[Pohleďte, syn!].

1. Prvorozený ze dvanácti Jákobových synů. Jeho matka byla Jákobova méně oblíbená manželka Lea, která dala svému synovi jméno Ruben „proto“, jak sama řekla, „že Jehova shlédl na mou ubohost, takže mě můj manžel nyní začne milovat“. (1Mo 29:30–32; 35:23; 46:8; 2Mo 1:1, 2; 1Pa 2:1) Rubenova matka měla nadále Jehovovu přízeň, a z toho důvodu se Ruben a pět jeho vlastních bratrů (Simeon, Levi, Juda, Isachar a Zebulon) stalo hlavami poloviny původních izraelských kmenů; ostatních šest Jákobových synů (Josef, Benjamín, Dan, Naftali, Gad  a Ašer) byli Rubenovi nevlastní bratři. (1Mo 35:23–26)

Některé z Rubenových dobrých vlastností se projevily v situaci, kdy přesvědčil devět svých bratrů, aby hodili Josefa do vyschlé studny, ale aby ho nezabíjeli; Ruben měl v úmyslu tajně se vrátit a Josefa ze studny osvobodit. (1Mo 37:18–30) Když po více než 20 letech byli titíž bratři v Egyptě obviněni z vyzvědačství a domnívali se, že to je kvůli jejich někdejšímu špatnému zacházení s Josefem, Ruben ostatním bratrům připomněl, že se na jejich úkladech o Josefův život nepodílel. (1Mo 42:9–14, 21, 22) A když Jákob nechtěl dovolit, aby se Benjamín vydal se svými bratry na jejich druhou cestu do Egypta, opět to byl Ruben, kdo nabídl své dva syny jako rukojmí a řekl: „Můžeš usmrtit mé vlastní dva syny, jestliže ti [Benjamína] nepřivedu zpět.“ (1Mo 42:37)

Ruben byl Jákobův prvorozený syn, a proto měl v rodině přirozeně prvorozenecká práva. Z toho důvodu měl nárok na dva díly majetku, který zůstane po jeho otci Jákobovi. Když Jákob krátce před smrtí žehnal svým synům, vyvstala otázka: Připadnou Rubenovi tato prvorozenecká práva? Patriarcha Jákob jako hlava rodiny také za celou rodinu vykonával úřad Jehovova kněze, předkládal oběti na rodinném oltáři, vedl rodinu v modlitbě a poučoval ji v náboženském ohledu. Kromě toho působil také jako správce celé rodiny, všeho služebnictva, dobytka a ostatního majetku. Měly všechny tyto povinnosti přejít na Rubena?

Jákob se nejprve obrátil k Rubenovi a řekl: „Rubene, ty jsi můj prvorozený, má síla a začátek mé plodivé síly, znamenitost důstojnosti a znamenitost síly. S bezohlednou nevázaností jako vody nevynikni, protože jsi vešel na lůžko svého otce. Tehdy jsi znesvětil mé lože. On na ně vešel!“ (1Mo 49:3, 4)

Jákob si vzpomněl na něco, co Rubena připravilo o výsady, které v budoucnosti očekával. Ruben zneuctil svého otce. Dopustil se nemravného krvesmilstva s Bilhou, konkubínou svého otce, služkou Jákobovy milované manželky Ráchel. Došlo k tomu krátce potom, co Ráchel po porodu Benjamína zemřela. Z biblické zprávy nevyplývá, zda prvorozený Ruben služku Bilhu znásilnil, aby jí zabránil vetřít se k Jákobovi do přízně místo Ráchel a tak získat větší oblibu, než měla Rubenova matka Lea, nebo zda to Ruben udělal jen z pouhé touhy po Bilze. Bible prostě říká: „A když Izrael stanoval v té zemi, stalo se, že jednou Ruben šel a lehl si s Bilhou, konkubínou svého otce, a Izrael se o tom doslechl.“ (1Mo 35:22) Řecká Septuaginta dodává: „A v jeho očích to vypadalo jako něco zlého.“ (1Mo 35:21, LXX, Thomson)

Ruben za to nebyl vyděděn ani vyhnán z domova. Teprve když Jákob po letech žehnal svým synům, pod božskou inspirací řekl Rubenovi: „Nevynikni.“ Ruben tedy přišel o výsady, které by mu jinak jako prvorozenému synovi patřily. Důvodem bylo to, že jednal „s bezohlednou nevázaností jako vody“. Projevil se buď tak nestálý jako vody, nebo tak nezkrotný a bouřlivý jako voda, která prorazí hráz či se prudce žene říčním údolím. Ruben měl projevit sebeovládání. Měl dávat najevo synovskou úctu k důstojnému postavení svého otce a také měl prokazovat čest oběma synům otcovy konkubíny Bilhy.

2. Jméno Ruben je také jméno kmene, jenž se skládal z Rubenových potomků, a rovněž jméno země, kterou dostali jako dědictví. Kmen Ruben pocházel ze čtyř Rubenových synů: Chanoka, Pallua, Checrona a Karmiho, z hlav rodin Rubenovců. (1Mo 46:8, 9; 2Mo 6:14; 1Pa 5:3)

Rok po vyjití z Egypta byl vybrán Elicur, syn Šedeurův, aby jako náčelník zastupoval celý kmen Ruben. (4Mo 1:1, 4, 5; 10:18) Kmen Ruben byl mezi 12 kmeny stále jedním z méně početných. Při sčítání lidu ve druhém roce putování pustinou bylo sepsáno 46 500 Rubenovců od dvacetiletých výše, kteří byli vhodní pro vojenskou službu. Asi o 39 let později jich bylo o něco méně, jen 43 730. (4Mo 1:2, 3, 20, 21; 26:5–7)

V izraelském táboře měli Rubenovci své místo na již. straně svatostánku a vedle nich byli z jedné strany umístěni potomci Simeona a z druhé strany potomci Gada. Kdykoli se tento trojkmenný oddíl pod vedením Rubena vydal na cestu, šel za trojkmenným oddílem Judy, Isachara a Zebulona. (4Mo 2:10–16; 10:14–20) Ve stejném pořadí také kmeny předkládaly své oběti v den zasvěcení svatostánku. (4Mo 7:1, 2, 10–47)

Když se Levita Korach vzbouřil proti Mojžíšovi, ke vzpouře se připojili také tři Rubenovci — Pelethův syn On a Eliabovi synové Datan a Abiram, kteří obviňovali Mojžíše, že se pokouší „hrát si na knížete“ nad nimi a že je nepřivedl  do „země, která oplývá mlékem a medem“. Nemuel, bratr Datana a Abirama, se ke vzpouře zřejmě nepřipojil. (4Mo 16:1, 12–14; 26:8, 9) Jehova ukázal, že tato vzpoura byla vlastně projevem neúcty k němu, a způsobil, že se země rozevřela a pohltila zaživa vzbouřence i jejich rodiny a také všechno, co jim patřilo. (4Mo 16:23–33; 5Mo 11:6; viz heslo ABIRAM č. 1.)

Přidělování země. Krátce předtím než Izrael vstoupil do Zaslíbené země, kmeny Ruben a Gad požádaly, aby jim bylo přiděleno území na V od Jordánu. Tato země byla získána po vítězství nad králi Sichonem a Ogem. Kmenům Ruben a Gad připadala velmi výhodná, protože tyto kmeny měly velká stáda bravu a dobytka. Mojžíš tomuto požadavku obou kmenů (a poloviny kmene Manasse) vyhověl pod podmínkou, že vojska těchto kmenů přejdou Jordán společně s ostatními kmeny a pomohou jim při dobývání Kanaánu, a ty dva a půl kmene tuto podmínku ochotně přijaly. (4Mo 32:1–38; Joz 1:12–18; 4:12, 13; 12:6; 13:8–10)

Rubenovo územní dědictví bylo tedy osídleno ještě dříve, než Izraelité překročili Jordán, protože sám Mojžíš tomuto kmenu dal již. část dobytého Sichonova království. Toto území se rozkládalo od říčního údolí Arnon — to byla přirozená hranice, která ho na J oddělovala od Moabu — až k sev. konci Mrtvého moře; zemi na S od Rubena dostali Gadovci. (4Mo 34:13–15; 5Mo 3:12, 16; 29:8; Joz 13:15–23; 18:7) Východní hranici tvořilo území Ammonitů a na Z byla hranice tvořena Mrtvým mořem a Jordánem. (Joz 15:1, 6; 18:11, 17) Na území kmene Ruben ležel Becer, jedno z útočištných měst. Becer a jiná města Rubenovců byla vyhrazena pro Levity. (5Mo 4:41–43; Joz 20:8; 21:7, 36; 1Pa 6:63, 78, 79)

Mojžíš přikázal, aby — jakmile se Izraelité dostanou do Kanaánu — se kmen Ruben společně s kmeny Gad, Ašer, Zebulon, Dan a Naftali postavily na hoře Ebal, kde jim bude čteno zlořečení a prokletí, zatímco ostatní kmeny se mají postavit na hoře Gerizim, kde jim bude vysloveno požehnání. (5Mo 27:11–13) Když Mojžíš učinil tato opatření, požehnal Rubenovi i ostatním kmenům. Rubenovcům řekl: „Ať Ruben žije a nevymírá, a jeho mužů ať neubude.“ (5Mo 33:1, 6)

Na konci tažení do Kanaánu Jozue svolal vojska Rubena, Gada a poloviny kmene Manasse, a když je pochválil za splnění slibu, který tyto kmeny daly Mojžíšovi, požehnal jim a poslal je domů. (Joz 22:1–8) Když příslušníci těchto kmenů přišli k Jordánu, postavili na jeho záp. břehu obrovský oltář. Ostatní kmeny si to zpočátku špatně vysvětlily a téměř se kvůli tomu schylovalo k narušení vztahů, a dokonce k občanské válce. Jakmile se však vysvětlilo, že oltář nebyl určen k předkládání obětí, ale že měl být svědkem vzájemné věrnosti kmenů na obou stranách Jordánu, oltář dostal jméno, pravděpodobně „Svědek“, protože řekli: „Je svědkem mezi námi, že Jehova je pravý Bůh.“ (Joz 22:9–34)

Pozdější dějiny. Když o mnoho let později Barak a Debora zpívali slavnou vítěznou píseň, připomněli v ní, že Rubenovci se s nimi nezúčastnili bitvy proti Siserovi. Z toho důvodu „mezi Rubenovými oddíly bylo velké zkoumání srdce“. (Sd 5:15, 16) Za Saulových dnů se Rubenovci přidali ke svým sousedům v boji proti Hagrejcům a velkého vítězství nad Hagrejci a jejich spojenci dosáhli proto, že „ve válce . . . volali o přispění k Bohu, a on se nechal snažně uprosit v jejich prospěch, protože v něho důvěřovali“. (1Pa 5:10, 18–22) Rubenovci pak obsadili část území Hagrejců a zřejmě tam žili až do 8. století př. n. l., kdy byl Izrael podroben Asyřany a Rubenovci patřili k prvním Izraelitům odvedeným do vyhnanství. (1Pa 5:6, 22b, 26) Zmínky o jednotlivých Rubenovcích i o celém kmenu Ruben se objevují ve spojitosti s Davidovým životem jak před tím, než se stal králem, tak i za jeho kralování. (1Pa 11:26, 42; 12:37, 38; 26:32; 27:16)

V proroctví. V symbolických knihách Ezekiel a Zjevení je kmen Ruben uváděn na význačném místě mezi jinými kmeny. V jednom vidění Ezekiel například spatřil uprostřed kmenů „svatý příspěvek“ země, kde stál Jehovův chrám, město nazvané Jehova-Šammah, což znamená „Jehova sám je tam“, a území, které patřilo kněžím, Levitům a náčelníkovi. K tomu svatému pruhu země na S bezprostředně přiléhalo území kmene Juda, a Rubenovo území leželo na S hned vedle území kmene Juda. (Ez 48:6–22, 35) Na sev. straně svatého města Jehova-Šammah byla vedle Judovy brány také Rubenova brána. (Ez 48:31) Podobně v Janově vidění 12 zapečetěných kmenů duchovního Izraele byl kmen Ruben jmenován na druhém místě, za kmenem Juda. (Zj 7:4, 5)