Jehova Bůh je Stvořitel vesmíru, je tedy nejvyšší Svrchovaný Panovník. Izraelité ve starověku uznávali Jehovu jako Soudce, jako Toho, kdo dává ustanovení, a jako Krále, a to nejen vzhledem ke svému národu, ale vzhledem k celému vesmíru. (Iz 33:22) Abraham, hlava  rodiny, uznával Jehovu jako „Soudce celé země“. (1Mo 18:25) Jehova popisuje sám sebe jako Nejvyššího Soudce v právním sporu s Izraelem (Mi 6:2) i v právním sporu s národy vedeném ve prospěch Božího lidu. (Iz 34:8) Vyzývá členy svého lidu, aby byli jeho svědky ve sporu, kde jde o to, že ctitelé falešných bohů zpochybňují jeho Božství. (Iz 43:9–12)

V patriarchální společnosti. Noe po potopě vystupoval v úloze hlavy rodiny neboli patriarchy, a Bůh s ním a s jeho syny uzavřel smlouvu jako se zástupci lidského rodu. (1Mo 9:12–16) Noe také dostal další základní zákony jako dodatek k zákonům, které Bůh stanovil již předtím. (1Mo 9:3–6) V úloze patriarchy Noe činil rozhodnutí, která měla vliv nejen na jeho vlastní domácnost, ale i na jeho ženaté syny a jejich potomky. (1Mo 9:20–27)

Otec, hlava rodiny, do níž patřili také otroci a všichni příslušníci domácnosti vedené touto hlavou rodiny, vykonával zároveň úlohu soudce stejně jako Jehova Bůh, který je Hlavou velké rodiny a jejím Soudcem. (1Mo 38:24) Spory mezi rodinami spolu řešily hlavy těchto rodin, jestliže se ty spory daly vyřešit pokojnou cestou.

Jákob působil jako soudce mezi příslušníky své domácnosti, když Laban vznesl obvinění, že mu někdo z Jákobova tábora ukradl terafim. Jákob řekl: „Ať bys našel své bohy u kohokoli, ať nežije.“ (1Mo 31:32) Jákob ovšem nevěděl, že terafim ukradla Ráchel; Laban je však nenašel, takže Ráchel nebyla obviněna. Když Josefovi bratři prodali Josefa do Egypta a Jákobovi předložili Josefův oděv nasáklý krví, aby to vypadalo, že Josefa roztrhalo nějaké divoké zvíře, Jákob zasedl k soudu, prozkoumal předložený důkaz a vyslovil soudcovské rozhodnutí: „Josef je jistě roztrhán na kusy!“ (1Mo 37:33) Juda soudil Tamar, když se dozvěděl, že je těhotná, a odsoudil ji k smrti. Avšak když zjistil, že ho Tamar vlastně úskokem přiměla k tomu, k čemu on měl podle zákona přimět svého syna Šelu, prohlásil, že je spravedlivější než on sám. (1Mo 38:24–26)

Ctitelé pravého Boha vždy považovali Jehovu za Nejvyššího Soudce. Otec neboli hlava rodiny sice také působil jako soudce, ale při tom byl odpovědný Bohu, který v mnoha případech soudil sám: v případě Adama a Evy (1Mo 3:8–24); Kaina (1Mo 4:9–15); lidstva v době potopy (1Mo 6:1–3, 11–13, 17–21); stavitelů babylónské věže (1Mo 11:1–9); Sodomy a Gomory (1Mo 18:20–33) a Abimeleka (1Mo 20:3–7).

Pod Zákonem. Potom, co Izraelité odešli z Egypta, se Mojžíš jako Jehovův představitel stal soudcem. Zpočátku se snažil všechny případy řešit sám, ale bylo jich tolik, že ho zaměstnávaly od rána do večera. Na radu Jetra jmenoval schopné muže jako velitele nad tisíci, nad sty, nad padesáti a nad deseti. (2Mo 18:13–26) To zřejmě neznamenalo, že na každých sedm nebo osm zdatných mužů byl jmenován zvláštní soudce. V izraelském národě bylo spíše takové uspořádání, že kdykoli to bylo nutné, byli tito velitelé oprávněni řešit méně závažné případy. Každý neobvykle složitý či obtížnější případ nebo záležitost, jež se týkala celého národa, však musely být předloženy Mojžíšovi nebo kněžím, kteří sloužili ve svatyni.

K obtížným soudním případům například patřilo: jestliže manžel podezříval svou manželku z nevěry (4Mo 5:11–31), jestliže byla prolita krev a ta záležitost byla sporná (5Mo 17:8, 9) a jestliže byl nějaký muž obviněn ze vzpoury, ale byly pro to pouze nejasné nebo pochybné důkazy (5Mo 19:15–20). Případem neobjasněné vraždy se měli zabývat kněží. (5Mo 21:1–9)

Nebyla stanovena žádná opatření, kdy by bylo možné podat odvolání od nižších soudů k nějakému vyššímu; jestliže však velitelé nad deseti nemohli některý případ vyřešit, mohli ho předat k projednání velitelům nad padesáti a dále, nebo se mohli obrátit přímo na svatyni či na Mojžíše. (2Mo 18:26; 5Mo 1:17; 17:8–11)

Muži, kteří byli vybráni do postavení soudců, měli být schopní, důvěryhodní, bojící se Boha a nenávidící nepoctivý zisk. (2Mo 18:21) Tito muži byli většinou hlavou rodiny nebo kmene, byli to starší muži z města, v němž působili jako soudci. Také Levité, které Jehova oddělil, aby byli zvláštními učiteli Zákona, působili především jako soudci. (5Mo 1:15)

Bible obsahuje mnoho varování před převracením soudu, přijímáním úplatků nebo stranickostí. (2Mo 23:6–8; 5Mo 1:16, 17; 16:19; Př 17:23; 24:23; 28:21; 29:4) Chudému člověku se nemělo nadržovat jenom proto, že byl chudý, a ani bohatý neměl být nijak zvýhodňován oproti chudému. (3Mo 19:15) Měla být respektována práva cizích usedlíků, a s cizími usedlíky se nemělo zacházet nespravedlivě. Soudci neměli utlačovat cizí usedlíky, vdovy ani sirotky, kteří zdánlivě neměli žádného ochránce, protože  jejich otcovským Soudcem a Ochráncem byl Jehova. (3Mo 19:33, 34; 2Mo 22:21; 23:9; 5Mo 10:18; 24:17, 18; 27:19; Ža 68:5) V souladu s tím se od cizích usedlíků vyžadovalo, aby dodržovali izraelské zákony. (3Mo 18:26) Knížata a soudci v Izraeli však začali tato Jehovova ustanovení a Jehovovy rady přehlížet a to bylo jedním z důvodů, proč izraelský národ obdržel od Boha nepříznivý soud. (Iz 1:23; Ez 22:12; 1Sa 8:3; Ža 26:10; Am 5:12)

Soudci měli být poctiví muži a měli soudit podle Jehovova zákona, protože zastupovali Jehovu. Jestliže tedy někdo stál před soudci, bylo to, jako kdyby stál před Jehovou. (5Mo 1:17; 19:17; Joz 7:19; 2Pa 19:6) Výrazy „shromáždění“ nebo „sbor“ většinou znamenají všeobecné shromáždění lidu; jestliže se však Bible zmiňuje o projednávání soudních případů před shromážděním nebo sborem, tyto výrazy se vztahují na zástupce lidu, na soudce — například ve 4. Mojžíšově 35:12, 24, 25 a v Matoušovi 18:17.

Místní soud se scházel v městské bráně. (5Mo 16:18; 21:19; 22:15, 24; 25:7; Rut 4:1) Výrazem „brána“ je míněno volné prostranství u brány uvnitř města. Na těchto místech se shromažďoval lid, aby naslouchal čtení ze Zákona, a byly tam oznamovány výnosy. (Ne 8:1–3) U brány bylo snadné sehnat svědky k projednání nějaké občanské záležitosti, například prodeje pozemků apod., protože během dne většina lidí procházela branou do města a z města. Každé soudní jednání u brány také vzbuzovalo pozornost veřejnosti a tím byli soudci podněcováni, aby při soudním řízení i při rozhodování byli pečliví a spravedliví. Nepochybně právě u brány byl prostor, kde mohli soudci pohodlně vést soudní jednání. (Job 29:7) Samuel cestoval, obcházel Betel, Gilgal a Micpu a „na všech těch místech soudil Izrael“; soudil také v Ramě, kde měl svůj dům. (1Sa 7:16, 17)

Se soudci se mělo jednat s úctou, protože ve svém postavení zastupovali Jehovu. (2Mo 22:28; Sk 23:3–5) Jestliže kněží, Levité ve svatyni nebo soudce, který působil v těch dnech (například Mojžíš nebo Samuel), vydali nějaké rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo závazné, a kdokoli se proti němu postavil, byl usmrcen. (5Mo 17:8–13)

V případě, že nějaký muž byl odsouzen k bití holí, musel si lehnout na zem před soudce a byl zbit v přítomnosti soudce. (5Mo 25:2) Právo bylo vykonáno okamžitě. Obviněný byl na nějakou dobu zadržen jedině tehdy, jestliže se jednalo o obtížný případ, kde rozsudek musel vynést Jehova. V tom případě zůstal ve vazbě do té doby, než Jehova rozsudek oznámil. (3Mo 24:12; 4Mo 15:34) Zákon neposkytoval možnost uvěznění. K uvěznění docházelo teprve později, když se izraelský národ zkazil, a také v době nadvlády pohanů. (2Pa 18:25, 26; Jer 20:2; 29:26; Ezr 7:26; Sk 5:19; 12:3, 4)

V období králů. Od té doby, co se Izrael stal královstvím, přicházely nejobtížnější soudní případy buď před krále, nebo před svatyni. Podle 5. Mojžíšovy 17:18, 19 Zákon vyžadoval, aby si král, když dosedne na svůj trůn, vlastnoručně pořídil opis Zákona, aby si v něm denně četl a tak byl dostatečně způsobilý správně rozsoudit obtížné případy. Prorok Natan obratně přiměl Davida, aby v případě Bat-šeby a Chetity Urijáše soudil sám sebe. (2Sa 12:1–6) Joab chytře poslal pro Tekoanku, aby ve prospěch Absaloma předložila Davidovi určitý případ. (2Sa 14:1–21) David před svou smrtí jmenoval 6 000 schopných Levitů, aby v Izraeli působili jako úředníci a soudci. (1Pa 23:4) Král Šalomoun byl proslulý tím, jak moudře soudil. Případ, jenž ho velmi proslavil, byl spor dvou prostitutek o to, která z nich je matkou jednoho dítěte. (1Kr 3:16–28) Jehošafat provedl v Judě náboženskou reformu a upevnil tamní soudní systém. (2Pa 19:5–11)

Kdo byli členové židovského Sanhedrinu?

Sanhedrin byl nejvyšší židovský soud. Sídlil v Jeruzalémě. Tento nejvyšší soud nazývaný Velký Sanhedrin měl 71 členů. V době Ježíšovy pozemské služby k těmto 71 členům patřil i velekněz a jiní kněží, kteří někdy zastávali úřad velekněze (takových kněží mohlo žít současně několik, protože pod vládou Říma byl velekněz do úřadu jmenován). K Sanhedrinu také patřili příslušníci velekněžských rodin, starší muži, muži, kteří byli hlavami kmenů a rodin, a znalci Zákona. (Sk 4:5, 6) Tito muži byli příslušníky sekty farizeů a sekty saduceů. (Sk 23:6)

Předsedajícím Sanhedrinu, který toto shromáždění svolával, byl velekněz. (Sk 5:17, 21, 27; 7:1; 22:5; 23:2) Při přelíčení s Ježíšem předsedal Sanhedrinu velekněz Kaifáš, i když byl Ježíš nejprve předveden k výslechu před Annáše. (Mt 26:3, 57; Mr 14:53, 55, 60, 63; 15:1; Lk 22:54;  Jan 18:12, 13, 19–24) V době, kdy byl souzen Pavel, předsedal Sanhedrinu velekněz Ananiáš. (Sk 23:2)

Podle Talmudu (Tosefta, Sanhedrin 7:1) Sanhedrin zasedal od chvíle, kdy se předkládala každodenní ranní oběť, až do večerní oběti. Nesoudil v Sabatu ani ve dnech svátků. Při posuzování těžkých přestupků zasluhujících trest smrti Sanhedrin zasedal celý den a během toho dne musel vynést rozsudek. Jestliže byl v takovém případu člověk uznán vinným, rozsudek musel být vyhlášen příští den. Z toho důvodu se soudní procesy nemohly konat v předvečer Sabatu nebo v předvečer nějakého svátku. V případě procesu s Ježíšem se tento postup vůbec nedodržel.

V Mišně (Sanhedrin 4:3) je uvedeno: „Sanhedrin zasedal v polokruhu jakoby na polovině kruhového mlatu, aby na sebe všichni viděli. Před Sanhedrinem stáli dva soudní písaři, jeden vpravo a druhý vlevo, a zapisovali jejich slova pronesená ve prospěch osvobození, a jejich slova pronesená ve prospěch uznání viny.“ (Do angličtiny přeložil H. Danby.)

Podle židovské tradice byl Sanhedrin vytvořen Mojžíšem (4Mo 11:16–25) a znovu uspořádán Ezrou bezprostředně po návratu z vyhnanství. Pro podporu názoru, že k projednávání soudních případů v těchto dávných dobách zasedalo 70 starších mužů společně v jednom soudu, však nejsou žádné historické důkazy. Zdá se, že Sanhedrin zahájil svou činnost v době, kdy v Palestině vládlo Řecko. V době Ježíšovy pozemské služby římská vláda poskytovala Sanhedrinu značnou míru nezávislosti a dávala mu pravomoc v občanské i správní oblasti. Sanhedrin měl k dispozici úředníky a v jeho pravomoci bylo také zatýkání a věznění lidí. (Mt 26:47; Sk 4:1–3; 9:1, 2) Náboženskou autoritu Sanhedrinu uznávali i Židé v diaspoře. (Viz Sk 9:1, 2.) Pod římskou vládou však Sanhedrin časem zjevně ztratil zákonné právo vykonávat trest smrti, pokud k tomu nedostal povolení od římského místodržitele (prokurátora). (Jan 18:31) Po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. byl Sanhedrin rozpuštěn.

V Jeruzalémě byly kromě toho ještě nižší soudy; každý z nich měl 23 členů. Na základě údajů v Mišně (Sanhedrin 1:6) tyto menší soudy měly sídlo i v jiných větších městech po celé Palestině. Každého soudního řízení se nemuseli zúčastnit všichni členové soudu. Počet soudců se měnil podle toho, jak byl projednávaný případ závažný a jak náročné bylo vynést rozsudek. Kromě toho byl ve vesnici místní soud, který tvořili tři muži, a soud, jenž se skládal ze sedmi místních starších mužů.

Synagógy, které v první řadě sloužily ke vzdělávání, byly také zčásti využívány pro zasedání místních soudů; někdy se jim říkalo ‚místní Sanhedriny‘, protože měly právo trestat lidi mrskáním nebo vyloučením. (Mt 10:17, Rbi8, ppč; 23:34; Mr 13:9; Lk 21:12; Jan 9:22; 12:42; 16:2; viz heslo PODOBENSTVÍ, Některá z Ježíšových významných podobenství [21].)

V křesťanském sboru. Křesťanský sbor sice nemá světské oprávnění soudit, přesto však smí podniknout určité kroky proti nepořádným členům, které je nutné duchovně ukáznit, a dokonce je může ze sboru vyloučit. Proto apoštol Pavel sděluje členům sboru, tedy těm, kteří zastupují sbor jako dozorci, že oni musí soudit ty osoby, jež jsou uvnitř organizace. (1Ko 5:12, 13) V dopisech sborům a dozorcům Pavel i Petr zdůrazňují, že starší by měli pečlivě sledovat duchovní stav sboru a že by měli pomoci každému, kdo udělá nějaký nerozumný nebo chybný krok, a měli by takového člověka napomenout. (2Ti 4:2; 1Pe 5:1, 2; srovnej Ga 6:1.) Ti, kdo působí rozdělení nebo vytvářejí sekty, mají být poprvé a podruhé varováni, a potom by sbor měl proti nim podniknout určité opatření. (Tit 3:10, 11) Tvrdošíjní hříšníci však musí být odstraněni, vyloučeni ze sboru. Tímto ukázňováním přestupníci uvidí, že jejich hříšné jednání nelze ve sboru tolerovat. (1Ti 1:20) Těm mužům, jejichž úkolem je působit ve sboru jako soudci, Pavel dává pokyn, aby se sešli a takovým případem se zabývali. (1Ko 5:1–5; 6:1–5) Tito muži mají uznat obvinění za platné jen tehdy, jestliže je potvrzeno dvěma nebo třemi svědky, mají bez předsudků zvážit důkazy a nesmějí postupovat předpojatě. (1Ti 5:19, 21)

Ježíš přikázal svým učedníkům, aby se v případě, kdy jeden učedník zhřeší proti druhému, nejprve snažili tu záležitost vyřešit mezi sebou. Pokud by však jejich snahy selhaly a problém by byl vážný, měli by se obrátit se žádostí o vyřešení na sbor (tedy na ty, kdo byli jmenováni do odpovědných postavení ve vedení sboru). Pavel později křesťanům radil, aby své problémy řešili tímto způsobem a aby s nimi nechodili před světské soudy. (Mt 18:15–17; 1Ko 6:1–8; viz heslo PRÁVNÍ SPOR.)