Řecké slovo thliʹpsis, které se obvykle překládá slovem „soužení“, v zásadě znamená tíseň, trápení nebo utrpení vyplývající z tlaku určitých okolností. Tímto slovem se označuje trápení spojené s porodem dítěte (Jan 16:21), pronásledování (Mt 24:9; Sk 11:19; 20:23; 2Ko 1:8; Heb 10:33; Zj 1:9), věznění (Zj 2:10), chudoba a jiné těžkosti běžné u sirotků a vdov (Jk 1:27), hladomor (Sk 7:11) a trest za provinění (Ří 2:9; Zj 2:22). „Soužení“, o němž je zmínka ve 2. Korinťanům 2:4, se zřejmě vztahuje na vnitřní tíseň, kterou apoštol Pavel prožíval kvůli špatnému chování křesťanů a kvůli tomu, že je musel přísně napomenout.

Manželství s sebou nese soužení v těle. Potom, co apoštol Pavel doporučil svobodný stav jako lepší způsob života, dodal: „Ale i kdyby ses přece oženil, nezhřešil bys. . . . Avšak ti, kdo to udělají, budou mít soužení ve svém těle.“ (1Ko 7:28) Manželství s sebou nese určitou úzkost a starosti o manžela, manželku a děti. (1Ko 7:32–35) Nemoc může rodinu zatížit břemeny a vnést do ní napětí. Křesťany může postihnout pronásledování; rodiny mohou být dokonce vyhnány ze svých domovů. Otcové možná zjistí, že je obtížné zajistit pro rodinu nezbytné prostředky k životu. Je možné, že rodiče a děti budou rozděleni uvězněním, že budou svými pronásledovateli mučeni, nebo že dokonce přijdou o život.

Věrní i v soužení. Soužení způsobené pronásledováním může oslabit víru některých lidí. Kristus Ježíš ve svém podobenství o rozsévači ukázal, že vlivem soužení nebo pronásledování určité osoby opravdu klopýtnou. (Mt 13:21; Mr 4:17) Apoštol Pavel si toto nebezpečí, dobře uvědomoval, a proto měl velkou starost o nově vytvořený sbor v Tesalonice. Ti, kdo byli s tímto sborem spojeni, přijali křesťanství za velkého soužení (1Te 1:6; srovnej Sk 17:1, 5–10) a prožívali takové soužení i nadále. Apoštol Pavel k nim proto poslal Timotea, aby je posílil a utěšil, „aby nikdo pro ta soužení nezakolísal“. (1Te 3:1–3, 5) Když Timoteus přišel zpátky se zprávou, že Tesaloničané zůstali pevní ve víře, Pavla to velmi uklidnilo. (1Te 3:6, 7) Tesaloničanům nepochybně pomohly také Pavlovy snahy připravit je na soužení, aby věrnými Božími služebníky zůstali i nadále. (1Te 3:4; srovnej Jana 16:33; Sk 14:22.)

Soužení je sice nepříjemné, křesťané však přesto mohou jásat, když ho snášejí, protože  vědí, že věrnost se Bohu líbí a že nakonec povede k uskutečnění velkolepé naděje, kterou jim Bůh dává. (Ří 5:3–5; 12:12) Ve srovnání s věčnou slávou, která je připravena pro ty, kdo zůstanou věrní, je soužení chvilkové a lehké. (2Ko 4:17, 18) Křesťan také může mít jistotu, že Boží věrná láska nikdy neochabne, ať věrného Božího ctitele postihne jakékoli soužení. (Ří 8:35–39)

Ve svém dopise Korinťanům apoštol Pavel poukázal ještě na další činitele, které křesťanovi pomohou soužení snášet. Napsal: „Požehnaný buď Bůh . . . veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kdo jsou v jakémkoli soužení, útěchou, jíž jsme my sami utěšováni Bohem. . . . Ať jsme tedy v soužení, je to pro vaši útěchu a záchranu; nebo ať jsme utěšováni, je to pro vaši útěchu, která působí, abyste vytrvali v týchž utrpeních, kterými i my trpíme.“ (2Ko 1:3–6) Zdrojem útěchy pro křesťany jsou tedy drahocenné Boží sliby, pomoc Božího svatého ducha a také to, že Bůh vyslýchá modlitby těch, kdo prožívají soužení. Křesťané mohou na základě vlastní zkušenosti povzbuzovat a utěšovat další lidi a svým příkladem věrnosti a vyjadřováním svého přesvědčení podněcovat spolukřesťany, aby také zůstali věrní.

Pavel si vážil útěchy, kterou dostával od svých spoluvěřících, když snášel soužení. Chválil za to křesťany ve Filipech: „Jednali [jste] dobře, že jste se se mnou stali podílníky na mém soužení.“ (Fil 4:14) Filipané projevovali o Pavla, který byl uvězněn v Římě, upřímný zájem, a proto mu pomáhali snášet soužení i tím, že ho hmotně podporovali. (Fil 4:15–20)

V některých obdobích však na někoho může padnout strach ze soužení, které prožívají druzí. Na to myslel Pavel, když křesťany v Efezu povzbuzoval: „Prosím vás tedy, abyste se nevzdávali kvůli těmto mým soužením ve váš prospěch, neboť ta pro vás znamenají slávu.“ (Ef 3:13) Pavel zakoušel pronásledování a soužení kvůli službě, kterou vykonával pro Efezany a jiné křesťany. Proto se o těchto souženích mohl vyjádřit, že jsou ‚v jejich prospěch‘. Pavlova věrná vytrvalost v takových souženích znamenala pro křesťany v Efezu „slávu“, protože pro ně byla viditelným důkazem, že to, co mají (včetně jistých Božích slibů a drahocenného vztahu k Jehovovi Bohu a k jeho Synu Ježíši Kristu), stojí za to, aby také vytrvávali. (Srovnej Kol 1:24.) Kdyby se vzdal apoštol Pavel, znamenalo by to potupu pro sbor. Mohlo to způsobit, že by klopýtli i jiní křesťané. (Srovnej 2Ko 6:3, 4.)

„Velké soužení.“ Když Ježíš odpovídal svým učedníkům na otázku týkající se znamení jeho přítomnosti a závěru systému věcí, zmínil se o ‚velkém soužení‘, „jaké nenastalo od počátku světa až dosud, ano jaké již nikdy nenastane“. (Mt 24:3, 21) Ze srovnání Matouše 24:15–22 s Lukášem 21:20–24 vyplývá, že tato slova se vztahovala nejprve na soužení, které mělo postihnout Jeruzalém. Splnila se v roce 70 n. l., kdy bylo město obleženo římskými vojsky pod vedením vojevůdce Tita. Obležení přineslo strašný hladomor a mnoho lidí přišlo o život. Židovský historik Josephus píše, že 1 100 000 Židů zemřelo nebo bylo zabito a 97 000 těch, kdo přežili, bylo odvedeno do zajetí. Chrám byl úplně zničen. V rozporu s přáním římského velitele Tita římští vojáci chrám zapálili. Podle Josepha se to stalo ve stejném měsíci a ve stejný den, kdy Babylóňané na tom místě zničili dřívější chrám. (Válka židovská, VI, 249–270, 420; 2Kr 25:8, 9) Chrám zničený Římany již nikdy nebyl znovu vystavěn. Takové „velké soužení“ už od té doby Jeruzalém nikdy nezasáhlo. Z biblických důkazů však vyplývá, že soužení, jež v roce 70 n. l. postihlo Jeruzalém, poukazuje na daleko větší soužení, které postihne všechny národy.

Ježíš ve svém proroctví pokračoval popisem událostí, které měly nastat během staletí po zničení Jeruzaléma. (Mt 24:23–28; Mr 13:21–23) Potom dodal, že „ihned po soužení těch dnů“ nastanou bázeň vzbuzující nebeské úkazy. (Matouše 24:29) Marek 13:24, 25 uvádí, že tyto úkazy nastanou „v těch dnech, po tom soužení“. (Viz také Lk 21:25, 26.) Na jaké „soužení“ zde Ježíš poukazoval?

Někteří komentátoři Bible usuzovali, že to je soužení, které postihlo v roce 70 n. l. Jeruzalém. Současně však uznávali, že události, jež jsou pak popisovány, měly nastat v době, která tehdy byla z lidského hlediska vzdálená. Tito lidé došli k závěru, že výraz „ihned po“ vyjadřuje Boží časové hledisko nebo že to, co mělo nastat v budoucnosti, bylo tak jisté, že to bylo vyjádřeno  jazykem, který tyto události zařazoval bezprostředně před čtenáře.

Proroctví v Matoušovi 24:4–22 (také v Mr 13:5–20 a Lk 21:8–24a) však má jednoznačně dvojí splnění. Mohlo by tedy „soužení“, o němž se píše v Matoušovi 24:29 a Markovi 13:24, být „soužení“ během druhého, a tedy konečného splnění předpovědi z Matouše 24:21 a Marka 13:19? Když se na tuto věc díváme ve světle Bible jako celku, zdá se to být nejpravděpodobnější. Opravňuje k takovému názoru řecký text? Jednoznačně ano. Když Matouš 24:29 mluví o ‚těch dnech‘ a Marek 13:24 se zmiňuje o „těch dnech“ a o „tom soužení“, řecká mluvnice dovoluje takové porozumění. Zdá se, že Ježíšovo proroctví říká, že po vypuknutí blížícího se celosvětového soužení nastanou šokující úkazy (popsané tak, že se zatmí slunce a měsíc, hvězdy budou padat a nebeské mocnosti budou otřeseny) a splní se „znamení Syna člověka“.

Asi za tři desetiletí po zničení Jeruzaléma bylo apoštolu Janovi řečeno o velkém zástupu osob ze všech národů, kmenů a lidí: „To jsou ti, kdo vycházejí z velkého soužení.“ (Zj 7:13, 14) Předtím apoštol Jan viděl „čtyři anděly“, jak zadržují ničivé větry, aby mohlo být dokončeno zapečeťování 144 000 Božích otroků. Toto zapečeťování nepochybně souvisí se ‚shromažďováním vyvolených‘, shromažďováním, které Ježíš předpověděl. (Mt 24:31) Závěrečná ničivá bouře „velkého soužení“ tedy musí nastat potom, až bude dokončeno shromažďování a zapečeťování vyvolených a až čtyři andělé uvolní čtyři větry, aby vanuly na zemi, moře a stromy. (Zj 7:1–4) Velký zástup ‚vychází z velkého soužení‘ a to znamená, že členové velkého zástupu toto soužení přežijí. Potvrzuje to i podobný výrok ve Skutcích 7:9, 10: „Bůh byl s ním [s Josefem] a osvobodil ho ze všech jeho soužení.“ To, že byl Josef osvobozen ze všech svých soužení, znamenalo nejen to, že je dokázal snášet, ale také to, že veškeré zakoušené trápení přežil.

Stojí za povšimnutí, že apoštol Pavel označil jako soužení vykonání Božího rozsudku nad bezbožnými lidmi. Napsal: „Přitom se bere v úvahu, že je od Boha spravedlivé, aby oplatil soužením těm, kdo vám působí soužení, ale vám, kdo trpíte soužení, úlevou spolu s námi při zjevení Pána Ježíše z nebe s jeho mocnými anděly v planoucím ohni, až uvede pomstu na ty, kdo neznají Boha, a na ty, kdo neposlouchají dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši.“ (2Te 1:6–8) Kniha Zjevení ukazuje, že „Velký Babylón“ a „divoké zvíře“ připravily soužení Božím svatým. (Zj 13:3–10; 17:5, 6) Z toho tedy logicky vyplývá, že soužení, které postihne „Velký Babylón“ a „divoké zvíře“, patří do „velkého soužení“. (Zj 18:20; 19:11–21)