Území, které na V hraničilo s Mezopotámií, na Z s pohořím Libanon, na S s pohořím Taurus a na J s Palestinou a Arabskou pouští. V Hebrejských písmech je toto území označováno jako Aram. Tyto hranice jsou jen přibližné, protože vliv Sýrie a její nadvláda v této oblasti byly většinou velmi nestálé a proměnlivé.

V patriarchálním období. Jediné biblické záznamy, jež o Syřanech máme z patriarchálního období, se zabývají událostmi, k nimž došlo v okolí Charanu a jež se týkají života Rebečiny rodiny — Rebečina otce Betuela a bratra  Labana; oba jsou označeni jako Syřané, nebo doslova Aramejci. (1Mo 25:20; 28:5; 31:20, 24) O Jákobovi bylo řečeno, že to byl „hynoucí Syřan“, protože kdysi žil 20 let v oblasti kolem Charanu. Tam si vzal za manželky dvě Labanovy dcery, stal se otcem synů a dcer a v Labanových službách prožíval různé těžkosti. Také Jákobova matka byla Syřanka. (5Mo 26:5; 1Mo 31:40–42; Oz 12:12)

Období soudců. V období soudců si Izraelity — když se odvrátili od uctívání Jehovy —, na osm let podmanil syrský král Kušan-rišatajim. (Sd 3:7–10) Později se vliv Sýrie projevil tak silně, že Izraelité začali uctívat syrské bohy a také jiná pohanská božstva. (Sd 10:6)

Období izraelských a judských králů. V období, jež následovalo po zrození izraelské monarchie, se Sýrie projevovala z vojenského hlediska velmi agresivně a v průběhu celých dějin severního království stále docházelo mezi oběma královstvími k nepřátelským střetům. První izraelský král, Saul, vedl válku proti syrským králům z Coby. (1Sa 14:47) Když se stal králem David, způsobil těžké ztráty syrskému králi Hadadezerovi. Tehdy bylo pobráno mnoho zlata, stříbra a mědi, a tyto věci byly posvěceny Jehovovi. David také umístil do Damašku vojenské posádky a přinutil Syřany, aby platili tribut. (2Sa 8:3–12; 1Pa 18:3–8) Později si Ammonité najali více než 30 000 syrských žoldáků; ti se ale místo bojování dali před Izraelity na útěk. Když si však Syřané přivedli posilu, došlo mezi nimi a Izraelem k bitvě, v níž Syřané utrpěli těžké ztráty a požádali o mír. (2Sa 10:6–19; 1Pa 19:6–19)

Potom začal v Damašku kralovat Rezon, jakýsi syrský vzbouřenec, který předtím uprchl od Hadadezera. Byl odpůrcem Izraele po všechny Šalomounovy dny. (1Kr 11:23–25) Díky těmto událostem se Damašek stal nejvýznačnějším syrským městem; byl dlouho uznáván jako ‚hlava Sýrie‘ a byly k němu proneseny Jehovovy výroky proti syrskému národu. (Iz 7:8; 17:1–3; Am 1:5)

Po rozdělení izraelského království. Po Šalomounově smrti a po rozdělení Šalomounova království se z biblických dějin Syřanů dozvídáme v podstatě to, že v jejich vztazích k Izraelitům jak ze severního, tak i z jižního království docházelo k velkým výkyvům. Konkrétně jsou uvedeny některé události, k nimž došlo za vlády králů Asy (1Kr 15:18–20; 2Pa 16:2–4, 7), Achaba (1Kr 20:1–34; 22:3, 4, 29–35; 2Pa 18:10, 28–34), Jehorama z Izraele (2Kr 6:24–7:16; 8:28, 29; 9:14b, 15; 2Pa 22:5, 6), Jehoaše z Judy (2Kr 12:17, 18; 2Pa 24:23, 24), Jehoachaza (2Kr 13:3–7, 22), Jehoaše z Izraele (2Kr 13:14–19, 24, 25), Jotama (2Kr 15:37, 38), Achaza (2Kr 16:5–9; 2Pa 28:5; Iz 7:1–8; 9:12) a Jehojakima (2Kr 24:2). Když uplynuly „tři roky . . . bez války mezi Sýrií a Izraelem“, bylo to tak nezvyklé, že o tom byl pořízen zvláštní záznam. (1Kr 22:1)

Určité kontakty se Syřany měl Jehovův prorok Eliša; například vyléčil z malomocenství syrského vojevůdce Naamana (2Kr 5:1–20) a sdělil Chazaelovi, že se Chazael stane syrským králem místo svého pána Ben-hadada II. (2Kr 8:7–15) Když se jednou stalo, že vojenský oddíl Syřanů obklíčil Dotan, aby zajal Elišu, prorok nejdříve požádal Boha, aby je ranil určitým druhem slepoty; potom je odvedl do Samaří, a tam jim byl zrak vrácen; potom Eliša zařídil, aby dostali najíst, a poslal je domů. (2Kr 6:8–23) Další podrobnosti o tom, co Syřané zažili s tímto prorokem, jsou uvedeny pod heslem ELIŠA.

Syřané byli Semité, byli to blízcí příbuzní Izraelitů a stýkali se s nimi. V osmém století př. n. l. se však jejich jazyky od sebe již tak lišily, že průměrný Žid aramejsky nerozuměl. (2Kr 18:26–28; Iz 36:11, 12; viz heslo ARAMEJŠTINA, Jazyk.) Mezi Syřany, kteří věřili v mnoho bohů, a Židy byly velké rozdíly také v náboženském ohledu; teprve když se mezi Židy rozšířilo odpadlictví, začalo se v izraelské zemi trpět uctívání syrských bohů. (Sd 10:6; 2Kr 16:10–16; 2Pa 28:22, 23)

V prvním století n. l. V apoštolských dobách se označení „Sýrie“ vztahovalo na římskou provincii, kterou v roce 64 př. n. l. připojil k říši Pompeius. Tato provincie se rozkládala na velké části území dřívější Sýrie. Pod dohled místodržitele Sýrie spadala také celá Palestina. V době, kdy se narodil Ježíš, byl místodržitelem Sýrie Quirinius, legát císaře Augusta; sídlil v hlavním městě provincie, v Antiochii, jež byla třetím největším městem Římské říše a ležela na řece Orontes. (Lk 2:1, 2) Ježíš vykonával svou službu pouze na vlastním území Palestiny, ale zprávy o jeho podivuhodných zázracích se roznesly „do celé Sýrie“. (Mt 4:24)

Když byl ukamenován Štěpán, a jeruzalémští křesťané byli pronásledováni a rozptýleni, někteří z nich přinesli dobrou zprávu do syrského  hlavního města Antiochie. Tuto zprávu tam uslyšeli nejdříve Židé a později i příslušníci jiných národnostních skupin. Prostřednictvím Pavla a Barnabáše byl vybudován antiochijský sbor. Právě v tomto syrském městě „učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané“. (Sk 11:19–26; Ga 1:21)

Když za vlády císaře Claudia propukl asi v roce 46 n. l. velký hladomor, křesťané z Antiochie a okolí poslali prostřednictvím Barnabáše a Pavla hmotnou pomoc svým bratrům v Jeruzalémě. (Sk 11:27–30) Dopis týkající se obřízky, který poslali apoštolové a starší muži z Jeruzaléma, byl určen jmenovitě sborům v Antiochii, Sýrii a Kilikii (v sousedním území). (Sk 15:23) Apoštol Pavel v průběhu let, kdy vykonával daleké misionářské cesty, používal Antiochii v Sýrii jako svou domovskou základnu. (Sk 15:40, 41; 18:18; 20:3; 21:3; Ga 2:11)