Smlouva
Úmluva dvou nebo více osob o tom, že něco udělají, nebo o tom, že něco dělat nebudou; dohoda; kontrakt. Hebrejské slovo berithʹ, jehož etymologie není zcela zřejmá, se v Hebrejských písmech vyskytuje více než 280krát; více než 80 z těchto zmínek je v pěti Mojžíšových knihách. To, že jeho základní význam je „smlouva“ odpovídající našemu dnešnímu právnickému pojmu „kontrakt“, vyplývá z jedné klínopisné tabulky nalezené v roce 1927 v Katně, starověkém neizraelském městě ležícím jv. od Chamatu. „Obsah těch dvou [z 15 nalezených] tabulek je jednoduchý. Tabulka A obsahuje seznam jmen . . . Tabulka B je seznamem přídělů . . . Seznam A je tedy dohodou, ve které příslušní muži . . . souhlasí s tím, že nastoupí do něčích služeb nebo že vykonají určité služby. Seznam B, který napsal stejný písař, pak objasňuje povahu dohody; muži měli za své služby obdržet určité dávky. . . . Izraelské chápání slova berit, ‚smlouva‘, bylo ústředním tématem jahvistické teologie. Toto je první zveřejněný mimobiblický výskyt slova berit pocházející z raných dob — ne později než z první třetiny 14. století př. Kr.“ (Bulletin of the American Schools of Oriental Research, únor 1951, s. 22)
Řecké slovo di·a·theʹke je v některých překladech Křesťanských řeckých písem překládáno různě, například jako „smlouva“, „závěť“, „testament“. Ale v M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (1891) je pod heslem „Smlouva“ napsáno: „Zdá se však, že není zapotřebí, aby bylo [vedle slova „smlouva“] zaváděno nové slovo, které by vyjadřovalo novou představu. V Sept[uagintě] je [berithʹ] (které nikdy neznamená závěť či testament, ale vždy znamená smlouvu nebo úmluvu) důsledně v celém SZ překládáno jako [di·a·theʹke]; u pisatelů NZ, kteří toto slovo převzali, je přirozeně možné předpokládat, že chtěli svým čtenářům, z nichž většina znala řecký SZ, zprostředkovat stejnou představu. Navíc ve většině případů se o tom, co je ve SZ označováno jako ‚smlouva‘ (berithʹ), mluví i v NZ (např. 2. Kor. iii, 14; Hebr. vii, ix; Zjev. xi, 19); ale v angličtině [v KJ] ve stejném kontextu jsou stejné slovo a stejná věc někdy uvedeny jako ‚smlouva‘, a někdy jako ‚testament‘ (Hebr. vii, 22; viii, 8–13; ix, 15).“ (Viz také Rbi8, dodatek 7D.)
Slovo di·a·theʹke používá opakovaně pisatel knihy Hebrejcům (Heb 7:22; 8:6, 8, 9, 10; 9:4, 15, 16, 17, 20), a je nesporné, že jím myslí smlouvu ve starohebrejském smyslu; dokonce cituje z Jeremjáše 31:31–34 a zmiňuje se o ‚truhle smlouvy‘. V překladu těchto veršů z Jeremjáše používá řecká Septuaginta slovo di·a·theʹke pro starohebrejský výraz berithʹ, jehož význam je „smlouva“. Také v Hebrejcům 9:20 jsou citována slova ze 2. Mojžíšovy 24:6–8, kde se zcela nepochybně mluví o smlouvě.
Použití slova. Smlouvy byly uzavírány vždy mezi dvěma nebo více stranami. Smlouva mohla být buď jednostranná (kdy za splnění podmínek smlouvy byla odpovědná pouze jedna strana), nebo dvoustranná (kdy určité podmínky měly splnit dvě strany). Vedle smluv, ve kterých je jednou ze stran Bůh, jsou v Bibli záznamy o smlouvách, které mezi sebou uzavřeli lidé, kmeny, národy či skupiny lidí. Porušení smlouvy bylo závažným hříchem. (Ez 17:11–20; Ří 1:31, 32)
Výraz „smlouva“ se vztahuje na pevný předpis, například ten, který se týkal chleba vystavení (3Mo 24:8), nebo na Boží zákony, jimiž jsou řízena Boží stvořitelská díla, například neměnné střídání dne a noci (Jer 33:20); je používán také obrazně, například ve vyjádření „smlouva se Smrtí“. (Iz 28:18) O smlouvě Jehova mluví také v souvislosti s divokými zvířaty. (Oz 2:18) Jako smlouva je označována dohoda mezi mužem a ženou, kteří uzavírají manželství. (Mal 2:14) Slovní spojení „majitelé (páni) smlouvy“ má význam „spojenci“, jako je to v 1. Mojžíšově 14:13.
Smlouvou je vlastně každý slib daný Jehovou; je jisté, že ho Jehova splní, a je možné se na to spolehnout. (Heb 6:18) Smlouva platí tak dlouho, dokud jsou platné její podmínky, a jedna ze stran nebo obě strany jsou povinny podmínky plnit. Výsledky nebo požehnání, které splnění smlouvy přináší, mohou být trvalé, a dokonce věčné.
Způsoby potvrzování smluv. Často se stávalo, že byl Bůh volán za svědka. (1Mo 31:50; 1Sa 20:8; Ez 17:13, 19) Složila se přísaha. (1Mo 31:53; 2Kr 11:4; Ža 110:4; Heb 7:21) Někdy lidé připravili určité znamení nebo svědectví — například poskytli nějaký dar (1Mo 21:30), postavili sloup či hromadu kamenů (1Mo 31:44–54) nebo pojmenovali určité místo (1Mo 21:31). Jehova v jednom případě použil duhu. (1Mo 9:12–16) Jedna z metod potvrzení smlouvy spočívala v tom, že se zabila zvířata, rozsekla se na dvě části a smluvní strany mezi nimi prošly; od tohoto zvyku pochází běžný hebrejský idiom ‚rozseknout smlouvu‘. (1Mo 15:9–11, 17, 18, Rbi8, ppč; Jer 34:18, Rbi8, ppč, 19) Uzavření spojenectví bylo někdy doprovázeno hostinou. (1Mo 26:28, 30) Mohlo být uspořádáno společné jídlo, jako to bylo v souvislosti s uzavřením smlouvy Zákona. (Ob 7; 2Mo 24:5, 11) Mohlo se stát, že ta strana, která byla ve vyšším postavení, dala té druhé straně určitou část svého oděvu nebo výzbroje. (1Sa 18:3, 4) V některých pohanských národech bylo zvykem, že smluvní partneři pili krev jeden druhého — samotnou, nebo smíchanou s vínem — (tím porušovali zákaz, který podle 1. Mojžíšovy 9:4 dal Bůh všem lidem, a Zákon, pod kterým byli Izraelité), a svolávali strašné kletby proti té straně, která by smlouvu později porušila.
V Bibli je použito slovní spojení „smlouva soli“, které označuje stálost a neměnnost smlouvy. (4Mo 18:19; 2Pa 13:5; 3Mo 2:13) Ve starověkých národech bylo společné jedení soli znakem přátelství a znamenalo trvalou věrnost a věrnou oddanost; jedení soli společně s oběťmi společenství bylo symbolem neustálé věrné oddanosti.
Psané dokumenty. Deset přikázání bylo napsáno „Božím prstem“ na kameni (2Mo 31:18; 32:16); Jeremjáš vyhotovil listinu, připevnil na ni pečeť a vzal si svědky (Jer 32:9–15); byly nalezeny hliněné tabulky, které pocházejí od starověkých národů a na kterých byly sepsány podmínky smluv. Tyto tabulky byly často uzavřeny do hliněných obálek.
Edenský slib. V zahradě Eden, za přítomnosti Adama, Evy a ‚hada‘, vyjádřil Jehova Bůh prorockými slovy svůj záměr, který je zapsán v 1. Mojžíšově 3:15.
Koho představují postavy, o kterých se v tomto slibu a proroctví mluví? Z vidění, které dostal apoštol Jan, se podle slov ve Zjevení 12:9 dozvídáme, že „had“ je Satan Ďábel. Doklady svědčí o tom, že „semeno“ „ženy“, které spravedliví lidé dlouho vyhlíželi, je totožné s Abrahamovým ‚semenem‘, Ježíšem Kristem. (Ga 3:16; Mt 1:1) Tomuto „semeni“ měl had rozdrtit patu. Ježíš Kristus byl zabit, ale ukázalo se, že tato rána není trvalá, protože Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ale „semeno“ má hadovi rozdrtit hlavu a tak ho navždy zničit.
Kdo je ‚žena‘ zahrnutá do smlouvy? Jistě to není Eva, která se stala Božím nepřítelem. Aby „semeno“ mohlo duchovního tvora Satana Ďábla zničit, ‚přivést vniveč‘, nemohl být ‚semenem‘ člověk, ale muselo se jednat o duchovní bytost. (Heb 2:14) Když se Ježíš narodil, byl lidským Božím Synem, ale když byl pokřtěn, Bůh ho jako svého Syna uznal a seslal na něho svatého ducha. Tehdy se Ježíš stal duchem zplozeným Božím Synem. (Mt 3:13–17; Jan 3:3–5) Později, když byl vzkříšen, byl „oživen v duchu“. (1Pe 3:18) Kdo tedy byla „matka“ — ne nemluvněte Ježíše, ale duchem zplozeného Božího Syna? Apoštol Pavel mluví o tom, že Abraham, Sára, Izák, Hagar a Išmael jsou postavami symbolického dramatu, ve kterém Izák představuje ty, kdo mají nebeskou naději, k nimž patřil i samotný Pavel. Ten potom uvádí, že jejich ‚matkou‘ je „Jeruzalém nahoře“. Ježíš Kristus je všechny nazývá svými „bratry“, což ukazuje, že mají stejnou matku. (Heb 2:11) Na základě toho je možné říci, že „žena“ z 1. Mojžíšovy 3:15 je totožná s ‚Jeruzalémem nahoře‘. (Ga 4:21–29)
Z podmínek slibu vyplývá, že musí uplynout nějaký čas, během něhož „had“ zplodí „semeno“ a během něhož vznikne mezi oběma ‚semeny‘ nepřátelství. Od pronesení slibu uplynulo již asi 6 000 let. Bezprostředně před Kristovým Tisíciletým panováním bude „had“ svržen do propasti nečinnosti a po uplynutí tisíce let bude navždy zničen. (Zj 20:1–3, 7–10; Ří 16:20)
Smlouva s Noemem. Smlouvu, jež se týkala Božího záměru zachovat naživu lidi a zvířata, ale zničit tehdejší ničemný svět, uzavřel Jehova Bůh s Noemem, který zastupoval svou rodinu. (1Mo 6:17–21; 2Pe 3:6) Noe začal mít syny až potom, co dosáhl věku 500 let. (1Mo 5:32) V době, kdy mu Bůh zjevil svůj záměr, byli jeho synové už dospělí a ženatí. Noe měl vystavět archu a vzít do ní svou manželku, své syny a manželky svých synů, a také zvířata a potravu; Jehova měl na zemi zachovat naživu tělo, a to jak lidi, tak i zvířata. Noe podmínky smlouvy poslušně dodržel, a díky tomu Jehova zachránil lidi i zvířata. K úplnému splnění smlouvy došlo v roce 2369 př. n. l., po potopě, kdy lidé a zvířata mohli opět žít na zemské půdě a množit se. (1Mo 8:15–17)
Smlouva potvrzená duhou. Mezi Jehovou a veškerým tělem (lidmi i zvířaty), které zastupoval Noe a jeho rodina, byla v roce 2369 př. n. l. v horách Araratu uzavřena smlouva potvrzená duhou. Jehova prohlásil, že už nikdy nezničí všechno tělo potopou. Duha byla tehdy dána jako znamení této smlouvy, která bude platit tak dlouho, dokud budou lidé žít na zemi, tedy věčně. (1Mo 9:8–17; Ža 37:29)
Smlouva s Abrahamem. Smlouva s Abrahamem vstoupila v platnost zřejmě tehdy, když Abram (Abraham) cestou do Kanaánu přešel Eufrat. Smlouva Zákona byla uzavřena o 430 let později. (Ga 3:17) Když žil Abraham v Mezopotámii, v Uru Chaldejců, Jehova mu řekl, aby odešel do země, kterou mu ukáže. (Sk 7:2, 3; 1Mo 11:31; 12:1–3) Ve 2. Mojžíšově 12:40, 41 (LXX) se dozvídáme, že Izraelité, kteří byli v otroctví v Egyptě, vyšli na konci 430 let přebývání v Egyptě a v zemi Kanaán, „právě toho dne“. Den, kdy byli z Egypta vysvobozeni, byl 14. nisan roku 1513 př. n. l., což bylo datum Pasachu. (2Mo 12:2, 6, 7) Z toho by se mohlo vyvodit, že cestou do Kanaánu překročil Abraham Eufrat 14. nisanu roku 1943 př. n. l., a je zřejmé, že právě tehdy vstoupila v platnost abrahamská smlouva. Bůh se Abrahamovi znovu objevil potom, co Abraham cestoval do Kanaánu až k Šekemu, a svůj slib rozšířil. Jehova řekl: „Tvému semeni dám tuto zemi.“ Tak ukázal na spojitost mezi touto smlouvou a slibem, který byl dán v Edenu, a zjevil, že „semeno“ bude žít jako člověk, tedy že se narodí v lidské rodové linii. (1Mo 12:4–7) Jehova svůj slib později dále rozšířil, jak je to zaznamenáno v 1. Mojžíšově 13:14–17; 15:18; 17:2–8, 19; 22:15–18.
Sliby smlouvy přešly na Abrahamovy potomky, kteří se narodili Izákovi (1Mo 26:2–4) a Jákobovi. (1Mo 28:13–15; 35:11, 12) Apoštol Pavel napsal, že skutečným „semenem“ je Kristus (jakožto prvotní semeno) a ti, kdo jsou ve spojení s Kristem. (Ga 3:16, 28, 29)
Bůh zjevil účel abrahamské smlouvy a to, čeho bude touto smlouvou dosaženo, když řekl, že prostřednictvím Abrahama přijde slíbené semeno; toto semeno mělo vlastnit bránu svých nepřátel; Abrahamovo semeno tvořené potomky Izáka mělo být co do počtu velké, pro lidi té doby nespočetné; Abrahamovo jméno mělo být učiněno velkým; semeno mělo vlastnit Zaslíbenou zemi; všechny rodiny země si prostřednictvím tohoto semene měly žehnat. (Viz výše uvedené verše z 1. Mojžíšovy.) Tyto sliby se splnily doslova a to bylo předobrazem většího splnění, k němuž dojde prostřednictvím Krista. Pavel poskytuje dodatečné informace o symbolickém a prorockém charakteru podmínek této smlouvy, když říká, že Abraham, Sára, Izák, Hagar a Išmael sehráli určité úlohy v symbolickém dramatu. (Ga 4:21–31)
Abrahamská smlouva je ‚smlouva na neurčitý čas‘. Její podmínky vyžadují, aby platila až do doby, kdy budou zničeni všichni Boží nepřátelé a kdy budou požehnány všechny rodiny země. (1Mo 17:7; 1Ko 15:23–26)
Když mluvil o abrahamské smlouvě a o smlouvě Zákona, uvedl Pavel zásadu, že „není prostředník tam, kde jde pouze o jednu osobu“, a potom dodal, že „Bůh je pouze jeden“. (Ga 3:20; viz heslo PROSTŘEDNÍK.) Smlouva, kterou Jehova uzavřel a Abrahamem, je jednostranná. Ve skutečnosti to byl slib, a Jehova nestanovil žádné podmínky, které by Abraham musel dodržet, aby byl slib splněn. (Ga 3:18) Nebylo tedy zapotřebí žádného prostředníka. Na druhé straně smlouva Zákona byla dvoustranná. Byla uzavřena mezi Jehovou a izraelským národem a Mojžíš byl jejím prostředníkem. Izraelité souhlasili s podmínkami této smlouvy a dali posvátný slib, že budou Zákon poslouchat. (2Mo 24:3–8) Tato smlouva nerušila platnost abrahamské smlouvy. (Ga 3:17, 19)
Smlouva týkající se obřízky. Smlouva týkající se obřízky byla uzavřena v roce 1919 př. n. l., kdy bylo Abrahamovi 99 let. Tuto smlouvu Jehova uzavřel s Abrahamem a jeho přirozeným semenem; všichni muži z jeho domácnosti, mezi nimi i otroci, měli být obřezáni; ten, kdo to odmítl, měl být odříznut od svého lidu. (1Mo 17:9–14) Později Bůh řekl, že cizí usedlík, který chce jíst pasach (tedy člověk, který si přál společně s Izraelem uctívat Jehovu), musí obřezat všechny muže ve své domácnosti. (2Mo 12:48, 49) Obřízka sloužila jako pečeť spravedlnosti, kterou Abraham, když byl ještě v neobřezaném stavu, měl díky víře, a byla tělesným znakem smluvního vztahu mezi potomky Abrahamova vnuka Jákoba a Jehovou. (Ří 4:11, 12) Bůh uznával obřízku až do roku 33 n. l., kdy skončila platnost smlouvy Zákona. (Ří 2:25–28; 1Ko 7:19; Sk 15) Pod Zákonem byla sice prováděna tělesná obřízka, ale Jehova opakovaně ukazoval, že je pro něho důležitější její symbolický význam; proto Izraelitům radil, aby si ‚obřezali předkožku svého srdce‘. (5Mo 10:16; 3Mo 26:41; Jer 9:26; Sk 7:51)
Smlouva Zákona. Smlouva Zákona mezi Jehovou a přirozeným Izraelem byla uzavřena roku 1513 př. n. l., ve třetím měsíci po tom, co Izraelité odešli z Egypta. (2Mo 19:1) Byla to národní smlouva. Ten, kdo se narodil jako Izraelita, byl od narození pod smlouvou Zákona, a byl tedy ve zvláštním vztahu k Jehovovi. Zákon byl v písemné podobě, byl řádným způsobem uspořádán a jeho ustanovení byla sestavena do skupin. Zákon, který byl předán skrze anděly rukou prostředníka, Mojžíše, vstoupil v platnost obětováním zvířat (namísto Mojžíše, který byl prostředníkem neboli ‚účastníkem smlouvy‘) na hoře Sinaj. (Ga 3:19; Heb 2:2; 9:16–20) Mojžíš tehdy vykropil polovinu krve obětovaných zvířat na oltář, pak z knihy smlouvy předčítal lidu a ten souhlasil, že bude poslušný. Potom Mojžíš vykropil krev na knihu a na lid. (2Mo 24:3–8) V době platnosti Zákona byla v rodině Árona, který pocházel z rodiny Kehata z kmene Levi, ustanovena kněžská třída. (4Mo 3:1–3, 10) Úřad velekněze přešel dědičně z Árona na jeho syny — z Árona na Eleazara, z Eleazara na Pinechase atd. (4Mo 20:25–28; Joz 24:33; Sd 20:27, 28)
Z podmínek smlouvy Zákona vyplývalo, že pokud budou Izraelité smlouvu dodržovat, budou lidem pro Jehovovo jméno, královstvím kněží a svatým národem a budou mít Jehovovo požehnání (2Mo 19:5, 6; 5Mo 28:1–14); pokud smlouvu poruší, budou prokleti. (5Mo 28:15–68) Účelem této smlouvy bylo: učinit zjevnými přestupky (Ga 3:19); vést Židy ke Kristu (Ga 3:24); sloužit jako stín budoucích dobrých věcí (Heb 10:1; Kol 2:17); chránit Židy před falešným pohanským náboženstvím a zachovávat pravé uctívání Jehovy, a také chránit rodovou linii slíbeného semene. Vzhledem k tomu, že smlouva Zákona byla připojena ke smlouvě s Abrahamem (Ga 3:17–19), sloužila k organizaci národa, který byl přirozeným semenem Abrahama a jeho potomků Izáka a Jákoba.
Smlouva Zákona přinášela užitek i Neizraelitům, protože ti se mohli stát proselyty tím, že byli obřezáni, a mohli zažívat velké požehnání vyplývající ze Zákona. (2Mo 12:48, 49)
Jak se smlouva Zákona stala „zastaralou“?
Smlouva Zákona však v určitém smyslu ‚zastarala‘, když Bůh prostřednictvím proroka Jeremjáše oznámil, že bude uzavřena nová smlouva. (Jer 31:31–34; Heb 8:13) V roce 33 n. l. byla smlouva Zákona zrušena na základě Kristovy smrti na mučednickém kůlu (Kol 2:14) a byla nahrazena smlouvou novou. (Heb 7:12; 9:15; Sk 2:1–4)
Smlouva s kmenem Levi. Jehova uzavřel smlouvu s kmenem Levi, že by celý kmen měl být vyčleněn, aby zajistil organizaci služby ve svatostánku a také aby zajistil kněze. Tato smlouva byla uzavřena v pustině Sinaj v roce 1512 př. n. l. (2Mo 40:2, 12–16; Mal 2:4) Áron a jeho synové z Kehatovy rodiny měli být kněžími, a zbývající rodiny Leviho měly mít na starosti ostatní povinnosti, například stavění svatostánku, jeho stěhování a další záležitosti. (4Mo 3:6–13; 4. kap.) Později sloužili podobným způsobem v chrámu. (1Pa 23) Slavnostní uvedení kněží do úřadu se konalo ve dnech 1. až 7. nisanu roku 1512 př. n. l. a kněží zahájili svou službu 8. nisanu. (3Mo 8. a 9. kap.) Levité neměli v zemi žádné dědičné území, ale dostávali od ostatních kmenů desátky a měli enklávová města, ve kterých bydleli. (4Mo 18:23, 24; Joz 21:41) Na základě toho, že Pinechas projevil horlivost pro výlučnou oddanost Jehovovi, uzavřel s ním Jehova smlouvu pokoje, smlouvu o kněžství pro něho a jeho potomky na neurčitý čas. (4Mo 25:10–13) Smlouva s Levim platila až do doby, kdy skončila platnost smlouvy Zákona. (Heb 7:12)
Smlouva s Izraelem v Moabu. Krátce před tím, než v roce 1473 př. n. l. Izraelité vešli do Zaslíbené země, Jehova uzavřel s přirozeným Izraelem smlouvu v Moabu. (5Mo 29:1; 1:3) Mojžíš zde zopakoval a vysvětlil velkou část Zákona. Účelem této smlouvy bylo povzbudit Izraelity k věrnosti Jehovovi, provést změny a zavést určité zákony, které byly pro Izraelity nezbytné, protože se měnil způsob jejich života — měli přestat putovat a měli se usadit v zemi. (5Mo 5:1, 2, 32, 33; 6:1; srovnej 3Mo 17:3–5 s 5Mo 12:15, 21.) Tato smlouva ztratila svou platnost se zrušením smlouvy Zákona, protože byla jeho nedílnou součástí.
Smlouva s králem Davidem. Smlouva s Davidem byla uzavřena někdy během Davidovy vlády v Jeruzalémě (1070–1038 př. n. l.); smluvními stranami byl Jehova a David zastupující svou rodinu. (2Sa 7:11–16) Podle podmínek této smlouvy měl mít syn z Davidovy rodové linie natrvalo ve vlastnictví trůn a tento syn měl vystavět dům pro Jehovovo jméno. V souvislosti se smlouvou s Davidem bylo Božím záměrem dát Židům dynastii králů, Ježíšovi jakožto Davidovu dědici poskytnout zákonné právo na Davidův trůn, ‚Jehovův trůn‘ (1Pa 29:23; Lk 1:32), a poskytnout doklady o tom, že Ježíš je Mesiáš. (Ez 21:25–27; Mt 1:6–16; Lk 3:23–31) Tato smlouva se netýkala kněží; levitští kněží sloužili ve spojení s králi z Davidovy linie; kněží a králové byli v době platnosti Zákona přísně odděleni. Vzhledem k tomu, že Jehova toto kralování bude navždy uznávat a jeho prostřednictvím bude působit, má tato smlouva věčnou platnost. (Iz 9:7; 2Pe 1:11)
Smlouva o kněžství podle způsobu Melchisedeka. O této smlouvě se zmiňuje Žalm 110:4, a pisatel biblické knihy Hebrejcům ji uplatňuje na Krista, jak to můžeme číst v Hebrejcům 7:1–3, 15–17. Je to smlouva, kterou Jehova uzavřel se samotným Ježíšem Kristem. Nepochybně o této smlouvě Ježíš mluvil, když se svými následovníky uzavíral smlouvu o království. (Lk 22:29) Podle Jehovovy přísahy měl být Ježíš Kristus, nebeský Boží Syn, knězem podle způsobu Melchisedeka. Melchisedek byl králem a Božím knězem na zemi. Ježíš Kristus měl také zastávat oba úřady — úřad Krále a úřad Velekněze —, ale ne na zemi, nýbrž v nebi. Do úřadu byl natrvalo uveden po svém vystoupení do nebe. (Heb 6:20; 7:26, 28; 8:1) Smlouva má věčnou platnost, protože Ježíš bude navždy jednat pod Jehovovým vedením jako Král a Velekněz. (Heb 7:3)
Nová smlouva. V 7. století př. n. l. předpověděl Jehova prostřednictvím proroka Jeremjáše zavedení nové smlouvy a řekl, že tato smlouva nebude stejná jako smlouva Zákona, kterou Izrael porušil. (Jer 31:31–34) Tuto novou smlouvu, jejíž platnost měla být potvrzena Ježíšovou obětí, ohlásil Ježíš Kristus v noci před svou smrtí 14. nisanu roku 33 n. l., když zavedl oslavu Pánovy večeře. (Lk 22:20) Padesátý den po svém vzkříšení a 10 dnů potom, co vystoupil ke svému Otci, vylil na své učedníky, kteří se shromáždili v jedné horní místnosti v Jeruzalémě, svatého ducha, jejž dostal od Jehovy. (Sk 2:1–4, 17, 33; 2Ko 3:6, 8, 9; Heb 2:3, 4)
V případě nové smlouvy je jednou smluvní stranou Jehova a druhou ‚Boží Izrael‘, duchem zplozené osoby, které jsou v jednotě s Kristem a tvoří jeho sbor čili tělo. (Heb 8:10; 12:22–24; Ga 6:15, 16; 3:26–28; Ří 2:28, 29) Platnost nové smlouvy byla potvrzena prolitou krví (obětí lidského života) Ježíše Krista, jejíž hodnotu Ježíš Jehovovi předložil po svém vystoupení do nebe. (Mt 26:28) Když Bůh někoho vybere k nebeskému povolání (Heb 3:1), zahrne takového člověka do své smlouvy, která byla uzavřena nad Kristovou obětí. (Ža 50:5; Heb 9:14, 15, 26) Ježíš Kristus je Prostředník nové smlouvy (Heb 8:6; 9:15) a je hlavní Abrahamovo Semeno. (Ga 3:16) Díky svému postavení Prostředníka nové smlouvy Ježíš pomáhá těm, kdo v této smlouvě jsou, aby se stali součástí skutečného Abrahamova semene (Heb 2:16; Ga 3:29) na základě odpuštění jejich hříchů. Jehova je prohlašuje za spravedlivé. (Ří 5:1, 2; 8:33; Heb 10:16, 17)
Tito duchem zplození, pomazaní Kristovi bratři se stávají nižšími kněžími Velekněze, ‚královským kněžstvem‘. (1Pe 2:9; Zj 5:9, 10; 20:6) Vykonávají práci kněží, ‚veřejnou službu‘ (Fil 2:17), a jsou označeni jako ‚služebníci nové smlouvy‘ (2Ko 3:6). Tito vyvolení musí přesně následovat Kristovy šlépěje a být věrní až do smrti; Jehova z nich pak udělá království kněží, podílníky na božské podstatě, a odmění je nesmrtelností a neporušeností jako spoludědice s Kristem v nebesích. (1Pe 2:21; Ří 6:3, 4; 1Ko 15:53; 1Pe 1:4; 2Pe 1:4) Účelem této smlouvy je vybrat lid pro Jehovovo jméno jako součást Abrahamova „semene“. (Sk 15:14) Tito lidé se stávají Kristovou ‚nevěstou‘ a jsou sborem lidí, které Kristus přijímá do smlouvy o Království, aby vládli spolu s ním. (Jan 3:29; 2Ko 11:2; Zj 21:9; Lk 22:29; Zj 1:4–6; 5:9, 10; 20:6) Účel nové smlouvy vyžaduje, aby tato smlouva byla v platnosti tak dlouho, dokud všichni příslušníci ‚Božího Izraele‘ nebudou vzkříšeni k nesmrtelnému životu v nebi.
Smlouva, kterou Ježíš uzavřel se svými následovníky. V noci 14. nisanu roku 33 n. l., po oslavě Pánovy večeře, uzavřel Ježíš smlouvu se svými věrnými apoštoly. Jedenácti věrným apoštolům slíbil, že budou sedět na trůnech. (Lk 22:28–30; srovnej 2Ti 2:12.) Později ukázal, že tento slib byl rozšířen na všechny ty, kdo jsou zplozeni duchem a kdo „zvítězí“. (Zj 3:21; viz také Zj 1:4–6; 5:9, 10; 20:6.) V den Letnic uvedl tuto smlouvu v platnost tím, že ty učedníky, kteří byli přítomni v horní místnosti v Jeruzalémě, pomazal svatým duchem. (Sk 2:1–4, 33) Ti, kdo se ho budou držet ve zkouškách a zemřou podobně jako on (Fil 3:10; Kol 1:24), budou vládnout spolu s ním a budou se podílet na jeho kralování. Tato smlouva mezi Ježíšem Kristem a těmito spoluvládci zůstává v platnosti navždy. (Zj 22:5)
Různé další smlouvy. (a) Jozue a náčelníci Izraele uzavřeli smlouvu s obyvateli města Gibeon, že je nechají naživu. Gibeoňané sice patřili mezi Kananejce, kteří byli prokleti a které Izraelité měli zničit, ale smlouva byla považována za tak závaznou, že bylo dovoleno, aby Gibeoňané zůstali naživu; prokletí se však splnilo v tom, že ve shromáždění Izraele museli sloužit jako sběrači dřeva a čerpači vody. (Joz 9:15, 16, 23–27) (b) Jozue a Izrael uzavřeli smlouvu, že budou sloužit Jehovovi. (Joz 24:25, 26) (c) Starší muži z Gileadu uzavřeli v Micpě smlouvu s Jeftou, že ho učiní hlavou obyvatel Gileadu, pokud mu Jehova dá vítězství nad Ammonity. (Sd 11:8–11) (d) Jonatan uzavřel smlouvu s Davidem. (1Sa 18:3; 23:18) (e) Kněz Jehojada uzavřel smlouvu s náčelníky karijské tělesné stráže a s běžci. (2Kr 11:4; 2Pa 23:1–3) (f) Izraelité uzavřeli smlouvu s Jehovou, že propustí své cizozemské manželky. (Ezr 10:3) (g) Jehova slíbil, že svého sluhu dá jako smlouvu lidu (pro lid). (Iz 42:6; 49:8) (h) David uzavřel v Hebronu smlouvu se všemi staršími muži Izraele. (1Pa 11:3) (i) Za Asovy vlády lid uzavřel smlouvu, že bude hledat Jehovu celým svým srdcem a celou svou duší. (2Pa 15:12) (j) Josijáš uzavřel smlouvu s Jehovou, že bude dodržovat Jehovova přikázání v souladu se Zákonem. (2Pa 34:31) (k) „Chvastouni“, kteří panovali nad Jeruzalémem, se mylně domnívali, že jsou v bezpečí, když uzavřeli „smlouvu se Smrtí“. (Iz 28:14, 15, 18)