Prorocké časové období, o němž se mluví v Danielovi 9:24–27. Během něj měl být znovu vybudován Jeruzalém a měl se objevit Mesiáš a potom být „odříznut“; po tomto období mělo být město a také jeho svaté místo zpustošeno.

V prvním roce Dareia, „syna Ahasvera ze semene Médů“, prorok Daniel rozpoznal na základě Jeremjášova proroctví, že se přiblížila doba propuštění Židů z Babylóna a doba jejich návratu do Jeruzaléma. Vytrvale se pak modlil k Jehovovi, což odpovídalo Jeremjášovým slovům: „‚A jistě mě budete volat a přijdete a budete se ke mně modlit, a já vám budu naslouchat. A skutečně mě budete hledat a najdete mě, vždyť po mně budete pátrat celým srdcem. A dám se vám najít,‘ je Jehovův výrok. . . . ‚A přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás nechal jít do vyhnanství.‘“ (Jer 29:10–14; Da 9:1–4)

Zatímco se Daniel modlil, poslal Jehova svého anděla Gabriela s proroctvím, které téměř všichni komentátoři Bible uznávají jako proroctví o Mesiášovi, i když ho vykládají mnoha různými způsoby. Gabriel řekl:

„Je sedmdesát týdnů, jež byly určeny nad tvým lidem a nad tvým svatým městem, aby byl ukončen přestupek a skoncovalo se s hříchem a aby bylo vykonáno smíření za provinění a aby byla uvedena spravedlnost na neurčité časy a aby byla vtištěna pečeť na vidění a proroka a aby byla pomazána Svatá svatých. A měl bys vědět a mít pochopení, že od vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém, do Vůdce Mesiáše bude sedm týdnů, také šedesát dva týdny. Vrátí se a skutečně bude znovu postaven s veřejným prostranstvím a příkopem, ale v tísni časů. A po těch šedesáti dvou týdnech bude Mesiáš odříznut, s ničím pro sebe sama. A město a svaté místo zničí lid vůdce, který přichází. A konec toho bude záplavou. A až do konce bude válka; o čem je rozhodnuto, jsou zpustošení. A pro mnohé bude udržovat smlouvu v platnosti jeden týden; a v polovině týdne způsobí, že přestane oběť a obětní dar. A na křídle ohavností bude ten, kdo působí zpustošení; a až do záhuby se právě to, o čem je rozhodnuto, bude vylévat také na toho, jenž je zpustošený.“ (Da 9:24–27)

Proroctví o Mesiášovi. Je zcela zřejmé, že toto proroctví má velký význam pro určení totožnosti Mesiáše. Je nesmírně důležité zjistit, kdy 70 týdnů začalo a také jak toto období bylo dlouhé. Kdyby to byly doslovné týdny o sedmi dnech, pak se buď proroctví nesplnilo, což není možné (Iz 55:10, 11; Heb 6:18), nebo Mesiáš přišel před více než 24 stoletími, v době Perské říše, ale nebyl poznán. Pokud to tak bylo, pak nebyly splněny další požadavky na Mesiáše, které jsou v Bibli specifikovány. Je tedy zřejmé, že těch 70 týdnů byly symbolické týdny a zahrnovaly mnohem delší období. Události popisované v proroctví byly takového druhu, že rozhodně nemohly nastat za doslovných 70 týdnů čili za období o něco delší než jeden rok a čtyři měsíce. Většina znalců Bible se shoduje v tom, že „týdny“ v tomto proroctví jsou týdny let. Některé překlady uvádějí „sedmdesát týdnů let“ (EP, AT, Mo); tuto verzi obsahuje v poznámce pod čarou také Tanakh, nový překlad Bible, který v roce 1985 vydala Jewish Publication Society. (Viz Da 9:24, Rbi8, ppč.)

Kdy skutečně začalo prorockých „sedmdesát týdnů“?

Ve 20. roce vlády Artaxerxa, v měsíci nisanu, dostal Nehemjáš od tohoto perského krále svolení, aby znovu vystavěl jeruzalémskou zeď a samotný Jeruzalém. (Ne 2:1, 5, 7, 8) Při počítání doby Artaxerxovy vlády Nehemjáš zřejmě použil kalendářní rok, který začínal měsícem tišri (září/říjen), jak je to i v současném židovském občanském kalendáři, a který končil měsícem elulem (srpen/září), což byl dvanáctý měsíc. Není jisté, zda to byl jeho vlastní způsob počítání, nebo zda to byl způsob počítání, který byl z nějakých důvodů používán v Persii.

Někdo by proti tomuto tvrzení mohl vznést námitky a mohl by poukázat na Nehemjáše 7:73, kde Nehemjáš mluví o tom, že v sedmém měsíci byl Izrael shromážděn ve svých městech — pořadí měsíců v tomto případě vychází  z toho, že se rok počítá od nisanu do nisanu. Na tomto místě však Nehemjáš cituje „knihu rodopisného záznamu těch, kdo vyšli jako první“ v roce 537 př. n. l. se Zerubbabelem. (Ne 7:5) Nehemjáš také popisuje oslavu Svátku chýší, který se tehdy slavil v sedmém měsíci. (Ne 8:9, 13–18) To bylo nanejvýš příhodné, protože zpráva uvádí, že našli „v zákoně napsáno“ to, co Jehova přikázal, a tento zákon zapsaný ve 3. Mojžíšově 23:39–43 říká, že Svátek chýší má být ‚v sedmém měsíci‘ (tedy v sedmém měsíci náboženského kalendáře, který se počítal od nisanu do nisanu).

Ale to, že Nehemjáš při popisu určitých událostí použil rok počítaný od podzimu do podzimu, může být dokázáno srovnáním slov v Nehemjášovi 1:1–3 a 2:1–8. V první uvedené pasáži vypráví Nehemjáš o tom, že v kislevu (třetím měsíci občanského kalendáře a devátém měsíci náboženského kalendáře) v Artaxerxově 20. roce dostal špatné zprávy o stavu Jeruzaléma. Ve druhé pasáži popisuje, jak královi předkládá svou žádost, aby směl odejít a znovu vybudovat Jeruzalém; svolení dostává v měsíci nisanu (sedmém měsíci občanského kalendáře a prvním měsíci kalendáře náboženského), ale je to pořád ještě ve 20. roce Artaxerxovy vlády. Nehemjáš tedy roky Artaxerxovy vlády zjevně nepočítal od nisanu do nisanu.

Chceme-li zjistit, na který rok připadá 20. rok vlády Artaxerxa, je dobré vyjít z toho, kdy skončila vláda jeho otce a předchůdce Xerxa, který zemřel ve druhé polovině roku 475 př. n. l. Artaxerxův nástupní rok tedy začal v roce 475 př. n. l. a jeho první vládní rok je počítán od roku 474 př. n. l., jak vyplývá i z jiných historických dokladů. Dvacátým rokem Artaxerxovy vlády je tedy rok 455 př. n. l. (Viz heslo PERSIE, PERŠANÉ, Vláda Xerxa a Artaxerxa.)

„Vyjití slova.“ Proroctví říká, že „od vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém, do Vůdce Mesiáše“ uplyne 69 týdnů let. (Da 9:25) Světské dějiny i Bible dokládají, že na začátku podzimu roku 29 n. l. přišel Ježíš k Janovi a byl pokřtěn, čímž se stal Pomazaným, Mesiášem Vůdcem. (Viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Doba Ježíšova narození a délka jeho služby.) Počítáme-li od tohoto strategického bodu v dějinách zpět, můžeme určit, že 69 týdnů let začalo v roce 455 př. n. l. V tom roce došlo k významné události — k „vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém“.

V měsíci nisanu (březen/duben) 20. roku Artaxerxovy vlády (455 př. n. l.) Nehemjáš naléhavě žádal krále: ‚Jestliže se tvůj sluha zdá před tebou dobrý, pošli mě do Judy, do města pohřebních míst mých praotců, abych ho znovu vystavěl.‘ (Ne 2:1, 5) Král mu dal svolení a Nehemjáš podnikl dlouhou cestu ze Šušanu do Jeruzaléma. Asi 4. abu (červenec/srpen), potom, co v noci provedl prohlídku zdí, Nehemjáš Židům přikázal: „Pojďte a postavme znovu zeď Jeruzaléma, abychom dále nebyli pohanou.“ (Ne 2:11–18) A tak se v Jeruzalémě ve stejném roce stalo, že prostřednictvím Nehemjáše, kterého k tomu zmocnil Artaxerxes, ‚vyšlo slovo‘, aby byl znovu vystavěn Jeruzalém. Tím je jasně potvrzeno, že rok 455 př. n. l. je rokem, od něhož má začít počítání 70 týdnů.

Práce na opravě zdí byly dokončeny 25. dne měsíce elulu (srpen/září), za pouhých 52 dní. (Ne 6:15) Po opětném vybudování zdí se pokračovalo s obnovou zbývajících částí Jeruzaléma. Pokud jde o prvních sedm „týdnů“ (49 let), pracovali Nehemjáš, jemuž pomáhal Ezra, a potom další, kteří nastoupili po nich, „v tísni časů“; museli se vyrovnávat s těžkostmi zevnitř — ty působili samotní Židé — a z vnějšku — ze strany Samaritánů a jiných národů. (Da 9:25) Kniha Malachiáš, která byla napsána někdy po roce 443 př. n. l., ostře kritizuje stav, do něhož tehdy upadlo židovské kněžstvo. Má se za to, že někdy po těchto událostech se Nehemjáš po návštěvě u Artaxerxa (srovnej Ne 5:14; 13:6, 7) vrátil do Jeruzaléma. Bible však neukazuje, jak dlouho od roku 455 př. n. l. Nehemjáš osobně pokračoval v úsilí znovu vystavět Jeruzalém. Je ale zřejmé, že za 49 let (za sedm týdnů let) bylo dílo v potřebném rozsahu dokončeno, a Jeruzalém a jeho chrám zůstaly zachovány až do příchodu Mesiáše. (Viz heslo MALACHIÁŠ [KNIHA], Doba psaní.)

Příchod Mesiáše po ‚šedesáti devíti týdnech‘. Následujících ‚šedesát dva týdnů‘ (Da 9:25), které byly součástí 70 týdnů a jsou uvedeny jako druhé v pořadí, mělo pokračovat po uplynutí ‚sedmi týdnů‘. Proto „od vyjití slova“, aby byl znovu vystavěn Jeruzalém, do „Vůdce Mesiáše“ mělo uplynout 7 plus 62 „týdnů“ neboli 69 „týdnů“, tedy 483 let — od roku 455 př. n. l. do roku 29 n. l. Jak již bylo ukázáno, na podzim roku 29 n. l. byl Ježíš pokřtěn ve vodě, byl pomazán svatým duchem a zahájil  svou službu jakožto ‚Vůdce Mesiáš‘. (Lk 3:1, 2, 21, 22)

A tak Danielovo proroctví staletí předem přesně poukázalo na rok, kdy měl Mesiáš přijít. Je možné, že Židé v prvním století n. l. dělali na základě Danielova proroctví výpočty, a tudíž Mesiášův příchod vyhlíželi. Bible podává zprávu o tom, že „lidé byli v očekávání a všichni uvažovali v srdci o Janovi: ‚Je to snad Kristus?‘“ (Lk 3:15) Ale i když Mesiáše očekávali, nebyli zřejmě schopni přesně určit měsíc, týden či den jeho příchodu. Proto se ptali, zda je tím Kristem Jan, i když je zřejmé, že Jan začal svou službu už na jaře roku 29 n. l., tedy asi 6 měsíců před tím, než k němu přišel Ježíš, aby se dal pokřtít.

V polovině týdne „odříznut“. Gabriel Danielovi dále řekl: „Po těch šedesáti dvou týdnech bude Mesiáš odříznut, s ničím pro sebe sama.“ (Da 9:26) Nějakou dobu po uplynutí ‚sedmi a šedesáti dvou týdnů‘, ve skutečnosti asi tři a půl roku potom, byl Kristus odříznut smrtí na mučednickém kůlu, čímž všechno, co měl, dal jako výkupné za lidstvo. (Iz 53:8) Důkazy svědčí o tom, že první polovinu ‚týdne‘ se Ježíš věnoval službě. Při jedné příležitosti, pravděpodobně to bylo na podzim roku 32 n. l., vyprávěl podobenství, v němž byl židovský národ zjevně přirovnán k fíkovníku (srovnej Mt 17:15–20; 21:18, 19, 43), který „tři roky“ nenesl žádné ovoce. Vinař majiteli vinice řekl: „Pane, nech ho ještě tento rok, dokud ho neokopu a nepohnojím; a ponese-li pak v budoucnosti ovoce, tak dobrá; ale jestliže ne, jistě ho podetneš.“ (Lk 13:6–9) Je možné, že Ježíš zde mluvil o období, kdy sám sloužil nevnímavému židovskému národu; tehdy tuto službu vykonával už asi tři roky a měl v ní pokračovat ještě ve čtvrtém roce.

Smlouva v platnosti „jeden týden“. V Danielovi 9:27 se píše: „A pro mnohé bude udržovat smlouvu v platnosti jeden týden [čili sedm let]; a v polovině týdne způsobí, že přestane oběť a obětní dar.“ ‚Smlouvou‘ nemohla být myšlena smlouva Zákona, protože Kristovou obětí, která byla předložena tři a půl roku po začátku 70. ‚týdne‘, Bůh tuto smlouvu odstranil: „On jej [Zákon] odstranil z cesty tím, že jej přibil na mučednický kůl.“ (Kol 2:14) Kromě toho Písmo říká: „Kristus nás koupí propustil z kletby Zákona. . . . Záměrem bylo, aby Abrahamovo požehnání nastalo prostřednictvím Ježíše Krista pro národy.“ (Ga 3:13, 14) Prostřednictvím Krista nabídl Bůh užitek plynoucí z abrahamské smlouvy přirozenému Abrahamovu potomstvu; pohané tuto možnost obdrželi až potom, co jim prostřednictvím Petra, který kázal Italu Kornéliovi, bylo zpřístupněno evangelium. (Sk 3:25, 26; 10:1–48) K obrácení Kornélia a jeho domácnosti došlo až po obrácení Saula z Tarsu, což podle všeobecně přijímaného názoru bylo kolem roku 34 n. l.; potom sbor zažíval pokojné období a byl budován. (Sk 9:1–16, 31) Zdá se tedy, že Kornélius byl do křesťanského sboru přijat někdy na podzim roku 36 n. l., a tak skončil 70. „týden“ čili uplynulo 490 let od roku 455 př. n. l.

‚Způsobí, že přestanou‘ oběti a obětní dary. Vyjádření „způsobí, že přestane“, které je použito ve vztahu k oběti a obětnímu daru, znamená doslova „způsobit sabat, odpočinek, nechat ustat v práci“. ‚Obětí a obětním darem‘, které podle Daniela 9:27 mají ‚přestat‘, nemůže být Ježíšova výkupní oběť ani se logicky nemůže jednat o duchovní oběti Ježíšových následovníků. Musí tím být myšleny oběti a obětní dary, které na základě Mojžíšova Zákona Židé předkládali v jeruzalémském chrámu.

‚Polovina týdne‘ měla být v polovině sedmi let neboli po třech a půl letech sedmdesátého ‚týdne‘ let. Vzhledem k tomu, že 70. „týden“ začal přibližně na podzim roku 29 n. l. tím, že byl Ježíš pokřtěn a pomazán za Krista, pokračovala polovina tohoto týdne (tři a půl roku) do jara roku 33 n. l. neboli do období Pasachu  (14. nisana) toho roku. Tímto dnem, jak se zdá, je podle gregoriánského kalendáře 1. duben roku 33 n. l. (Viz heslo PÁNOVA VEČEŘE, Kdy byla zavedena.) Apoštol Pavel píše, že Ježíš ‚přišel, aby činil Boží vůli‘, kterou bylo ‚odstranění toho, co je první [oběti a obětní dary podle Zákona], a zřízení toho, co je druhé‘. Toho dosáhl tím, že dal své tělo jako oběť. (Heb 10:1–10)

Židovští kněží sice dále přinášeli oběti v jeruzalémském chrámu až do jeho zničení v roce 70 n. l., ale oběti za hřích přestal Bůh přijímat a ztratily u něj svou platnost. Krátce před svou smrtí řekl Ježíš Jeruzalému: „Váš dům je vám zanechán.“ (Mt 23:38) Kristus „natrvalo obětoval jednu oběť za hříchy . . . Jedním obětním darem totiž učinil natrvalo dokonalými ty, kdo jsou posvěcováni.“ „Kde je tedy odpuštění [hříchů a nezákonných skutků], tam již není oběť za hřích.“ (Heb 10:12–14, 18) Apoštol Pavel poukazuje na to, že v Jeremjášově proroctví se mluví o nové smlouvě, která tu dřívější smlouvu (smlouvu Zákona) činí překonanou a zastaralou, ‚blížící se k zániku‘. (Heb 8:7–13)

Ukončen přestupek a hřích. To, že byl Ježíš odříznut smrtí, že byl vzkříšen a potom se objevil v nebi, vedlo k ‚ukončení přestupku a ke skoncování s hříchem a také k vykonání smíření za provinění‘. (Da 9:24) Smlouva Zákona odhalovala, že Židé jsou hříšníci; jako hříšníky je odsuzovala a jako přestupníky smlouvy je uváděla pod kletbu. Ale tam, kde se přečiny „rozhojnily“, protože byly odhaleny mojžíšským Zákonem, se o to více rozhojnilo Boží milosrdenství a přízeň prostřednictvím Božího Mesiáše. (Ří 5:20) Díky Mesiášově oběti může být kajícným hříšníkům vymazán jejich přestupek a hřích a může být zrušen trest za ně.

Přivedena věčná spravedlnost. Na základě hodnoty Kristovy smrti na kůlu mohou být smířeni věřící, kteří činí pokání. Jejich hříchy byly přikryty slitovnicí a byla otevřena cesta k tomu, aby byli Bohem ‚prohlášeni za spravedlivé‘. Tato spravedlnost bude věčná a těm, kdo jsou prohlášeni za spravedlivé, zajistí věčný život. (Ří 3:21–25)

Pomazání Svaté svatých. Ježíš byl při svém křtu pomazán svatým duchem; svatý duch na něj sestoupil viditelně v podobě holubice. Ale pomazání ‚Svaté svatých‘ znamená více než pomazání Mesiáše, protože vyjádření „Svatá svatých“ se nevztahuje na žádného člověka. „Svatá svatých“ nebo „Nejsvětější“ jsou vyjádření používaná k označení pravé svatyně Jehovy Boha. (Da 9:24; 2Mo 26:33, 34; 1Kr 6:16; 7:50) Proto pomazání ‚Svaté svatých‘, o kterém se zmiňuje kniha Daniel, se musí vztahovat na „větší a dokonalejší stan, ne udělaný rukama“, stan, do něhož Ježíš Kristus jakožto větší Velekněz vstoupil „se svou vlastní krví“. (Heb 9:11, 12) Když Ježíš předložil svému Otci hodnotu své lidské oběti, mělo nebe vzezření duchovní skutečnosti, kterou představovala Nejsvětější ve svatostánku a později v chrámu. Boží nebeský příbytek byl tedy pomazán neboli oddělen jako „Svatá svatých“ ve velkém duchovním chrámovém uspořádání, které začalo existovat v roce 29 n. l., kdy byl Ježíš pomazán svatým duchem. (Mt 3:16; Lk 4:18–21; Sk 10:37, 38; Heb 9:24)

‚Vtištění pečeti na vidění a proroka.‘ Všechno, co se stalo v souvislosti s Mesiášem — jeho oběť, to, že byl vzkříšen a že se objevil s hodnotou své oběti před nebeským Otcem, a také další věci, k nimž došlo během 70. týdne —, ‚vtiskuje pečeť na vidění a proroka‘, protože to ukazuje, že ‚vidění i prorok‘ jsou praví a jsou od Boha. Dostávají tak pečeť toho, že za nimi stojí Bůh, že pocházejí z božského zdroje, a ne od chybujícího člověka. Vidění je zapečetěno v tom smyslu, že se vztahuje pouze na Mesiáše, protože v něm se vidění splňuje a prostřednictvím něho Bůh působí. (Zj 19:10) Na Mesiášovi je založen výklad vidění a u nikoho jiného nemůžeme očekávat jeho splnění. Nic jiného nemůže jeho význam rozpečetit. (Da 9:24)

Zničení města a svatého místa. Události popsané ve druhé části Daniela 9:26 a ve verši 27 se splnily sice až po 70 ‚týdnech‘, ale jako přímý důsledek toho, že Židé v průběhu 70. ‚týdne‘ odmítli Krista. Z historie se dozvídáme, že Titus, syn římského císaře Vespasiana, byl vůdcem římských vojsk, která vytáhla proti Jeruzalému. Tato vojska pronikla do Jeruzaléma a do samotného chrámu jako záplava a město i jeho chrám zpustošila. Tím, že stála na svatém místě, se tato pohanská vojska stala ‚ohavností‘. (Mt 24:15) Všechno úsilí, které před zničením Jeruzaléma bylo vynaloženo na uklidnění situace, bylo marné, protože Jehovův výnos zněl: „O čem je rozhodnuto, jsou zpustošení.“ A také: „Až do záhuby se právě to, o čem je rozhodnuto, bude vylévat také na toho, jenž je zpustošený.“

Názor Židů. Masoretský text se soustavou samohláskových značek sestavili masoreti ve  druhé polovině prvního tisíciletí n. l. Nepochybně proto, že Ježíše Krista zavrhli jako Mesiáše, vložili do hebrejského textu Daniela 9:25 za „sedm týdnů“ ʼath·nachʹ neboli rozlučovací akcent, čímž „sedm týdnů“ oddělili od ‚šedesáti dvou týdnů‘; tak se zdá, že 62 týdnů z tohoto proroctví, totiž 434 let, se vztahuje na dobu, kdy byl znovu budován starověký Jeruzalém. Překlad Isaaca Leesera zní: „Proto viz a porozuměj, že od vyjití slova, aby byl obnoven a postaven Jeruzalém, k pomazanému knížeti bude sedm týdnů: [rozlučovací akcent zde představuje dvojtečka] a během šedesáti a dvou týdnů bude znovu postaven s ulicemi a s příkopy (okolo něj), dokonce v tísni časů.“ Překlad, který pořídila Jewish Publication Society of America, zní podobně: „ . . . bude sedm týdnů; a po šedesát dva týdnů bude znovu stavěn.“ Ekumenický překlad zde uvádí: „ . . . uplyne sedm týdnů. Za šedesát dva týdny bude vybudováno prostranství a příkop.“ V těchto překladech se slova „během“, „po“ a „za“ objevují velmi pravděpodobně proto, aby podpořila výklad překladatelů.

V poznámce pod čarou uvedené v jedné z přednášek, kterou přednesl na Oxfordské univerzitě, profesor E. B. Pusey k akcentu v masoretském textu podotýká: „Židé vložili hlavní rozlučovací akcent verše pod שִׁבְעָה [sedm], čímž měla být obě čísla, 7 a 62, oddělena. Je jisté, že se při tom dopustili nepoctivosti, למען המינים (jak říká Raši [přední židovský rabín, který žil v 11. a 12. století n. l.], když odmítl doslovné výklady, které přejí křesťanům), ‚kvůli heretikům‘, tedy křesťanům. Je-li totiž tato druhá část věty takto rozdělena, může být její význam pouze ‚a během šedesáti a dvou týdnů mají být obnoveny a postaveny ulice a zeď‘; to ale znamená, že Jeruzalém měl být znovu stavěn 434 let, což je nesmyslné.“ (Daniel the Prophet, 1885, s. 190)

Část Daniela 9:26 (Le) zní: „A po těch šedesáti dvou týdnech bude pomazaný odříznut, aniž bude mít následníka.“ Pokud jde o tato slova, židovští komentátoři tvrdí, že 62 týdnů se vztahuje na období do doby Makabejců, a výraz „pomazaný“ na krále Agrippu II., který žil v době zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. Někteří zase říkají, že tím ‚pomazaným‘ byl velekněz Oniás, kterého v roce 175 př. n. l. sesadil Antiochos Epifanés. Kdyby bylo proroctví uplatněno na některého z těchto mužů, bylo by zbaveno jakéhokoli skutečného významu či jakékoli důležitosti a kvůli rozporu v datování by se údaj 62 týdnů stal zcela nepřesným časovým proroctvím. (Viz Soncino Books of the Bible [komentář k Da 9:25, 26], A. Cohen, ed., Londýn, 1951.)

Ve snaze ospravedlnit svůj názor tito židovští učenci říkají, že „sedm týdnů“ není 7 krát 7 neboli 49 let, ale že je to 70 let; 62 týdnů však počítají jako 7krát 62 let. Tvrdí, že se to vztahuje na období vyhnanství v Babylóně. Za toho, který je v tomto verši (Da 9:25) označen jako „pomazaný“, považují Kýra, Zerubbabela nebo velekněze Ješuu, ale za „pomazaného“ v Danielovi 9:26 považují někoho jiného.

Některé české překlady se na tomto místě nedrží masoretských rozdělovacích značek. Buď je za výrazem „sedm týdnů“ čárka, nebo je ze způsobu formulace patrné, že 62 týdnů následuje po těch 7 týdnech jako součást 70 týdnů, tedy že se 62 týdnů nevztahuje na období opětného budování Jeruzaléma. (Srovnej Da 9:25 v KB, ČB-Hč, ČB-Al, NS.) V redakční poznámce Jamese Stronga k Langeovu dílu Commentary on the Holy Scriptures (Da 9:25, ppč, s. 198) je řečeno: „Jedinou omluvou pro tento překlad, který odděluje období sedmi týdnů a šedesáti dvou týdnů, přičemž sedm týdnů uvádí jako terminus ad quem pomazaného Knížete a šedesát dva týdnů jako dobu opětného budování, je masoretská interpunkce, která mezi tato období klade athnach [rozlučovací akcent] . . . , a příslušný překlad obsahuje kostrbatou konstrukci druhého větného členu, který je bez předložky. Je tedy lepší a jednodušší držet se překladu Authorized Version, který vychází ze všech starších překladů.“ (Do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976.)

K významu tohoto proroctví byla předložena řada dalších názorů — některé berou v úvahu Mesiáše, některé ne. V této souvislosti je možné si ještě povšimnout, že v nejstarším vydání Septuaginty, které je k dispozici, je to, co uvádí hebrejský text, značně překrouceno. Jak vysvětluje profesor Pusey ve svém díle Daniel the Prophet (s. 328, 329), překladatel zkreslil uvedené časové období, a také přidal, změnil a přehodil slova, aby proroctvím mohl podpořit boj Makabejců. Tento očividně překroucený překlad byl ve většině dnešních vydání Septuaginty nahrazen překladem židovského učence Theodotiona, který žil ve 2. století n. l.; jeho překlad odpovídá hebrejskému textu.

 Někteří znalci se snaží změnit pořadí období, o nichž se proroctví zmiňuje, jiní tvrdí, že tato období probíhají simultánně, a další zase popírají, že by měla nějaké skutečné časové splnění. Ale ti, kdo zastávají takové názory, se beznadějně zamotávají a jejich pokusy vymotat se vedou k absurdnosti nebo k otevřenému odmítnutí toho, že toto proroctví je inspirováno nebo že je pravé. Zejména o těch názorech, které byly uvedeny jako poslední, tedy že proroctví nemá skutečné časové splnění, a které vyvolávají více problémů, než kolik jich řeší, učenec E. B. Pusey uvádí: „Byly to problémy, které nevíra nemohla vyřešit; musela je řešit pro sebe a to samo o sobě bylo snazší; není totiž nic, čemu by nevíra nemohla uvěřit, kromě toho, co odhaluje Bůh.“ (S. 206)

[Nákres na straně 631]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SEDMDESÁT TÝDNŮ

455

406

př. n. l.

n. l.

29

33

36

7 týdnů

62 týdnů

1 týden