Svátek zasvěcení (heb. chanuk·kahʹ) připomíná Židům znovunabytí jejich nezávislosti na syrsko-řecké nadvládě a opětné zasvěcení jeruzalémského chrámu  Jehovovi. Chrám znesvětil Antiochos IV. Epifanés, který se označil za The·osʹ E·pi·fa·nesʹ („bůh zjevný“). Na velkém oltáři, na němž se původně přinášely každý den zápalné oběti, postavil oltář. (1. Makabejská 1:54–59, ČEP) Na něm 25. kislevu roku 168 př. n. l. obětoval vepře, a vývarem, který udělal z části jeho masa, postříkal celý chrám — to všechno proto, aby ukázal, jak nenávidí Jehovu, Boha Židů, a jak jím pohrdá, a aby co možná nejvíce znesvětil jeho chrám. Spálil také chrámové brány, zboural místnosti kněží a odnesl zlatý oltář a také stůl na chléb vystavení a zlatý svícen. Později byl Zerubbabelův chrám zasvěcen pohanskému bohu Diovi z Olympu.

Za dva roky město a chrám znovu dobyl Juda Makabejský. Svatyně byla ve zuboženém stavu; na nádvořích chrámu rostl plevel. Juda zbořil starý znesvěcený oltář a postavil nový oltář z neopracovaného kamene. Nechal udělat nové nádoby do chrámu a přinesl tam oltář pro kadidlo, stůl na chléb vystavení a svícen. Když byl znesvěcený chrám očištěn, konalo se jeho opětné zasvěcení, a to 25. kislevu roku 165 př. n. l., na den přesně tři roky potom, co Antiochos obětoval na oltáři oběť pohanskému bohu. Byly obnoveny každodenní čili stálé zápalné oběti. (1. Makabejská 4:36–54; 2. Makabejská 10:1–9, ČEP)

Zvyky při svátku. Díky svému charakteru byl svátek obdobím velikého radování. Způsob jeho slavení připomínal Svátek chýší. Svátek začínal 25. kislevu a trval osm dní. (1. Makabejská 4:59) Nádvoří chrámu byla ozářena jasným světlem a všechny soukromé domy byly osvíceny ozdobnými lampami. V Talmudu je tento svátek označen jako „Svátek svícení“. Později se stalo zvykem, že někteří Židé vystavovali první den osm lamp a každou noc jejich počet o jednu snižovali; jiní zase začínali s jednou lampou a počet lamp zvyšovali, až dosáhli počtu osmi. Lampy se umísťovaly u dveří vedoucích do ulice, a to nejen proto, aby byl osvětlen vnitřek domu, ale také aby světlo viděli všichni, kdo byli venku. Svícení lamp bylo doprovázeno zpěvem písní, které velebily Boha, Osvoboditele Izraele. Josephus o začátku tohoto svátku napsal: „Obnovení zvyků a neočekávané získání práva na vlastní uctívání, které přišlo po tak dlouhé době, vyvolalo takovou radost, že vydali zákon, podle kterého měli jejich potomci osm dní slavit opětné zavedení chrámových služeb. A od té doby až dodnes slavíme tento svátek, který nazýváme Svátek světel; tento název dostal, myslím, podle toho, že právo na uctívání přišlo v době, kdy jsme se v to sotva odvážili doufat.“ (Židovské starožitnosti, XII, 324, 325 [vii, 7]) Vzhledem k tomu, že svátek nebyl považován za sabat, byla dovolena namáhavá práce.

Už dříve proběhla dvě zasvěcení chrámu — prvního chrámu, který postavil Šalomoun, a druhého, který postavil Zerubbabel; oba chrámy byly slavnostně zasvěceny po dokončení stavebních prací. Neexistoval však žádný výroční svátek na památku těchto zasvěcení, jako to bylo v případě opětného zasvěcení druhého chrámu Judou Makabejským. Na rozdíl od tří hlavních svátků, kterých se všichni muži museli účastnit v Jeruzalémě, Svátek zasvěcení mohli Židé slavit v různých městech stejně jako svátek Purim. (2Mo 23:14–17; Es 9:18–32) Po celé zemi se Židé shromažďovali ve svých synagógách, zpívali a radovali se a v rukou při tom drželi větve stromů; synagógy a soukromé domy byly osvětleny mnoha světly. Židé tento svátek slaví až dodnes.

Význam pro křesťany. V době Svátku zasvěcení během poslední zimy své služby, což bylo roku 32 n. l., navštívil Ježíš chrám. Zpráva říká: „Tehdy se konal v Jeruzalémě svátek zasvěcení. Byl zimní čas a Ježíš se procházel v chrámu v Šalomounově sloupořadí.“ (Jan 10:22, 23) Devátý měsíc kislev odpovídá listopadu/prosinci. Mezi Židy bylo samozřejmě všeobecně známo, že se Svátek zasvěcení koná v zimním období. Proto zmínka o zimním čase možná poukazuje spíše na to, jaké bylo počasí, než na to, jaké bylo roční období, a je uvedena jako důvod, proč si Ježíš pro své vyučování vybral chráněné místo v „Šalomounově sloupořadí“. Toto zastřešené sloupořadí bylo na vých. straně vnějšího Nádvoří pohanů, kde se obvykle shromažďovalo hodně lidí. (Sk 3:11; 5:12)

V inspirovaném Písmu není přímo řečeno, že by Jehova dal Judovi vítězství a že by ho vedl, aby opravil chrám, znovu ho zařídil, zhotovil náčiní a nakonec ho znovu zasvětil. Ale protože se měla splnit proroctví týkající se Ježíše a jeho služby a protože až do doby, kdy měla být přinesena velká oběť — Boží Syn —, měly být dále přinášeny levitské oběti, bylo nutné, aby v době,  kdy se měl objevit Mesiáš, chrám stál a chrámové služby byly vykonávány. (Jan 2:17; Da 9:27) K uskutečnění určitého záměru v souvislosti s uctíváním Jehova někdy používal muže z cizích národů, například Kýra. (Iz 45:1) Oč spíše tedy mohl použít muže z národa, který mu byl zasvěcen, ze Židů.

Ať už to bylo jakkoli, v době pozemské činnosti Ježíše Krista chrámová služba byla vykonávána. Zerubbabelův chrám nákladněji a pracněji přestavěl (nahradil chrámem novým) Herodes. Kvůli tomu a také kvůli svým antipatiím k Herodovi Židé obvykle mluví pouze o dvou chrámech, Šalomounově a Zerubbabelově. Ani v Ježíšových slovech, ani v žádných spisech Ježíšových učedníků není Svátek zasvěcení odsouzen. Křesťané pod novou smlouvou však nejsou povinni ho slavit. (Kol 2:16; Ga 4:10, 11; Heb 8:6)