Vřelá účast s člověkem, který je postižen utrpením nebo neštěstím, spojená s vědomou touhou poskytnout mu úlevu. Jedno z hebrejských slov, v nichž je obsažena myšlenka soucitu, je sloveso cha·malʹ, které znamená „pocítit (projevit nebo mít) soucit; šetřit“. (2Mo 2:6; Mal 3:17; Jer 50:14) Řecké sloveso oi·kteiʹro znamená „projevit soucit“, kdežto podstatné jméno oi·ktir·mosʹ označuje hluboké vnitřní soucítění neboli něžné milosrdenství. (Ří 9:15; 12:1; 2Ko 1:3; Fil 2:1; Kol 3:12; Heb 10:28) Řecké slovo splagʹchna (střeva) může také znamenat něžný soucit. (1Ja 3:17)

Nejvýznačnějším příkladem v projevování soucitu je sám Jehova. To je dobře vidět z jeho jednání s Izraelity. Během jejich tísnivé situace v Egyptě s nimi měl hluboký soucit a nakonec je osvobodil z rukou jejich utlačovatelů a láskyplně se o ně staral v pustině. (Iz 63:7–9) Když bydleli v Zaslíbené zemi, opakovaně byli Jehovovi nevěrní, ale on vždy reagoval na jejich volání o pomoc a stále znovu je osvobozoval z ruky jejich nepřátel. (Sd 2:11–19)

Nakonec však Izraelité zašli tak daleko, že už nebylo možné, aby činili pokání. Prováděli modlářství v takovém rozsahu, že přinesli modly i do Jehovovy svatyně a tím ji poskvrnili. Izraelský lid si ustavičně tropil žerty z proroků a opovrhoval Jehovovým slovem. Nejvyšší už jim dále nemohl projevovat soucit. Vydal je tedy do ruky krále Nebukadnecara a tak vykonal rozsudek, který byl předem oznámen prostřednictvím proroků. (2Pa 36:15–17; Jer 13:14; 21:7; Ez 5:11; 8:17, 18)

Kdy má být projeven. Všichni ti, kdo opravdu Jehovu poznali, by se měli snažit jednat soucitně a tak ho napodobovat. (Ef 4:32–5:1) Někdy však projevování soucitu není vhodné. Jestliže někteří lidé trvale hřeší a svévolně se staví proti Jehovovým spravedlivým cestám, v tom případě by nebylo správné soucitně je chránit před trestem, který si za své jednání zasluhují. (5Mo 13:6–11; Heb 10:28)

Jestliže někdo podlehne tlaku a projeví soucit, i když je to v rozporu s Boží vůlí, může to pro něj mít vážné následky. Je to patrné z toho, co se stalo králi Saulovi. Přišel čas vykonat Boží rozsudek nad Amalekity, prvním národem, který bezdůvodně napadl Izraelity po jejich odchodu z Egypta. Saul dostal příkaz, aby s Amalekity neměl soucit. Podlehl však tlaku, který na něj vyvíjeli jeho poddaní, a nepostupoval úplně přesně podle Jehovova příkazu. Jehova proto Saula jako krále zavrhl. (1Sa 15:2–24) Ten, kdo si vypěstuje hluboké ocenění pro Jehovovy správné cesty a kdo staví na první místo ve svém životě věrnou oddanost Bohu, se může vyvarovat takových chyb, jaké udělal Saul, a nemusí ztratit Boží přízeň.