[kněžna], Sarai [možná „svárlivá“].

Abrahamova nevlastní sestra a manželka, Izákova matka. (1Mo 11:29; 20:12; Iz 51:2) Původně se jmenovala Sarai. (1Mo 17:15) Byla o deset let mladší než Abraham (1Mo 17:17) a vdala se za něho v době, kdy žili v chaldejském městě Ur. (1Mo 11:28, 29) Byla stále neplodná a rozmnožovací schopnost jí byla zázračně obnovena teprve potom, co přestala mít menstruaci. (1Mo 18:11; Ří 4:19; Heb 11:11)

Sáře možná bylo přes 60 let, když společně s Abrahamem opustili Ur a usadili se v Charanu. Ve věku 65 let doprovázela svého manžela do země Kanaán. (1Mo 12:4, 5) Tam nějakou dobu žili v Šekemu a v hornatém kraji na V od Betelu a také na různých jiných místech, až je hladomor donutil odejít do Egypta. (1Mo 12:6–10)

Sára byla sice v pokročilém věku, byla však stále velmi krásná. Proto ji Abraham již dříve požádal, aby kdykoli to bude během jejich putování nezbytné, ho vydávala za svého bratra, protože jinak by ho někdo mohl zabít a Sáru pak odvést. (1Mo 20:13) V Egyptě to vedlo k tomu, že na doporučení faraónových knížat byla Sára odvedena do faraónovy domácnosti. Bůh však svým zásahem faraónovi zabránil Sáru znásilnit. Faraón ji pak vrátil Abrahamovi a oba vyzval, aby Egypt opustili. Faraón pro Abrahama a pro vše, co Abrahamovi patřilo, také zajistil bezpečný doprovod. (1Mo 12:11–20)

Stojí za povšimnutí, že jeden starověký papyrus obsahuje zprávu o faraónovi, který přikázal ozbrojeným mužům, aby se zmocnili přitažlivé ženy a aby jejího manžela zabili. Abrahamův strach z toho, že kvůli Sáře může být zabit, tedy nebyl bezdůvodný. Abraham se v cizí zemi nesnažil neúspěšně nasazovat život a tím zachraňovat čest své manželky, ale místo toho jednal způsobem, který mu připadal nejbezpečnější. Měli bychom si uvědomit, že Abraham byl majitelem své manželky. Sára tímto způsobem ráda sloužila Jehovovi i Abrahamovi. Nikde v Písmu není Abrahamovi toto jednání vytýkáno.

Deset let potom, co Abraham se Sárou poprvé přišli do Kanaánu, 75letá Sára požádala Abrahama, aby měl poměr s její egyptskou služebnou Hagar a aby tak dostali děti od ní. (1Mo 16:1–3) Z následných těžkostí pak vyplynulo, že Jehova nechtěl tímto způsobem plnit slib o ‚semeni‘, který předtím dal Abrahamovi. (1Mo 15:1–16) Jakmile si Hagar uvědomila, že je těhotná, začala svou paní pohrdat. Když si na to Sára stěžovala, Abraham dal své manželce plné právo, aby se svou služkou Hagar jednala, jak se jí zlíbí. Hagar, kterou Sára pokořovala, od své paní utekla, ale na Boží pokyn se poslušně vrátila a později porodila Išmaela. (1Mo 16:4–16)

Asi 13 let po narození Išmaela Bůh Abrahamovi přikázal, aby dal obřezat všechny mužské členy své domácnosti, a pak mu také dal pokyn, aby svou manželku už nenazýval „Sarai“, ale „Sára“, což znamená „kněžna“. O Sáře mu Bůh řekl: „Požehnám jí a také ti z ní dám syna; a požehnám jí a jistě z ní budou národy; vyjdou z ní králové národů.“ (1Mo 17:9–27) Jeden ze tří andělů, kteří zanedlouho potom Abrahama navštívili v Mamre, potvrdil, že Sára porodí syna. Když to Sára tajně vyslechla, začala se v sobě smát „a řekla: ‚Potom, co jsem sešlá, budu mít skutečně rozkoš, když je kromě toho můj pán starý?‘“. Byla pokárána, že se smála, a tak to ze strachu začala zapírat. (1Mo 18:1–15; Ří 9:9) V Hebrejcům 11:11 je Sára uvedena jako příklad víry; její smích tedy rozhodně nebyl projevem naprosté nedůvěry, ale Sára tím pouze projevila, že představa, jak ve svém stáří má syna, jí připadá poněkud humorná. Sára uznávala (ve svém nitru) Abrahama jako svého pána a z toho je vidět, že svého manžela poslouchala a podřizovala se mu jako hlavě; proto je křesťanským manželkám doporučováno, aby napodobovaly její příklad. (1Pe 3:5, 6)

Sára a její manžel pak bydleli v Geraru. Abraham stejně jako předtím i nyní svou manželku představoval jako svou sestru. Potom gerarský král Abimelek poslal pro Sáru. Jehova ji svým zásahem znovu zachránil před znásilněním. Když Abimelek vrátil Sáru Abrahamovi, dal mu také dobytek i sluhy a služky, možná jako náhradu za to, že ho na čas připravil o manželku. Kromě toho dal Abrahamovi ještě tisíc kousků stříbra (asi 2 200 dolarů). Tyto kousky stříbra měly sloužit jako důkaz, že Sára je zproštěna veškeré pohany a že to je mravně čistá žena. (1Mo 20)

Ve věku 90 let měla Sára velkou radost z toho, že porodila Izáka. Potom zvolala: „Bůh mi připravil smích: každý, kdo o tom uslyší, se mi bude smát.“ Takový smích byl nepochybně vyvolán radostí a překvapením nad narozením dítěte.  Sára svého syna kojila asi pět let. Když byl Izák konečně odstaven, Abraham připravil velkou hostinu. Při této příležitosti Sára pozorovala, jak Išmael, Hagařin syn, kterému už bylo asi 19 let, si z Izáka „tropí žerty“ neboli si s ním posměšně pohrává. Sára se zjevně obávala o budoucnost svého syna Izáka, a proto Abrahama požádala, aby Hagar i Išmaela vyhnal. Abraham to udělal teprve potom, když mu Bůh toto jednání schválil. (1Mo 21:1–14)

Asi za 32 let nato Sára zemřela ve věku 127 let a Abraham ji pohřbil „v jeskyni pole Makpela“. (1Mo 23:1, 19, 20)

Postavy v symbolickém dramatu. Apoštol Pavel ve svém dopise Galaťanům ukázal, že Abrahamova manželka Sára znázorňuje „Jeruzalém nahoře“, matku duchem pomazaných křesťanů, Abrahamova duchovního „semene“. Symbolická Boží žena, „Jeruzalém nahoře“, stejně jako Sára nebyla nikdy v otroctví, a proto i její děti jsou svobodné. Ten, kdo má být svobodným dítětem ‚Jeruzaléma nahoře‘ a má mít ‚jeho svobodu‘, musí být osvobozen Božím Synem z otroctví hříchu. (Ga 4:22–31; 5:1, Rbi8, ppč) Přirozeným potomkům Abrahama totiž Kristus Ježíš řekl: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu. A otrok navíc nezůstává v domácnosti navždy; syn zůstává navždy. Jestliže vás tedy Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ (Jan 8:34–36; viz hesla HAGAR; SVOBODNÁ ŽENA.)