[pravděpodobně „ze (patřící do) Samaří“].

V Písmu se výraz „Samaritáni“ poprvé objevuje v souvislosti s dobytím desetikmenného samařského království v roce 740 př. n. l.; vztahoval se na ty, kdo žili v severním království před jeho dobytím, a měli jím být odlišeni od cizinců, kteří tam byli později přivedeni z jiných částí Asyrské říše. (2Kr 17:29) Zdá se, že Asyřané z těchto míst neodvedli všechny izraelské obyvatele, protože ze zprávy ve 2. Paralipomenon 34:6–9 (srovnej 2Kr 23:19, 20) vyplývá, že Izraelité byli v té zemi ještě v době vlády krále Josijáše. Časem začali být výrazem „Samaritáni“ míněni jak potomci těch, kdo zůstali v Samaří, tak potomci těch lidí, které tam přivedli Asyřané. Někteří tedy nepochybně pocházeli ze smíšených manželství. V ještě pozdějším období mělo toto jméno spíše náboženský než národnostní nebo politický význam. Jméno „Samaritán“ se vztahovalo na člověka, jenž patřil k náboženské sektě, která byla rozšířena v okolí starověkých měst Šekemu a Samaří a která zastávala určité nauky, jež se výrazně lišily od judaismu. (Jan 4:9)

Samaritánské náboženství. Vývoj samaritánského náboženství byl ovlivněn řadou činitelů, z nichž jedním, a ne bezvýznamným, byly Jeroboamovy snahy odklonit deset kmenů od uctívání Jehovy, jež bylo soustředěno v Jeruzalémě. Po rozdělení národa do dvou království došlo v izraelském království k tomu, že levitské kněžstvo ustanovené Bohem bylo na 250 let nahrazeno kněžstvem ustanoveným lidmi, které vedlo obyvatele tohoto království k demoralizujícímu modlářství. (1Kr 12:28–33; 2Kr 17:7–17; 2Pa 11:13–15; 13:8, 9) Potom došlo k pádu severního království. Pohanští přistěhovalci, kteří byli přivedeni z Babylóna, Kuty, Avvy, Chamatu a Sefarvajimu, uctívali mnoho božstev — Sukkot-benota, Nergala, Ašimu, Nibchaze, Tartaka, Adrammeleka a Anammeleka. Na základě poučování od jednoho kněze z Jeroboamova kněžstva se tito lidé sice něco o Jehovovi dozvěděli, ale jedna generace za druhou nadále uctívala falešné bohy, stejně jako už předtím byla v Samaří uctívána zlatá telata. (2Kr 17:24–41) Téměř sto let po pádu Samaří se Josijáš usilovně snažil odstranit z těchto severních obcí jejich modlářské uctívání, ale výsledky jeho snah neměly delší trvání než podobné reformy, které provedl v jižním království Judy. (2Kr 23:4–20; 2Pa 34:6, 7)

V roce 537 př. n. l. se ostatek 12 kmenů vrátil z vyhnanství v Babylóně a chtěl v Jeruzalémě znovu postavit Jehovův chrám. (Ezr 1:3; 2:1, 70) V zemi již tehdy, když tam přišli Izraelité, byli „Samaritáni“, kteří jsou popsáni jako „protivníci Judy a Benjamína“, a ti se přiblížili k Zerubbabelovi a k jiným starším mužům a řekli jim: „Nechte nás stavět spolu s vámi; vždyť pátráme po vašem Bohu právě jako vy a jemu obětujeme ode dnů asyrského krále Esar-chaddona, který nás sem přivedl.“ (Ezr 4:1, 2) Tvrzení Samaritánů, že jsou oddaní Jehovovi, se však projevilo jako pouhá slova, protože když Zerubbabel jejich nabídku odmítl, dělali co mohli, aby stavbu  chrámu překazili. Když všechny jejich domluvené pokusy o znepokojování a zastrašování selhaly, Samaritáni pak poslali perskému králi dopis s falešným obviněním a podařilo se jim dosáhnout toho, že byl vydán vládní výnos, kterým byla stavba na mnoho let zastavena. (Ezr 4:3–24)

Když Nehemjáš začal v polovině pátého století př. n. l. opravovat jeruzalémské hradby, Sanballat (podle jednoho papyru z Elefantiny místodržitel Samaří) se několikrát horlivě, avšak neúspěšně pokoušel stavební záměry překazit. (Ne 2:19, 20; 4:1–12; 6:1–15) Nehemjáš se později po delší nepřítomnosti vrátil do Jeruzaléma a tam zjistil, že se vnuk velekněze Eljašiba oženil se Sanballatovou dcerou. Nehemjáš ho ihned od sebe „odehnal“. (Ne 13:6, 7, 28)

Budova samaritánského chrámu, která byla postavena na hoře Gerizim pravděpodobně ve čtvrtém století př. n. l. jako konkurence jeruzalémského chrámu, je považována za určitý znak konečného oddělení Židů od Samaritánů, i když někteří badatelé se domnívají, že k narušení jejich vzájemných vztahů došlo až za více než sto let. Když Ježíš zahájil svou službu, trhlina mezi těmito dvěma skupinami ještě nebyla zacelena, ačkoli chrám na hoře Gerizim byl již asi sto padesát let zničen. (Jan 4:9) Samaritáni stále ještě uctívali na hoře Gerizim (Jan 4:20–23) a Židé k nim měli velmi malou úctu. (Jan 8:48) Tento přezíravý postoj umožnil Ježíšovi, aby zdůraznil klíčovou myšlenku svého podobenství o milosrdném Samaritánovi. (Lk 10:29–37)

Samaritánský Pentateuch. Náboženské spisy Samaritánů už od dávných dob obsahují pouze prvních pět biblických knih, jež jsou výlučně vydané v jejich vlastní revizi, napsané jejich vlastním písmem a známé jako samaritánský Pentateuch. Zbývající část Hebrejských písem, snad s výjimkou knihy Jozue, zavrhli. Samaritánský Pentateuch se od masoretského textu liší asi na 6 000 místech, a to většinou nepatrně. Některé odlišnosti však jsou velké, například v 5. Mojžíšově 27:4 je slovo Ebal — hora, kde měly být Mojžíšovy zákony napsány na obílené kameny — nahrazeno slovem Gerizim. (5Mo 27:8) Důvodem pro tuto změnu zřejmě bylo, aby si jejich nauka, že Gerizim je svatá Boží hora, získala důvěru.

To, že Samaritáni v zásadě uznávali Pentateuch, bylo podkladem pro jejich víru, že přijde prorok větší než Mojžíš. (5Mo 18:18, 19) V prvním století Samaritáni očekávali příchod Krista, Mesiáše, a někteří ho přijali, a jiní ho naopak zavrhli. (Lk 17:16–19; Jan 4:9–43; Lk 9:52–56) Na základě kazatelské činnosti prvních křesťanů mnozí Samaritáni později s radostí přijali křesťanství. (Sk 8:1–17, 25; 9:31; 15:3)