[patřící rodu Šemera].

1. Město, které asi v polovině desátého století př. n. l. začal stavět král Omri; více než 200 let bylo hlavním městem severního království Izraele. Horu, na níž bylo Samaří postaveno, koupil Omri od Šemera za dva talenty stříbra, což odpovídá ceně asi 13 212 dolarů. (1Kr 16:23, 24) Hora i město byly dále nazývány podle jména bývalého vlastníka. (Am 4:1; 6:1)

Poloha. Samaří je ztotožňováno s rozvalinami nazývanými Šomeron, které sousedí s arabskou vesnicí Sabastija ležící asi 55 km na S od Jeruzaléma a 11 km na SZ od Šekemu. Bývalo to území kmene Manasse. Samaří bylo označováno jako Efrajimova ‚hlava‘ a bylo tím míněno jeho postavení hlavního města desetikmenného království, protože Efrajim byl nejvýznačnějším kmenem tohoto království. (Iz 7:9) Samaří možná leželo poblíž „Šamiru v hornatém kraji Efrajima“, kde bydlel soudce Tola, který působil v době soudců, nebo bylo totožné s místem Šamir. (Sd 10:1, 2)

Město mělo výhodnou polohu, protože leželo na pahorku, který od V na Z měřil přibližně 2 km a měl poměrně plochý vrcholek. Strmé stoupání z údolní roviny do výše asi 90 m usnadňovalo obranu města. Z pahorku byl také úchvatný výhled, protože na S, V a J se tyčily vyšší vrcholky, zatímco na Z se země mírně svažovala z nadmořské výšky 463 m k modrému Středozemnímu moři vzdálenému 34 km.

Velká část dějin Samaří je úzce spojena se zprávou o 14 vzpurných izraelských králích, od Omriho po Hošeu. (1Kr 16:28, 29; 22:51, 52; 2Kr 3:1, 2; 10:35, 36; 13:1, 10; 14:23; 15:8, 13, 14, 17, 23, 25, 27; 17:1)

Za vlády Achaba. Po smrti Omriho začal panovat jeho syn Achab, který během své 22leté vlády pokračoval ve výstavbě města. K tomuto stavebnímu programu patřila stavba Baalova chrámu a Baalova oltáře a vztyčení „posvátného kůlu“ určeného k uctívání — a to všechno dokazovalo, že v tomto nově vybudovaném  městě převládá kananejské náboženství podporované Achabovou fénickou manželkou Jezábel. (1Kr 16:28–33; 18:18, 19; 2Kr 13:6) K ozdobě Samaří Achab také postavil překrásný „dům ze slonoviny“, který byl možná vybaven ‚lehátky ze slonoviny‘ podobnými lehátkům, o nichž se zmínil prorok Amos o sto let později. (1Kr 22:39; Am 3:12, 15; 6:1, 4) V rozvalinách Samaří našli archeologové více než 500 slonovinových úlomků, z nichž mnohé byly umělecky vyřezávané.

V pozdějším období Achabovy vlády oblehl Samaří syrský král Ben-hadad II., který přísahal, že město vydrancuje a zničí tak důkladně, že tam nebude dost prachu, aby se jím naplnily hrsti jeho vojáků. Izraelité však dosáhli vítězství, aby Achab poznal, že Jehova je všemohoucí Bůh. (1Kr 20:1–21) Při druhém střetnutí, k němuž došlo o necelý rok později a kdy byl Ben-hadad donucen ke kapitulaci, Achab nechal Ben-hadada odejít, když ten slíbil, že Izraeli vrátí města a že si Achab ‚určí ulice v Damašku‘, jako si Ben-hadadův otec určil ulice v Samaří. (1Kr 20:26–34) Tyto „ulice“ byly nepochybně určeny pro bazary neboli trhy a měly sloužit k podpoře obchodních zájmů Ben-hadadova otce. Achab se přesto vrátil do Samaří smutný a sklíčený. Jehova totiž Achabovi řekl, že za to, že nechal Ben-hadada naživu, zaplatí svým životem. (1Kr 20:35–43)

Tato odplata přišla asi o tři roky později, kdy Achab vyzval judského krále Jehošafata, aby mu pomohl získat od Sýrie zpátky Ramot-gilead. Tito dva králové formálně zasedli k jednání u vstupu do Samaří, a když odmítli radu Jehovova proroka a místo ní naslouchali ošidným radám falešných proroků, vydali se do bitvy. (1Kr 22:1–28; 2Pa 18:2, 9) Achab se sice přestrojil, ale nepřátelský lučištník ho přesto zasáhl šípem, i když nepoznal, že to je král. Achab ve svém dvoukolém voze vykrvácel. Převezli ho do jeho hlavního města, aby tam byl pohřben, a dvoukolý vůz umývali u samařského rybníka. (1Kr 22:29–38) Tento rybník byl možná právě ten poměrně mělký, ale velký pravoúhlý rybník, který objevili archeologové.

Konečné účtování s Achabovým domem provedl Jehu, který byl k tomuto popravčímu úkolu pomazán Jehovou. (2Kr 9:6–10) Když Jehu zabil Achabova syna Jehorama, Achabova vnuka Achazjáše a Achabovu vdovu Jezábel (2Kr 9:22–37), poslal dopisy knížatům a starším mužům, kteří bydleli v Samaří, a nařídil jim, aby sťali všech 70 zbývajících Achabových synů. Jehu prohlásil: „Vězte tedy, že nic z Jehovova slova nepadne nesplněné na zem, co Jehova mluvil proti Achabovu domu; a Jehova sám učinil, co mluvil prostřednictvím svého sluhy Elijáše.“ (2Kr 10:1–12, 17)

V Samaří a jeho blízkosti byla pronesena další Jehovova prohlášení prostřednictvím jeho proroků Elijáše a Eliši a tam také došlo k událostem, jež s těmito prohlášeními souvisely. Například Achabův syn Achazjáš propadl mříží v nástřešní místnosti svého paláce v Samaří (2Kr 1:2–17), malomocný Syřan Naaman přišel do Samaří žádat o vyléčení (2Kr 5:1–14) a syrská armáda, která byla vyslána, aby zajala Elišu, byla postižena duševní slepotou a odvedena do Samaří, kde vojákům dali najíst a poslali je domů (2Kr 6:13–23). Za vlády Achabova syna Jehorama bylo Samaří obleženo Syřany, což způsobilo takový hladomor, že někteří lidé jedli své vlastní děti. Později se však splnilo Elišovo proroctví a hladomor skončil jedné noci, kdy po Jehovově zásahu Syřané v panice uprchli a zanechali tam své zásoby potravin. (2Kr 6:24–29; 7:1–20)

Soupeř Jeruzaléma. Rivalita a nepřátelství mezi Samařím a Jeruzalémem, hlavními městy severního a jižního království, čas od času propukly v otevřené válečné tažení. Jednou judský král, když se chystal zaútočit na Edom, poslal na Jehovův pokyn 100 000 izraelských žoldnéřů zpátky domů. A přestože jim zaplatil 100 stříbrných talentů (660 600 dolarů), tito Izraelité byli tak rozzuřeni, že přepadali a drancovali judská města „od Samaří až po Bet-choron“. (2Pa 25:5–13) Judský král byl opojený vítězstvím nad Edomem, a tak s králem Samaří vyvolal spor, který skončil teprve potom, až bylo všechno zlato a stříbro z Jehovova domu a z královy pokladnice v Jeruzalémě odneseno do Samaří. (2Kr 14:8–14; 2Pa 25:17–24) O několik let později však izraelští muži po jedné porážce judského krále Achaza chtěli uniknout Jehovovu hněvu, a tak vrátili určité zajatce a válečnou kořist, které předtím odvlekli do Samaří. (2Pa 28:5–15)

Město Samaří bylo za své modlářství, za mravní zkaženost a za neustálé pohrdání Božími zákony a zásadami nakonec zničeno. (2Kr  17:7–18) Jehova opakovaně varoval jeho vládce i jejich poddané ústy svých proroků, například Izajáše (8:4; 9:9), Ozeáše (7:1; 8:5, 6; 10:5, 7; 13:16), Amose (3:9; 8:14), Micheáše (1:1, 5, 6) a dalších (1Kr 20:13, 28, 35–42; 22:8), a také Elijáše a Eliši. Později, po zpustošení Samaří, jiní proroci uváděli Samaří jako výstražný příklad pro ty, kdo odmítali Jehovovy pokyny. (2Kr 21:10–13; Jer 23:13; Ez 16:46, 51, 53, 55; 23:4, 33)

Pozdější dějiny. V roce 742 př. n. l. Samaří oblehl asyrský král Salmanasar V., ale městu se téměř tři roky dařilo nepříteli odolávat. Když nakonec v roce 740 př. n. l. Samaří padlo, mnozí z jeho význačných obyvatel byli odvedeni do vyhnanství a usadili se v Mezopotámii a v Médii. Otázka, zda zásluha za konečné dobytí Samaří patří Salmanasarovi V., nebo jeho nástupci Sargonovi II., dosud zůstává nevyřešena. (2Kr 17:1–6, 22, 23; 18:9–12; viz heslo SARGON.)

S pádem Samaří do rukou Asyřanů podrobná biblická zpráva o tomto městě končí. Zmínky o Samaří jsou tedy mnohdy — i když ne vždy (2Kr 23:18; Sk 8:5) — uváděny jako výstražná připomínka, co se stane těm, kdo se vzbouří proti Jehovovi. (2Kr 18:34; 21:13; Iz 10:9–11; 36:19) Bible popisuje, že po zničení Jeruzaléma a následném zavraždění Gedaljáše přišlo 80 mužů ze Šekemu, Šila a Samaří do Micpy a tam se setkali s úkladným vrahem Išmaelem. Išmael mnohé z těchto mužů zabil, ale někteří z nich se zachránili, protože slíbili, že mu ukáží, kde mají schované poklady v podobě pšenice, ječmene a oleje. (Jer 41:1–9)

Světské záznamy předkládají něco z dějin Samaří od doby Alexandra Velikého. Za svou proslulost v římském období Samaří vděčilo stavebnímu programu Heroda Velikého, který k poctě prvního císaře Augusta město přejmenoval na Sebasté (v řečtině ženská forma latinského jména Augustus). Toto jméno, které městu dal Herodes, se dodnes zachovalo v arabském jménu Sabastija. Není tedy divu, že při vykopávkách byly na tomto místě objeveny pozůstatky z různých období dějin města; některé z těchto pozůstatků jsou z doby izraelských králů.

2. Území desetikmenného severního království Izraele. Jménem jeho hlavního města Samaří bylo někdy označováno celé toto území. Například když byl Achab nazván ‚samařským králem‘, neznamená to, že byl králem pouze tohoto města, ale v širším smyslu to znamená, že byl králem deseti kmenů. (1Kr 21:1) Výrazem ‚samařská města‘ jsou tedy míněna města roztroušená po celém území deseti kmenů, a nejen města seskupená kolem hlavního města. (2Kr 23:19; tentýž výraz zaznamenaný v 1Kr 13:32, a tedy použitý před tím, než bylo město Samaří postaveno, mohl mít prorocký význam nebo ho mohl uvést ten, kdo sestavoval Královské knihy.) Hladomor „v Samaří“ za dnů Achaba postihl celé samařské království, dokonce se dostal až do Fénicie a rozšířil se přinejmenším od říčního údolí Kerit na V od Jordánu až po Carefat u Středozemního moře. (1Kr 17:1–12; 18:2, 5, 6) Podobně slib o obnově ‚samařských hor‘ se musel vztahovat na obnovu celé samařské říše. (Jer 31:5)

Zdá se, že Tiglat-pileser III. byl první, kdo Izraelity vysídlil ze samařského území; mezi těmi, kdo byli vystěhováni do Asýrie, byli někteří významní Rubenovci, Gadovci a Manasseovci z území na V od Jordánu. (1Pa 5:6, 26) Když severní království nakonec padlo, do vyhnanství byli odvedeni ještě další Izraelité. (2Kr 17:6) Tentokrát však asyrský král tyto Izraelity nahradil lidmi z jiných částí své říše, což byla taktika přesídlování, v níž pak pokračoval Esar-chaddon  a Asenappar (Aššurbanipal). (2Kr 17:24; Ezr 4:2, 10)

V zemi se začali množit lvi, pravděpodobně proto, že celá ta země nebo její velká část zůstala nějakou dobu opuštěna. (Srovnej 2Mo 23:29.) Osadníci se nepochybně z pověrčivosti domnívali, že lvi tam jsou kvůli jejich neznalosti uctívání boha té země. Proto tam asyrský král poslal zpátky z vyhnanství jednoho izraelského kněze, který se věnoval uctívání telete. Tento kněz poučoval osadníky o Jehovovi, jenže to dělal jako Jeroboam, takže se sice o Jehovovi něco dozvěděli, ale nadále uctívali své vlastní falešné bohy. (2Kr 17:24–41)

3. Římská oblast, kudy občas putoval Ježíš a kam apoštolové později přinesli křesťanské poselství. Hranice této oblasti dnes nejsou přesně známy, ale obvykle se má za to, že tato oblast ležela mezi Galileou na S a Judeou na J a že se rozkládala od Jordánu na Z k pobřežním pláním u Středozemního moře. Do této oblasti patřila hlavně území, která kdysi patřila kmenu Efrajim a polovině kmene Manasse (záp. od Jordánu).

Když cestoval do Jeruzaléma, nebo z Jeruzaléma, Ježíš občas procházel oblastí Samaří, která ležela mezi oblastmi Judea a Galilea. (Lk 17:11; Jan 4:3–6) Většinou však na tomto území nekázal, a 12 vyslaných učedníků dokonce nabádal, aby se vyhýbali samaritánským městům a aby místo toho chodili „stále ke ztraceným ovcím izraelského domu“, tzn. k Židům. (Mt 10:5, 6)

Toto omezení však platilo jen omezenou dobu, protože těsně před svým vystoupením do nebe Ježíš svým učedníkům řekl, aby přinesli dobrou zprávu nejen do Samaří, ale i do nejvzdálenější končiny země. (Sk 1:8, 9) A tak když v Jeruzalémě vypuklo pronásledování, učedníci — především Filip — začali sloužit v Samaří. Později tam byli vysláni Petr a Jan, a to vedlo k dalšímu rozmachu křesťanství. (Sk 8:1–17, 25; 9:31; 15:3)

[Vyobrazení na straně 600]

Římské rozvaliny starověkého Samaří