Zastavení všech životních funkcí, tedy opak života. (5Mo 30:15, 19) K označení „smrti“ nebo „umírání“ jsou v Bibli v původních jazycích použity stejné výrazy jak na lidi, tak i na zvířata a na rostliny. (Ka 3:19; 9:5; Jan 12:24; Juda 12; Zj 16:3) Pokud však jde o lidi a o zvířata, Bible poukazuje na to, že pro zachování života má nezbytnou úlohu krev; uvádí se zde, že „duše těla je . . . v krvi“. (3Mo 17:11, 14; 1Mo 4:8–11; 9:3, 4) Jak o lidech, tak i o zvířatech je řečeno, že ‚vydechli‘ dech života (heb. niš·mathʹ chai·jimʹ). (1Mo 7:21, 22; srovnej 1Mo 2:7.) A Písmo ukazuje, že ke smrti lidí i zvířat dochází, jakmile se ztratí duch (činná síla) života (heb. ruʹach chai·jimʹ). (1Mo 6:17, Rbi8, ppč; 7:15, 22; Ka 3:19; viz heslo DUCH.)

Jaký je biblický názor na to, co je smrt?

Je zajímavé, že tyto biblické myšlenky odpovídají vědeckým poznatkům o tom, jak probíhá smrt. Když například u člověka dojde k zástavě srdce, přestane krev dodávat miliardám buněk v těle výživné látky a kyslík (získávaný dýcháním). Dílo The World Book Encyclopedia (1987, sv. 5, s. 52b) však uvádí: „Jestliže člověku přestane pracovat srdce a plíce, lze mluvit o klinické smrti, ale k biologické smrti možná ještě  nedošlo. Jednotlivé buňky těla ještě několik minut žijí. Člověk může být oživen, jestliže srdce a plíce začnou opět pracovat a dodávat buňkám potřebný kyslík. Asi po třech minutách začnou odumírat mozkové buňky, ty jsou totiž na nedostatek kyslíku nejcitlivější. Krátce nato již oživení není možné a člověk je mrtev. Postupně odumírají i ostatní tělesné buňky. Jako poslední umírají buňky kostní, vlasové a kožní, které mohou ještě několik hodin růst.“ Je tedy sice zřejmé, že dýchání a krev jsou životně důležité pro to, aby v tělesných buňkách zůstala činná životní síla (ruʹach chai·jimʹ), ale zároveň je také jasné, že smrt, jak o ní mluví Písmo, nenastává jen zastavením dechu nebo srdeční činnosti, ale tím, že z tělesných buněk vymizí životní síla neboli duch. (Ža 104:29; 146:4; Ka 8:8)

Proč lidé umírají. První zmínku o smrti nacházíme v Písmu v 1. Mojžíšově 2:16, 17, v příkazu, který dal Bůh prvnímu člověku; tento příkaz se vztahoval na jedení ze stromu poznání dobrého a špatného, a porušení tohoto příkazu mělo mít za následek smrt. (Viz Rbi8, ppč.) Je však zřejmé, že smrt u zvířat již existovala a byla něčím přirozeným, a proto v biblickém líčení o tom, jak začali umírat lidé, není o umírání zvířat žádná zmínka. (Srovnej 2Pe 2:12.) Boží syn, člověk Adam, tedy mohl pochopit, jak vážná je Boží výstraha, že trestem za neposlušnost je smrt. Když Adam svého Stvořitele neposlechl, znamenalo to pro něho smrt. (1Mo 3:19; Jk 1:14, 15) Potom se Adamův hřích i jeho následek, totiž smrt, rozšířily na všechny lidi. (Ří 5:12; 6:23)

Určité texty se někdy uvádějí jako údajné důkazy pro názor, že pro člověka měla být tělesná smrt něčím přirozeným stejně jako pro zvířata; uvádí se například zmínka o tom, že délka lidského života je ‚sedmdesát nebo osmdesát let‘ (Ža 90:10), a apoštolův výrok, že „je vyhrazeno lidem, aby zemřeli jednou provždy, ale potom přijde soud“. (Heb 9:27) Všechny takové texty však byly napsány teprve po tom, co lidé začali umírat, a vztahují se na nedokonalé, hříšné lidi. Nesmírná dlouhověkost lidí, kteří žili před potopou, musí být považována přinejmenším za projev pozoruhodného potenciálu lidského těla, převyšujícího potenciál kteréhokoli zvířete, a to i za ideálních podmínek. (1Mo 5:1–31) Jak již bylo ukázáno, skutečnost, že do lidské rodiny vnikla smrt, je v Bibli jednoznačně dána do souvislosti s Adamovým hříchem.

Následkem hříchu je lidstvo jako celek Bohu odcizeno a je o něm řečeno, že je ‚zotročeno porušeností‘. (Ří 8:21) K tomuto zotročení došlo tím, že v těle lidí působí hřích a vydává své zhoubné ovoce, a všichni lidé, kteří neposlouchají Boha, jsou pod vládou hříchu jako jeho otroci „s vyhlídkou na smrt“. (Ří 6:12, 16, 19–21) O Satanovi je řečeno, že má „prostředek k působení smrti“. (Heb 2:14, 15) Je označen jako ‚zabiják‘ (Jan 8:44), ne nutně proto, že by zabíjel přímo, ale proto, že podvádí a svádí k hříchu, že podněcuje nebo podporuje nesprávné jednání, jež vede ke zkaženosti a smrti (2Ko 11:3), a také tím, že v lidské mysli a v lidském srdci vyvolává vražedné postoje. (Jan 8:40–44, 59; 13:2; srovnej Jk 3:14–16; 4:1, 2.) Smrt je tedy představována ne jako přítel člověka, ale jako jeho „nepřítel“. (1Ko 15:26) Po smrti obvykle touží jen ti, kdo prožívají mimořádnou nebo nesnesitelnou bolest. (Job 3:21, 22; 7:15; Zj 9:6)

V jakém stavu jsou mrtví lidé. Bible ukazuje, že mrtví „si neuvědomují naprosto nic“ a že smrt je stav absolutní nečinnosti. (Ka 9:5, 10; Ža 146:4) O lidech, kteří umírají, je řečeno, že odcházejí „do prachu smrti“ (Ža 22:15), stávají se ‚bezmocnými ve smrti‘. (Př 2:18; Iz 26:14) Ve smrti není zmínka o Bohu ani o tom, že by Bůh byl chválen. (Ža 6:5; Iz 38:18, 19) Jak v Hebrejských, tak i v Řeckých písmech je smrt přirovnána ke spánku a toto přirovnání je výstižné nejen proto, že mrtví si nejsou ničeho vědomi, ale také v souvislosti s nadějí, že budou probuzeni při vzkříšení. (Ža 13:3; Jan 11:11–14) Vzkříšený Ježíš je označen jako „první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti“. (1Ko 15:20, 21; viz hesla HÁDES; ŠEOL.)

Zatímco starověcí Egypťané a lidé v jiných pohanských národech, a zejména řečtí filozofové, byli pevně přesvědčeni o nesmrtelnosti lidské duše, jak Hebrejská, tak i Křesťanská řecká písma mluví o tom, že duše (heb. neʹfeš; řec. psy·cheʹ) umírá (Sd 16:30; Ez 18:4, 20; Zj 16:3) a potřebuje osvobození od smrti (Joz 2:13; Ža 33:19; 56:13; 116:8; Jk 5:20) nebo že je — například slovy mesiášského proroctví o Ježíši Kristu — ‚vylita právě na smrt‘ (Iz 53:12; srovnej Mt 26:38). Prorok Ezekiel odsuzuje ty, kdo vědomě tolerovali to, že byly ‚usmrcovány duše, které by neměly zemřít,‘ a byly ‚zachovávány naživu  duše, které by neměly žít‘. (Ez 13:19; viz heslo DUŠE.)

Dílo The Interpreter’s Bible (sv. II, s. 1015) v komentáři k 1. Samuelově 25:29 říká: „Představa, že se člověk skládá z těla a duše, jež jsou při smrti odděleny, není hebrejská, ale řecká.“ (G. Buttrick, ed., 1953) Podobně i Edmond Jacob, profesor Starého zákona na univerzitě ve Štrasburku, poukazuje na to, že v Hebrejských písmech je život jednotlivce přímo spojen s duší (heb. neʹfeš), a proto „je přirozené, že smrt je někdy popsána jako zmizení této neʹfeš (1. Mojž. 35:18; 1. Král. 17:21; Jer. 15:9; Jon. 4:3). ‚Odchod‘ neʹfeš musíme považovat za metaforu, protože duše nežije nezávisle na těle, ale umírá s ním (4. Mojž. 31:19; Soud. 16:30; Ezek. 13:19). Žádný biblický text nedává podklad pro tvrzení, že ‚duše‘ se v okamžiku smrti odděluje od těla.“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 802)

Vyplacení z odsouzení ke smrti. Žalm 68:20 říká: „Svrchovanému Pánu Jehovovi patří cesty ze smrti.“ Kristus Ježíš obětoval svůj lidský život, a tím se stal Božím ‚Hlavním zprostředkovatelem‘ života a záchrany (Sk 3:15; Heb 2:10) a jeho prostřednictvím je zajištěno to, že smrt bude zrušena. (2Ti 1:10) Tím, že vytrpěl smrt, Ježíš „okusil smrt za každého člověka“ a opatřil „odpovídající výkupné za všechny“. (Heb 2:9; 1Ti 2:6) Ježíš vykonal „jeden skutek ospravedlnění“, a proto je nyní možné, aby bylo zrušeno odsouzení ke smrti způsobené hříchem a aby lidé všeho druhu byli „prohlašováni za spravedlivé k životu“. (Ří 5:15, 16, 18, 19; Heb 9:27, 28; viz hesla PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO; VÝKUPNÉ.) O Ježíšových pravých následovnících proto mohlo být řečeno, že v podstatě ‚přešli ze smrti do života‘. (Jan 5:24) Naproti tomu ti, kdo Syna neposlouchají a neprojevují lásku, ‚zůstávají ve smrti‘ a vztahuje se na ně Boží rozsudek. (1Ja 3:14; Jan 3:36) Lidé, kteří chtějí být rozsudku zproštěni a chtějí být osvobozeni od „zákona hříchu a smrti“, musí být vedeni Božím duchem a přinášet jeho ovoce, protože „tělesné smýšlení [smýšlení hříšného těla] totiž znamená smrt“. (Ří 8:1–6; Kol 1:21–23)

Svou životní dráhu, která souvisela s obětí a vyvrcholila jeho smrtí a vzkříšením, Ježíš přirovnal ke křtu. (Mr 10:38, 39; Lk 12:50; srovnej Ef 4:9, 10.) Apoštol Pavel ukázal, že Ježíšovi pomazaní následovníci také projdou podobným křtem ve smrt, což povede k tomu, že budou vzkříšeni k nebeské slávě. (Ří 6:3–5; Fil 3:10, 11) Pavel vyjádřil, že opravdově touží ujmout se nebeského života, a přitom ukázal, že křesťané, kteří jsou zplozeni duchem, netouží po smrti samotné ani po tom, aby leželi ‚nazí‘ ve smrti, ale touží po tom, aby ‚oblékli‘ nebeské tělo a „byli doma u Pána“. (2Ko 5:1–8; srovnej 2Pe 1:13–15.) Do té doby v nich „pracuje“ smrt, zatímco svou službou přinášejí poselství života těm, jimž slouží. (2Ko 4:10–14; Př 18:21; viz heslo KŘEST, Křest v Krista Ježíše, v jeho smrt.)

K těm, kdo z této služby mají užitek, patří velký zástup lidí, kteří mají vyhlídku, že přežijí velké soužení a budou se těšit z věčného života v pozemském ráji. Věří tomu, že Ježíšova oběť má hodnotu, která vede k usmíření hříchu, a proto také oni získávají před Bohem čisté postavení. (1Ja 2:2; Zj 7:9, 14)

Ježíš sám o sobě říká, že má „klíče smrti a hádu“ (Zj 1:18), a používá je k tomu, aby propustil ty, kdo jsou v zajetí smrti. (Jan 5:28, 29; Zj 20:13) Skutečnost, že Jehova Bůh propustil z hádu Ježíše, poskytuje ‚všem lidem záruku‘, že v budoucnosti přijde Boží den soudu neboli účtování, a poskytuje ujištění, že ti, kdo jsou v hádu, budou vzkříšeni. (Sk 17:31; 1Ko 15:20, 21) Ti, kdo zdědí Boží Království ve stavu nesmrtelnosti, jsou popsáni tak, že svým vzkříšením vítězí nad smrtí, a její „žihadlo“ je tím překonáno. (1Ko 15:50, 54–56; srovnej Oz 13:14; Zj 20:6.)

Smrt bude zničena. U Izajáše 25:8 je vyjádřen prorocký slib, že Bůh „opravdu navždy pohltí smrt, a Svrchovaný Pán Jehova jistě setře slzy ze všech obličejů“. Žihadlem, které působí smrt, je hřích (1Ko 15:56), a proto v těle všech, kdo mají hřích, se kterým je spojena nedokonalost, působí smrt. (Ří 7:13, 23, 24) Aby mohla být smrt odstraněna, musí tedy být odstraněno to, co smrt působí: hřích. Až bude poslušné lidstvo zbaveno poslední stopy hříchu, bude zrušena autorita smrti a sama smrt bude zničena; toho bude dosaženo během Kristovy vlády. (1Ko 15:24–26) Tak dojde k tomu, že smrt, která postihla lidský rod následkem Adamova přestupku, „již nebude“. (Ří 5:12; Zj 21:3, 4) Zničení smrti je symbolicky přirovnáno k jejímu uvržení do „ohnivého jezera“. (Zj 20:14; viz heslo OHNIVÉ JEZERO.)

 Druhá smrt. Je ukázáno, že ‚ohnivé jezero‘, do něhož je uvržena smrt, hádes, symbolické „divoké zvíře“ a „falešný prorok“, Satan, jeho démoni a ti, kdo se na zemi soustavně dopouštějí ničemnosti, znamená „druhou smrt“. (Zj 20:10, 14, 15; 21:8; Mt 25:41) Smrt původně postihla Adama jako následek jeho neposlušnosti, a proto ji zdědilo celé lidstvo; ‚druhá smrt‘ tedy musí být něco jiného než smrt zděděná. Z uvedených textů je patrné, že ze ‚druhé smrti‘ není možné vysvobození. Situace těch, kdo utrpí „druhou smrt“, odpovídá výsledku, před nímž varují například texty Hebrejcům 6:4–8; 10:26, 27 a Matouš 12:32. Naproti tomu lidem, o nichž je řečeno, že získají „korunu života“ a že mají podíl na „prvním vzkříšení“, druhá smrt rozhodně nemůže ublížit. (Zj 2:10, 11) Ti, kdo mají vládnout s Kristem, obdrží nesmrtelnost a neporušenost, a proto nad nimi druhá smrt nemá „autoritu“. (1Ko 15:50–54 Zj 20:6; srovnej Jana 8:51.)

Obrazné použití. Smrt je personifikována jako „král“, který vládne nad lidstvem již od doby Adama (Ří 5:14), a společně s ní kraluje Hřích. (Ří 6:12) O těchto králích je řečeno, že vůči těm, kdo jsou podřízeni jejich vládě, uplatňují svůj „zákon“. (Ří 8:2) Jakmile přišel Kristus a bylo opatřeno výkupné, začala svrchovaným způsobem kralovat nezasloužená laskavost nad těmi, kdo přijímají Boží dar, „s vyhlídkou na věčný život“. (Ří 5:15–17, 21)

Lidé, kteří přehlížejí Boží záměr, se sice mohou snažit uzavřít svůj vlastní pakt či svou vlastní smlouvu s králem Smrtí, ale tato smlouva nebude mít úspěch. (Iz 28:15, 18) Smrt je znázorněna jako jezdec, který jede za válkou a hladem a působí, že obyvatelé země hromadně umírají. (Zj 6:8; srovnej Jer 9:21, 22.)

O lidech, kteří jsou duchovně nemocní nebo sklíčení, je řečeno, že ‚dospívají k branám smrti‘ (Ža 107:17–20; srovnej Joba 38:17; Ža 9:13), a ti, kdo takovými ‚branami‘ projdou, symbolicky vstupují do „domu setkání pro každého živého“ (Job 30:23; srovnej 2Sa 12:21–23), do domu, jehož ‚vnitřní místnosti‘ (Př 7:27) a prostor, kam mohou přijít oběti, nejsou nikdy zcela naplněny. (Hab 2:5) Ti, kdo vstupují do šeolu, jsou jako ovce, které mají za pastýře smrt. (Ža 49:14)

„Bolestivé křeče smrti.“ Ve Skutcích 2:24 mluvil apoštol Petr o tom, že Ježíšovi byly ‚uvolněny bolestivé křeče smrti, protože nebylo možné, aby ho držela stále‘. Řecké slovo (o·dinʹ), které je zde přeloženo výrazem „bolestivé křeče“, je jinde použito na porodní bolesti (1Te 5:3), ale může také znamenat těžkou práci, bolest, neštěstí nebo jakoukoli tísnivou situaci. (Mt 24:8) Překladatelé řecké Septuaginty také tímto slovem přeložili hebrejské slovo cheʹvel v textech, v nichž nepochybně znamená „provaz“. (2Sa 22:6; Ža 18:4, 5) Příbuzné hebrejské slovo znamená „bolestivé porodní křeče“, a proto se někteří komentátoři a lexikografové domnívají, že řecký výraz (o·dinʹ), který použil Lukáš ve Skutcích 2:24, měl také tento dvojí význam, alespoň v helénistické řečtině v době apoštolů. Proto v některých překladech je úsek tohoto verše přeložen slovy „pouta [nebo okovy] smrti“. (NC [španělsky], Segond, Ostervald [francouzsky]) Smrtelné nebezpečí je v řadě textů vylíčeno tak, že dosahuje k ohroženému a obepíná ho provazy, jako by ho zaplétalo do léčky (Př 13:14; 14:27), aby ho uvedlo do ‚tísnivých okolností šeolu‘. (Ža 116:3) Jiné texty, které zde již byly uvedeny, ukazují, že mrtví nejsou při vědomí; je logické, že když byl Ježíš mrtvý, necítil žádnou doslovnou bolest, ale přesto je smrt vylíčena jako trpký, bolestný zážitek (1Sa 15:32; Ža 55:4; Ka 7:26), nejen proto, že jí obvykle předchází bolest (Ža 73:4, 5), ale také proto, že toto ochromující sevření znamená ztrátu veškeré činnosti a svobody. Je možné, že právě v tomto smyslu byl Ježíš při vzkříšení ‚uvolněn‘ z ‚bolestivých křečí smrti‘, když byl vysvobozen z jejího zhoubného sevření.

Změna duchovního stavu nebo postavení. Stav smrti slouží také ke znázornění stavu světa, který jako celek je duchovně mrtvý; proto mohl Ježíš mluvit o ‚mrtvých, kteří pohřbívají mrtvé‘, a apoštol Pavel mohl o ženě, která žije pro smyslové uspokojení, říci, že „je mrtvá, ačkoli žije“. (Lk 9:60; 1Ti 5:6; Ef 2:1) A vzhledem k tomu, že tělesná smrt zbavuje člověka veškerých dluhů nebo závazků, které až do té chvíle měl (Ří 6:7), je ke smrti přirovnáno také to, že křesťan je osvobozen od hříchu (Ří 6:2, 11) a od odsouzení na základě mojžíšského Zákona (Ří 7:2–6), protože takový člověk ‚zemřel‘ vůči své dřívější situaci a svým závazkům. Ten, kdo takovým způsobem symbolicky umírá, je ovšem dál tělesně naživu a je nyní svobodný, aby následoval Krista jako otrok spravedlnosti. (Ří 6:18–20; Ga 5:1)

 Tím, že změna něčího stavu nebo postavení je znázorňována smrtí, jsou také objasněna prorocká vidění, například vidění obsažená v knize Ezekiel, v níž je Boží lid, který byl ve vyhnanství v Babylóně, přirovnán k vysušeným kostem a k lidem, kteří zemřeli a byli pohřbeni. (Ez 37:1–12) Měli opět ‚ožít‘ a měli být znovu usídleni na své půdě. (Ez 37:13, 14) S tím mohou být srovnána podobenství uvedená ve Zjevení 11:3, 7–12 a u Lukáše 16:19–31.