Svátky byly nedílnou součástí pravého uctívání Boha. Izraeli, svému vyvolenému národu, je předepsal Jehova prostřednictvím Mojžíše. Hebrejské slovo chagh, které je překládáno jako „svátek“, je možná odvozeno od slovesa, jehož význam je pohybovat se v kruhu nebo mít tvar kruhu a tančit dokola v kruzích, a proto může znamenat slavit pravidelně se opakující svátek. Jako „svátek“ je překládáno také slovo mó·ʽedhʹ, kterým je v zásadě označován ustanovený čas nebo ustanovené místo shromáždění. (1Sa 20:35; 2Sa 20:5)

Svátky a podobné zvláštní dny je možné schematicky uspořádat takto:

SVÁTKY V IZRAELI

PŘED EXILEM

KAŽDOROČNÍ SVÁTKY

1. Pasach 14. abibu (nisanu)

2. Svátek nekvašených chlebů 15.–21. abibu (nisanu)

3. Svátek týdnů neboli Letnice 6. sivanu

4. Svátek troubení na trubku 1. etanimu (tišri)

5. Den smíření 10. etanimu (tišri)

6. Svátek chýší 15.–21. etanimu (tišri), se slavnostním shromážděním 22. etanimu

SVÁTKY OPAKUJÍCÍ SE V URČITÝCH OBDOBÍCH

1. Týdenní Sabat

2. Novoluní

3. Sabatní rok (každý sedmý rok)

4. Jubilejní rok (každý padesátý rok)

PO EXILU

1. Svátek zasvěcení 25. kislevu

2. Svátek Purim 14. a 15. adaru

 Tři velké svátky. Tři hlavní „období svátků“ — někdy nazývaná poutní svátky, protože se k nim do Jeruzaléma shromažďovali všichni muži — připadala na určitou stanovenou dobu a byla označována hebrejským slovem mó·ʽedhʹ. (3Mo 23:2, 4) Ale slovem, které se často používá tehdy, když se mluví výlučně o třech velkých svátcích, je chagh; znamená nejen periodické opakování, ale také dobu velké radosti. Těmito třemi velkými svátky jsou:

(1) Svátek nekvašených chlebů (2Mo 23:15). Začínal den po Pasachu a probíhal od 15. do 21. abibu (nisanu). Pasach se slavil 14. nisanu a byl vlastně sám o sobě svátkem; protože však byl časově tak těsně spojen se Svátkem nekvašených chlebů, mluvilo se o obou společně jako o Pasachu. (Mt 26:17; Mr 14:12; Lk 22:7)

(2) Svátek týdnů neboli (jak byl označován později) Letnice. Slavil se 50. den po 16. nisanu, tedy 6. sivanu. (2Mo 23:16a; 34:22a)

(3) Svátek chýší (stánků) neboli Svátek sklizně. Tento svátek se slavil od 15. do 21. dne sedmého měsíce, etanimu (tišri), a 22. dne se konalo slavnostní shromáždění. (3Mo 23:34–36)

Dobu, místo a způsob slavení přesně stanovil Jehova. Jak vyplývá ze slovního spojení „Jehovova období svátků“, svátky souvisely s různými obdobími náboženského kalendářního roku — se začátkem jara, s koncem jara a s podzimem. Mělo to velký význam, protože se v těchto obdobích sklízelo první ovoce země a vinic, což bylo pro obyvatele Zaslíbené země důvodem k velké radosti, ke štěstí a k tomu, aby uznali, že Jehova je Ten, kdo štědře opatřuje všechny dobré věci.

Všeobecné předpisy týkající se těchto svátků. Podle smlouvy Zákona se každý rok museli všichni muži „objevit před Jehovou, svým Bohem, na místě, které vyvolí“, a to během všech tří velkých každoročních svátků. (5Mo 16:16) Místem, které bylo nakonec vybráno jako středisko svátků, byl Jeruzalém. Pro toho, kdo se svátků neúčastnil, nebyl určen žádný konkrétní trest; výjimkou byl Pasach — za neúčast na něm byl trest smrti. (4Mo 9:9–13) Nicméně nedodržování kteréhokoli Božího zákona, mimo jiné i zákonů týkajících se svátků a sabatů, mělo za následek odsouzení národa a jeho neštěstí. (5Mo 28:58–62) Pasach se musel slavit 14. nisanu, nebo, za určitých okolností, o měsíc později.

Ženy sice nebyly povinny podnikat každý rok cesty na svátky, jako to museli dělat muži, ale Bible uvádí příklady žen, které se svátků účastnily; je to například Hana, Samuelova matka (1Sa 1:7), a Marie, Ježíšova matka. (Lk 2:41) Izraelitky, které milovaly Jehovu, se těchto svátků účastnily, kdykoli to bylo možné. Svátků se pravidelně účastnili nejen Ježíšovi rodiče, ale společně s nimi chodili i jejich příbuzní a známí. (Lk 2:44)

Jehova dal ujištění: „Nikdo nezatouží po tvé zemi, zatímco třikrát v roce vyjdeš, abys viděl obličej Jehovy, svého Boha.“ (2Mo 34:24) Před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. se nikdy nestalo, že by během těchto svátků nějaký cizí národ přitáhl dobýt zemi Židů, přestože doma nezůstali žádní muži, kteří by města a venkov střežili. Ale v roce 66 n. l., tedy potom, co židovský národ zavrhl Krista, zabil během Svátku stánků Cestius Gallus 50 osob v Lyddě.

Žádný muž, který se účastnil svátku, nesměl přijít s prázdnýma rukama; měl přinést dar ‚úměrný požehnání Jehovy, jeho Boha, které mu dal‘. (5Mo 16:16, 17) V Jeruzalémě měli také jíst ‚druhý‘ desátý díl (na rozdíl od desátku dávaného na podporu Levitů [4Mo 18:26, 27]) z obilí, vína a oleje, jež byly v daném roce sklizeny, a také z prvorozeného, které se narodilo dobytku a bravu; měli se o to podělit s Levity. Ale v případě, že na místo, kde se svátek konal, to bylo příliš daleko, umožňoval zákon tyto věci zpeněžit; peníze pak mohl Izraelita použít k zakoupení jídla a pití, které by potřeboval v době, kdy bude ve svatyni. (5Mo 14:22–27) Svátky dávaly příležitost dokázat věrnost Jehovovi, a Izraelité se při nich měli radovat, a to společně s cizím usedlíkem, chlapcem bez otce a vdovou. (5Mo 16:11, 14) Předpokladem však bylo, že muži, kteří byli cizími usedlíky, byli obřezanými ctiteli Jehovy. (2Mo 12:48, 49) Kromě každodenních obětí byly vždy přinášeny ještě zvláštní oběti, a když byly předkládány zápalné oběti a oběti společenství, troubilo se na trubky. (4Mo 10:10)

Krátce před tím, než byl postaven chrám, zreorganizoval král David kněžstvo a zařídil, aby byla velká skupina stovek áronských kněží a levitských pomocníků rozdělena do 24 oddílů. (1Pa 24) Každý oddíl vyškolených pracovníků vykonával později svou službu v chrámu dvakrát za rok, vždy jeden týden; nezbytná opatření  činily hlavy otcovských domů. Ze 2. Paralipomenon 5:11 vyplývá, že všech 24 kněžských oddílů sloužilo společně při zasvěcení chrámu, které se konalo během Svátku chýší neboli stánků. (1Kr 8:2; 3Mo 23:34) Alfred Edersheim říká, že ve dnech svátků byl vítán každý kněz, který přišel, aby pomohl se službou v chrámu, ale během Svátku stánků (chýší) se vyžadovalo, aby bylo přítomno všech 24 oddílů. (The Temple, 1874, s. 66)

V průběhu těchto svátků museli kněží, Levité a Netinim, kteří s nimi sloužili, vykonávat obrovské množství práce. Jako příklad toho, co všechno dělali, nám slouží popis Svátku nekvašených chlebů, který uspořádal král Ezekjáš potom, co vyčistil chrám; při této příležitosti byl svátek prodloužen o dalších sedm dní. Biblická zpráva uvádí, že samotný Ezekjáš přispěl na oběť tisícem býků a sedmi tisíci ovcí a že kněží přispěli tisícem býků a deseti tisíci ovcí. (2Pa 30:21–24)

Určité dny těchto svátků byly sabatem a konala se během nich slavnostní shromáždění; podobně jako u týdenních Sabatů se i při těchto příležitostech nesměla vykonávat běžná činnost. Nesměla se dělat žádná světská práce. Výjimkou oproti běžnému sabatnímu uspořádání bylo to, že se v souvislosti s přípravou na oslavu svátků mohlo například připravovat jídlo, což bylo o týdenních Sabatech protizákonné. (2Mo 12:16) V tomto ohledu je tedy rozdíl mezi ‚svatým shromážděním‘ o svátcích a pravidelnými týdenními Sabaty (a Sabatem desátého dne sedmého měsíce, v Den smíření, což byl den půstu), kdy Izraelité nesměli vykonávat žádnou práci, dokonce si ani nesměli rozdělat oheň „v žádném ze svých bydlišť“. (Srovnej 3. Mojžíšovu 23:3, 26–32 s verši 7, 8, 21, 24, 25, 35, 36 a s 2. Mojžíšovou 35:2, 3.)

Význam svátků v životě Izraelitů. Svátky byly důležitou součástí života Izraelitů. Když byli ještě jako otroci v Egyptě, Mojžíš faraónovi vysvětlil, že důvodem, proč žádá, aby mohli Izraelité a jejich hospodářská zvířata odejít z Egypta, je to, že ‚mají svátek Jehovovi‘. (2Mo 10:9) Mnoho podrobných pokynů pro slavení svátků bylo zahrnuto do smlouvy Zákona. (2Mo 34:18–24; 3Mo 23:1–44; 5Mo 16:1–17) Tyto svátky, ve shodě s Božími přikázáními, všem jejich účastníkům pomáhaly, aby měli mysl stále zaměřenu na Boží slovo a také aby se do osobních záležitostí nezaplétali natolik, že by zapomněli na důležitější, duchovní stránky každodenního života. Svátky jim také připomínaly, že jsou lidem pro Jehovovo jméno. Je přirozené, že cestou na tato slavnostní shromáždění i cestou domů měli Izraelité mnoho příležitostí rozmlouvat o svém Bohu a o tom, jak jim každý den a v různých obdobích žehná. Během svátků měli čas a možnost rozjímat, pěstovat společenství a také rozmlouvat o Jehovově zákonu. Díky svátkům mohli Izraelité lépe poznávat zemi, kterou jim Bůh dal, mohli zvětšovat své porozumění a prohlubovat vzájemnou lásku a také podporovat jednotu a čisté uctívání. Každý svátek byl radostnou událostí. Mysl účastníků byla naplněna Božími myšlenkami a cestami, a pro všechny upřímné účastníky byly svátky zdrojem velkého duchovního požehnání. Uvažte například, jakého požehnání se dostalo tisícům těch, kdo se v roce 33 n. l. zúčastnili v Jeruzalémě svátku Letnic. (Sk 2:1–47)

Svátky byly pro Židy symbolem štěstí. Než byli odvedeni do vyhnanství v Babylóně — když národ jako celek ztratil ze zřetele pravý duchovní účel svátků —, proroci Ozeáš a Amos spojili přicházející předpověděné zpustošení Jeruzaléma s přerušením těchto radostných a šťastných svátků neboli s jejich přeměnou na období truchlení. (Oz 2:11; Am 8:10) Po pádu Jeruzaléma Jeremjáš naříkal nad tím, že „sionské cesty truchlí, protože nikdo nepřichází k svátku“. Svátek a Sabat byly nyní ‚zapomenuty‘. (Ná 1:4; 2:6) Izajáš předem popsal, jak šťastní budou ti, kdo se v roce 537 př. n. l. vrátí z vyhnanství v Babylóně. Uvedl: „Nakonec budete mít píseň jako za noci, kdy se člověk posvěcuje k svátku.“ (Iz 30:29) Nicméně nedlouho potom, co se vrátili do země, kterou jim Bůh dal, Izraelité znovu zkazili Jehovovy svátky, takže Bůh prostřednictvím proroka Malachiáše kněží varoval, že jim po obličejích rozmetá hnůj jejich svátků. (Mal 2:1–3)

O svátcích se několikrát zmiňují pisatelé Křesťanských řeckých písem a někdy je v radostném, symbolickém a prorockém duchu uplatňují na křesťany. Doslovné dodržování těchto svátků však nebylo pro křesťany závazné. (Kol 2:16, 17; viz jednotlivé svátky uvedené pod jejich příslušnými názvy.)