Obuv tvořená plochou podrážkou vyrobenou z kůže, dřeva nebo jiného vláknitého materiálu, která se připevňovala k noze pomocí řemínků. Řemínky, jež byly obvykle kožené, se protahovaly mezi palcem a druhým prstem a obtáčely se kolem paty a přes nárt. V některých případech mohly řemínky dosahovat až ke kotníkům.

Podrážky egyptských sandálů obvykle u palce vybíhaly vzhůru do špičky. Některé asyrské sandály měly pouze jakési pouzdro na patu a postranní části chodidla a v přední části chodidla podrážku neměly. Římané nosili sandály a údajně také obuv, jež se podobala té dnešní. U Asyřanů, Římanů a jiných národů nosila šlechta a členové královské rodiny dovedněji provedené sandály nebo obuv podobnou vysokým botám. Někteří beduíni v okolí hory Sinaj nosí sandály vyrobené z kůže dugonga (zvířete podobného tuleni). O Jeruzalému Jehova obrazně říká, že ho obul „tulení kůží“ (heb. taʹchaš). (Ez 16:10)

Říká se, že izraelští kněží sloužili ve svatostánku a v chrámu bosí. (Srovnej 2Mo 3:5; Joz 5:15; Sk 7:33.) Pokud však někdo vycházel bos z domu, bylo to na znamení zármutku nebo pokoření. (2Sa 15:30; Iz 20:2–5; naproti tomu viz příkaz určený Ezekielovi v Ez 24:17, 23.)

Na dlouhou cestu bylo zvykem nosit s sebou náhradní pár sandálů, kdyby se podrážky prošlapaly nebo řemínky roztrhaly. Když však Ježíš vyslal apoštoly a také 70 učedníků, přikázal jim, aby si s sebou nebrali dva páry sandálů, ale aby se spoléhali na pohostinnost těch, kdo přijmou dobrou zprávu. (Mt 10:5, 9, 10; Mr 6:7–9; Lk 10:1, 4)

Obrazné použití. Tomu, kdo v době platnosti Zákona odmítl vstoupit s nějakou vdovou do švagrovského manželství, ta vdova zula sandál z nohy, a tak byl hanlivě nazván jménem „Dům toho, jemuž byl zut sandál“. (5Mo 25:9, 10) Převod majetku nebo výkupního práva byl znázorněn tím, že jeden muž předal sandál druhému. (Rut 4:7–10; viz heslo ŠVAGROVSKÉ MANŽELSTVÍ.)

Výrokem „přes Edom hodím svůj sandál“ (Ža 60:8; 108:9) Jehova snad mínil, že Edom bude podroben. Je možné, že to poukazovalo na zvyk hodit svůj sandál na kus půdy a tím ukázat, že se někomu tato půda odebírá. Nebo to mohlo ukazovat, že Jehova Edomem pohrdá, protože v tomtéž textu je zase Moab nazván „můj hrnec na mytí“. Na Středním východě slouží hození sandálu v dnešní době jako gesto vyjadřující pohrdání.

David dal Šalomounovi pokyn, aby potrestal Joaba, který v době míru „uvedl krev války . . . do [svých] sandálů“; tímto obrazným výrokem byla znázorněna Joabova vina krve za to, že zabil vojenské velitele Abnera a Amasu. (1Kr 2:5, 6) Tento výrok společně s faktem, že ten, kdo si oblékal sandály, se chystal něco podniknout mimo svůj dům (nebo místo, kde právě pobýval; srovnej Sk 12:8), dokresluje výzvu apoštola Pavla určenou křesťanům, aby měli nohy ‚obuté výstrojí dobré zprávy o pokoji‘. (Ef 6:14, 15)

Rozvázat někomu řemínky u sandálů nebo nést někomu sandály bylo považováno za podřadný úkol, který často vykonávali otroci. Jan použil toto znázornění, aby ukázal, že je v nižším postavení než Kristus. (Mt 3:11; Mr 1:7)