PŘESNĚ 120 let potom, co se Saul stal prvním králem Izraele, se národ rozpadl na dvě části. Proč? Důvodem bylo odpadlictví krále Šalomouna. Šalomoun chtěl mít přízeň svých cizozemských manželek, a tak dovolil, aby se národ znečistil ohavným modlářstvím. Král vystavěl ‚výšiny‘ falešným bohům. Takový ekumenismus byl Jehovovi odporný. Bůh však byl věrný své smlouvě s Davidem, a proto neukončil davidovskou dynastii. Místo toho rozhodl, že od ní odtrhne část národa. (1Kr 11:7–13)

K tomu došlo v roce 997 př. n. l., kdy jednání Šalomounova tvrdohlavého syna Rechoboama podnítilo deset kmenů, aby se vzbouřily. Tyto kmeny vytvořily království převážně v severní části země, ale patřila k němu i Simeonova enklávová města roztroušená v Judě. Pouze kmeny Benjamín a Levi zůstaly věrné jižnímu judskému království.

Jeroboam, první král severního království, se obával, že pokud jeho lid bude nadále chodit uctívat do Jeruzaléma, nakonec se od něj odvrátí. Proto vytvořil své vlastní náboženství. V Danu, který ležel více na sever, a v Betelu, pouhých 17 km severně od Jeruzaléma, umístil zlatá telata. Ustavil také své vlastní kněžstvo a stanovil své vlastní ‚svaté dny‘. (1Kr 12:26–33)

Izrael se tak stal politicky i nábožensky rozdělenou zemí, která byla vystavená cizí agresi a rozvrácená občanskou válkou. Desetikmenné království bylo odříznuto od čistého uctívání Jehovy a upadlo do hluboké morální a duchovní zkaženosti. Jehova přesto dále posílal své proroky, aby obyvatele severního království naléhavě vybízeli k pokání.