Sepisování jednotlivých příslušníků kmenů a rodin obvykle podle jména a rodokmenu. Nejednalo se pouze o sčítání lidu či o zjišťování počtu hlav rodin. V Bibli je uvedeno, že soupisy národa měly sloužit k různým účelům, například ke stanovení daní, k povolávání do vojenské služby nebo (v případě Levitů) k přidělování služebních úkolů ve svatyni.

U Sinaje. První soupis byl na Jehovův příkaz proveden ve druhém měsíci druhého roku po vyjití z Egypta, když Izraelité tábořili u Sinaje. Mojžíšovi v tom měli pomáhat náčelníci, kteří byli vybráni z jednotlivých kmenů. Jeden náčelník z každého kmene odpovídal za průběh soupisu a dohlížel nad ním v rámci svého kmene. Sepisováni byli nejen všichni muži od dvacetiletých výše, kteří byli schopní pro vojenskou službu, ale Zákon kromě toho ještě stanovil daň z hlavy — za každého zapsaného půl šekelu (1,10 dolaru) ve prospěch služby u svatostánku. (2Mo 30:11–16; 4Mo 1:1–16, 18, 19) Celkový počet sepsaných dosáhl 603 550, ale bez Levitů, kteří neměli žádné dědictví v zemi. Levité nemuseli platit žádnou daň pro svatostánek ani vykonávat vojenskou službu. (4Mo 1:44–47; 2:32, 33; 18:20, 24)

Ze záznamu ve 4. knize Mojžíšově vyplývá, že byl sepsán také počet prvorozených synů ze 12 kmenů a všech mužů z Levitů, od jednoměsíčního výše. (4Mo 3:14, 15) Prvorození synové byli sepsáni proto, že si je Jehova koupil, když je zachránil před pobitím prvorozených v Egyptě. Nyní Jehova chtěl, aby Levité sloužili jako zvláště posvěcení pro službu v jeho svatyni. Izrael tedy měl dát Levity Jehovovi, aby tak byli vyplaceni prvorození z ostatních kmenů. Při sčítání vyšel počet 22 000 levitských mužů a 22 273 nelevitských prvorozených synů. (4Mo 3:11–13, 39–43) K vyplacení 273 prvorozených,  kteří přesahovali počet Levitů, bylo nutné zaplatit za každého svatyni pět šekelů (11 dolarů). (4Mo 3:44–51)

Byli sečteni také Kehatovci, Geršonovci a Merariovci ve věku od 30 do 50 let. Ti byli pověřeni zvláštními služebními úkoly ve svatyni. (4Mo 4:34–49)

Na Moabských pláních. Druhý soupis, který je zaznamenán v Bibli, byl proveden na Moabských pláních potom, co Izraelity postihla metla za hříchy, jichž se dopustili ve spojitosti s Baalem z Peoru. Celkový tehdy zjištěný počet izraelských mužů od dvacetiletých výše dosáhl 601 730, což bylo o 1 820 méně než při sčítání, jež bylo provedeno před téměř 39 lety. (4Mo 26:1, 2, 51) Počet Levitů od jednoměsíčního výše dosáhl 23 000, což bylo o 1 000 více, než jich bylo při prvním sčítání. (4Mo 26:57, 62)

Davidův osudný soupis. V Bibli je zaznamenán také soupis, který byl proveden ke konci Davidovy vlády a který měl neblahé následky. Zpráva ve 2. Samuelově 24:1 uvádí: „A Jehovův hněv se opět rozpálil proti Izraeli, když někdo podnítil Davida proti nim a řekl: ‚Jdi, spočítej Izrael a Judu.‘“ Zpráva nesděluje, kdo k tomu vlastně Davida podnítil. Byl to nějaký lidský rádce? Byl to Satan? Nebo snad dokonce Bůh? Odpověď na tuto otázku je možné nalézt pomocí 1. Paralipomenon 21:1, kde je uvedeno: „Satan přistoupil k tomu, aby povstal proti Izraeli a aby podnítil Davida, aby sečetl Izrael.“ Tento text v Překladu nového světa se shoduje s hebrejským textem a s překlady do řečtiny, syrštiny a latiny. Shodně je tento text uváděn i v jiných překladech. (ČB-Hč, EP, JBč, KB, He)

Jak je však uvedeno v poznámce pod čarou k 1. Paralipomenon 21:1 (Rbi8), hebrejské slovo sa·tanʹ je možné překládat také jako „odpůrce“. Steven T. Byington ho překládá jako „Satan“ a v Youngově překladu je použito slovo „protivník“. Je tedy možné, že ten „někdo“, kdo Davida přiměl k onomu osudnému rozhodnutí, byl nějaký špatný lidský rádce.

Poznámka pod čarou ke 2. Samuelově 24:1 (Rbi8) ukazuje, že by se tento text dal přeložit: „A Jehovův hněv se opět rozpálil proti Izraeli, když on podnítil Davida proti nim.“ Překlad tohoto textu v Ekumenickém překladu zní: „Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: ‚Jdi, sečti Izraele a Judu.‘“ Někteří komentátoři, se tedy domnívají, že ten „někdo“, jenž Davida podnítil, aby provedl sčítání, byl Jehova. Podle tohoto názoru Jehovův ‚hněv proti Izraeli‘ předcházel sčítání a projevil se kvůli tomu, že se Izraelité nedávno vzbouřili proti Jehovovi a proti Davidovi, Jehovou ustanovenému králi, když v odporu proti Davidovi následovali nejprve ctižádostivého Absaloma a později neužitečného muže Šebu, syna Bikriho. (2Sa 15:10–12; 20:1, 2) Tento názor by se mohl shodovat s názorem, že Davida podnítil Satan nebo nějaký špatný lidský rádce, pokud by toto podnícení bylo považováno za něco, co Jehova záměrně připustil, jako by odstranil svou ochranu neboli odtáhl svou ruku. (Srovnej 1Kr 22:21–23; 1Sa 16:14; viz heslo ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM, Vzhledem k jednotlivcům.)

David měl možná špatnou pohnutku kvůli pýše a důvěře ve svou početnou armádu, a tak přestal plně spoléhat na Jehovu. V každém případě je jasné, že David při této příležitosti neměl na mysli především to, aby oslavil Boha.

Joab proti soupisu protestoval. Když Joab, velitel Davidova vojska, dostal od krále příkaz, aby provedl tento soupis, vyjádřil proti tomu protest: „Kéž Jehova, tvůj Bůh, dokonce přidá k lidu stokrát tolik, než jich je, zatímco to uvidí samotné oči mého pána, krále. Ale pokud jde o mého pána, krále, pročpak nalezl potěšení v téhle věci?“ (2Sa 24:3) Z Joabových slov vyplývá, že síla národa nezávisela na tom, jak byl početný, ale na Jehovovi, který by mohl tento počet doplnit, kdyby to byla jeho vůle. Na Davidovo naléhání Joab sčítání provedl, ale neochotně, protože zpráva uvádí: „Leviho a Benjamína mezi ně nesepsal, protože královo slovo bylo Joabovi odporné.“ (Levi nebyl započítán na základě zákona ze 4. Mojžíšovy 1:47–49.) Je možné, že Joab přestal provádět soupis dříve, než sepsal Benjamína, nebo že se sepisováním otálel, a mezitím David přišel k rozumu a přikázal se sčítáním přestat, ještě než Joab soupis dokončil. (1Pa 21:6) Joab možná vynechal kmen Benjamín proto, že ho nechtěl pobuřovat, protože z tohoto kmene pocházel Saul a protože tento kmen před tím, než se pod Davidovou vládou spojil s ostatními kmeny, bojoval proti Davidovu vojsku vedenému Joabem. (2Sa 2:12–17) Tento počet nebyl zahrnut „do zprávy o záležitostech dnů  krále Davida“ nepochybně proto, že sčítání bylo nesprávné. (1Pa 27:24)

Na podkladě zprávy v 1. Paralipomenon 21:5 při sčítání vyšlo najevo, že v Izraeli bylo v té době 1 100 000 mužů a v Judě 470 000. Zpráva ve 2. Samuelově 24:9 uvádí 800 000 izraelských mužů a 500 000 judských mužů. Někteří badatelé se domnívají, že jde o chybu při opisování. Není však rozumné považovat některou zprávu za chybnou, když nejsou přesně známy okolnosti, metody sčítání apod. Při uvádění počtu sepsaných mužů se v každé z obou zpráv mohlo vycházet z jiného hlediska. Například je možné, že počet příslušníků stálého vojska a jejich důstojníků se buď započítal, nebo vynechal. Kromě toho možná různé metody počítání způsobily, že jistí muži byli zaznamenáváni rozdílně — buď do Judy, nebo do Izraele. O takový případ by se mohlo jednat ve 27. kapitole 1. Paralipomenon. Tam je uveden seznam 12 oddílů v králově službě a jsou jmenovány všechny kmeny s výjimkou kmenů Gad a Ašer a také je uveden Levi a obě poloviny kmene Manasse. Muži z kmenů Gad a Ašer možná nejsou jmenováni proto, že byli tehdy připojeni pod jiné velitele, nebo z jiných důvodů, které nejsou uvedeny.

Jehovův soud. Jehova poslal k Davidovi, který sčítání lidu nařídil, svého proroka Gada a jeho prostřednictvím Davidovi umožnil, aby si vybral jednu ze tří předložených forem trestu: tři roky hladomoru, tříměsíční stíhání Izraelitů mečem jejich nepřátel nebo tři dny moru. David spoléhal na Boží, a ne na lidské milosrdenství, a tak si vybral, že chce ‚upadnout do Jehovovy ruky‘; následkem moru, který potom Izrael postihl, zemřelo 70 000 osob. (1Pa 21:10–14)

I v tomto případě se zpráva ve 2. Samuelově liší od zprávy v 1. Paralipomenon. Ve 2. Samuelově 24:13 je uvedeno sedm let hladomoru, ale v 1. Paralipomenon 21:12 tři roky. (Řecká Septuaginta v Samuelově zprávě uvádí „tři“ roky.) Podle jednoho předloženého výkladu by sedm let, o nichž je zmínka ve Druhé Samuelově, zčásti mohlo být prodloužením těch tří let hladomoru, který nastal kvůli hříchu, jehož se Saul a jeho dům dopustili proti Gibeoňanům. (2Sa 21:1, 2) Rok, který právě probíhal (soupis probíhal 9 měsíců a 20 dnů [2Sa 24:8]), by byl čtvrtý, a kdyby se k tomu připočítaly další tři roky, bylo by to sedm let. Je sice možné, že rozdíl vznikl chybou při opisování, ale aby bylo možné dojít k takovému závěru, bylo by i v tomto případě nutné znát všechny údaje a okolnosti.

Pro chrámovou službu. O něco později David, který již byl poměrně starý, zjevně s Jehovovým souhlasem nechal spočítat Levity pro budoucí chrámovou službu. Při tomto sčítání byl zjištěn počet 38 000 Levitů ve věku 30 let a výše; všichni byli zdatní muži. V seznamu bylo zapsáno: 24 000 dohlížitelů, 6 000 úředníků a soudců, 4 000 strážců bran a 4 000 hudebníků. (1Pa 23:1–5)

Ve spojitosti se stavbou chrámu čteme: „Potom Šalomoun spočítal všechny muže, kteří byli cizími usedlíky, kteří byli v izraelské zemi, po jejich sčítání, jež provedl jeho otec David; a našlo se jich sto padesát tři tisíce šest set. Ze sedmdesáti tisíc z nich tedy učinil nosiče břemen a z osmdesáti tisíc lamače v hoře a ze tří tisíc šesti set dozorce, aby lid drželi ve službě.“ (2Pa 2:17, 18)

Pozdější soupisy. Izraelští a judští králové později prováděli další soupisy. Za dnů krále Amacjáše bylo zjištěno, že počet mužů od dvacetiletých výše z Judy a Benjamína dosáhl 300 000. (2Pa 25:5) V soupisu vojenských sil, který byl proveden za krále Uzzijáše, bylo uvedeno 307 500 mužů a nad nimi bylo 2 600 hlav otcovských domů. (2Pa 26:11–13)

Když se Izraelité pod vedením Zerubbabela v roce 537 př. n. l. vrátili z vyhnanství v Babylóně, byli opět spočítáni. V soupisu bylo uvedeno 42 360 mužů, dále 7 337 otroků a 200 zpěváků (masoretský text Nehemjáše uvádí 245 zpěváků). (Ezr 2:64, 65; Ne 7:66, 67; viz heslo NEHEMJÁŠ [KNIHA].)

V době Ježíšova narození. V Křesťanských řeckých písmech je zmínka o dvou soupisech, jež byly provedeny potom, co se Juda dostala pod nadvládu Říma. Nebyly prováděny pouze kvůli zjištění počtu obyvatel, ale jejich hlavním účelem bylo stanovení daní a povolání mužů k vojenské službě. O prvním z těchto soupisů čteme: „V těch dnech [asi v roce 2 př. n. l.] vyšel od Caesara Augusta výnos, aby byla sepsána celá obydlená země; (tento první soupis se konal, když byl Quirinius místodržitelem Sýrie) a všichni lidé cestovali, aby byli sepsáni, každý do svého vlastního města.“ (Lk 2:1–3)  Ukázalo se, že tento císařův výnos byl vydán díky božské prozřetelnosti, protože Josef a Marie byli kvůli soupisu nuceni cestovat z Nazaretu do Betléma, i když Marie byla tehdy ve vysokém stupni těhotenství; Ježíš se tedy přesně podle proroctví narodil v Davidově městě. (Lk 2:4–7; Mi 5:2)

Dva soupisy za vlády Quirinia. Kritikové Bible tvrdili, že v době, kdy byl Publius Sulpicius Quirinius místodržitelem Sýrie, proběhlo pouze jedno sčítání lidu — asi v roce 6 n. l. —, které dokonce vyvolalo vzpouru Jidáše Galilejského a zélótů. (Sk 5:37) To byl vlastně ten druhý soupis v době vlády Quirinia, protože nápisy, které byly objeveny v Antiochii a v jejím okolí, odhalily, že o několik let dříve Quirinius působil jako císařův legát v Sýrii. (W. M. Ramsay, The Bearing of Recent Discovery on the Trustworthiness of the New Testament, 1979, s. 285, 291) V díle Dictionnaire du Nouveau Testament ke Cramponově francouzskému překladu Bible (vyd. 1939, s. 360) je o tom řečeno: „Na základě vědeckých výzkumů provedených Zumptem (Commentat. epigraph., II, 86–104; De Syria romana provincia, 97–98) a Mommsenem (Res gestæ divi Augusti) nezůstávají žádné pochybnosti o tom, že byl dvakrát místodržitelem Sýrie.“ Mnozí badatelé se domnívají, že Quirinius byl poprvé místodržitelem někdy v době mezi roky 4 a 1 př. n. l., pravděpodobně od roku 3 do roku 2 př. n. l. Jejich metoda zjišťování těchto údajů však není spolehlivá, a tak není zcela jisté, v jakém období byl Quirinius místodržitelem poprvé. (Viz heslo QUIRINIUS.) Do doby, kdy byl místodržitelem podruhé, však spadá rok 6 n. l., jak to vyplývá z podrobností uvedených Josephem. (Židovské starožitnosti, XVIII, 26 [ii, 1])

Pisatel Bible a historik Lukáš měl tedy pravdu, když se o soupisu v době Ježíšova narození vyjádřil: „Tento první soupis se konal, když byl Quirinius místodržitelem Sýrie.“ Svým výrokem Lukáš odlišil tento soupis od druhého soupisu, jenž byl proveden později za vlády téhož Quirinia a o němž se zmínil Gamaliel, jak je uvedeno v Lukášově zprávě ve Skutcích 5:37.