Schopnost ovládat se, krotit či mít pod kontrolou vlastní osobu, řeč, činy nebo myšlenky. (1Mo 43:31; Es 5:10; Ža 119:101; Př 10:19; Jer 14:10; Sk 24:25) Hebrejský a řecký výraz pro sebeovládání doslova znamená mít nad sebou moc nebo kontrolu. Sebeovládání je ‚ovocem Božího ducha‘ (Ga 5:22, 23); a Jehova, ačkoli má neomezenou moc, sebeovládání projevuje vždy. Místo aby ihned zakročil proti provinilcům, nechává uplynout určitý čas, aby měli příležitost odvrátit se od svých špatných cest a získat tak jeho přízeň. (Jer 18:7–10; 2Pe 3:9)

Jakmile se však jasně prokázalo, že ti, komu byl poskytnut dosti dlouhý čas k pokání, Božího milosrdenství nevyužili, Jehova již právem s vykonáním rozsudku nečekal. Názorným příkladem jsou zpustošitelé Jeruzaléma. Neuznali, že  to byl Jehova, kdo jim dovolil ovládnout Izrael proto, aby Izraelity potrestal za jejich nevěrnost. Zacházeli s Izraelity bez milosrdenství a potrestali je víc, než vyžadoval Boží rozsudek. (Srovnej Iz 47:6, 7; Ze 1:15.) Jehova to předvídal a skrze proroka Izajáše ukázal, že přijde čas, kdy se už nebude zdržovat od potrestání těch, kdo zpustošili Jeruzalém: „Dlouho jsem byl zticha. Stále jsem mlčel. Ovládal jsem se. Jako rodička budu současně sténat, těžce dýchat a lapat po dechu. Zpustoším hory a pahorky a všechno jejich rostlinstvo usuším.“ (Iz 42:14, 15)

Kristus Ježíš také projevoval sebeovládání. Když apoštol Petr upozorňoval domácí sluhy, že je nutné, aby byli podřízeni svým majitelům, napsal: „Byli jste vskutku k tomu povoláni, protože i Kristus trpěl za vás a zanechal vám vzor, abyste věrně následovali jeho šlépěje. . . . Když mu spílali, neoplácel spíláním. Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se odevzdával tomu, který soudí spravedlivě.“ (1Pe 2:21–23)

Nedostatek sebeovládání má být v „posledních dnech“ charakteristickým znakem těch, kdo nepěstují pravé křesťanství. (2Ti 3:1–7) Křesťané však mají být napodobiteli Boha a jeho Syna (1Ko 11:1; Ef 5:1), proto by se měli snažit pěstovat ve všem sebeovládání. (1Ko 9:25) Apoštol Petr prohlásil: „Dodejte ke své víře ctnost, ke své ctnosti poznání, ke svému poznání sebeovládání, ke svému sebeovládání vytrvalost, ke své vytrvalosti zbožnou oddanost, ke své zbožné oddanosti bratrskou náklonnost, ke své bratrské náklonnosti lásku. Jestliže tyto věci totiž ve vás existují a překypují, zabrání vám, abyste nebyli ani nečinní, ani neplodní vzhledem k přesnému poznání našeho Pána Ježíše Krista.“ (2Pe 1:5–8)

Sebeovládání by mělo být zvláště patrné u těch, kdo slouží v křesťanských sborech jako dozorci. (Tit 1:8) Jestliže mají dozorci řešit problémy ve sboru účinně, musí zachovávat sebeovládání ve slovech i skutcích. Apoštol Pavel radil Timoteovi: „Dále, odmítej pošetilá a nevědomá dotazování, protože víš, že plodí boje. Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kdo nejsou příznivě nakloněni.“ (2Ti 2:23–25)

Neprojeví-li člověk v určité situaci sebeovládání, může tím poskvrnit dlouhá léta své věrné služby a dostat se do všemožných těžkostí. Názorným příkladem je to, co se stalo králi Davidovi. Ačkoli David byl věrně oddaný pravému uctívání a měl lásku ke spravedlivým zásadám Božího zákona (srovnej Ža 101), přesto se dopustil cizoložství s Bat-šebou, což vedlo k tomu, že jejího manžela Urijáše nechal v bitvě postavit na takové místo, kde bylo téměř jisté, že zemře. V důsledku toho měl David během dalších let ve své rodině vážné těžkosti. (2Sa 12:8–12) Davidův případ také ukazuje, jak moudré je vyhýbat se situacím, jež by ke ztrátě sebeovládání mohly vést. David mohl ze střechy svého paláce odejít, ale místo toho se dále díval, jak se Bat-šeba koupe, a tak k ní začal cítit vášeň. (2Sa 11:2–4)

Podobně by nebylo dobré, aby člověk, který postrádá sebeovládání, zůstával svobodný, jestliže může vstoupit do počestného manželství a chránit se tak před smilstvem. Apoštol Pavel o tom napsal: „Nemají-li sebeovládání, ať vstoupí do manželství, neboť je lepší vstoupit do manželství než planout vášní.“ (1Ko 7:9, 32–38)