Mravní bezvadnost, úplnost; to, že je někdo nevinný a bezúhonný.

Hebrejské výrazy vztahující se k ryzosti (tom, tum·mahʹ, tam, ta·mimʹ) pocházejí z kořene, který znamená „úplný“ nebo „celý“. (Srovnej 3Mo 25:30; Joz 10:13; Př 1:12.) Slovo ta·mimʹ je několikrát použito ve vztahu k tělesné úplnosti neboli bezvadnosti a nepřítomnosti jakéhokoli poškození, například u obětních zvířat. (2Mo 12:5; 29:1; 3Mo 3:6) Častěji však tyto výrazy popisují mravní bezvadnost nebo bezúhonnost.

 Je-li slovo ta·mimʹ použito na Boha, může být vhodně překládáno jako „dokonalý“, například při popisování Jehovovy činnosti a jeho díla, cesty, poznání a zákona. (5Mo 32:4; Job 36:4; 37:16; Ža 18:30; 19:7) Ze všech těchto Božích projevů je vidět takovou jedinečnou úplnost, jsou tak bezvadné a prosté jakéhokoli nedostatku nebo chyby, že jako jejich Zdroj lze jednoznačně určit jediného pravého Boha. (Ří 1:20, viz heslo DOKONALOST.)

Význam lidské ryzosti. V několika málo případech nese hebrejské slovo tom myšlenku čestné pohnutky a nevinnosti, pokud jde o špatné záměry. (Srovnej 1Mo 20:5, 6; 2Sa 15:11.) Většinou však tyto příbuzné hebrejské výrazy popisují neochvějnou oddanost spravedlnosti. Biblické použití a příklady zdůrazňují, jak životně důležitá je nezlomná oddanost osobě, Jehovovi Bohu, a Boží vyjádřené vůli i záměru.

Souvisí s nejdůležitější spornou otázkou. První lidská dvojice dostala v Edenu příležitost, aby projevila svou ryzost. Zkouškou oddanosti jejich Stvořiteli bylo omezení, které se týkalo stromu poznání. Pod vnějším tlakem Božího Protivníka, který působil na jejich sobectví, projevili neposlušnost. O nedostatku jejich ryzosti pak svědčil stud, zdráhavý postoj, když měli předstoupit před Stvořitele, i nedostatek upřímnosti, když odpovídali na jeho otázky. (Srovnej Ža 119:1, 80.) Je však zřejmé, že nebyli první, kdo svou ryzost porušili, protože duchovní tvor, který je svedl na cestu vzpoury, to udělal již před nimi. (1Mo 3:1–19; srovnej jeho dráhu s žalozpěvem, který byl u Ez 28:12–15 pronesen proti králi Tyru; viz heslo SATAN.)

Satanova vzpoura, která se viditelně začala projevovat v Edenu, vyvolala spornou otázku univerzálního významu — otázku, zda je Boží svrchovanost nad všemi jeho tvory oprávněná a zda má Bůh právo vyžadovat od nich naprostou poslušnost. Sporná otázka se netýkala nadřazenosti v moci, ale byla to naopak mravní sporná otázka, kterou nemohlo vyřešit pouhé uplatnění moci tím, že by Bůh Satana a první lidskou dvojici okamžitě zničil. Tato skutečnost nám pomáhá porozumět, proč Bůh připustil, aby ničemnost a její původce, Satan, trvali tak dlouho. (Viz heslo NIČEMNOST.) Boží Protivník hledal podporu a posilu ve své vzpurné dráze nejdříve u lidí (první doklady o tom, že se na Satanovu stranu přidali i Boží duchovní synové, jsou až někdy před potopou; 1Mo 6:1–5; srovnej 2Pe 2:4, 5), a proto se otázka ryzosti lidí, pokud jde o Boží svrchovanou vůli, stala základní částí celkové sporné otázky (i když Jehovova svrchovanost jako taková nezávisí na ryzosti jeho tvorů). Důkazem toho je případ Joba.

Job. Job zjevně žil v období mezi Josefovou smrtí a Mojžíšovou dobou a je popsán jako muž, který „se prokázal být bezúhonný a přímý a bál se Boha a odvracel se od špatného“. (Job 1:1; viz heslo JOB.) To, že ryzost lidí tvoří část sporné otázky mezi Jehovou Bohem a Satanem, je patrné z otázek, které se týkaly Joba a které Bůh kladl svému Protivníku Satanovi, když ten se objevil při shromáždění andělů v nebeských nádvořích. Satan obvinil Joba z toho, že Boha uctívá z falešných pohnutek a že mu neslouží z čisté oddanosti, ale pro sobecký prospěch. Zpochybnil tím Jobovu ryzost. Satan dostal svolení, že smí Joba připravit o jeho velký majetek, a dokonce i o jeho děti, a přesto se mu nepodařilo Jobovu ryzost zlomit. (Job 1:6–2:3) Prohlásil potom, že Job byl ochoten sobecky snést ztrátu majetku i dětí, protože se to netýkalo jeho vlastní kůže. (Job 2:4, 5) Nato byl Job postižen bolestivou, sužující nemocí, byl vystaven nátlaku od své manželky a rovněž opovržlivému kritizování a osočování od svých druhů, kteří nesprávně vykládali Boží měřítka a záměr. (Job 2:6–13; 22:1, 5–11) Job nezapřel to, že byl mužem ryzosti a řekl: „Dokud nevydechnu naposled, nepřipravím se o svou ryzost! Chopil jsem se své spravedlivosti a nepustím ji; mé srdce mě nebude popichovat pro žádný z mých dnů.“ (Job 27:5, 6) Job zůstal ryzí a tím ukázal, že Boží Protivník je lhář.

Když Satan vyzývavě osočoval Joba, projevil tím svůj názor, že všechny lidi lze od Boha odvést a že nikdo nebude Bohu sloužit z úplně nesobeckých pohnutek. Lidé, stejně jako Boží duchovní synové, mají tedy mimořádnou výsadu přispět k ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti tím, že zůstanou ryzí. Když to dělají, také posvěcují Jehovovo jméno. V těch, „kdo jsou na své cestě bezúhonní, má [Jehova] zalíbení“. (Př 11:20; v protikladu k tomu je pokřivený pohled, který u Joba 22:1–3 předložil Elifaz.)

Základ pro božský soud. Člověk získá příznivý Boží soud, jestliže bude stále jednat ryzím způsobem. (Ža 18:23–25) Král David o tom napsal: „Jehova sám vynese rozsudek nad národy.  Suď mě, Jehovo, podle mé spravedlnosti a podle mé ryzosti ve mně. Prosím, kéž dospěje ke konci špatnost ničemných, a kéž upevníš spravedlivého.“ (Ža 7:8, 9; srovnej Př 2:21, 22.) Trpící Job vyjádřil důvěru, že ‚Jehova ho zváží na přesných vahách a Bůh pozná jeho ryzost‘. (Job 31:6) Job potom uvádí přes deset příkladů ze skutečného života, v nichž — pokud by na něj platily — by projevil nedostatek ryzosti. (Job 31:7–40)

Jak mohou zachovávat ryzost nedokonalí lidé?

Všichni lidé jsou nedokonalí a nejsou schopni dokonale odpovídat dokonalým Božím měřítkům, a proto je zřejmé, že jejich ryzost neznamená dokonalost v jednání či v mluvení. Písmo naopak ukazuje, že to znamená úplnou oddanost srdce. Pro svou slabost se David dopustil několika závažných provinění, nicméně ‚chodil v ryzosti srdce‘ (1Kr 9:4), protože přijal pokárání a napravil svou cestu. Tím prokázal, že ve svém srdci má stále ryzí lásku k Jehovovi Bohu. (Ža 26:1–3, 6, 8, 11) David později řekl svému synu Šalomounovi: „Poznej Boha svého otce a služ mu s úplným srdcem a s duší plnou potěšení; Jehova totiž zkoumá všechna srdce a rozeznává každý sklon myšlenek.“ Šalomounovo srdce se však „neprokázalo být úplné s Jehovou, jeho Bohem, jako srdce jeho otce Davida“. (1Pa 28:9; 1Kr 11:4; slovo „úplné“ v těchto dvou textech pochází z jiného hebrejského výrazu, ša·lemʹ, jako v Př 11:1; 1Kr 15:14.)

Ryzost se tudíž neomezuje pouze na jedno hledisko lidského chování; platí nejen ve věcech, které jsou zjevně „náboženské“. Pro Božího služebníka to je cesta života, po níž ‚chodí‘, a neustále pátrá po tom, jaká je Jehovova vůle. (Ža 119:1–3) David pásl národ Izraele „podle ryzosti svého srdce“ jak ve věcech, které se přímo týkaly uctívání Jehovy, tak ve spravování vládních záležitostí. David si také přál, aby ti, kdo byli kolem něj a kdo mu sloužili, byli rovněž ryzí lidé, kteří „chodí bezúhonně“. (Ža 78:72; 101:2–7) Člověk se ‚prokazuje jako bezúhonný‘ před Bohem po dlouhou dobu, podobně jako Noe, Abraham a další. (1Mo 6:9; 17:1; 2Sa 22:24)

Ryzost vyžaduje, aby člověk byl nekompromisní ve věrné oddanosti Bohu a aby lpěl na spravedlnosti nejen za příznivých podmínek nebo okolností, ale v každé době a za všech podmínek. Žalmista nejdříve zdůrazňuje, že Jehovovi je přijatelný pouze ten, kdo zůstává ryzí a kdo „mluví pravdu ve svém srdci“, a potom o takovém člověku říká, že „přísahal na to, co je pro něho špatné, a přece to nemění“. To znamená, že úmluvu dodrží, i když se něco, s čím slavnostně souhlasil, zjevně obrátí proti jeho osobním zájmům. (Ža 15:1–5; naproti tomu viz Ří 1:31; 1Ti 1:10.) Ryzost je tudíž nejvíce patrná, když je oddanost člověka zkoušena a když je na něj vyvíjen nátlak, aby svůj spravedlivý způsob života opustil. Jestliže je člověk terčem posměchu protivníků (Job 12:4; srovnej Jer 20:7) nebo předmětem jejich hořké řeči (Ža 64:3, 4), nenávisti a násilného pronásledování (Př 29:10; Am 5:10) nebo je nemocný či zažívá nějaké tísnivé neštěstí, musí se, stejně jako Job, ‚pevně držet své ryzosti‘ bez ohledu na to, co to stojí. (Job 2:3)

Takový ryzí způsob jednání nevyplyne z naší mravní síly, ale pouze z hluboké víry a důvěry v Jehovu a v jeho zachraňující moc. (Ža 25:21) Bůh slibuje, že bude „štítem“ a „pevností“, které chrání cestu těch, kdo chodí v ryzosti. (Př 2:6–8; 10:29; Ža 41:12) Takoví lidé se neustále snaží získat Jehovovo schválení, a to jejich životu přináší stabilitu a umožňuje jim, aby šli přímo k cíli. (Ža 26:1–3; Př 11:5; 28:18) Job s překvapením pozoroval, že nevinní mohou trpět pod vládou ničemných a mohou spolu s ničemnými zemřít. Jehova nás však ujišťuje, že o životě bezúhonného ví, a zaručuje, že dědictví takového člověka potrvá dál, jeho budoucnost bude pokojná a získá „do vlastnictví dobré“. (Job 9:20–22; Ža 37:18, 19, 37; 84:11; Př 28:10) To, co člověku dává skutečnou hodnotu zasluhující úctu, je — jako v Jobově případě — ryzost, a ne bohatství. (Př 19:1; 28:6) Děti, které mají výsadu mít takového člověka jako rodiče, jsou pokládány za šťastné (Př 20:7). Dostávají nádherné dědictví v příkladu života svého otce a těší se tomu, že mohou sdílet jeho dobré jméno a úctu, kterou získal.

Kromě příkladů Joba a Davida je v Hebrejských písmech množství dalších příkladů ryzích lidí. Abraham projevil neochvějnou věrnou oddanost Bohu, když byl ochoten obětovat svého syna Izáka. (1Mo 22:1–12) Daniel a jeho tři druhové byli vynikajícím příkladem ryzosti ve zkoušce, a to jak v mladém věku, tak i později.  (Da 1:8–17; 3:13–23; 6:4–23) Apoštol Pavel uvádí v 11. kapitole Hebrejcům dlouhý výčet lidí z předkřesťanské doby, kteří svou vírou projevili ryzost ve velké škále obtížných situací. (Všimni si zvláště veršů 33–38.)

Ryzost v Křesťanských řeckých písmech. V Křesťanských řeckých písmech se přímo slovo „ryzost“ nevyskytuje, ale tento pojem prostupuje celou tuto část Bible. Boží Syn, Ježíš Kristus, byl nejlepším příkladem ryzosti a nejvyšší důvěry v sílu a péči svého nebeského Otce. Tím byl „učiněn dokonalým“ pro postavení Velekněze a rovněž Pomazaného Krále v nebeském Království — v království větším, než bylo Davidovo. (Heb 5:7–9; 4:15; 7:26–28; Sk 2:34, 35) Ryzost je obsažena v přikázání, které Ježíš označil jako největší — milovat Jehovu Boha celým svým srdcem, myslí, duší a silou. (Mt 22:36–38) Ve svém příkazu ‚budete dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec‘ (Mt 5:48) také zdůraznil naprostou oddanost spravedlnosti. (Řecký výraz pro dokonalost nese myšlenku toho, co je ‚ukončeno‘, a má tudíž trochu podobný význam jako hebrejské výrazy, které byly již rozebrány.)

Ježíš při svém vyučování zdůrazňoval čistotu srdce, nerozdělený pohled a úmysl, oproštěnost od pokrytectví — to všechno jsou vlastnosti, které jsou pro ryzost typické. (Mt 5:8; 6:1–6, 16–18, 22, 23; Lk 11:34–36) Stejně jako David a dřívější Boží služebníci projevoval i apoštol Pavel zájem o to, aby se prokázal jako nevinný a bezúhonný. Na jeho službě a jednání s druhými nemohl nikdo najít žádnou zkaženost nebo pokřivenost. (2Ko 4:1, 2; 6:3–10; 8:20, 21; 1Te 1:3–6)

Pavel a další první křesťané se prokázali jako ryzí lidé, protože vytrvávali v přidělení, které dostali od Boha, i když se setkávali s odporem a snášeli strádání, pronásledování a utrpení kvůli tomu, že lpěli na zbožné oddanosti. (Sk 5:27–41; 2Ko 11:23–27)