Spílat znamená obracet se na někoho urážlivou řečí, zahrnovat jej utrhačnými slovy.

Spílat rodičům nebo na ně svolávat zlo bylo v Izraeli přestupkem, který se trestal smrtí. (2Mo 21:17; Mt 15:4; Mr 7:10) Jak týrání slovní, tak týrání tělesné pramení ze stejných zlých sklonů, a proto byl za takové týrání rodičů stanoven stejný trest. (2Mo 21:15) Rodiče byli vzhledem ke svým dětem Jehovovými představiteli, a proto syn, který spílal svým rodičům, vlastně spílal Bohu. (Srovnej 2Mo 20:12.)

Náležitá úcta měla být prokazována také těm, kdo v Izraeli vládli. Proto se apoštol Pavel, ačkoli se s ním zacházelo protiprávně, omluvil za to, že v nevědomosti adresoval veleknězi slova, která ostatní považovali za utrhačná. (2Mo 22:28; Sk 23:1–5)

Mezi křesťany v prvním století nebylo pro úmyslné spílání žádné místo. (1Ko 6:9, 10; 1Pe 3:8, 9) Ten, kdo se provinil tím, že záměrně a ze zvyku hanobil druhé, měl být ze sboru vyloučen. (1Ko 5:11–13)

Následovníci Ježíše Krista byli zdánlivě nevýznamní a kvůli své činnosti a svému poselství byli ve světě nepopulární, a proto byli často předmětem spílání. (Srovnej Jana 9:28, 29; 17:14; 1Ko 1:18; 4:11–13.) Svým odpůrcům  však neměli oplácet spíláním. Kristus Ježíš dal v tomto směru svým následovníkům příklad. (1Pe 2:21, 23) Přestože byl obviněn z toho, že je člověkem propadlým pití vína, nenasytou, Ďáblovým prostředníkem, přestupníkem Sabatu a rouhačem proti Bohu, neoplácel svým žalobcům spíláním. (Mt 11:19; 26:65; Lk 11:15; Jan 9:16) Když byla proti Ježíšovi před Pilátem vznesena falešná obvinění, Ježíš zůstal zticha. (Mt 27:12–14) Jestliže křesťan napodobuje Ježíšův příklad, může to na některé odpůrce dobře zapůsobit a může je to přimět, aby uznali, že jejich utrhačná slova nebyla vůbec opodstatněná. Pokud si tedy odpůrci tuto skutečnost uvědomí, může je to vést dokonce k tomu, že začnou oslavovat Boha. (Srovnej Ří 12:17–21; 1Pe 2:12.)

Křesťané musí dbát na to, aby se chovali znamenitým způsobem, aby tak zbytečně nedávali protivníkům příležitost ke spílání. Na tuto myšlenku poukázal apoštol Pavel v souvislosti s mladšími vdovami ve sboru. Jelikož měly sklon k tlachání a pletly se do záležitostí druhých lidí, povzbudil je k tomu, aby se vdaly a byly zaměstnané výchovou dětí a péčí o domácnost. Jako zaneprázdněné manželky by nedávaly žádnému protivníkovi popud, aby křesťanům spílal jako pomlouvačům a jako lidem, kteří se pletou do záležitostí ostatních. (1Ti 5:13, 14)

Někteří z těch, kdo Ježíše Krista, když byl na zemi, nedoprovázeli, však svými skutky ukázali, že jsou ‚na jeho straně‘, a nebyli mezi těmi, kdo se ochotně připojili k protivníkům, aby Ježíšovi spílali. To byl případ jistého muže, který dostal zjevně od Boha sílu k tomu, aby vyháněl démony na základě Ježíšova jména. Jan spolu s ostatními usoudil, že tento muž by s tím měl přestat, protože je nedoprovázel. Ale Ježíš řekl: „Nepokoušejte se mu bránit, vždyť není nikdo, jenž učiní nějaký mocný skutek na základě mého jména, který bude rychle schopen mi spílat [doslova „mluvit špatně o mně“].“ (Mr 9:38–40) Ježíš to prohlásil v době, kdy židovský sbor ještě měl božské uznání a kdy založení křesťanského sboru bylo ještě v budoucnosti. (Srovnej Mt 16:18; 18:15–17.) Ježíš také nevyžadoval, aby jej všichni věřící osobně doprovázeli. (Mr 5:18–20) Proto skutečnost, že mocné skutky na základě Ježíšova jména vykonával Žid, který vlastně patřil k Božímu smluvnímu lidu, byla důkazem, že takový člověk má božskou přízeň. Jakmile však byl založen křesťanský sbor, museli být lidé, kteří toužili mít Boží přízeň, spojeni se sborem jako věrní následovníci Ježíše Krista. (Srovnej Sk 2:40, 41.) Samotné vykonávání mocných skutků na základě Ježíšova jména nemělo být dále důkazem toho, že takový člověk je na straně Ježíše Krista, ani to nebylo zárukou toho, že se neproviní spíláním Božímu Synu. (Mt 7:21–23; viz hesla ROUHÁNÍ; UTRHAČNÁ ŘEČ.)