Stvoření
Tvoření neboli působení vzniku někoho či něčeho. Také to může znamenat to, co bylo stvořeno nebo uvedeno v existenci. Hebrejské slovo ba·raʼʹ a řecké slovo ktiʹzo, která znamenají „stvořit“, jsou používána výlučně jako odkaz na božské stvoření.
V celém Písmu je Jehova Bůh označován jako Stvořitel. Jehova je „Stvořitel nebes, . . . Tvůrce země a její Původce“. (Iz 45:18) Je „Tvůrce hor a Stvořitel větru“ (Am 4:13), „Ten, kdo učinil nebe a zemi, moře a všechno v nich“. (Sk 4:24; 14:15; 17:24) ‚Bůh . . . stvořil všechno.‘ (Ef 3:9) Ježíš Kristus uznával Jehovu jako Toho, kdo stvořil lidi, jako Toho, kdo udělal muže a ženu. (Mt 19:4; Mr 10:6) Jehova je proto vhodně a jedinečně nazýván „Stvořitel“. (Iz 40:28)
Z Boží vůle všechny věci „existovaly a byly stvořeny“. (Zj 4:11) Jehova, který existoval po všechny časy, byl před začátkem stvoření sám. (Ža 90:1, 2; 1Ti 1:17)
Zatímco Jehova, který je Duch (Jan 4:24; 2Ko 3:17), existoval vždy, nevztahuje se totéž na hmotu, z níž je utvořen vesmír. A tak když tvořil doslovná nebesa a doslovnou zemi, Jehova nepoužil již existující látky. To je zřejmé z 1. Mojžíšovy 1:1, kde je řečeno: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ Pokud by hmota existovala vždycky, bylo by v souvislosti s hmotnými věcmi nepatřičné použít výraz „počátek“. Avšak po stvoření země Bůh utvořil „ze zemské půdy každé divoké polní zvíře a každého nebeského létajícího tvora“. (1Mo 2:19) Také vytvořil člověka „z prachu zemské půdy“ a vdechl do jeho chřípí dech života a tak se člověk stal živou duší. (1Mo 2:7)
Žalm 33:6 vhodně říká: „Jehovovým slovem byla učiněna samotná nebesa a duchem jeho úst všechno jejich vojsko.“ Zatímco byla země ještě „beztvará a pustá“ a „na povrchu vodní hlubiny byla tma“, Boží činná síla se pohybovala sem a tam nad povrchem vod. (1Mo 1:2) Bůh tedy použil svou činnou sílu neboli „ducha“ (heb. ruʹach), aby uskutečnil svůj stvořitelský záměr. Věci, jež stvořil, svědčí nejen o jeho moci, ale také o jeho Božství. (Jer 10:12; Ří 1:19, 20) A protože Jehova „není Bohem nepořádku, ale pokoje“ (1Ko 14:33), vyznačuje se jeho stvořitelské dílo řádem, a ne zmatkem či náhodami. Jehova připomenul Jobovi, že to byl On, kdo udělal zvláštní kroky k založení země a k tomu, aby zahradil moře, a také uvedl, že existují „ustanovení nebes“. (Job 38:1, 4–11, 31–33) Navíc Boží stvořitelská i všechna ostatní díla jsou dokonalá. (5Mo 32:4; Ka 3:14)
Jehovovým prvním stvořením byl jeho ‚jediný zplozený Syn‘ (Jan 3:16), „počátek Božího stvoření“. (Zj 3:14) Tento Syn, ‚prvorozený všeho stvoření‘, byl použit Jehovou při tvoření všech ostatních věcí, těch v nebesích a těch na zemi, ‚věcí viditelných a věcí neviditelných‘. (Kol 1:15–17) Janovo inspirované svědectví o tomto Synovi, Slovu, říká, že „všechno začalo existovat skrze něho a bez něho nezačala existovat ani jediná věc“; apoštol pak ztotožňuje Slovo s Ježíšem Kristem, který se stal tělem. (Jan 1:1–4, 10, 14, 17) Jako ztělesněná moudrost se Ježíš představuje prohlášením: „Sám Jehova mne vytvořil jako počátek své cesty,“ a o svém spojení s Bohem, Stvořitelem, říká, že je Jehovův ‚mistr v díle‘. (Př 8:12, 22–31) Vzhledem k tomu, že při tvořitelské činnosti spolu byli Jehova a jeho jediný zplozený Syn v těsném společenství a že tento Syn je „obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1:15; 2Ko 4:4), bezpochyby to byl tento Boží jediný zplozený Syn a mistr v díle, komu Jehova řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu.“ (1Mo 1:26)
Po jeho stvoření Jehova svého jediného zplozeného Syna použil, aby uvedl v existenci nebeské anděly. Tato činnost předcházela stvoření země, jak to Jehova odhalil, když se Joba ptal: „Kdes byl, když jsem zakládal zemi . . . , když spolu radostně provolávaly jitřní hvězdy a všichni Boží synové začali pochvalně křičet?“ (Job 38:4–7) Hmotná nebesa, země a všechny prvky byly utvořeny neboli uvedeny v existenci až po stvoření těchto nebeských duchovních tvorů. A protože zodpovědný za tato stvořitelská díla je především Jehova, je to on, komu jsou připsána. (Ne 9:6; Ža 136:1, 5–9)
V prohlášení „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi“ (1Mo 1:1) nechává Písmo tuto záležitost časově neohraničenu. Takové použití výrazu „počátek“ je proto nenapadnutelné, a to i přes stáří, které se vědci snaží připsat zeměkouli, různým planetám a jiným nebeským tělesům. Skutečná doba, která uplynula od stvoření hmotných nebes a hmotné země, může být miliardy let.
Další stvořitelská činnost týkající se země. První kniha Mojžíšova od první až do druhé kapitoly, třetího verše, po vyprávění o stvoření hmotných nebes a země (1Mo 1:1, 2) poskytuje přehled další stvořitelské činnosti na zemi. Druhá kapitola 1. Mojžíšovy, od pátého verše dále, je paralelní zprávou, která začíná třetím „dnem“ — to znamená potom, co se objevila souš, ale ještě před stvořením suchozemských rostlin. Zpráva uvádí podrobnosti, jež nejsou zahrnuty v obecném přehledu, který je v první kapitole 1. Mojžíšovy. Inspirovaný záznam mluví o šesti stvořitelských obdobích zvaných „dny“ a o sedmém období neboli „sedmém dnu“, kdy Bůh přestal se stvořitelskou činností na zemi a začal odpočívat. (1Mo 2:1–3) Ačkoli zpráva o pozemské stvořitelské činnosti zapsaná v 1. Mojžíšově neuvádí žádnou podrobnou botanickou ani zoologickou klasifikaci, jak to známe v dnešní době, termíny v této zprávě dostatečně pokrývají hlavní skupiny organismů a ukazují, že ty byly stvořeny a udělány tak, že se rozmnožují jen v rámci svého vlastního „druhu“. (1Mo 1:11, 12, 21, 24, 25; viz heslo DRUH.)
Následující tabulka uvádí přehled Boží stvořitelské činnosti během šesti „dnů“, jak ji nastiňuje 1. Mojžíšova.
JEHOVOVA POZEMSKÁ STVOŘITELSKÁ DÍLA
Den č.
Stvořitelská díla
Texty
1
Světlo; rozdělení mezi dnem a nocí
2
Prostor, rozdělení mezi vodami pod prostorem a vodami nad ním
3
Souš; rostlinstvo
4
Nebeská tělesa jsou viditelná ze země
5
Vodní a létající tvorové
6
Suchozemská zvířata; člověk
První Mojžíšova 1:1, 2 se týká doby před šesti „dny“, o nichž se zde mluvilo. Když tyto „dny“ začaly, existovalo již slunce, měsíc a hvězdy, jejichž stvoření je popsáno v 1. Mojžíšově 1:1. Nicméně před těmito šesti „dny“ stvořitelské činnosti se země „prokázala být beztvará a pustá a na povrchu vodní hlubiny byla tma“. (1Mo 1:2) Je zřejmé, že zemi stále obalovala „plena“ tvořená vrstvami oblaků, která bránila světlu, aby dosáhlo zemského povrchu.
První den Bůh řekl: „Ať nastane světlo,“ a rozptýlené světlo tehdy zjevně proniklo vrstvami oblaků, přestože zdroje tohoto světla ještě nemohly být ze země rozeznatelné. Zdá se, že to byl postupný proces, jak to vyjadřuje i překladatel J. W. Watts: „A postupně nastalo světlo.“ (1Mo 1:3, A Distinctive Translation of Genesis) Bůh ustanovil hranici mezi světlem a tmou, přičemž světlo nazval Dnem a tmu Nocí. To znamená, že země se otáčela kolem své osy a obíhala kolem slunce, takže na obou jejích polokoulích — východní a západní — se mohla střídat období světla a období tmy. (1Mo 1:3, 4)
Druhý den Bůh vytvořil prostor, když způsobil, aby nastalo rozdělení „mezi vodami a vodami“. Některé vody zůstaly na zemi, ale velké množství vody bylo vyzvednuto nad povrch země, a tak mezi těmito dvěma masami vod vznikl prostor. Bůh ten prostor nazval Nebe, ale jen ve vztahu k zemi, protože o vodách zavěšených nad tímto prostorem není řečeno, že by zahrnovaly hvězdy nebo jiná tělesa vnějších nebes. (1Mo 1:6–8; viz heslo PROSTOR.)
Třetí den Bůh svou zázračnou mocí shromáždil vody na zemi a objevila se souš — Bůh ji pojmenoval Zem. V tento den Bůh také — ne nahodilými událostmi ani evolučním procesem — vtiskl principy života do atomů hmoty, takže začala existovat tráva, rostlinstvo a ovocné stromy. Tyto tři hlavní skupiny byly schopny rozmnožovat se v rámci svého „druhu“. (1Mo 1:9–13)
Čtvrtý den byla splněna božská vůle týkající se světelných těles, a bylo o tom napsáno: „Bůh přistoupil k tomu, aby udělal dvě velká světelná tělesa, větší světelné těleso, aby panovalo nade dnem, a menší světelné těleso, aby panovalo nad nocí, a také hvězdy. Bůh je tedy dal do nebeského prostoru, aby svítila na zemi a aby panovala ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy.“ (1Mo 1:16–18) Vzhledem k tomu, jak jsou tato světelná tělesa popsána, je zcela zřejmé, že tím větším tělesem je slunce a tím menším měsíc, i když o slunci a měsíci se Bible přímo zmiňuje až po zprávě o potopě v Noemových dnech. (1Mo 15:12; 37:9)
Dříve, prvního „dne“, bylo použito vyjádření „Ať nastane světlo“. Hebrejské slovo pro toto „světlo“ je ʼór, což znamená světlo v obecném smyslu. Ale čtvrtého „dne“ je uvedeno hebrejské slovo ma·ʼórʹ, což poukazuje na světelné těleso nebo zdroj světla. (1Mo 1:14) Je tedy zjevné, že prvního „dne“ proniklo rozptýlené světlo „plenou“ oblaků, ale zdroje toho světla ještě nemohly být viditelné pro pozorovatele, který by byl na zemi. Nyní, čtvrtého „dne“, se věci očividně změnily.
Také je zajímavé, že v 1. Mojžíšově 1:16 není použito hebrejské sloveso ba·raʼʹ znamenající „stvořit“. Místo toho je tam hebrejské sloveso ʽa·sahʹ, které znamená „udělat“. Slunce, měsíc a hvězdy jsou zahrnuty do „nebes“, o nichž se mluví v 1. Mojžíšově 1:1, a proto musely být stvořeny před 4. dnem. Čtvrtého dne Bůh přistoupil k tomu, aby „udělal“ tato nebeská tělesa v tom smyslu, že měla novou úlohu vzhledem k zemskému povrchu a k prostoru nad ním. Je řečeno: „Bůh je tedy dal do nebeského prostoru, aby svítila na zemi,“ a to znamená, že nyní byla viditelná ze zemského povrchu, jako by byla v onom prostoru. Světelná tělesa také měla „sloužit jako znamení a k určování období a dnů a roků“ a později tak měla různými způsoby poskytovat vedení člověku. (1Mo 1:14)
Pátý den byl pozoruhodný stvořením prvních — ne však lidských — duší na zemi. Nebyl to jeden tvor, který se měl vyvíjet v jiné formy života, ale bylo to doslova hemžení živých duší, které tehdy byly podle Božího záměru zrozeny božskou mocí. Je uvedeno: „Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil velké mořské obludy a každou živou duši, jež se pohybuje, kterou se zahemžily vody, podle jejího druhu a každého okřídleného létajícího tvora podle jeho druhu.“ Bůh byl spokojen s tím, co vytvořil, proto jim požehnal a v podstatě jim řekl, aby ‚přibývali‘, což bylo možné, protože tato stvoření mnoha různých čeledí byla božsky obdařena schopností rozmnožovat se ‚podle svého druhu‘. (1Mo 1:20–23)
Šestý den „Bůh přistoupil k tomu, aby udělal divoké zemské zvíře podle jeho druhu a domácí zvíře podle jeho druhu a každého pohybujícího se živočicha zemské půdy podle jeho druhu“; toto dílo bylo stejně dobré jako všechna předchozí Boží stvořitelská díla. (1Mo 1:24, 25)
Ke konci šestého dne, v němž Jehova tvořil, Bůh uvedl v existenci zcela nový druh stvoření, nadřazený zvířatům, i když nižší než andělé. Tím stvořením byl člověk, stvořený k Božímu obrazu a podle Boží podoby. První kniha Mojžíšova 1:27 o lidstvu stručně uvádí: „Stvořil je jako muže a ženu,“ kdežto paralelní zpráva v 1. Mojžíšově 2:7–9 ukazuje, že Jehova Bůh vytvořil člověka z prachu zemské půdy, vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal živou duší; pro člověka byl připraven rajský domov a jídlo. V tomto případě Jehova použil ke stvořitelskému dílu prvky ze zemské půdy, a tak vytvořil muže; potom stvořil ženu, přičemž k tomu jako základ použil jedno z Adamových žeber. (1Mo 2:18–25) Po stvoření ženy byl člověk jako „druh“ úplný. (1Mo 5:1, 2)
Bůh potom lidstvu požehnal a prvnímu muži a první ženě řekl: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v podřízenosti mořské ryby a nebeské létající tvory a každého živého tvora, který se pohybuje po zemi.“ (1Mo 1:28; srovnej Ža 8:4–8.) Lidstvo a ostatní pozemské tvory Bůh přiměřeně zaopatřil a dal jim „všechno zelené rostlinstvo k jídlu“. Inspirovaná zpráva o výsledcích takového stvořitelského díla uvádí: „Potom Bůh viděl všechno, co udělal, a pohleďme, bylo to velmi dobré.“ (1Mo 1:29–31) Když šestý den úspěšně skončil a toto stvořitelské dílo bylo dokončeno, Bůh „přistoupil k tomu, aby odpočinul od všeho svého díla, jež dělal“. (1Mo 2:1–3)
Uzavřením celkového přehledu toho, co bylo dokončeno v jednotlivých šesti dnech stvořitelské činnosti, je prohlášení: „A nastal večer a nastalo ráno“ — den první, druhý, třetí a tak dále. (1Mo 1:5, 8, 13, 19, 23, 31) Délka každého stvořitelského dne překročila 24 hodin (o tom bude pojednáno později), a proto se toto vyjádření nevztahuje na doslovnou noc a doslovný den, ale je obrazné. Je-li večer, věci mohou být nezřetelné; ráno jsou však postupně jasně rozeznatelné. Během „večera“ neboli začátku každého stvořitelského období či „dne“ nebyl žádnému andělskému pozorovateli Boží záměr úplně jasný, ačkoli Bohu byl zcela znám. Nicméně když nastalo „ráno“, bylo úplně osvětleno to, co Bůh pro ten den zamýšlel, neboť v tom čase to bylo také dokončeno. (Srovnej Př 4:18.)
Délka stvořitelských dnů. Bible neurčuje přesnou délku jednotlivých stvořitelských období. Každé z šesti období však skončilo. V souvislosti se šestým dnem (a v případě každého předcházejícího z pěti dnů) bylo řečeno: „A nastal večer a nastalo ráno, šestý den.“ (1Mo 1:31) Avšak toto prohlášení není uvedeno v případě sedmého dne, ve kterém Bůh začal odpočívat, a to znamená, že ten den trvá. (1Mo 2:1–3) Také více než 4 000 let potom, co sedmý den či Boží den odpočinku začal, Pavel ukázal, že tento den stále trvá. V Hebrejcům 4:1–11 se odvolává na slova, která dříve pronesl David (Ža 95:7, 8, 11), a na 1. Mojžíšovu 2:2 a nabádá: „Vynasnažme se proto, abychom vstoupili do onoho odpočinku.“ V době apoštolů trval sedmý den již tisíce let a ještě neskončil. Tisícileté panování Ježíše Krista, kterého Písmo nazývá „Pánem sabatu“ (Mt 12:8), je zjevně součástí velkého sabatu, Božího dne odpočinku. (Zj 20:1–6) To by znamenalo, že od začátku Božího dne odpočinku do jeho konce měly uběhnout tisíce let. Zdá se, že týden popsaný v 1. Mojžíšově 1:3 až 2:3 složený z několika dnů, z nichž posledním je sabat, odpovídá týdnu, do kterého svůj čas rozdělili Izraelité, a sedmý den pak v souladu s božskou vůlí dodržovali sabat. (2Mo 20:8–11) A tak protože sedmý stvořitelský den trvá již tisíce let, může z toho být logicky vyvozeno, že každé ze šesti stvořitelských období neboli dnů trvalo nejméně tisíce let.
To, že den může být delší než 24 hodin, je ukázáno v 1. Mojžíšově 2:4, kde se o všech stvořitelských obdobích mluví jako o jednom ‚dni‘. Svědčí o tom také to, co Petr pod inspirací zapsal, a sice že „jeden den je u Jehovy jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“. (2Pe 3:8) Připíše-li se každému stvořitelskému dni delší časové období, tisíce let, a ne jen 24 hodin, lépe to odpovídá důkazům, jež poskytuje samotná země.
Stvořené věci předcházely lidským vynálezům. Tisíce let před tím, než se na scéně objevilo mnoho lidských vynálezů, Jehova vytvořil ve svém stvoření svou vlastní verzi. Například tisíce let před vývojem letadel už létali ptáci. Hlavonožec loděnka a sépie používají plovací komory ke klesání a stoupání ve vodě podobně jako ponorka. Chobotnice a oliheň jsou vybaveny tryskovým pohonem. Netopýři a delfíni znalecky zacházejí se sonarem. Někteří plazi a mořští ptáci mají své vlastní zabudované „odsolovací zařízení“ a to jim umožňuje pít mořskou vodu.
Termiti tím, jak důmyslně staví svá termitiště, a tím, jak používají vodu, vytvářejí ve svých domovech klimatizaci. Mikroskopické rostliny, hmyz, ryby a stromy používají svůj vlastní typ „nemrznoucí směsi“. I nepatrné teplotní změny jsou vnímány zabudovaným teploměrem, který mají někteří hadi, komáři a taboni. Sršně a vosy vyrábějí papír.
Thomasu Edisonovi je připisován vynález elektrické žárovky, ale jejím nedostatkem je to, že hodně energie uniká v podobě tepla. Jehovova stvoření — houby, baktérie, červi, hmyz a ryby — vyrábějí studené světlo, a to v mnoha barvách.
Mnoho tažných ptáků má nejen vnitřní kompas, ale také biologické hodiny. Některé mikroskopické baktérie mají rotační motor, díky němuž se mohou pohybovat dopředu, a mohou i couvat.
Ne bez důvodu Žalm 104:24 říká: „Jak mnohá jsou tvá díla, Jehovo! Všechna jsi je udělal v moudrosti. Země je plná tvých výtvorů.“
Někteří lidé se snaží biblickou zprávu o stvoření přičlenit k mytologickým pohanským zprávám, jako je například dobře známá babylónská báje o stvoření. Ve skutečnosti existovalo v Babylóně mnoho bájí o stvoření, ale známý je především mýtus o Mardukovi, babylónském národním bohu. Stručně řečeno, tento příběh mluví o existenci bohyně Tiamat a boha jménem Apsu, kteří se stali rodiči dalších božstev. Skutky těchto božstev způsobovaly bohu Apsu takový zármutek, že se rozhodl je zničit. Sám byl však zabit jedním z těch bohů, bohem Ea, a když Tiamat chtěla boha Apsu pomstít, byla zabita také, a to synem boha Ea, Mardukem. Ten pak roztrhl její tělo, jehož jednu polovinu použil k vytvoření oblohy a druhou polovinu použil při založení země. Mardukova další činnost zahrnovala stvoření lidstva (s pomocí boha Ea), když použil krev jiného boha, Kingu, hlavního spojence bohyně Tiamat.
Převzala Bible něco z babylónských bájí o stvoření?
Pan P. J. Wiseman ve své knize poukazuje na to, že když byly nalezeny tabulky s babylónskou zprávou o stvoření, někteří znalci očekávali další odhalení a zkoumání, která by potvrdila soulad mezi jimi a zprávou o stvoření z 1. Mojžíšovy. Někteří z nich si mysleli, že bude zjevné, že zpráva 1. Mojžíšovy si něco vypůjčila ze zprávy babylónské. Nicméně další objevy a výzkum prokázaly pouze to, že mezi těmito dvěma zprávami je obrovská propast. Jedna druhé neodpovídá. Pan Wiseman cituje z díla The Babylonian Legends of the Creation and the Fight Between Bel and the Dragon, které vydala správa Britského muzea, jež uvádí, že „základní koncepce babylónské zprávy a zprávy hebrejské se podstatně liší“. On sám poznamenává: „Je více než politováníhodné, že mnoho teologů místo toho, aby drželi krok s moderním archeologickým výzkumem, stále opakuje dnes již vyvrácenou teorii o tom, že si Hebrejci ‚půjčovali‘ z babylónských pramenů.“ (Creation Revealed in Six Days, Londýn, 1949, s. 58)
Přestože někteří učenci poukazovali na to, v čem se jim babylónská báje a zpráva o stvoření v 1. Mojžíšově zdály podobné, je z předcházející úvahy o biblickém popisu stvoření a z dříve zmíněné zkrácené verze babylónského mýtu na první pohled zjevné, že tyto dvě zprávy podobné nejsou. Proto jejich podrobný rozbor není nutný. Nicméně s ohledem na zdánlivé podobnosti a rozdíly (jako je posloupnost událostí) v těchto zprávách profesor George A. Barton řekl: „Ještě významnější rozdíl je v náboženském pojetí obou zpráv. Babylónská báseň je mytologická a polyteistická. Její představa božstva není v žádném případě ušlechtilá. Její bohové milují a nenávidí, plánují úklady a připravují spiknutí, bojují a ničí. Marduk, bojovník, vítězí až po krutém boji, který ho stojí téměř všechny síly. V 1. Mojžíšově se naopak zrcadlí ten nejvznešenější monoteismus. Bůh je tak jednoznačným pánem všech prvků vesmíru, že poslouchají jeho nejnepatrnější pokyn. Vše ovládá bez námahy. Mluví — a je to vykonáno. Pokud připustíme — jak si to představuje většina učenců —, že mezi těmito dvěma příběhy je nějaká souvislost, pak tu není žádné lepší měřítko inspirovanosti biblické zprávy, než když se tato zpráva položí vedle zprávy babylónské. Jak čteme tuto kapitolu 1. Mojžíšovy dnes, stále nám odhaluje majestát a moc jediného Boha, a v moderním člověku stejně jako ve starověkém Hebrejci probouzí uctivý postoj ke Stvořiteli.“ (Archaeology and the Bible, 1949, s. 297, 298)
O tom, co se obecně týká starověkých mýtů o stvoření, bylo řečeno: „Doposud nebyl objeven mýtus, který by výslovně mluvil o stvoření vesmíru. Legendy, které se týkyjí organizace vesmíru a jeho kulturních procesů, stvoření člověka a založení civilizace, se vyznačují polyteismem a zápasy božstev o prvenství, čímž ostře kontrastují s hebr. monoteismem Gn 1–2.“ (Nový biblický slovník, J. Douglas, ed., 1996, s. 976)
„Nové stvoření.“ Po šestém stvořitelském období neboli „dni“ Jehova přestal s pozemskou stvořitelskou činností. (1Mo 2:2) Ale dosahoval velkých věcí v duchovním ohledu. Například apoštol Pavel napsal: „Jestliže je tedy někdo ve spojení s Kristem, je novým stvořením.“ (2Ko 5:17) Být „v“ Kristu neboli „ve spojení s“ Kristem zde znamená radovat se z jednoty s ním jako údy jeho těla, jako jeho nevěsta. (Jan 17:21; 1Ko 12:27) Aby takový vztah začal existovat, Jehova Bůh přitahuje toho člověka ke svému Synovi a takový jedinec je pak zplozen svatým duchem. Jako duchem zplozený Boží syn je „novým stvořením“ s vyhlídkou na podíl s Ježíšem Kristem v nebeském Království. (Jan 3:3–8; 6:44)
Znovustvoření. Ježíš se svými apoštoly mluvil také o „znovustvoření“ a spojil to s dobou, kdy „se Syn člověka posadí na svůj slavný trůn“. (Mt 19:28; Lk 22:28–30) Řecké slovo, které se překládá jako „znovustvoření“, je pa·lin·ge·ne·siʹa a skládá se z částí znamenajících „zase; znovu; ještě jednou“ a „narození; původ“. Filón tento výraz použil tehdy, když se odvolával na nové uspořádání světa po potopě. Josephus použil toto slovo v souvislosti s obnovením Izraele po návratu z vyhnanství. Dílo Theological Dictionary of the New Testament, jež vydal G. Kittel, říká, že způsob použití výrazu pa·lin·ge·ne·siʹa u Matouše 19:28 „je s tím [jak je použil] Filón a Josephus v plném souladu“. (Do angličtiny přeložil G. Bromiley, 1964, sv. I, s. 688.) Tato zmínka se tedy nevztahuje na nějaké nové stvoření, ale na znovuzrození neboli obnovení, jehož prostřednictvím je Jehovův záměr se zemí plně dovršen. (Viz heslo KMEN, „Soudit dvanáct izraelských kmenů“.)
Pod vládou Království je slíbeno velké požehnání pro poslušné lidstvo, pro „stvoření“, které bude „osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Ří 8:19–21; viz heslo BOŽÍ SYN, BOŽÍ SYNOVÉ, Slavná svoboda Božích dětí.) V systému věcí, který Bůh slíbil a který stvoří, „bude přebývat spravedlnost“. (2Pe 3:13) Jistota, že takový systém bude založen, je zdůrazněna Janovým apokalyptickým viděním a prohlášením: „Viděl jsem nové nebe a novou zemi.“ (Zj 21:1–5)