Období odpočinku, které se vyznačuje zastavením vědomé činnosti. Spánek je nesmírně důležitý pro zachování života i zdraví člověka. Ježíš Kristus si důležitost odpočinku plně uvědomoval a zajímal se o to, aby jeho učedníci měli čas trochu si odpočinout. (Mr 6:31) Příklad Ježíše ukazuje, že i když je člověk dokonalý, jsou odpočinek a spánek nezbytné. (Srovnej Mr 4:38.)

Tvrdá práce (Ka 5:12), čisté svědomí (srovnej Ža 32:3–5) a oproštění se od nepatřičné úzkosti stejně jako důvěra v Jehovu (Ža 3:5; 4:8; Př 3:24–26) velmi přispívají k tomu, že spánek je pro člověka příjemný a osvěžující. Boží služebník je spokojený s věcmi, které jsou k životu nezbytné (srovnej 1Ti 6:8), a proto nemusí trávit dlouhé hodiny v namáhavé lopotě do té míry, že by obětoval nezbytný spánek, a přesto by ze své práce nezískal žádný trvalý prospěch. (Srovnej Ža 127:1, 2.)

Samozřejmě existují období, kdy Boží služebníci zakoušejí bezesné noci. Pokud není jejich nespavost zapříčiněna nemocí nebo jinými nepříznivými okolnostmi či zkouškami, může pramenit ze zájmu o spoluvěřící a o rozvoj pravého uctívání. (2Ko 6:3–5; 11:23, 27; srovnej Ža 132:3–5, kde je poukázáno ne na skutečný spánek, ale na odpočinek, zanechání činnosti.) Boží služebníci se však nemusí zbytečně znepokojovat kvůli hmotnému majetku a připravovat se následkem toho o spánek. (Ka 5:12; srovnej Mt 6:25–34.) Na druhé straně ničemné lidi nesprávné jednání uspokojuje. „Vždyť oni nespí, pokud neudělají špatnost, a spánek je jim uchvácen, pokud někoho nepřivedou ke klopýtnutí.“ (Př 4:16)

I když je spánek důležitý, člověk by se neměl stát milovníkem spánku. (Př 20:13) „Lenost působí, že se snáší hluboký spánek“, působí, že člověk je nečinný, když má něco dokončit. (Př 19:15) Člověk, který dává přednost spánku nebo  nečinnosti, místo aby pracoval, si volí životní cestu, která nakonec vede k chudobě. (Př 6:9–11; 10:5; 24:33, 34)

Jehova Bůh se na rozdíl od člověka nestává ospalým ani nepotřebuje spánek. Jeho služebníci proto mohou odpočívat a mít jistotu, že jim může kdykoli opatřit potřebnou pomoc. (Ža 121:3, 4) Jehova je přirovnán k tomu, kdo usnul, pouze tehdy, když z dobrých důvodů, které k tomu má, odloží nějaké jednání nebo od takového jednání upustí, například vzhledem k těm, kdo o sobě prohlašují, že jsou jeho lidem, ale prokazují se jako nevěrní. (Ža 44:23; 78:65)

Duchovní bdělost. Když apoštol Pavel povzbuzoval křesťany v Římě, aby nespali nebo nebyli nečinní ani nevnímaví vzhledem ke svým odpovědnostem, napsal: „Již je hodina, abyste se probudili ze spánku, neboť nyní je naše záchrana blíže než v době, kdy jsme se stali věřícími. Noc je velmi pokročilá; den se přiblížil. Svlékněme tedy skutky, které patří tmě, a oblékněme zbraně světla. Choďme slušně jako za dne, ne v hýření a pitkách, ne v nedovolených stycích a v nevázaném chování, ne v rozepři a žárlivosti.“ (Ří 13:11–13; srovnej Ef 5:6–14; 1Te 5:6–8; Zj 16:15.) Ti, kdo se zaměstnávají nesprávnými zvyklostmi nebo se zastávají falešných nauk, spí vzhledem ke spravedlnosti, a mají-li získat Boží schválení, musí se probudit.

Smrt přirovnána ke spánku. Existují důkazy, že lidský spánek probíhá v cyklech. Každý cyklus se skládá z fáze hlubokého spánku, po které následuje fáze spánku lehčího. Během období hlubokého spánku je velmi obtížné člověka vzbudit. Takový člověk vůbec nevnímá své okolí ani to, co se snad děje s ním. Neprobíhá u něj žádná vědomá činnost. Podobně mrtví „si neuvědomují naprosto nic“. (Ka 9:5, 10; Ža 146:4) Proto se smrt, ať člověka, nebo zvířat, podobá spánku. (Ža 13:3; Jan 11:11–14; Sk 7:60; 1Ko 7:39; 15:51; 1Te 4:13) Žalmista napsal: „Tvým přísným napomenutím, Jákobův Bože, vozataj i kůň tvrdě usnuli.“ (Ža 76:6; srovnej Iz 43:17.) Nebýt Božího záměru vzbudit mrtvé ze spánku smrti, nikdy by se neprobudili. (Srovnej Joba 14:10–15; Jer 51:39, 57; viz heslo VZKŘÍŠENÍ.)

„Smrt“ a „spánek“ však mohou být uvedeny také do protikladu. O mrtvé dívce Kristus Ježíš řekl: „Děvčátko nezemřelo, ale spí.“ (Mt 9:24; Mr 5:39; Lk 8:52) Ježíš se chystal vzkřísit ji ze smrti, a proto tím mohl myslet, že dívka nepřestala existovat navždy, ale že bude jakoby probuzena ze svého spánku. Tato dívka také nebyla pohřbena ani nebylo dost času na to, aby se její tělo začalo rozkládat jako v případě těla Lazarova. (Jan 11:39, 43, 44) Na základě autority, kterou dostal od svého Otce, mohl Ježíš říci právě to, co řekl jeho Otec, „který oživuje mrtvé, a věci, které nejsou, povolává, jako by byly“. (Ří 4:17; srovnej Mt 22:32.)

Stojí za povšimnutí, že výraz „usnout“ se v Písmu vztahuje na ty, kdo umírají následkem smrti, kterou přejali od Adama. O těch, kdo utrpí druhou smrt, se nemluví jako o těch, kdo usnuli. Je naopak ukázáno, že mají být úplně zničeni, vyhlazeni, spáleni jakoby neuhasitelným ohněm. (Zj 20:14, 15; srovnej Heb 10:26–31, kde se rozlišuje mezi smrtí těch, kdo porušovali mojžíšský Zákon, a daleko přísnějším potrestáním vyměřeným pro křesťany, kteří se obrátili ke svévolnému páchání hříchu; Heb 6:4–8.)