Bůh přikázal Izraelitům, aby při každém novoluní, kterým začínaly lunární měsíce židovského kalendáře, troubili na trubku nad svými zápalnými oběťmi a nad oběťmi společenství. (4Mo 10:10) Kromě stálé každodenní oběti měly být v těchto dnech přinášeny i zvláštní oběti. Obětní dar novoluní se měl skládat ze zápalné oběti tvořené dvěma  býky, jedním beranem a sedmi ročními beránky a odpovídající obilnou a vinnou obětí, a také z jednoho kůzlete, které bylo obětí za hřích. (4Mo 28:11–15)

To je všechno, co o oslavě tohoto svátku bylo v Pentateuchu přikázáno; nicméně zachovávání novoluní nabývalo na významu a za čas se z něj stal důležitý celonárodní svátek. V Izajášovi 1:13, 14 je zmíněn společně se Sabaty a svátečními obdobími. Přinejmenším v době pozdějších proroků se v den novoluní lid nezabýval žádnými obchodními činnostmi, jak to vyplývá z Amose 8:5. To bylo víc, než Písmo pro den novoluní přikazovalo. Jak ale vyplývá z posledních dvou uvedených biblických textů, zachovávání novoluní bylo v té době pro Židy už jen formalitou, něčím, co Jehova nenáviděl.

Den novoluní byl zvláštním dnem, kdy se lidé shromažďovali a hodovali. To je patrné z toho, jak Saul uvažoval, když se David v den novoluní neobjevil u jeho stolu. Saul si řekl: „Něco se stalo, takže není čistý, neboť nebyl očištěn.“ (1Sa 20:5, 18, 24, 26) Ten den se sice mohly vykonávat určité druhy práce, které se nesměly dělat o Sabatu, ale přesto se na den novoluní pohlíželo jako na den, kdy člověk měl uvažovat o duchovních věcech. Lidé se obvykle scházeli ke shromáždění (Iz 1:13; 66:23; Ža 81:3; Ez 46:3) nebo navštěvovali proroky či Boží muže. (2Kr 4:23)

Zachovávání dne novoluní nemělo nic společného s uctíváním měsíce, uctíváním, kterému se věnovaly některé pohanské národy, a nemělo ani žádnou souvislost s astrologií. (Sd 8:21; 2Kr 23:5; Job 31:26–28)

Izajáš psal o budoucím čase, kdy se všechno tělo shromáždí, aby se o novoluních sklánělo před Jehovou. (Iz 66:23) V prorockém vidění chrámu, které měl Ezekiel v době vyhnanství v Babylóně, Jehova Ezekielovi řekl: „Pokud jde o bránu vnitřního nádvoří, která je obrácena k východu, měla by zůstávat zavřená po šest pracovních dnů a v sabatní den by se měla otevřít a v den novoluní by se měla otevřít. A lid země se bude u vchodu do té brány o sabatech a o novoluních klanět před Jehovou.“ (Ez 46:1, 3)

Židé dnes slaví novoluní s mnoha obřady a přikládají mu velký význam. Křesťanům však Písmo ukazuje, že nemají povinnost dodržovat novoluní nebo sabat, které tvoří pouze součást stínu budoucích věcí, přičemž skutečnost je založena na Ježíši Kristu. Svátky přirozeného Izraele mají symbolický význam a poukazují na množství požehnání, které přijde prostřednictvím Božího Syna. (Kol 2:16, 17)