Hebrejské slovo zeʹraʽ i řecké slovo sperʹma, která se překládají slovem „semeno“, jsou v Písmu mnohokrát použita: (a) v zemědělském a botanickém významu, (b) ve fyziologickém významu a (c) v obrazném smyslu ve významu „potomstvo“.

Zemědělský a botanický význam. Izrael byl hospodářsky zaměřen především na zemědělství, a proto se v Bibli hodně mluví o setí, sázení a sklizni a jsou tam časté zmínky o „semeni“. Slovo „semeno“ se poprvé objevuje ve zprávě o třetím stvořitelském dni. Jehova přikázal: „Ať ze země vyrazí tráva, rostlinstvo nesoucí semeno, ovocné stromy, které na zemi podle svých druhů vydávají ovoce, v němž je jejich semeno.“ (1Mo 1:11, 12, 29) Těmito slovy Stvořitel odhalil svůj záměr pokrýt zemi rostlinstvem, které se bude rozmnožovat pomocí semen; vytvořil různé druhy rostlin, které měly zůstat odděleny, a měly se tedy rozmnožovat „podle svého druhu“ pomocí vlastních charakteristických semen.

Fyziologický význam. Hebrejské slovo zeʹraʽ je ve fyziologickém významu použito ve 3. Mojžíšově 15:16–18 a 18:20, kde se vztahuje na výron semene. Kauzativní tvar slovesa za·raʽʹ (sít) použitý ve 3. Mojžíšově 12:2 je v mnoha českých překladech Bible přeložen slovy ‚počít‘, ‚otěhotnět‘ nebo ‚otěhotnět semenem‘. Ve 4. Mojžíšově 5:28 se objevuje sloveso za·raʽʹ v trpném rodě společně se slovem zeʹraʽ a tato slova jsou překládána výrazy „otěhotní semenem“ (NS) nebo „počne semenem“ (KJ).

Obrazné použití. Slovo zeʹraʽ se na většině míst v Bibli, kde se objevuje, vztahuje na potomky nebo na potomstvo. Tímto výrazem je v 1. Mojžíšově 7:3 označeno potomstvo zvířat. V 1. Mojžíšově 9:9 se tento výraz vztahuje na lidské potomstvo Noema; a v 1. Mojžíšově 16:10 jsou jím označeni potomci Hagar. Bůh přikázal Abramovi a jeho přirozenému „semeni“, aby se dali obřezat na znamení smlouvy, kterou s nimi uzavřel. (1Mo 17:7–11)

Řecké slovo sperʹma je používáno stejným způsobem jako hebrejské slovo zeʹraʽ. (Srovnej Mt 13:24; 1Ko 15:38; Heb 11:11; Jana 7:42.) Ježíš Kristus použil příbuzné slovo spoʹros (něco zasetého) jako symbol pro Boží slovo. (Lk 8:11)

Posvátné tajemství. V době, kdy soudil Adama a Evu, pronesl Bůh proroctví, jež přinášelo naději pro jejich potomstvo; řekl totiž hadovi: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1Mo 3:15) Kdo má být tím slíbeným „semenem“, to bylo od počátku Boží posvátné tajemství.

Tento prorocký výrok odhalil, že přijde nějaký osvoboditel a zničí toho, kdo se projevil prostřednictvím hada, tedy velkého hada, Božího nepřítele Satana Ďábla. (Zj 12:9) Z tohoto proroctví bylo také patrné, že i Ďábel bude mít „semeno“. K tomu, aby se tato dvě semena mohla projevit a mohlo mezi nimi vzniknout nepřátelství, bylo potřeba hodně času.

Semeno Hada. Povšimněme si, že pokud je slovo „semeno“ v Bibli použito v symbolickém smyslu, nevztahuje se na doslovné děti neboli potomky, ale na ty, kdo se řídí vzorem svého symbolického „otce“, kdo mají jeho ducha neboli smýšlení. Jedním z Hadových potomků byl například Kain, první syn Adama a Evy. Tuto myšlenku objasnil apoštol Jan svými slovy: „Podle toho jsou zřejmé Boží děti a Ďáblovy děti: Žádný, kdo nesetrvává ve spravedlnosti, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. Vždyť to je to poselství, které jste slyšeli od počátku, že máme mít jeden k druhému lásku; ne jako Kain, který pocházel z toho ničemného a zabil svého bratra. A kvůli čemu ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly ničemné, ale skutky jeho bratra byly spravedlivé.“ (1Ja 3:10–12; srovnej Jana 8:44.)

 Po celá staletí tedy k semenu Hada patřili ti, kdo projevovali Ďáblova ducha, kdo nenáviděli Boha a bojovali proti Božímu lidu, a to zejména nábožensky zaměření lidé, kteří tvrdili, že slouží Bohu, ale ve skutečnosti byli falešní a pokrytečtí. Ježíš rozpoznal, že součástí Hadova semene jsou také náboženští vůdci z jeho doby, a proto jim řekl: „Hadi, potomstvo [řec. gen·neʹma·ta, „zrozenci“] zmijí, jak uprchnete před soudem gehenny?“ (Mt 23:33, Int)

Jednotlivé rysy Božího tajemství o slíbeném „semeni“ ženy byly odhalovány postupně. Bylo nutné získat odpovědi na otázky: Bude toto semeno pocházet z nebes, nebo ze země? Bude nějakou dobu žít na zemi, i kdyby snad mělo duchovní neboli nebeský původ? Bude toto semeno jedna osoba, nebo mnoho osob? Jak zničí Hada a osvobodí lidstvo?

Jak již bylo uvedeno, had, jemuž Jehova adresoval svá slova zaznamenaná v 1. Mojžíšově 3:15, nebyl pozemský živočich. Ten by samozřejmě nemohl chápat spornou otázku, o kterou se v tomto případě jednalo, totiž zpochybnění Jehovovy svrchovanosti. Jak odhalil pozdější vývoj událostí, Bůh tedy mluvil k inteligentní osobě, k úhlavnímu Božímu nepříteli, k Satanu Ďáblovi. Tuto záležitost nám objasňuje kniha Job, protože tam vidíme, jak Satan obviňuje Joba z toho, že nemá ryzí vztah k Jehovovi, a tímto způsobem chce zdůvodnit, proč zpochybňuje Boží svrchovanost. (Job 1:6–12; 2:1–5) „Otec“ semene hada tedy nebyl doslovný had, ale andělský duchovní „otec“, Satan Ďábel.

Duchovní ‚semeno ženy‘. Bez ohledu na to, jak snad na tuto záležitost pohlíželi lidé z dávných dob, ve světle Křesťanských písem je stále výrazněji patrné, že slíbené ‚semeno ženy‘ muselo být vyšší než lidské, aby mohlo ‚zhmoždit hlavu‘ tomuto duchovnímu nepříteli, osobě andělského původu, tedy Ďáblovi. Tímto „semenem“ musela být mocná duchovní osoba. Jak mělo být zplozeno a kdo měla být jeho ‚matka‘, ‚žena‘?

Další zaznamenaná zmínka o slíbeném „semeni“ se objevila o více než 2 000 let později a byla adresována věrnému Abrahamovi. Abraham pocházel ze Semovy rodové linie a v dřívějším proroctví Noe řekl, že Jehova je „Semův Bůh“. (1Mo 9:26) Z toho je vidět, že Sem měl Boží přízeň. V Abrahamově době bylo předpověděno, že slíbené „semeno“ přijde prostřednictvím Abrahama. (1Mo 15:5; 22:15–18) To bylo dále potvrzeno, když Abrahamovi požehnal kněz Melchisedek. (1Mo 14:18–20) Z výroku, který Bůh pronesl k Abrahamovi, vyšlo najevo, že Abraham bude mít potomstvo, a také jím bylo odhaleno, že slíbené „semeno“, které přinese osvobození, skutečně bude mít pozemské předky.

Byla předpověděna jedna osoba. Tam, kde se mluví o potomstvu Abrahama a jiných mužů, je obvykle použito hebrejské i řecké slovo v jednotném čísle a těmito slovy je většinou míněno potomstvo v kolektivním smyslu. K tomu, že Abrahamovo potomstvo bylo mnohokrát označeno slovem zeʹraʽ, „semeno“, jež má kolektivní smysl, a ne slovem ba·nimʹ, „synové“ (j. č. ben), byl zjevně jeden velmi pádný důvod. Na to poukazoval apoštol Pavel, když vysvětloval, že Bůh se při vypočítávání dobrých věcí, které přijdou prostřednictvím Abrahamova semene, zmínil především o jedné osobě, totiž o Kristu. Pavel řekl: „Sliby byly proneseny k Abrahamovi a jeho semenu. Neříká: ‚A semenům [řec. sperʹma·sin]‘, jako v případě mnoha takových, ale jako v případě jednoho: ‚A tvému semenu [řec. sperʹma·tiʹ]‘, jímž je Kristus.“ (Ga 3:16, Rbi8, ppč)

Někteří badatelé mají námitky proti tomu, co říká apoštol Pavel o použití slova „semeno“ v jednotném a v množném čísle. Poukazují na to, že v hebrejštině se nikdy nemění tvar slova pro „semeno“ (zeʹraʽ), jestliže je použito na potomstvo; v tom se podobá českému slovu „ovce“, které má v 1. pádě jednotného i množného čísla také stejný tvar. Kromě toho ani ze sloves či z přídavných jmen, která jsou se slovem „semeno“ spojena, se nedá poznat, zda je toto slovo použito v jednotném či množném čísle. Naproti tomu to, že Pavlovo vysvětlení bylo jak po gramatické, tak i po naukové stránce přesné, je patrné z jiného činitele. O tomto činiteli je v M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (1894, sv. IX, s. 506) uvedeno: „Vazba se zájmeny se naprosto liší od obou předchozích vazeb [tzn. vazeb slova „semeno“ se slovesy a s přídavnými jmény]. Zájmeno v jednotném čísle [použité se slovem zeʹraʽ] označuje jednotlivce, jedinou osobu nebo jednu osobu z mnoha; naproti tomu zájmeno v množném čísle představuje všechny potomky. Tohoto pravidla se bez výjimky drží Sept[uaginta]. . . . Petr této vazbě rozuměl,  protože slovo semeno z 1. Mojž. xxii, 17, 18 použil v jednotném čísle, když o něm před Pavlovým obrácením mluvil k rodilým Židům v Jeruzalémě (Sk. iii, 26), a tak se řídil příkladem, který dal David před tisíci lety (Ža. lxxii, 17).“

Tato encyklopedie dále uvádí: „Pavel vyjádřil rozdíl ne mezi jedním a jiným semenem, ale mezi jedním a mnoha semeny; a jestliže bereme v úvahu, že citoval ze stejného biblického textu jako Petr [uvedeného výše], pak použitím vazby se zájmenem ‚svých [jeho, ne jejich] nepřátel‘ dal svému argumentu opravdu solidní podklad. Slovo semeno se zájmenem v jednotném čísle přesně odpovídá slovu syn.“

Abrahamovo „semeno“, jehož prostřednictvím si podle slibu, který dostal Abraham, měly žehnat všechny rodiny země, nemohlo zahrnovat všechny Abrahamovy potomky, protože potomci jeho syna Išmaela a potomci synů, které měl s Keturou, neměli lidstvu přinést požehnání. Semeno určené k požehnání mělo přijít prostřednictvím Izáka. Jehova řekl: „Je to Izák, jehož prostřednictvím bude to, co bude nazváno tvým semenem.“ (1Mo 21:12; Heb 11:18) Okruh osob, na něž se tento slib vztahoval, se později ještě více zúžil, když ze dvou Izákových synů, z Jákoba a Esaua, dostal zvláštní požehnání Jákob. (1Mo 25:23, 31–34; 27:18–29, 37; 28:14) Jákob tento okruh zúžil ještě více, když ukázal, že tím, ke komu se budou lidé shromažďovat, bude Šilo (což znamená „ten, jehož to je; ten, komu to patří“) z kmene Juda. (1Mo 49:10) Pak z celého kmene Juda zůstala jen Davidova rodová linie, jejímž prostřednictvím mělo ono semeno přijít. (2Sa 7:12–16) Toto zužování brali v úvahu Židé v prvním století n. l., kteří vyhlíželi po jedné osobě, která se má objevit jako Mesiáš neboli Kristus, jako osvoboditel (Jan 1:25; 7:41, 42), i když se zároveň domnívali, že i oni, protože jsou Abrahamovo potomstvo neboli semeno, budou jako národ poctěni Boží přízní, a budou tedy Božími dětmi. (Jan 8:39–41)

Rozšíření semene. Když Jehovův anděl Abrahamovi zabránil skutečně obětovat syna Izáka, znovu na Abrahama zavolal: „‚Já přísahám při sobě,‘ je Jehovův výrok, ‚že kvůli tomu, že jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi svého syna, svého jediného, jistě ti požehnám a jistě rozmnožím tvé semeno jako nebeské hvězdy a jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu; a tvé semeno si vezme do vlastnictví bránu svých nepřátel. A prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země.‘“ (1Mo 22:16–18)

Jestliže se tento Boží slib měl splnit na duchovním semeni, pak by to znamenalo, že k prvotnímu semeni budou přidána ještě další semena. A apoštol Pavel to svým vysvětlením potvrdil. Ve svém dokazování uvedl, že Abraham dostal dědictví na základě slibu, a ne na základě zákona. Zákon byl přidán pouze proto, aby učinil zjevnými přestupky, „dokud nepřijde semeno“. (Ga 3:19) Z toho tedy vyplývá, že slib byl jistý pro celé Abrahamovo semeno, „nejen pro to, které lpí na Zákonu, ale také pro to, které lpí na Abrahamově víře“. (Ří 4:16) Ježíš Kristus řekl Židům, kteří se proti němu stavěli: „Jestliže jste děti Abrahamovy, čiňte skutky Abrahamovy.“ A z toho je vidět, že Bůh považuje za Abrahamovo semeno ty, kdo mají Abrahamovu víru, a ne ty, kdo k němu patří na základě tělesného původu. (Jan 8:39) Apoštol Pavel to vyjádřil velmi jasně, když řekl: „Nadto, jestliže patříte Kristu, jste skutečně Abrahamovým semenem, dědici vzhledem k slibu.“ (Ga 3:29; Ří 9:7, 8)

Boží slib: „Jistě rozmnožím tvé semeno jako nebeské hvězdy a jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu,“ se tedy plní v duchovním smyslu a jeho význam je v tom, že k Abrahamovu semenu jsou připojováni ti, kdo „patří Kristu“. (1Mo 22:17; Mr 9:41; 1Ko 15:23) Bůh tehdy lidem neprozradil počet těchto osob, ale ponechal ho pro ně stejně neurčitý, jak se jim jeví počet hvězd a zrnek písku. Teprve asi v roce 96 n. l. Bůh ve Zjevení apoštolu Janovi odhalil, že členů duchovního Izraele, těch, kdo byli „zapečetěni“ Božím duchem, který je závdavkem jejich nebeského dědictví, má být celkem 144 000. (Ef 1:13, 14; Zj 7:4–8; 2Ko 1:22; 5:5)

Těchto 144 000 osob je popisováno, jak stojí s Beránkem na hoře Sion. „Ti byli koupeni zprostřed lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi.“ (Zj 14:1, 4) Ježíš Kristus za ně položil svůj život a „pomáhá Abrahamovu semeni“ jako jejich velký Velekněz. (Heb 2:14–18) Bůh, Otec, laskavě dává svému Synovi tento sbor, tuto ‚nevěstu‘. (Jan 10:27–29; 2Ko 11:2; Ef 5:21–32; Zj 19:7, 8; 21:2, 12) Těchto 144 000 se stává králi a kněžími a Ježíš se s nimi dělí o slávu a o Království, jež dostal od Otce. (Lk 22:28–30; Zj  20:4–6) Posvátné tajemství, které se týká Semene, je vlastně pouze jedním z význačných rysů velkého posvátného tajemství o Božím Království v čele s Jehovovým Mesiášem. (Ef 1:9, 10; viz heslo POSVÁTNÉ TAJEMSTVÍ.)

Toto Boží jednání znázornil Pavel, když mluvil o Abrahamovi, o jeho svobodné manželce (Sáře) a o synu Izákovi, který se Abrahamovi narodil na základě slibu. Sáru přirovnal k ‚Jeruzalému nahoře‘, ‚naší matce [neboli matce duchem zplozených křesťanů]‘. K Izákovi přirovnal křesťany, kteří jsou potomky neboli syny této ‚matky‘. (Ga 4:22–31)

Příchod „semene“. Jak již bylo uvedeno, prvotním „semenem“ je Ježíš. Avšak v době, kdy se narodil jako člověk, nebyl ‚semenem ženy‘ (tzn. ‚Jeruzaléma nahoře‘). Prostřednictvím své matky Marie však patřil k přirozenému Abrahamovu semeni, byl z kmene Juda a pocházel z Davidova rodu, jak přirozeným způsobem prostřednictvím své matky Marie, tak zákonným způsobem prostřednictvím svého adoptivního otce Josefa. (Mt 1:1, 16; Lk 3:23, 31, 33, 34) Ježíš tedy splňoval požadavky stanovené prorockými sliby.

Duchovním Božím synem se však Ježíš stal teprve potom, když byl zplozen duchem. Tehdy se také stal ‚semenem ženy‘ a Semenem, jehož prostřednictvím si měly žehnat všechny národy. K tomu došlo v roce 29 n. l., kdy bylo Ježíšovi asi 30 let a kdy ho Jan pokřtil v Jordánu. Tehdy na Ježíše sestoupil svatý duch, kterého Jan viděl v podobě holubice, a Bůh potvrdil, že Ježíš je jeho Syn. (Mt 3:13–17; Lk 3:21–23; Jan 3:3)

Druhotné „semeno“, křesťanský sbor, začalo být připojováno o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch. Ježíš vystoupil do nebe, do přítomnosti svého Otce, a na tyto své první následovníky, k nimž patřilo i 12 apoštolů, seslal svatého ducha. (Sk 2:1–4, 32, 33) Ježíš působil jako velekněz podle způsobu Melchisedeka a takto prokázal druhotnému Abrahamovu semeni velkou ‚pomoc‘. (Heb 2:16)

Nepřátelství mezi dvěma semeny. Jak je mnohokrát potvrzeno v biblické zprávě, velký had Satan Ďábel zplodil „semeno“, které projevuje nejurputnější nepřátelství k těm, kdo slouží Bohu s takovou vírou, jakou měl Abraham. Satan se pokoušel zastavit nebo zbrzdit vývoj semene ženy. (Srovnej Mt 13:24–30.) Toto nepřátelství však dosáhlo svého vrcholu pronásledováním duchovního semene a zejména se projevilo při pronásledování Ježíše Krista. (Sk 3:13–15) Pavel to znázornil na prorockém dramatu a řekl: „Právě jako tehdy ten, kdo se narodil podle způsobu těla [Išmael], začal pronásledovat toho, kdo se narodil podle způsobu ducha [Izáka], tak i nyní.“ (Ga 4:29) A v pozdější zprávě, což je vlastně proroctví, je popsáno, že v nebi bylo nastoleno Království a že Ďábel byl svržen z nebe na zem, kde mu na projevy nepřátelství zbývá už jen krátký čas. Na závěr je uvedeno: „A drak se na ženu rozzlobil a odešel vést válku se zbývajícími z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a mají dílo vydávání svědectví pro Ježíše.“ (Zj 12:7–13, 17) Tato válka proti ostatku semene ženy skončí, až bude ‚Satan rozdrcen pod jejich nohama‘. (Ří 16:20)

Požehnání pro všechny rodiny země. Ježíš Kristus, Semeno, nyní velmi žehná upřímným lidem tím, že je vyučuje a poskytuje jim vedení prostřednictvím svého sboru, který vede již od Letnic. Až začne Ježíšovo Tisícileté panování, jeho vzkříšení duchovní „bratři“, kteří společně s ním vládnou v Království, s ním také budou sloužit jako nižší kněží. (Zj 20:4–6) Až se ‚mrtví, velcí a malí,‘ postaví před trůnem, aby byli souzeni, v té době lidé, kteří projevují víru a jsou poslušní, ‚si budou žehnat‘ tím, že prostřednictvím Abrahamova semene získají život. (Zj 20:11–13; 1Mo 22:18) Pro tyto lidi to bude znamenat věčný život a štěstí. (Jan 17:3; srovnej Zj 21:1–4.)

Vzkříšení „semene“. Když apoštol Petr psal o vzkříšení Semene, Ježíše Krista, uvedl, že Ježíš „byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) Jiný apoštol, Pavel, při rozebírání námětu vzkříšení Kristových společníků použil znázornění ze zemědělství. Popisoval: „Co zaséváš, není oživeno, dokud to nejdříve nezemře; a pokud jde o to, co zaséváš, nezaséváš tělo, které se bude vyvíjet, ale pouhé zrno, třeba pšenice nebo čehokoli jiného; ale Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo, a každému ze semen jeho vlastní tělo. . . . Tak je také vzkříšení mrtvých. Zaseto je v porušenosti, vzbuzeno je v neporušenosti. Zaseto je v necti, vzbuzeno je ve slávě. . . . Zaseto je hmotné tělo, vzbuzeno je duchovní tělo.“ (1Ko 15:36–44) Proto ti, kdo tvoří ‚semeno ženy‘, „Abrahamovo semeno“,  umírají, odkládají své porušitelné pozemské tělo a jsou vzkříšeni v oslaveném neporušitelném těle.

Neporušitelné plodné semeno. Apoštol Petr sdělil svým duchovním bratrům, že dostali „nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví“, a dále jim řekl: „Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ Upozornil je, že byli osvobozeni ne porušitelnými věcmi, například stříbrem či zlatem, ale Kristovou krví. Potom řekl: „Bylo vám totiž dáno nové zrození, ne porušitelným, ale neporušitelným plodným semenem, prostřednictvím slova živého a trvajícího Boha.“ V tomto textu je slovo „semeno“ přeloženo z řeckého slova spo·raʹ, jež označuje zaseté semeno, totiž semeno, které je schopné se rozmnožovat. (1Pe 1:3, 4, 18, 19, 23)

Tímto způsobem Petr svým bratrům připomněl jejich synovský vztah k Otci, ne k lidskému otci, který umírá a nemůže jim poskytnout neporušitelnost ani věčný život, ale k ‚živému a trvajícímu Bohu‘. Neporušitelné semeno, jehož prostřednictvím jim bylo dáno toto nové zrození, je Boží svatý duch, Boží činná síla, která působí společně s trvalým Božím slovem, jež je také inspirováno duchem. Apoštol Jan se o těchto duchem zplozených křesťanech vyjádřil podobně: „Žádný, kdo se narodil z Boha, nesetrvává v hříchu, protože v něm zůstává Jeho plodné semeno, a nemůže páchat hřích, protože se narodil z Boha.“ (1Ja 3:9)

Tento duch v nich působí nové zrození, kterým se stávají Božími syny. Je to síla, která je očišťuje, která je podněcuje k tomu, aby nesli ovoce ducha, a ne ke zkaženým skutkům těla. Ten, kdo má v sobě toto plodné semeno, tedy nemá ve zvyku provádět skutky těla. Apoštol Pavel k této věci řekl: „Bůh nás totiž nepovolal s připuštěním nečistoty, ale ve spojitosti s posvěcením. Kdo tedy projevuje nevážnost, znevažuje ne člověka, ale Boha, který do vás vkládá svého svatého ducha.“ (1Te 4:7, 8)

Kdyby však některý z těchto duchem zplozených synů neustále kladl odpor Božímu duchu neboli ho ‚zarmucoval‘, tzn. působil mu ‚zármutek‘ čili mu ‚ubližoval‘, Bůh by mu nakonec svého ducha odňal. (Ef 4:30, Int; srovnej Iz 63:10.) A kdyby snad někdo dokonce zašel tak daleko, že by se rouhal proti duchu, přineslo by mu to zkázu. (Mt 12:31, 32; Lk 12:10) Z toho důvodu Petr a Jan spolukřesťanům zdůrazňovali, že je nezbytné, aby neustále zůstávali svatí, udržovali si lásku k Bohu, stále milovali ze srdce své bratry a podřizovali se vedení Božího ducha, a tím dokazovali, že jsou praví, věrně oddaní Boží synové. (1Pe 1:14–16, 22; 1Ja 2:18, 19; 3:10, 14)