Bůh přikazuje. (Ne 9:38) Jména uvedená v těchto seznamech nemusí být nutně jmény těch, kdo tuto úmluvu potvrdili, ale může jít o jména příslušných rodin, přičemž je jmenován praotec rodiny. (Srovnej Ezr 10:16.) To může být patrné ze skutečnosti, že mnoho jmen, která jsou tam uvedena, jsou stejná jako jména těch, kdo se asi o 80 let dříve vrátili se Zerubbabelem z Babylóna. A tak přestože ti, kdo tehdy byli přítomni, mohli mít v některých případech stejné jméno jako praotec jejich rodiny, je možné, že pouze zastupovali domy svých praotců, které byly pod těmi jmény uvedeny.

Opakování jmen. Poměrně často se stává, že se v jednom rodopisném seznamu vyskytuje stejné jméno vícekrát. Používání stejného jména pro pozdějšího potomka bylo nepochybně metodou, jež tomuto člověku měla usnadnit určení jeho rodové linie, i když osoby stejného jména se samozřejmě někdy vyskytly i v oddělených rodových liniích. K mnoha případům takového opakování jmen ve stejné rodové linii patří Cadok (1Pa 6:8, 12), Azarjáš (1Pa 6:9, 13, 14) a Elkana (1Pa 6:34–36).

V řadě případů se jména, jež se vyskytují v paralelních seznamech, liší. Důvodem může být to, že některé osoby měly více jmen, například Jákob, který byl nazýván také „Izrael“. (1Mo 32:28) Další nepatrný rozdíl by mohl být i v pravopisu určitého jména; jméno tak někdy mohlo dostat dokonce odlišný význam. Příkladem toho jsou jména Abram (což znamená „otec je vysoký [vyvýšený]“) a Abraham (což znamená „otec zástupu [množství]“), Sarai  (možná „svárlivá“) a Sára („kněžna“). Elihu, jeden z předků proroka Samuela, je, zdá se, označován také jako Eliab a Eliel. (1Sa 1:1; 1Pa 6:27, 34)

V Křesťanských řeckých písmech jsou někdy používána příjmení; tak je to v případě Šimona Petra, který byl pojmenován Kéfas, což je aramejský ekvivalent řeckého jména Petr (Lk 6:14; Jan 1:42); dalším příkladem je Jan Marek. (Sk 12:12) Jméno mohl člověk dostat pro nějaký svůj charakteristický rys. Apoštola Šimona „Kananejského“ (zvaného také „horlivec“) odlišovalo toto jméno od Šimona Petra. (Mt 10:4; Lk 6:15) V některých případech je rozdíl učiněn pomocí určitého vyjádření, například „Jakub, syn Alfeův“, což tohoto muže odlišuje od Jakuba, syna Zebedeova a bratra apoštola Jana. (Mt 10:2, 3) Někdy mohl být ke jménu připojen název města, oblasti či kraje, z nichž určitý člověk pocházel; tak je to v případě Josefa z Arimatie a Jidáše Galilejského. (Mr 15:43; Sk 5:37) Má se za to, že jméno Jidáš Iškariotský znamená Jidáš, „muž z Kerijotu“. (Mt 10:4) Stejné metody byly používány v Hebrejských písmech. (1Mo 25:20; 1Sa 17:4, 58) Aby byla totožnost určitého člověka jasná, mohlo být vedle jeho jména uvedeno jméno jeho bratra. (Jan 1:40) Podobně i ženy, které měly stejné jméno, mohly být odlišeny uvedením jména otce, matky, bratra, sestry, manžela či syna. (1Mo 11:29; 28:9; 36:39; Jan 19:25; Sk 1:14; 12:12)

Když je v Hebrejských nebo v Křesťanských řeckých písmech použito rodinné příjmení nebo nějaký titul, je možné určit totožnost tohoto člověka zjištěním jeho osobního jména nebo také doby, v níž žil, a historickými událostmi, s nimiž byl spojován. Například Abimelek bylo velmi pravděpodobně buď osobní jméno, nebo titul tří filištínských králů; je to srovnatelné s označením „faraón“, které používali Egypťané. (1Mo 20:2; 26:26; 40:2; 2Mo 1:22; 3:10) A tak to, o kterém Abimelekovi nebo faraónovi se pojednává, je určeno dobou a okolnostmi. Jméno Herodes bylo rodinné příjmení; i Caesar bylo rodinné příjmení, z něhož se později stal titul. Když někdo mluvil o jednom z Herodů a nebylo jednoznačné, kterého Heroda má na mysli, mohl použít pouze jeho osobní jméno, například Agrippa, nebo spojit osobní jméno s doplňujícím titulem Herodes, například Herodes Antipas, Herodes Agrippa. Podobné to bylo v případě Caesarů — Caesar Augustus, Tiberius Caesar. (Lk 2:1; 3:1; Sk 25:13)

Jména žen. Ženy byly v rodopisných seznamech uváděny jen občas — v případech, kdy to z historického hlediska mohlo mít nějaký význam. Sarai (Sára) je v 1. Mojžíšově 11:29, 30 jmenována nepochybně proto, že slíbené Semeno mělo být jejím potomkem, a ne potomkem jiné Abrahamovy manželky. Milka je ve stejné pasáži uvedena možná proto, že byla babičkou Izákovy manželky Rebeky, čímž je dokázáno, že rodová linie Rebeky začíná u Abrahamových příbuzných; Izák totiž neměl mít manželku z jiných národů. (1Mo 22:20–23; 24:2–4) V 1. Mojžíšově 25:1 je uvedeno jméno pozdější Abrahamovy manželky Ketury. Z toho je patrné, že Abraham se po Sářině smrti znovu oženil a že schopnost rozmnožovat se měl ještě dalších více než 40 let potom, co mu ji Jehova zázračně obnovil. (Ří 4:19; 1Mo 24:67; 25:20) Zmínka o Ketuře také ukazuje na příbuzenský vztah mezi Midianem a dalšími arabskými kmeny a Izraelem.

Lea, Ráchel a Jákobovy konkubíny jsou jmenovány společně se syny, kteří se jim narodili. (1Mo 35:21–26) To nám pomáhá pochopit pozdější Boží jednání s těmito syny. Z podobných důvodů nacházíme v rodopisných seznamech jména dalších žen. Jejich jména mohou být uvedena tehdy, když prostřednictvím těchto žen došlo k převedení dědictví. (4Mo 26:33) Význačné jsou samozřejmě případy Tamar, Raab a Rut. V každém z těchto tří případů se tyto ženy dostaly do rodové linie Mesiáše, Ježíše Krista, nějakým pozoruhodným způsobem. (1Mo 38; Rut 1:3–5; 4:13–15; Mt 1:1–5) K dalším příkladům toho, že v rodopisných seznamech jsou uvedena jména žen, patří záznam v 1. Paralipomenon 2:35, 48, 49; 3:1–3, 5.

Rodokmeny a generace. V některých rodokmenech nacházíme jméno určitého muže a jména jeho potomků až po prapravnuky. Z jistého hlediska bychom mohli mluvit o čtyřech nebo pěti generacích. Ale muž, který je jmenován jako první, mohl všechny tyto generace potomků zažít. Z jeho hlediska by tedy „generace“ mohla znamenat dobu od jeho narození do jeho smrti nebo do nejvzdálenějšího potomka, kterého by zažil. Jestliže se o „generaci“ mluví v tomto smyslu, pak přirozeně zahrnuje mnohem delší časové období než generace v předchozím smyslu.

 Ukažme si to na příkladu: Adam žil 930 let a měl syny a dcery. V průběhu té doby zažil nejméně osm generací svých potomků. Přesto se doba, kdy žil, překrývala nebo splývala s dobou, kdy žil Noemův otec Lamek. Z tohoto hlediska tedy potopa nastala ve třetí generaci lidských dějin. (1Mo 5:3–32)

Příkladů této metody počítání nacházíme v Bibli několik. Jehova slíbil Abrahamovi, že se jeho semeno stane cizím usedlíkem v zemi, která není jejich, a že se „ve čtvrté generaci“ vrátí do Kanaánu. (1Mo 15:13, 16) Z výsledků sčítání lidu, o kterém se píše ve 4. Mojžíšově 1. až 3. kapitole, je patrné, že během 215 let pobytu v Egyptě muselo existovat mnoho generací ve smyslu otec-syn; celkový počet mužů od dvacetiletých výše byl totiž krátce po exodu 603 550 (bez kmene Levi). Naproti tomu ‚čtyři generace‘ počítané od příchodu do Egypta po exodus, jak se o nich píše v 1. Mojžíšově 15:16, by se mohly počítat takto: (1) Levi, (2) Kehat, (3) Amram a (4) Mojžíš. (2Mo 6:16, 18, 20) Průměrný věk těchto mužů byl hodně přes sto let. Když připustíme, že od narození otce do narození jeho prvního syna uplynulo 20 nebo někdy i 30 let, pak každá z těchto čtyř ‚generací‘ zažila řadu potomků, možná i prapravnuky nebo ještě vzdálenější potomky. Tak je možné vysvětlit, jak za ‚čtyři generace‘ do exodu mohla vzniknout tak velká populace. (Viz heslo EXODUS.)

Zmíněného sčítání lidu se týká další problém, před kterým stojí znalci Bible. Ve 4. Mojžíšově 3:27, 28 je řečeno, že z Kehata pocházely čtyři rodiny; počet všech jejich mužů od jednoměsíčního výše byl v době exodu značný — 8 600 (8 300 podle některých rukopisů LXX). Mohlo by se tedy zdát, že Mojžíš tehdy měl tisíce bratrů, bratranců a synovců. Někteří znalci došli na základě toho k závěru, že Mojžíš nebyl synem Amrama, syna Kehatova, ale že byl synem jiného Amrama, který žil o několik generací později, takže pak bylo dost času na to, aby do doby, než Izraelité odešli z Egypta, mohla vzniknout tak velká mužská populace v pouhých čtyřech Kehatových rodinách.

Tento problém je však možné vysvětlit dvěma způsoby. Za prvé, nebyli jmenovitě uváděni všichni synové určitého muže, jak jsme si ukázali dříve. Proto je možné, že Kehat, Amram a čtyři Amramovi jmenovaní synové měli více synů, než kolik je jich konkrétně uvedeno. Za druhé, Levi, Kehat, Amram a Mojžíš sice představují čtyři generace z hlediska toho, jak dlouho žili, ale každý z nich mohl za svého života zažít několik generací. A tak i když připustíme, že mezi narozením Leviho a Kehata, Kehata a Amrama a Amrama a Mojžíše uplynulo vždy 60 let, mohlo se během každých těchto 60 let narodit mnoho generací. Mojžíš mohl mít v době exodu praprasynovce, a i ti dokonce možná měli děti. A tak celkový počet 8 600 (nebo možná 8 300) mužů nemusí nutně znamenat, že mezi Kehatovým synem Amramem a Mojžíšem byl ještě další Amram.

Další otázka vzniká v souvislosti s rodovou linií slíbeného Semene, Mesiáše, v rodokmenu od Nachšona, který byl po exodu náčelníkem kmene Juda. V Rut 4:20–22 je Jišai pátým v řadě vedoucí od Nachšona k Davidovi. Období od exodu do Davida trvalo asi 400 let. To by znamenalo, že v době, kdy se uvedeným Davidovým předkům narodil syn, bylo každému z nich průměrně možná 100 let (jako Abrahamovi). To není vyloučeno a možná to tak bylo. Synové uvedení v knize Rut, nemuseli být prvorozenými syny, stejně jako ani David nebyl prvorozeným synem, ale byl nejmladším z několika Jišaiových synů. Navíc Jehova se mohl postarat o to, aby rodová linie Semene měla tento téměř zázračný průběh, takže by z retrospektivy mohlo být patrné, že po celou dobu Jehova řídil záležitosti slíbeného Semene, stejně jako to udělal v případě Izáka a Jákoba.

Je také možné, že v této části Mesiášova rodokmenu, která zahrnuje 400 let a je zaznamenána v 1. Paralipomenon 2:11–15; v Matoušovi 1:4–6 a Lukášovi 3:31, 32, jsou některá jména záměrně vypuštěna. Ale skutečnost, že se v této části rodokmenu všechny seznamy shodují, může znamenat, že žádná jména vypuštěna nebyla. A tak i kdyby kronikáři, kteří tyto seznamy sestavovali, přesto vypustili určitá jména, která pro své záměry nepovažovali za důležitá, nepředstavovalo by to žádný problém, protože domněnka, že mezi tím bylo několik dalších generací, by nebyla v rozporu ani s dalšími biblickými údaji, ani s chronologií.

Biblické rodokmeny jsou spolehlivé. Pečlivý, poctivý badatel biblických rodokmenů nebude tvrdit, že bibličtí kronikáři byli nedbalí, nepřesní nebo že přeháněli, aby oslavili svůj národ, kmen nebo nějakého jednotlivce. Je třeba  mít na mysli, že ti pisatelé, kteří rodokmeny zahrnuli do svých spisů (například Ezra a Nehemjáš), se odvolávali na národní archív, a materiál čerpali z oficiálních zdrojů, které měli k dispozici. (Viz heslo PARALIPOMENON [PRVNÍ A DRUHÁ KNIHA].) Tam našli informace, které potřebovali. Tyto seznamy používali proto, aby všem uspokojivě dokázali to, co tehdy bylo zapotřebí dokázat. Je zřejmé, že ti, kdo v té době žili, jejich rodopisné seznamy plně uznávali, protože lidé měli k těmto informacím a záznamům přístup. Proto musíme vzít v úvahu okolnosti, za nichž tyto seznamy vznikly. Ezra a Nehemjáš se těmito záležitostmi zabývali v dobách reorganizace, a rodokmeny, které sestavili, byly naprosto nutné k tomu, aby mohly být vykonávány služby nezbytné pro existenci národa.

Rodopisné seznamy podléhaly čas od času změnám; některá nová jména k nim byla přidávána a jiná jména byla vypouštěna; často byly v těch seznamech, které pojednávaly o vzdálenější minulosti, uváděny pouze významnější hlavy rodin. Někdy se v určitých seznamech mohla vyskytnout i méně důležitá jména, protože v té době měla nějaký význam. V některých případech byly použity prameny, na jejichž základě bylo možné sestavit pouze částečné seznamy. Některé části mohly chybět, nebo je mohl vynechat samotný kronikář, protože je pro své záměry nepotřeboval. A nejsou nezbytné ani pro naše dnešní účely.

Je možné, že při opisování se v několika případech vloudily do textu chyby, zejména chyby v pravopisu jmen. Těmito chybami však nevznikají problémy, které by měly nějaký významný vliv na rodové linie, jež jsou nezbytné k tomu, abychom porozuměli Bibli; nedotýkají se ani základů křesťanství.

Pečlivým zkoumáním Bible je možné vyloučit nesprávnou představu, jež je někdy předkládána, totiž že starověké rodokmeny zaznamenané v 1. Mojžíšově 5. a 11. kapitole a v dalších biblických knihách obsahují fiktivní jména, která měla posloužit určitému záměru kronikáře. Kronikáři, kteří tyto rodokmeny sepisovali, však byli zasvěceni Jehovovi jako jeho služebníci a nebyli to žádní nacionalisté; záleželo jim na jménu Jehovy a zajímali se o jeho jednání s jeho národem. Kromě toho o mnoha těchto lidech mluvili jako o skutečných osobách nejen další pisatelé Bible, ale i Ježíš Kristus. (Iz 54:9; Ez 14:14, 20; Mt 24:38; Jan 8:56; Ří 5:14; 1Ko 15:22, 45; 1Ti 2:13, 14; Heb 11:4, 5, 7, 31; Jk 2:25; Juda 14) Popírat všechny tyto důkazy by znamenalo Boha pravdy obviňovat ze lži nebo tvrdit, že k podpoře víry v jeho Slovo je zapotřebí nějakého důmyslného nepoctivého prostředku. Také by tím byla popřena skutečnost, že Bible je inspirovaná.

Je to tak, jak napsal apoštol Pavel: „Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo.“ (2Ti 3:16, 17) Proto se na rodokmeny, které jsou zaznamenány v Bibli, můžeme plně spolehnout. Důležité informace poskytly nejen v době, kdy byly sepsány, ale jsou zdrojem informací i pro nás dnes. Díky nim máme naprostou jistotu, že Ježíš Kristus je slíbené, dlouho očekávané Abrahamovo Semeno. Rodokmeny nám také velmi pomáhají při sestavování chronologie sahající až k Adamovi, a to nám žádný jiný pramen neumožňuje. Víme, že Bůh „udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu“. (Sk 17:26) Můžeme vidět, že skutečně „když Nejvyšší dával národům dědictví, když rozděloval Adamovy syny jednoho od druhého, přistoupil k tomu, aby upevnil hranici národů s ohledem na počet izraelských synů“ (5Mo 32:8), a můžeme pochopit, jak jsou národy vzájemně příbuzné.

Díky tomu, že víme, jaký je původ lidstva — že Adam byl ‚synem Božím‘ a my všichni jsme Adamovi potomci (Lk 3:38) —, můžeme jasně chápat výrok: „Právě jako skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Ří 5:12) Díky tomuto poznání také chápeme, v jakém smyslu je Ježíš Kristus „poslední Adam“ a „Věčný otec“ a jak je možné, že „právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni“. (Iz 9:6; 1Ko 15:22, 45) Můžeme lépe porozumět Božímu záměru uvést poslušné lidi opět do vztahu „Božích dětí“. (Ří 8:20, 21) Vidíme, že Jehova projevuje svou milující laskavost těm, kdo ho milují a zachovávají jeho přikázání, „do tisíce generací“. (5Mo 7:9) Vidíme, že jakožto Bůh, který dodržuje smlouvy, je spolehlivý a že se postaral o to, aby se nám dochovaly historické záznamy, na  nichž můžeme s důvěrou budovat svou víru. Rodokmeny a také další význačné rysy Bible ukazují, že Bůh je velký Zapisovatel historických záznamů a Ten, kdo tyto záznamy chrání. (Viz heslo RODOKMEN JEŽÍŠE KRISTA.)

Pavlova rada týkající se rodokmenů. Apoštol Pavel psal někdy v letech 61 až 64 n. l. Timoteovi a varoval ho, aby ‚nevěnoval pozornost falešným historkám a rodokmenům, jež nikam nevedou, ale spíše vyvolávají otázky ke zkoumání, než aby se rozdělovalo něco od Boha ve spojitosti s vírou‘. (1Ti 1:4) Sílu tohoto varování je možné lépe pochopit, když člověk ví, k jakým extrémům při zkoumání rodokmenů Židé později došli a jak úzkostlivě zkoumali jakékoli možné nesrovnalosti. V Babylónském talmudu (Pesachim 62b) se píše, že „mezi jmény ‘Acel’ a ‘Acel’ [1. Paralipomenon 8:38–9:44, část biblického rodokmenu] bylo tolik výkladů, že by mohly být naloženy na čtyři sta velbloudů“. (Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud, do angličtiny přeložil H. Freedman, Londýn, 1967.)

Zabývat se studiem takových věcí a debatováním o nich nemělo smysl, a to především v době, kdy Pavel psal Timoteovi. Bůh tehdy už nedělal žádné rozdíly mezi Židy a pohany v křesťanském sboru, a proto udržování rodopisných záznamů s cílem dokázat něčí původ ztratilo význam. (Ga 3:28) Navíc na základě těchto rodopisných záznamů už bylo potvrzeno, že Kristus pocházel z Davidovy linie. Kromě toho nedlouho potom, co Pavel napsal tuto výstrahu, měl být zničen Jeruzalém a také všechny židovské záznamy. Bůh je nechránil. Pavel měl tedy strach, že by Timoteus a členové sborů mohli být sváděni k tomu, aby trávili čas zkoumáním svých rodokmenů a polemikami nad spornými věcmi v nich, což by nijak nepřispívalo ke křesťanské víře. Rodokmen, který předkládá Bible, je dostačující jako důkaz toho, že Ježíš je Mesiáš, a má tedy pro křesťany prvořadý význam. Ostatní rodokmeny obsažené v Bibli slouží jako důkaz věrohodnosti biblické zprávy a jasně ukazují, že je skutečně historická.