Místokrál neboli místodržitel provincie v Babylónské a Perské říši, kterého král jmenoval hlavním vládcem soudní oblasti. O satrapech, kteří v Babylónské říši sloužili pod Nebukadnecarem, se zmiňuje Daniel. (Da 3:1–3) Když Médové a Peršané dobyli Babylón, Dareios Médský dosadil nad celým svým královstvím 120 satrapů. (Da 6:1) Se satrapy jednal Ezra v době perského krále Artaxerxa. (Ezr 8:36) Ve dnech Ester a Mordekaie spravovali satrapové na 127 soudních oblastí, jež byly pod správou perského krále Ahasvera. (Es 1:1) Satrapové byli královi oficiální zástupci, proto se králi zodpovídali a měli k němu poměrně volný přístup. Jako občanští a političtí vůdci tudíž disponovali značným vlivem a velkou mocí. Vybírali daně a odevzdávali královskému dvoru požadovaný tribut.

Daniel byl jedním ze tří Dareiových vysokých úředníků nad 120 satrapy a natolik nad nimi vynikal, že král ho zamýšlel povýšit, aby byl nad celým královstvím. Úředníci a satrapové to Danielovi záviděli, a proto zosnovali plán, aby byl hozen do lví jámy. Bible neuvádí, kolik satrapů s tímto obviněním osobně předstoupilo před krále. Jehova však poslal anděla, aby lvům zavřel tlamy, a prokázal tak, že je s Danielem. Dareios potom dal tyto pomlouvačné úředníky i jejich manželky a syny vhodit do jámy, kde je lvi zabili. (Da 6:1–24)

Kniha History of the Persian Empire říká o organizaci satrapů pod vládou Kýra Perského: „Každé [provincii] vládl satrapa, jehož titul doslova znamená ‚ochránce Království‘. Jako nástupce bývalého krále vládl nad opravdu obrovským územím a byl ve skutečnosti sám monarchou, který byl obklopen miniaturním  dvorem. Staral se nejen o občanskou správu, ale byl také velitelem vojenských jednotek, které se skládaly z odvedenců. Když se tento úřad začal dědit, mohl být satrapa hrozbou pro hlavní autoritu země. Aby se tomu předešlo, zavedly se určité formy kontroly; satrapův tajemník, hlavní správce finančních záležitostí a vojenský velitel, který velel posádce obývající pevnost v každém sídelním městě satrapy, byli pod přímými příkazy velkého krále osobně a byli mu přímo odpovědni. Ještě daleko účinnější kontrolu vykonávalo ‚královo oko‘ (nebo ‚královo ucho‘ či ‚králův posel‘), [úředník], který každý rok prováděl pečlivou inspekci v každé provincii.“ (A. T. Olmstead, 1948, s. 59)