Slavnostní prohlášení, kterým se člověk zaváže Bohu, že udělá nějaký skutek, že předloží nějakou oběť či dar, že se ujme nějaké služby nebo podstoupí určitou situaci nebo že se zřekne některých věcí, které samy o sobě nejsou nezákonné. Slavnostní slib je výrok, který člověk pronese dobrovolně, na základě svobodné vůle. Slavnostní slib je stejně závazný jako přísaha, a tak jsou v Bibli tyto dva výrazy uváděny někdy společně. (4Mo 30:2; Mt 5:33) „Slavnostní slib“ je spíše oznámení nějakého záměru, ale „přísahou“ se rozumí odvolání  se k vyšší autoritě, čímž je dosvědčena pravdivost či závaznost učiněného prohlášení. Přísahy byly často pronášeny v souvislosti se stvrzením nějaké smlouvy. (1Mo 26:28; 31:44, 53)

První zmínka o slavnostním slibu je v 1. Mojžíšově 28:20–22. Byl to slib Jákoba, který se zavázal, že dá Jehovovi jednu desetinu z celého svého vlastnictví, jestliže Jehova bude dále s ním a přivede ho zpět v pokoji, čímž se prokáže jako jeho Bůh. Jákob tím s Bohem nesmlouval, ale chtěl si být jistý, že má Boží schválení. Na tomto příkladu je vidět, že slavnostní sliby skládali už patriarchové (viz také Joba 22:27) a že tuto již existující charakteristickou stránku uctívání, stejně jako mnoho dalších zvyklostí patriarchů, mojžíšský Zákon vlastně nezavedl, ale spíše vymezil a upravil.

Podobně jako slib Jákobův bylo mnoho slavnostních slibů učiněno jako žádost k Bohu o jeho přízeň a o úspěch v nějaké činnosti. Dokládá to i jiný příklad — slavnostní slib, který učinili Izraelité: jestliže Jehova dá Izraeli vítězství, pak města kananejského krále Aradu zasvětí zničení. (4Mo 21:1–3) Slavnostním slibem člověk mohl také vyjádřit svou oddanost Jehovovi a čistému uctívání Jehovy (Ža 132:1–5) nebo mohl ukázat, že sebe či svůj majetek odděluje pro zvláštní službu. (4Mo 6:2–7) Slavnostní slib mohli dát rodiče v souvislosti se svými dětmi, jako to udělala Hana ohledně Samuela. (1Sa 1:11; srovnej Sd 11:30, 31, 39.) V těchto případech děti spolupracovaly na splnění slavnostního slibu.

Je dobrovolný, ale když už je jednou dán, je závazný. Slavnostní sliby byly zcela dobrovolné. Když už však člověk slavnostní slib dal, byl podle Božího zákona povinen ho splnit. Proto se o slavnostním slibu říkalo, že ho člověk ‚uváže na svou duši‘, což znamenalo, že se člověk svým životem zaručuje za to, že své slovo dodrží. (4Mo 30:2; viz také Ří 1:31, 32.) Vzhledem k tomu, že je v sázce život, je možné snadno pochopit, proč Písmo vybízí, aby byl člověk nanejvýš opatrný, když dává nějaký slavnostní slib, a aby pečlivě zvážil všechny závazky, které tím na sebe bere. Zákon říkal: „V případě, že složíš slavnostní slib Jehovovi, . . . Bůh to bude od tebe zcela jistě vyžadovat, a vskutku by se to stalo z tvé strany hříchem. Ale v případě, že opomineš učinit slavnostní slib, nestane se to z tvé strany hříchem.“ (5Mo 23:21, 22)

Později to Shromažďovatel vyjádřil těmito slovy: „Co slavnostně slíbíš, splň. Je lépe, abys slavnostně nesliboval, než abys slavnostně slíbil a nesplnil. Nepřipusť, aby tvá ústa přivedla tvé tělo k hříchu, ani neříkej před andělem, že to byla chyba.“ (Ka 5:4–6) Slavnostní slib, který je dán ukvapeně, z momentálního nadšení nebo pouhého citového pohnutí, se může velmi snadno prokázat jako léčka. (Př 20:25) Když v době platnosti Zákona dal někdo takto bezmyšlenkovitě nějaký slavnostní slib, provinil se před Bohem a musel za svůj hřích předložit oběť za vinu. (3Mo 5:4–6) Slavnostní slib nemá v Božích očích v podstatě žádnou cenu, pokud není v souladu s Božími spravedlivými zákony a pokud nevychází z dobrého srdce a z dobrého ducha. (Ža 51:16, 17)

Slavnostní sliby, které v době platnosti Zákona dávaly ženy. Zákony, které se týkaly slavnostních slibů žen, jsou uvedeny ve 4. Mojžíšově 30:3–15. Slavnostní slib, který dala dcera, byl závazný v případě, že ho její otec slyšel a neměl proti němu žádné námitky; jinak ho mohl zrušit. Také platnost slavnostního slibu, který dala manželka (nebo zasnoubená dívka), závisela na manželovi (nebo na snoubenci). Jestliže muž nejprve dovolil, aby byl slib splněn, a potom ho zrušil, nesl provinění ženy on. (4Mo 30:14, 15) Pokud šlo o vdovu nebo rozvedenou ženu, ‚všechno, co uvázala na svou duši, mělo trvat proti ní‘. (4Mo 30:9)

Dispoziční právo na to, co bylo slavnostně slíbeno. Slavnostním slibem mohl být Jehovovi obětován buď člověk, nebo majetek, mimo jiné i půda, s výjimkou toho, co bylo Jehovovi odděleno na základě požadavků Zákona — prvorozenec, první ovoce, desátky apod. (3Mo 27:26, 30, 32) To, co bylo slavnostně slíbeno jako ‚něco posvěceného‘ (heb. qoʹdheš, co je odděleno jako svaté, pro posvátné použití), mohlo být (s výjimkou čistých zvířat) vyplaceno za určitou hodnotu odevzdanou do svatyně. (3Mo 27:9–27) Avšak to, co bylo ‚zasvěceno‘ (heb. cheʹrem), nemohlo být vyplaceno, ale muselo se to zcela a natrvalo stát vlastnictvím svatyně nebo, pokud to byla věc zasvěcená zničení, muselo to být zcela určitě zničeno. (3Mo 27:28, 29)

Nesprávné nebo nečisté slavnostní sliby. Slavnostní sliby v pohanských náboženstvích  byly často spojeny s nečistými, nemravnými zvyklostmi. Ve Fénicii, v Sýrii a v Babylóně byly modle nebo chrámu zasvěceny příjmy z chrámové prostituce. Tyto zvrhlé slavnostní sliby byly v Izraeli zakázány: „Nepřineseš do domu Jehovy, svého Boha, plat nevěstky ani cenu psa [pravděpodobně pederasta (homosexuála)] jako nějaký slavnostní slib.“ (5Mo 23:18, Rbi8, ppč)

Po zničení Jeruzaléma připomenul Jeremjáš Židům v Egyptě, že jedním z důvodů neštěstí, které je postihlo, bylo to, že skládali slavnostní sliby „královně nebes“ a obětovali jí oběti. Ty ženy, které se na tomto modlářství významným způsobem podílely, pohotově poukazovaly na to, že jejich manželé souhlasili s tím, co „královně nebes“ slavnostně slíbily, a s tím, že ji uctívaly, a že ony byly rozhodnuty dodržet sliby, které této bohyni daly. Omlouvaly se tedy tím, že pokud jde o slavnostní sliby žen, jednaly v souladu se Zákonem (4Mo 30:10–15); Jeremjáš však jejich jednání odsoudil jako něco skutečně protizákonného, protože se dopouštěly modlářství. (Jer 44:19, 23–25; 2Ko 6:16–18)

Pokrytecké slavnostní sliby. Po návratu z vyhnanství Židé nesklouzli zpět přímo k modlářství, ale „učinili Boží slovo neplatným kvůli své tradici“. Jejich klamné uvažování při vykládání Zákona mělo vliv nejen na slavnostní sliby, ale také na další charakteristické stránky uctívání Boha, protože jejich náboženští vůdcové pokrytecky vyučovali „lidské příkazy jako nauky“. (Mt 15:6–9) Židovská tradice například tvrdila, že když nějaký muž řekl otci nebo matce, že ‚cokoli má, čím by jim mohl prospět, je dar zasvěcený Bohu‘ (prohlášení o zasvěcení nebo posvěcení něčeho), slavnostně tím slíbil, že všechno, o čem se Bohu zmínil, posvěcuje, a tudíž tyto věci nesmí použít k tomu, aby pomohl svým rodičům; to se zakládalo na názoru, že prvořadý nárok na tento majetek má nyní chrám, on sám si však tyto věci ve skutečnosti mohl zcela svobodně ponechat pro sebe. (Mt 15:5, 6)

Oběti spojené se slavnostními sliby. Pod Zákonem se společně s jinými oběťmi někdy přinášela i zápalná oběť, která představovala úplné zasvěcení se a žádost k Jehovovi o to, aby oběť přijal. (3Mo 8:14, 18; 16:3) To platilo v souvislosti se slavnostními sliby. (4Mo 6:14) K vykonání zvláštního slavnostního slibu byly přinášeny zápalné oběti. (4Mo 15:3; Ža 66:13) A pokud někdo předložil „Jehovovi oběť společenství, aby splnil slavnostní slib“, musel obětovat zvíře bez vady; část tohoto zvířete byla spálena na oltáři. (3Mo 22:21, 22; 3:1–5)

Podrobnější informace o slavnostním slibu, který dal Jefta před tím, než se utkal s Ammonity (Sd 11:29–31), najdete pod heslem JEFTA.

Pavel dodržoval zákon o slavnostních slibech. Slavnostní slib dal jednou i apoštol Pavel, ale zda to byl slib nazirejství, není jisté; Písmo také neuvádí, zda tento slib dal před tím, než se stal křesťanem. Je možné, že období jeho slibu skončilo, když si v Kenchrejích nedaleko Korintu dal ostříhat vlasy (Sk 18:18), nebo, jak se někteří znalci domnívají, když se čtyřmi dalšími muži, kterým vypršelo období slibu, šel do jeruzalémského chrámu. To ale Pavel udělal na radu křesťanského vedoucího sboru, aby se ukázalo, že Pavel jedná řádně a že nevyučuje neposlušnosti Zákona, jak se to proslýchalo mezi některými židovskými křesťany. Běžným zvykem bylo zaplatit za toho, komu skončilo období slavnostního slibu, výdaje spojené s obřadním očišťováním, jako to v tomto případě udělal Pavel. (Sk 21:20–24)

Pro to, že apoštol Pavel a jeho bratři v křesťanském vedoucím sboru schvalovali dodržování určitých předpisů Zákona, i když Zákon byl odstraněn obětí Ježíše Krista, byly možná tyto důvody: Zákon dal Jehova Bůh svému lidu Izraeli. Proto apoštol Pavel řekl, že „Zákon je duchovní“, a o jeho nařízeních uvedl: „Zákon . . . je svatý a přikázání je svaté a spravedlivé a dobré.“ (Ří 7:12, 14) Křesťané tedy neopovrhovali chrámem a službami, které tam byly vykonávány, ani na ně nepohlíželi jako na něco špatného. Neměly totiž nic společného s modlářstvím. Navíc mnoho zvyklostí vyplývajících ze Zákona bylo mezi židovskými křesťany hluboko zakořeněno jako něco běžného. Mimoto Zákon neupravoval jen záležitosti náboženského charakteru, ale byl zákonem té země, a některé věci, například omezení týkající se práce o Sabatech, musel dodržovat každý, kdo v této zemi žil.

Při úvaze o této otázce je však podstatné to, že křesťané na dodržování Zákona a jeho nařízení nepohlíželi jako na něco, co je zachrání. Apoštol Pavel vysvětlil, že některé záležitosti,  například jedení masa či zeleniny, zachovávání určitých dnů, které jako by měly větší význam než ty ostatní, a dokonce jedení masa, které před tím, než se dostalo do běžného prodeje na tržištích, bylo obětováno modlám, byly otázkou svědomí. Napsal: „Někdo soudí, že jeden den převyšuje druhý; někdo jiný soudí, že jeden den je jako všechny ostatní; ať je každý plně přesvědčen ve své vlastní mysli. Kdo zachovává den, zachovává jej Jehovovi. A rovněž kdo jí, jí Jehovovi, neboť vzdává díky Bohu; a kdo nejí, nejí Jehovovi, a přesto vzdává díky Bohu.“ Potom své argumenty shrnul do této zásady: „Vždyť Boží království neznamená jídlo a pití, ale znamená spravedlnost a pokoj a radost se svatým duchem.“ Celé to uzavřel slovy: „Šťastný je ten, kdo se nevystavuje soudu tím, co schvaluje. Má-li však pochybnosti, již je odsouzen, jestliže jí, protože nejí z víry. Vskutku všechno, co není z víry, je hřích.“ (Ří 14:5, 6, 17, 22, 23; 1Ko 10:25–30)

Objasňující komentář k této otázce uvedl ve svém díle Notes, Explanatory and Practical, on the Acts of the Apostles (1858) biblický učenec Albert Barnes. Zmiňuje se o Skutcích 21:20, kde se píše: „Jakmile to [zprávu o tom, jak Bůh požehnal Pavlovu kazatelskému dílu mezi národy] uslyšeli, začali oslavovat Boha a řekli mu: ‚Vidíš, bratře, kolik tisíc věřících je mezi Židy; a všichni jsou horliví pro Zákon.‘“ K tomu pak A. Barnes říká: „Zde se mluví o zákonu týkajícím se obřízky, obětí, svátků, a rozlišování masa a dnů, atd. Může se zdát pozoruhodné, že by tyto obřady měli dále zachovávat, když zjevným cílem křesťanství bylo je zrušit. Nesmíme však zapomenout, že: (1) Tyto obřady předepsal Bůh, a Židé byli vychováni k tomu, aby je zachovávali. (2) Apoštolové je dodržovali, když byli v Jeruzalémě, a nepovažovali za moudré násilně se proti nim stavět. [Sk 3:1; Lk 24:53] (3) O jejich dodržování se nikdy nediskutovalo v Jeruzalémě. Tato otázka vznikla pouze mezi pohanskými konvertity, a mezi nimi se musela objevit, protože pokud se uvedené obřady měly zachovávat, pak musely být nařízeny autoritou. (4) Rozhodnutí koncilu (kap. xv.) se vztahovalo pouze na pohanské konvertity. [Sk 15:23] . . . (5) Muselo se počítat s tím, že s lepším pochopením křesťanského náboženství — s větším rozvinutím jeho obsáhlé, svobodné a [univerzální] podstaty — budou zvláštní ustanovení mojžíšského Zákona odložena bez nějakého rozruchu a pobouření. Kdyby se o této otázce [veřejně] diskutovalo v Jeruzalémě, vyvolalo by to desateronásobný odpor proti křesťanství a způsobilo by to rozštěpení křesťanské církve a velmi by to zbrzdilo pokrok křesťanské nauky. Musíme také vzít v úvahu to, že (6) podle Boží Prozřetelnosti byla blízko doba, kdy měl být zničen chrám, město a národ; tím měly skončit oběti a fakticky mělo navždy skončit zachovávání mojžíšských obřadů. Vzhledem k tomu, že zničení bylo tak blízko, a vzhledem k tomu, že představovalo tak pádný argument proti zachovávání mojžíšských obřadů, Velká Hlava církve nedopustila, aby se o otázce jejich závaznosti muselo diskutovat mezi učedníky v Jeruzalémě.“