Společné setkání lidí, které se koná za určitým účelem. Jehova Bůh jakožto Svrchovaný Panovník má právo uložit svým služebníkům, aby se shromáždili, a určit čas i místo shromáždění. Tím jedná v jejich prospěch. Ve starověku se shromáždění Božího lidu konala za různým účelem. Je však jisté, že přispívala k jednotě, protože všichni, kdo se jich účastnili, měli příležitost slyšet ve stejnou dobu stejné myšlenky. Tato shromáždění přinášela velký duchovní užitek a byla často dobou velké radosti.

„Svatá shromáždění“ se v Izraeli konala: (1) každý Sabat (3Mo 23:3); (2) prvního a sedmého dne Svátku nekvašených chlebů, který probíhal v nisanu, což byl první měsíc (březen/duben) (4Mo 28:18, 25; 3Mo 23:6–8); (3) o Svátku týdnů čili Svátku sklizně, později známém jako Letnice; tento svátek se slavil v sivanu, což byl třetí měsíc (květen/červen) (3Mo 23:15–21); (4) prvního a desátého etanimu čili tišri, což byl sedmý měsíc (září/říjen); desátého etanimu byl Den smíření (3Mo 23:23–27; 4Mo 29:1, 7); (5) prvního dne Svátku chýší, který začínal patnáctého dne sedmého měsíce (etanimu čili tišri), a také den po tomto sedmidenním svátku (3Mo 23:33–36).

Zvláštním rysem všech těchto ‚svatých shromáždění‘ bylo to, že během nich nesměl lid konat žádnou namáhavou práci. Například prvního a sedmého dne Svátku nekvašených chlebů se konala „svatá shromáždění“, o kterých Jehova řekl: „Nebude se v nich konat žádná práce. Pouze co každá duše potřebuje k jídlu, jen to se smí pro vás vykonat.“ (2Mo 12:15, 16) Kněží však byli během těchto „svatých shromáždění“ plně zaměstnáni přinášením obětí Jehovovi (3Mo 23:37, 38); tím rozhodně neporušili žádný příkaz, který zakazoval vykonávání běžné každodenní práce. „Svatá shromáždění“ nebyla obdobími zahálky, ale byly to chvíle, z nichž měl mít každý Izraelita velký duchovní užitek. Každý týden se o Sabatu lidé shromažďovali k veřejnému uctívání a poučování. Byli povzbuzováni veřejným předčítáním a vysvětlováním Božího psaného slova, jako se to později dělalo v synagógách. (Sk 15:21) A tak vzhledem k tomu, že o Sabatu ani při jiných „svatých shromážděních“ nedělali žádnou namáhavou práci, mohli se lidé věnovat modlitbě a rozjímání o Stvořiteli a o jeho záměrech.

Hebrejské a řecké výrazy. K označení shromáždění se v Bibli používá několik hebrejských a řeckých slov. Výrazem, který se často  vyskytuje v hebrejském textu, je ʽe·dhahʹ. Je odvozen od kořene ja·ʽadhʹ, jehož význam je „jmenovat; určit“; označuje tedy skupinu lidí, kteří se shromáždili na základě nějaké úmluvy. (Srovnej 2Sa 20:5; Jer 47:7.) Slovo ʽe·dhahʹ je často používáno k označení společenství Izraele, například ve vyjádřeních „shromáždění“ (3Mo 8:4, 5; Sd 21:10), „izraelské shromáždění“ (2Mo 12:3; 4Mo 32:4; 1Kr 8:5) a „Jehovovo shromáždění“ (4Mo 27:17).

Ze stejného kořene jako ʽe·dhahʹ pochází hebrejské slovo mó·ʽedhʹ a znamená ‚ustanovený čas‘ nebo „ustanovené místo“. (1Sa 13:8; 20:35) V Hebrejských písmech se vyskytuje 223krát, například ve vyjádření ‚stan setkání‘. (2Mo 27:21) Slovo mó·ʽedhʹ je používáno v souvislosti s obdobími svátků. (3Mo 23:2, 4, 37, 44) Je obsaženo ve slovech v Izajášovi 33:20, kde je Sion označen jako „městečko našich svátečních příležitostí“.

Hebrejský výraz miq·raʼʹ, jehož význam je „shromáždění“, „svolat dohromady“ nebo „shromáždit; vyzvat k sejití“, pochází z kořenného slovesa qa·raʼʹ (volat). Vyskytuje se v Izajášovi 4:5, kde je zmínka o ‚místě shromáždění‘ hory Sion. Často je toto slovo používáno ve vyjádření „svaté shromáždění“ (2Mo 12:16; 3Mo 23:2, 3); v průběhu takového svatého shromáždění se nesměla vykonávat žádná světská práce. Hebrejské slovo miq·raʼʹ je možné přeložit také jako „svolání“. Tím, jak je použito ve 4. Mojžíšově 10:2, kde se vztahuje na svolávání shromáždění Izraele, je potvrzen jeho základní význam. (Srovnej Iz 1:13, Rbi8, ppč.)

Dalším hebrejským slovem označujícím shromáždění je výraz qa·halʹ, který je příbuzný se slovesem, jehož význam je „svolat; sejít se; shromáždit se“. (2Mo 35:1; 3Mo 8:4) Často je jím popisován sbor jakožto organizovaná skupina lidí. Výraz qa·halʹ (sbor) je někdy používán společně se slovem ʽe·dhahʹ (shromáždění). (3Mo 4:13; 4Mo 20:8, 10) Tvary obou těchto slov jsou obsaženy ve vyjádření „sbor izraelského shromáždění [heb. qehalʹ ʽadhath-Jis·ra·ʼelʹ]“. (2Mo 12:6)

Ještě jiným výrazem je hebrejské slovo ʽaca·rahʹ překládané jako „slavnostní shromáždění“. Tento výraz je používán v souvislosti se Svátkem chýší a Pasachem. (3Mo 23:36; 5Mo 16:8)

Různá důvěrná setkání jsou označována hebrejským slovem sódh, jehož význam je „důvěrný hovor; důvěrný vztah“. (Ža 83:3; Job 29:4) Jako ‚důvěrná skupina‘ je přeloženo v Žalmu 89:7. Zde se píše: „Bůh má být v důvěrné skupině svatých chován v posvátné úctě; je veliký a vzbuzuje bázeň nade všechny, kdo jsou všude kolem něho.“

Hebrejské slovo qa·halʹ (sbor) je v Septuagintě obvykle překládáno řeckým slovem ek·kle·siʹa (ze slov ek, „z“, a kleʹsis, „volání“). To je někdy používáno také pro překlad výrazu ʽe·dhahʹ (shromáždění), i když pro ʽe·dhahʹ je používáno i řecké slovo sy·na·go·geʹ (znamená „přivést dohromady“ a je složeno ze slov syn, „dohromady“, a aʹgo, „přivést“). Slovo ek·kle·siʹa je v Křesťanských řeckých písmech překládáno obvykle jako „sbor“. Ve Skutcích 7:38 je použito ve vztahu ke sboru Izraele. Řecké slovo sy·na·go·geʹ se vyskytuje ve Skutcích 13:43 („shromáždění v synagóze“) a v Jakubovi 2:2 („shromáždění“). Další řecké slovo, pa·neʹgy·ris (ze slov pan, „všichni“, a a·go·raʹ, označující jakýkoli druh shromáždění), je v Hebrejcům 12:23 přeloženo jako ‚všeobecné shromáždění‘. (NS, KJ, AS)

V Písmu se hodně mluví o shromážděních, která sloužila k duchovnímu povzbuzení, ale jsou tam i zmínky o shromážděních, která měla ničemný a bezbožný charakter. Stoupenci vzbouřence Koracha jsou označeni jako ‚celé jeho shromáždění‘. (4Mo 16:5) Když se David modlil k Jehovovi, řekl: „Právě shromáždění tyranských lidí hledalo mou duši.“ (Ža 86:14) Také když stříbrotepec Demetrios vyprovokoval v Efezu odpor proti Pavlovi a když se shromáždil dav, „někteří křičeli jedno a jiní ono; neboť ve shromáždění byl zmatek a většina neznala důvod, proč se sešli“. (Sk 19:24–29, 32)

Je třeba uvést, že během shromáždění Jehovova lidu vládl řád. Lid tato shromáždění hojně navštěvoval a měl z nich duchovní užitek; často byla obdobím velkého radování.

Mojžíš a Áron v souladu s Boží vůli shromáždili v Egyptě všechny izraelské starší muže. Áron k nim mluvil Jehovova slova, provedl znamení, a lid uvěřil. (2Mo 4:27–31) Potom, jak Bůh nařídil, se Izraelité shromáždili u hory Sinaj (Choreb); zažili úžasnou podívanou a byli svědky toho, jak jim Bůh dal Zákon. (2Mo 19:10–19; 5Mo 4:9, 10)

Když byli Izraelité v pustině, Jehova dal Mojžíšovi pokyn, aby udělal dvě stříbrné trubky, které měly sloužit ke svolávání shromáždění  a k rušení tábora. Jestliže se zatroubilo na obě trubky, pak celé shromáždění mělo dodržet svou schůzku s Mojžíšem; jestliže se zatroubilo jen na jednu, pak byli svoláni jenom náčelníci. V pustině byl jako místo shromáždění určen ‚vchod do stanu setkání‘. (4Mo 10:1–4; 2Mo 29:42) Později bylo Jehovovou vůlí, aby se Izraelité pravidelně shromažďovali v chrámu v Jeruzalémě, a to ke třem každoročním hlavním svátkům. (2Mo 34:23, 24; 2Pa 6:4–6)

Shromáždění zástupců. Izraelský národ byl ve shromážděních někdy zastupován ‚náčelníky shromáždění‘ (2Mo 16:22; 4Mo 4:34; 31:13; 32:2; Joz 9:15, 18; 22:30) nebo ‚staršími muži‘. (2Mo 12:21; 17:5; 24:1) Když bylo nutné řešit právní záležitosti, možná se shromáždila řada lidí v městské bráně. Ale ať už se shromáždili v bráně, nebo někde jinde, všichni přítomní neměli o projednávaném případu hlasovat demokratickým způsobem. Mělo se naopak postupovat teokraticky, to znamená, že uznávaní starší muži měli záležitosti zvážit ve světle Božího zákona a potom oznámit rozhodnutí. (5Mo 16:18; 17:8–13) Podobně i raný křesťanský sbor byl v těchto záležitostech zastupován těmi muži, kteří byli do odpovědných postavení jmenováni svatým duchem. (Sk 20:28) Jestliže provinění mělo být v Izraeli potrestáno smrtí, mohlo se na vykonání tohoto trestu podílet celé shromáždění. (3Mo 24:14; 4Mo 15:32–36; 5Mo 21:18–21)

Všeobecná shromáždění. V Izraeli se všeobecná shromáždění konala u příležitosti náboženských svátků, slavnostních shromáždění (2Pa 34:29, 30; Joe 2:15) nebo při událostech, které měly velký význam pro celý národ; lid někdy svolávali běžci. (1Sa 10:17–19; 2Pa 30:6, 13) O týdenním Sabatu, což byl den „úplného odpočinku, svaté shromáždění“ (3Mo 23:3), měl lid uvažovat o Božím slovu; stejné to bylo v pozdějších synagógách, kde ‚každý sabat byl nahlas čten Mojžíš‘. (Sk 15:21) Zachovávalo se také novoluní (4Mo 28:11–15), den troubení na trubku (4Mo 29:1–6), výroční Den Smíření (3Mo 16), Pasach (připomínající vysvobození Izraelitů z Egypta; 2Mo 12:14) a později svátek Purim (připomínající záchranu Židů před vyhlazením, které jim hrozilo v Perské říši; Es 9:20–24) a také Svátek zasvěcení (na upomínku opětného zasvěcení chrámu 25. kislevu roku 165 př. n. l.; Jan 10:22, 23). Kromě toho existovala tři každoroční „Jehovova období svátků“: Svátek nekvašených chlebů, Svátek týdnů (později označovaný jako Letnice) a Svátek chýší (3Mo 23); pokud jde o tyto svátky, Bůh nařídil: „Při třech příležitostech v roce se každý muž z vás objeví před obličejem pravého Pána, Jehovy.“ (2Mo 23:14–17) Mnoho mužů si uvědomovalo vysokou duchovní hodnotu těchto svátků, a proto dbali na to, aby se svátků zúčastnila celá rodina. (Lk 2:41–45) Také Mojžíš výslovně řekl, že každých sedm let se na místě, které Jehova vyvolí, mají o Svátku chýší shromáždit muži, ženy, děti a cizí usedlíci v Izraeli, „aby naslouchali a aby se učili, jelikož se budou bát Jehovy, vašeho Boha, a dbát, aby prováděli všechna slova tohoto zákona“. (5Mo 31:10–12) Proto byla učiněna opatření, aby se Izraelité mohli shromažďovat velmi často a mohli uvažovat o Jehovovu slovu a o Jehovových záměrech. (Viz heslo SVÁTEK.)

Když byl dokončen chrám, Šalomoun v souvislosti se zasvěcením této nádherné posvátné stavby svolal velké shromáždění v Jeruzalémě. Toto shromáždění trvalo mnoho dnů, a když byli lidé posláni domů, ‚měli radost a dobrý pocit v srdci nad dobrotou, kterou vykonal Jehova vůči Davidovi a vůči Šalomounovi a vůči svému lidu Izraeli‘. (2Pa 5:1–7:10)

Zástupy, které se během každoročních svátků shromažďovaly v chrámu, zažívaly velkou radost a měly z toho duchovní užitek, například při oslavě Pasachu v době krále Ezekjáše, kdy „v Jeruzalémě nastalo velké radování“. (2Pa 30:26) Za dnů Nehemjáše bylo svoláno shromáždění, které se prokázalo jako příležitost ‚velmi velikého radování‘. (Ne 8:17) Lidu shromážděnému v Jeruzalémě Ezra předčítal z knihy Mojžíšova Zákona; četl před ‚všemi dostatečně inteligentními k tomu, aby naslouchali,‘ a oni poslouchali pozorně. (Ne 8:2, 3) Díky poučování, které lidu tehdy předával Ezra a další Levité, se všechen lid radoval, „neboť porozuměli slovům, jež jim byla dána na vědomí“. (Ne 8:12) Potom slavili Svátek chýší a osmého dne „bylo slavnostní shromáždění, podle pravidla“. (Ne 8:18; 3Mo 23:33–36)

Synagógy slouží jako místa shromažďování. V době, kdy byli Židé ve vyhnanství v Babylóně, nebo nedlouho potom, se začaly používat synagógy, což byly budovy, které Židům sloužily jako místo shromažďování. Synagógy byly nakonec zřizovány na různých místech,  a ve velkých městech bývala více než jedna. Byly to v první řadě školy, kde bylo čteno Písmo a kde mu bylo vyučováno. Byla to také místa modlitby a vzdávání chvály Bohu. Navštěvovat synagógy měli ve zvyku Ježíš Kristus a jeho učedníci, aby tam vyučovali a povzbuzovali přítomné lidi. (Mt 4:23; Lk 4:16; Sk 13:14, 15; 17:1, 2; 18:4) Vzhledem k tomu, že v synagógách bylo pravidelně čteno Písmo, mohl Jakub vedoucímu sboru křesťanů v Jeruzalémě říci: „Mojžíš má totiž od starodávných dob po městech ty, kdo ho kážou, protože je každý sabat čten nahlas v synagógách.“ (Sk 15:21) Základní rysy uctívání v synagóze převzali křesťané pro svoje místa shromažďování; četlo a objasňovalo se tam Písmo, lidé se vzájemně povzbuzovali, pronášeli modlitby a vzdávali chválu. (1Ko 14:26–33, 40; Kol 4:16; viz heslo SYNAGÓGA.)

Křesťanská shromáždění. Před Ježíšem se při různých příležitostech shromažďovaly velké zástupy lidí, protože si uvědomovali, že z Ježíšových slov mohou mít velký užitek, jako to bylo v případě Kázání na hoře. (Mt 5:1–7:29) Tato setkání se nepodobala shromážděním, která byla zvláštním způsobem organizována, ale někdy trvala tak dlouho, že bylo zapotřebí nasytit shromážděné zástupy; s touto okolností se Ježíš vypořádal tak, že zázračně zvětšil množství jídla. (Mt 14:14–21; 15:29–38) Kristus často shromažďoval své učedníky a dával jim pokyny týkající se duchovních věcí; po jeho smrti se jeho následovníci scházeli také, jako to bylo například v den Letnic roku 33 n. l., kdy byl na shromážděné učedníky vylit svatý duch. (Sk 2:1–4)

První křesťané měli ve zvyku shromažďovat se, a to obvykle v malých skupinách. Někdy se však při jejich shromážděních sešel „značný zástup“. (Sk 11:26) Ježíšův nevlastní bratr Jakub považoval za vhodné dát duchovním Izraelitům radu, aby na veřejných shromážděních (řec. sy·na·go·geʹ) nestranili bohatým lidem. (Jk 2:1–9)

Důležitost shromažďování. To, že je opravdu důležité plně využívat Jehovova opatření ke shromažďování, protože z toho máme duchovní užitek, je zdůrazněno v souvislosti s každoročním zachováváním Pasachu. Muž, který byl čistý a nebyl právě na cestě, ale zanedbal oslavu Pasachu, měl být usmrcen. (4Mo 9:9–14) Když král Ezekjáš svolával do Jeruzaléma obyvatele Judy a Izraele ke slavnosti Pasach, část jeho poselství zněla: „Izraelští synové, vraťte se k Jehovovi . . . Nečiňte . . . svou šíji neohebnou, jak to dělali vaši praotcové. Dejte místo Jehovovi a přijďte k jeho svatyni, kterou posvětil na neurčitý čas, a služte Jehovovi, svému Bohu, aby se od vás obrátil zpět jeho hořící hněv. . . . Jehova, váš Bůh, je . . . milostivý a milosrdný a neodvrátí od vás obličej, když se k němu vrátíte.“ (2Pa 30:6–9) Svévolná neúčast by jistě byla známkou toho, že člověk opustil Boha. Křesťané sice neslaví svátky, jakým byl Pasach, ale Pavel je přesto příhodně vybízel, aby neopouštěli pravidelná shromáždění Božího lidu. Napsal: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Heb 10:24, 25; viz heslo SBOR.)