Tento výraz je překladem hebrejského slova meša·rethʹ a řeckého slova di·aʹko·nos. Hebrejský výraz je příčestím slovesa ša·rathʹ, které znamená „obsluhovat“ někoho vyššího nebo mu „sloužit“, a je používáno jak ve světském, tak v náboženském smyslu. (1Mo 39:4; 5Mo 10:8) O slově di·aʹko·nos D. Edmond Hiebert v díle Bibliotheca Sacra napsal: „Existoval názor, že tento výraz je složenina předložky [di·aʹ], která znamená ‚skrz‘, a podstatného jména [koʹnis], ‚prach‘, takže tento výraz označuje někoho, kdo spěchá prachem, aby vykonal svou službu. Dnes však toto odvozování není všeobecně přijímáno. Je pravděpodobnější, že slovesný kořen byl [di·eʹko], ‚dojít z jednoho místa na druhé‘, který je příbuzný slovesu [di·oʹko], ‚spěchat za něčím, hnát se‘. Základní myšlenka je tedy taková, že jde o někoho, kdo se pilně a vytrvale namáhá, aby prokázal službu druhým.“ (1983, sv. 140, s. 153)

V hebrejštině a v řečtině se tato slova a příbuzné tvary používaly jak na muže, tak na ženy. (2Sa 13:17, 18; 1Kr 1:4, 15; 2Ko 3:6; Ří 16:1) Jozue byl Mojžíšovým služebníkem (nebo sloužícím) „od své mladé mužnosti“. (4Mo 11:28; Joz 1:1, Rbi8, ppč) Elišův sloužící se nazýval Elišovým služebníkem a obsluhujícím. (2Kr 4:43; 6:15) Králové a knížata měli své královské sloužící neboli služebníky (2Pa 22:8; Es 2:2; 6:3) a někteří z těchto služebníků obsluhovali u královského stolu. (1Kr 10:4, 5; 2Pa 9:3, 4)

Jehovovi andělští služebníci. Jehova Bůh stvořil desítky milionů andělů, které řídí a které nepochybně může nazývat jménem, protože i nesčetné hvězdy nazývá jménem. (Ža 147:4) Andělé mu slouží jako jeho služebníci  a ve vesmíru vykonávají jeho vůli. (Ža 103:20, 21) Žalmista o Jehovovi říká, že činí „své anděly duchy, své služebníky pohlcujícím ohněm“. (Ža 104:4) Jsou popisováni jako „duchové k veřejné službě, vyslaní, aby sloužili těm, kdo zdědí záchranu“. (Heb 1:13, 14) Andělé sloužili Ježíši Kristu v pustině potom, co se ho Satan neúspěšně snažil odvrátit od poslušnosti Jehovy (Mt 4:11); když se Ježíš modlil v Getsemane, také se mu objevil anděl a posílil ho. (Lk 22:43) V prorockém Danielově vidění, kde „někdo podobný synu člověka“ dostal na neurčito trvající panství nad všemi národy a jazyky, jsou vidět miliony andělů, kteří slouží u trůnu, na kterém sedí Prastarý na dny. (Da 7:9–14)

Kmen Levi. Potom, co Izraelité odešli z Egypta a národ byl uspořádán pod smlouvou Zákona, Jehova vybral jako své zvláštní služebníky muže z kmene Levi. (4Mo 3:6; 1Pa 16:4) Někteří z nich, rodina Árona, byli kněžími. (5Mo 17:12; 21:5; 1Kr 8:11; Jer 33:21) Levité měli různé povinnosti; starali se o svatyni a všechno její náčiní, sloužili jako zpěváci a tak dále. (4Mo 3:7, 8; 1Pa 6:32)

Proroci. Jehova používal nejen všechny muže z kmene Levi, ale kromě toho pověřoval i jiné muže, aby jeho národu Izraeli sloužili zvláštním způsobem. Byli to proroci, kteří sloužili pouze tehdy, když byli Jehovou osobně jmenováni a pověřeni. Někteří z nich také pocházeli z kněžského rodu, ale mnozí patřili k jiným izraelským kmenům. (Viz heslo PROROK.) Byli Jehovovými posly; byli vysláni, aby národ varovali, když se odchýlil od Zákona, a snažili se krále a lid obrátit k pravému uctívání. (2Pa 36:15, 16; Jer 7:25, 26) Zvláště v době duchovního i mravního úpadku a tehdy, když byl Izrael ohrožen okolními nepřáteli, byla tato proroctví pro lidi s upřímným srdcem pomocí, povzbuzením a posilou. (2Kr 7; Iz 37:21–38)

Tato proroctví také poukazovala na Ježíše Krista a na jeho mesiášské Království. (Zj 19:10) Jan Křtitel vykonal vynikající dílo tím, že obrátil „srdce otců zpět k synům a srdce synů zpět k otcům“, když připravoval cestu zástupci Jehovy, Pánu Ježíši Kristu. (Mal 4:5, 6; Mt 11:13, 14; Lk 1:77–79) Tito proroci nesloužili pouze svým současníkům, protože apoštol Petr křesťanům napsal: „Bylo jim zjeveno, že neslouží sami sobě, ale vám věcmi, které vám nyní byly ohlášeny prostřednictvím těch, kdo vám oznamovali dobrou zprávu se svatým duchem, vyslaným z nebe. Právě do těch věcí touží nahlédnout andělé.“ (1Pe 1:10–12)

Ježíš Kristus. Ježíš Kristus je Jehovův přední služebník (di·aʹko·nos). „Ve prospěch Boží pravdivosti [se] skutečně stal služebníkem těch, kdo jsou obřezáni, aby potvrdil sliby, které On učinil jejich praotcům,“ a také, „aby národy oslavovaly Boha pro jeho milosrdenství“. Proto „na něm národy založí svou naději“. (Ří 15:8–12)

Ježíše jmenoval sám Jehova. Zpráva říká, že když se dal pokřtít, „otevřela se nebesa a [Jan Křtitel] viděl Božího ducha, jak sestupuje jako holubice a přichází na něj [Ježíše]. Pohleďme, byl také hlas z nebes, který řekl: ‚To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.‘“ (Mt 3:16, 17) Za své předlidské existence Ježíš sloužil Jehovovi od nepaměti, ale na zemi vstoupil do nového druhu služby. Prokázal, že je opravdu Božím služebníkem tím, že sloužil Bohu i svým bližním. Proto mohl v synagóze svého domovského města Nazaret vzít svitek Izajáše a přečíst místo, které je dnes v Iz 61. kapitole, verších 1 a 2: „Duch Svrchovaného Pána Jehovy je na mně, protože Jehova mě pomazal, abych pověděl dobrou zprávu mírným. Poslal mě, abych ovázal lidi se zlomeným srdcem, vyhlásil svobodu zajatým a rozevření očí i vězňům; abych vyhlásil rok dobré vůle ze strany Jehovy.“ Potom řekl těm, kdo tam byli shromážděni: „Dnes se splnil tento text písma, který jste právě slyšeli.“ (Lk 4:16–21)

Když Petr kázal Kornéliovi, prvnímu obrácenému pohanovi, popsal průběh Ježíšovy třiapůlleté pozemské služby a upozornil ho na ‚Ježíše, který byl z Nazaretu, jak ho Bůh pomazal svatým duchem a mocí, a procházel zemí, činil dobro a uzdravoval všechny, které utlačoval Ďábel; protože Bůh byl s ním‘. (Sk 10:38) Při své službě Jehovovi a lidem Ježíš opravdu procházel přiděleným územím. Nejen to, vzdal se vlastně své duše, aby vykoupil ostatní lidi. Ježíš řekl: „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Mt 20:28)

Křesťanští služebníci. K Ježíšovi se v jeho službě připojilo mnoho dalších lidí — apoštolové a učedníci —, které vyškolil, aby prováděli stejnou službu jako on. Nejdříve vyslal 12  učedníků, potom dalších 70. Také na nich spočívala Boží činná síla, a proto mohli provést mnoho zázraků. (Mt 10:1, 5–15, 27, 40; Lk 10:1–12, 16) Hlavní dílo, které měli vykonat, však bylo kázat a vyučovat dobrou zprávu o Božím Království. Zázraky měly veřejnosti především poskytnout doklad o tom, že tito učedníci jsou Jehovou pověřeni a schváleni. (Heb 2:3, 4)

Ježíš své učedníky školil jak slovem, tak příkladem. Vyučoval nejen na veřejnosti, ale také v soukromých domech a dobrou zprávu předával lidem osobně. (Mt 9:10, 28; Lk 7:36; 8:1; 19:1–6) Z konkrétních rozhovorů, které zaznamenali pisatelé evangelií, je zřejmé, že v mnoha případech byli Ježíšovi učedníci při tom, když Ježíš vydával svědectví různým druhům lidí. Z knihy Skutky je vidět, že učedníci tento příklad následovali a navštěvovali lidi dům od domu, aby jim oznámili poselství o Království. (Sk 5:42; 20:20; viz heslo KÁZÁNÍ, KAZATEL, „Dům od domu“.)

Ježíš svým učedníkům ukázal, co znamená být Božím služebníkem, když jim řekl: „Králové národů se nad nimi vypínají jako páni a ti, kdo mají nad nimi autoritu, jsou nazýváni dobrodinci. Takoví však nemáte být. Ale ať ten, kdo je mezi vámi největší, se stane jakoby nejmladším a ten, kdo jedná jako představený, jako ten, kdo slouží. Kdo je totiž větší, ten, kdo spočívá u stolu, nebo ten, kdo slouží? Není to ten, kdo spočívá u stolu?“ Jako příklad potom použil svůj vlastní způsob života i jednání a řekl jim: „Ale jsem uprostřed vás jako ten, kdo slouží.“ (Lk 22:25–27) Při této příležitosti Ježíš působivě předvedl tyto zásady včetně pokory tím, že svým učedníkům umyl nohy. (Jan 13:5)

Ježíš svým učedníkům dále vysvětlil, že praví Boží služebníci si neberou lichotivé náboženské tituly, ani je nedávají druhým lidem. „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus. Ale největší mezi vámi bude vaším služebníkem [neboli sluhou]. Kdokoli se vyvyšuje, bude pokořen, a kdokoli se pokořuje, bude vyvýšen.“ (Mt 23:8–12)

O pomazaných následovnících Pána Ježíše Krista se mluví jako o ‚služebnících dobré zprávy‘ (Kol 1:23); jsou také „služebníky nové smlouvy“, neboť jsou ve smluvním vztahu s Jehovou Bohem a s Kristem jako Prostředníkem této smlouvy. (2Ko 3:6; Heb 9:14, 15) Tímto způsobem slouží Bohu a Kristu. (2Ko 6:4; 11:23) Jejich způsobilost nepochází od nějakého člověka či organizace, ale od Boha skrze Ježíše Krista. Dokladem pro jejich službu není nějaký papír či osvědčení sloužící jako doporučující dopis či určité oprávnění. Jejich doporučujícím ‚dopisem‘ jsou lidé, které učili a školili, aby byli podobně jako oni služebníky Krista. Apoštol Pavel o tom napsal: „Nebo snad potřebujeme, jako někteří, doporučující dopisy k vám nebo od vás? Vy sami jste naším dopisem vepsaným na naše srdce a známým a čteným celým lidstvem. Ukazujete se totiž jako Kristův dopis napsaný námi jako služebníky, vepsaný ne inkoustem, ale duchem živého Boha, ne na kamenných tabulkách, ale na tělesných tabulkách, na srdcích.“ (2Ko 3:1–3) Apoštol zde ukazuje lásku a blízkost, vřelou náklonnost a zájem křesťanského služebníka o ty, kterým slouží, protože jsou ‚vepsáni na jeho [služebníkovo] srdce‘.

Potom, co Kristus vystoupil do nebe, dal křesťanskému sboru „dary v podobě lidí“. Byli to apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé, kteří byli dáni „s ohledem na usměrňování svatých, pro služební dílo, pro budování Kristova těla“. (Ef 4:7–12) Jejich způsobilost jako služebníků je od Boha. (2Ko 3:4–6)

Zjevení, které dostal apoštol Jan, ukazuje „velký zástup, který žádný člověk nemohl sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. Není o nich řečeno, že jsou jako pomazaní bratři Ježíše Krista v nové smlouvě, a tudíž služebníci této smlouvy; nicméně je vidět, že mají čisté postavení před Bohem a „prokazují mu dnem i nocí posvátnou službu v jeho chrámu“. Jelikož slouží, je vhodné nazývat je Božími služebníky. V knize Zjevení je ukázáno, že v době, kdy Kristus bude přítomen na svém slavném trůnu, zde budou lidé, kteří budou s láskou sloužit bratrům Ježíše Krista, budou jim pomáhat, věnovat jim pozornost. (Zj 7:9–15) Sám Ježíš to také ukázal v podobenstvích. (Mt 25:31–40)

Služební pomocníci ve sboru. Apoštol Pavel nejdříve vyjmenoval požadavky pro ty, kdo ve sboru slouží jako „dozorci“ (e·piʹsko·poi), a potom uvedl požadavky pro ty, kdo jsou určeni jako „služební pomocníci“ (di·aʹko·noi). (1Ti 3:1–10, 12, 13) Řecké slovo di·aʹko·nos je na některých  místech přeloženo prostě jako „služebník“ (Mt 20:26) a ‚sluha‘. (Mt 22:13) Protože všichni křesťané jsou Boží „služebníci“ (sluhové), je zřejmé, že výraz di·aʹko·noi má zde zvláštní význam, týká se totiž sborového uspořádání a struktury. Existovaly tedy dvě skupiny mužů, kteří zastávali ve sboru odpovědná postavení: „dozorci“ neboli „starší muži“ a „služební pomocníci“. V každém sboru bylo obvykle několik dozorců i služebních pomocníků. (Fil 1:1; Sk 20:17, 28)

Ze srovnání požadavků na služební pomocníky s požadavky na starší i z názvů těchto dvou úřadů je zřejmé, že služebním pomocníkům nebyla přidělena odpovědnost být učiteli a pastýři (pastýř je dozorce nad ovcemi). Schopnost vyučovat nebyla požadavkem pro pověření služebních pomocníků. Sám název di·aʹko·nos ukazuje, že tito muži sloužili ve sboru jako pomocníci skupiny starších a jejich základní odpovědností bylo starat se o věci, které nejsou pastýřského charakteru, takže dozorci mohli věnovat svůj čas a pozornost vyučování a pastýřské činnosti.

Princip, jímž se toto uspořádání řídilo, je patrný z toho, jak postupovali apoštolové, když vznikl problém s denním rozdělováním (doslova službou, di·a·ko·niʹa) potravin chudým křesťanům v Jeruzalémě. Prohlásili, že se jim ‚nelíbí opouštět Boží slovo‘ proto, aby se starali o problémy s jídlem, a nařídili učedníkům, aby ‚vyhledali mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných ducha a moudrosti, aby je ustanovili nad touto nutnou záležitostí; oni se však věnovali modlitbě a službě [di·a·ko·niʹai] slova‘. (Sk 6:1–6) To byla zásada; to však nutně neznamenalo, že těch sedm mužů, kteří byli v tomto případě vybráni, nebylo způsobilých jako „starší muži“ (pre·sbyʹte·roi). Nejednalo se totiž o normální či běžnou situaci; vznikl zvláštní a poměrně choulostivý problém způsobený pocitem, že se dělají rozdíly kvůli národnosti. Vzhledem k tomu, že se to dotýkalo celého křesťanského sboru, bylo v této věci zapotřebí „ducha a moudrosti“, takže těch sedm vybraných mužů vlastně v duchovním smyslu mohlo být „staršími muži“. Dočasně však přijali úkol, který běžně vykonávali „služební pomocníci“. Byla to sice ‚nutná‘ záležitost, ale nebyla tak důležitá jako ‚služba slova‘.

Apoštolové svým jednáním ukázali, že těmto věcem dávají odpovídající význam, a bylo možné očekávat, že při přidělování povinností „služebním pomocníkům“ se budou jejich příkladem řídit dozorci ve sborech, které vznikly mimo Jeruzalém. Nepochybně bylo třeba věnovat pozornost mnoha věcem, které byly spíše hmotné, každodenní či mechanické povahy, a patřilo k tomu možná i nakupování materiálů na opisování Písma, nebo dokonce samo opisování.

Požadavky na způsobilost, které měl služební pomocník splňovat, poskytovaly měřítka, jež sbor chránily před jakoukoli oprávněnou výtkou, která by se týkala výběru těchto mužů pro jejich konkrétní povinnosti, a oni si tak zachovali správné postavení před Bohem a dobrou pověst mezi lidmi mimo sbor. (Srovnej 1Ti 3:10.) Způsobilost byla dána mravností, chováním a duchovním smýšlením, a když se na to dbalo, dostávali se do úřadu muži, kteří byli vnímaví, čestní, zásadoví a spolehliví. Ti, kdo sloužili znamenitým způsobem, si získali „znamenité postavení a velkou volnost řeči ve víře ve spojitosti s Kristem Ježíšem“. (1Ti 3:13)

Pozemští vládci. Bůh umožnil vládám tohoto světa, aby byly v činnosti, ale ve svůj stanovený čas je ukončí a potom bude nad zemí nezpochybnitelně vládnout Kristovo Království. (Da 2:44; Zj 19:11–21) Během doby, kdy jsou zde tyto vlády trpěny, poskytují lidem mnoho služeb, jako jsou stavba silnic, činnost škol, policie a hasičů a další služby. Tyto vlády rovněž mají zákony, podle nichž trestají zloděje, vrahy a jiné přestupníky zákona. Když poskytují tyto služby a oprávněně prosazují zákony, jsou tudíž Božími ‚služebníky‘ (di·aʹko·noi). Jestliže kdokoli, dokonce i křesťan, tyto zákony poruší, potom trest, který obdrží z rukou těchto vlád, je nepřímo trestem od Boha, protože Bůh je proti každé ničemnosti. Jako Boží služebník vláda jedná také tehdy, když křesťana chrání před těmi, kdo porušují zákony. Z toho vyplývá, že pokud vládce svou autoritu zneužívá a jedná proti Bohu, je odpovědný Bohu a musí se mu z toho zodpovídat. Jestliže se takový ničemný vládce snaží křesťany donutit, aby porušili Boží zákon, potom nejedná jako Boží služebník a bude Bohem potrestán. (Ří 13:1–4)

Falešní služebníci. Existují lidé, kteří tvrdí, že jsou Božími služebníky, jsou to však pokrytci, kteří vlastně slouží Satanovi a bojují proti Bohu. Apoštol Pavel musel s takovými  lidmi, kteří narušovali sbor v Korintu, bojovat. Řekl o nich: „Jsou totiž falešnými apoštoly, dělníky, kteří klamou a kteří se proměňují v Kristovy apoštoly. A není divu, neboť sám Satan se stále proměňuje v anděla světla. Není tudíž nic velikého, jestliže se jeho služebníci také stále proměňují ve služebníky spravedlnosti. Ale jejich konec bude podle jejich skutků.“ (2Ko 11:13–15)

V Písmu je mnohokrát předpověděno, jak tito falešní služebníci budou vystupovat. Pavel řekl dozorcům v efezském sboru, že potom, co odejde, vstoupí do sboru utlačující vlci a nebudou jednat se stádem něžně; budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky. (Sk 20:29, 30) Před těmito odpadlíky Pavel varoval také ve svých dopisech (2Te 2:3–12; 1Ti 4:1–5; 2Ti 3:1–7; 4:3, 4); popisoval je i Petr (2Pe 2:1–3) a jejich existenci i zničení předpověděl sám Ježíš Kristus. (Mt 13:24–30, 36–43; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)