Výraz, který je v Písmu použit několika způsoby. (1) Obecně se mohl vztahovat na izraelský tábor, na Jeruzalém a na jeho svatá místa; dále jím byl konkrétně označován (2) celý stan setkání a později chrám; (3) Nejsvětější, nejvnitřnější oddělení svatostánku a později chrámu a (4) první vnitřní místnost ve svatostánku, která však nebyla totožná s Nejsvětější. Co je výrazem „svaté místo“ při každém jednotlivém výskytu míněno, se dá poznat z kontextu.

1. Izraelský tábor (5Mo 23:14); později země Izrael a zejména město Jeruzalém. (Srovnej Mt 24:15 a Lk 21:20; povšimni si výrazu „svaté místo“ v Mt 27:53.) Tam byla umístěna Boží svatyně, Bůh tam vložil své jméno a Boží lid byl považován za svatý. (Ez 21:2) Celý tábor a později i celá země, kterou Bůh dal svému lidu, měly být zachovány svaté. Proto kdokoli předkládal oběti falešným bohům nebo prováděl jakékoli nečisté zvyky, poskvrňoval Boží svatyni, kterou Izraelité měli ve svém středu. (3Mo 20:3; srovnej 3Mo 18:21, 30; 19:30; 4Mo 5:2, 3; Jer 32:34; Ez 5:11; 23:38.)

2. Stan setkání a později chrám. Celý prostor svatostánku, k němuž patřilo nádvoří, i prostor chrámu s jeho nádvořími byly svatým místem. (2Mo 38:24; 2Pa 29:5; Sk 21:28) Nejdůležitějšími předměty na nádvoří byly obětní oltář a měděná nádrž. Tyto předměty byly svaté. Na nádvoří svatostánku mohly kdykoli vstoupit pouze obřadně čisté osoby; a podobně na chrámová nádvoří směl vejít pouze ten, kdo byl v té době čistý. Například žena, která byla nečistá, se nesměla dotknout žádné svaté věci ani nesměla vstoupit na svaté místo. (3Mo 12:2–4) Svatostánek byl považován za poskvrněný nepochybně i v případě, že Izraelité zůstávali v nečistotě. (3Mo 15:31) Ti, kdo předkládali oběti k očištění z malomocenství, přinášeli své oběti pouze k bráně nádvoří. (3Mo 14:11) Žádná nečistá osoba se nesměla podílet na oběti společenství, jinak by ji stihl trest smrti. (3Mo 7:20, 21)

3. Nejsvětější, nejvnitřnější oddělení. Ve 3. Mojžíšově 16:2 je toto oddělení nazváno ‚svaté místo [heb. haq·qoʹdeš, „svaté“] uvnitř za oponou‘. Na toto oddělení zjevně myslel Pavel, když mluvil o tom, že Ježíš vstoupil do nebe, a že nevstoupil „do svatého místa [řec. haʹgi·a, „svatá, mn. č.“] udělaného rukama“. (Heb 9:24) V Hebrejcům 10:19 se Pavel zmiňuje o ‚svatém místě‘ (NS); ‚svatých místech‘ (Pa) (doslova „svatá“ neboli „svatá místa“ — plurál vyjadřující vznešenost).

V Nejsvětější svatostánku byla pouze zlatá truhla smlouvy ozdobená dvěma cherubíny s roztaženými křídly. (2Mo 25:10–22; 26:33) V chrámu, který postavil Šalomoun, také stáli dva cherubíni vyřezaní ze dřeva olejného stromu a potažení zlatem. (1Kr 6:23–28) Po vyhnanství v Babylóně však posvátná Truhla už v Nejsvětější nebyla.

V Nejsvětější byl velekněz obklopen cherubíny vyšitými na vnitřních látkách svatostánku a na oponě. (2Mo 26:1, 31, 33) V Šalomounově chrámu byly stěny a strop zhotoveny z cedrového dřeva, které bylo potaženo zlatem; na stěnách byly řezby cherubínů, palem, květů a tykvovitých ozdob. (1Kr 6:16–18, 29; 2Pa 3:7, 8)

4. První, větší oddělení — které však nebylo totožné s nejvnitřnějším oddělením, s Nejsvětější — bylo také označováno jako Svaté místo neboli Svatá. (2Mo 26:33) Toto oddělení zaujímalo dvě třetiny celkové délky stavby. (1Kr 6:16, 17; 2Pa 3:3, 8) Na již. straně Svatého místa svatostánku, uvnitř místnosti, byl umístěn zlatý svícen (2Mo 25:31–40; 40:24, 25), na záp. konci před oponou, která oddělovala Svatou od Nejsvětější, stál zlatý oltář pro kadidlo (2Mo 30:1–6; 40:26, 27) a na sev. straně stůl pro chléb vystavení (2Mo 25:23–30; 40:22, 23; Heb  9:2, 3). K tomu patřilo zlaté náčiní, například misky, zhasínadla atd. V chrámové Svaté byl zlatý oltář, deset stolů pro chléb vystavení a deset svícnů. Po levé i po pravé straně místnosti bylo umístěno pět svícnů a pět stolů. (1Kr 7:48–50; 2Pa 4:7, 8, 19, 20)

V případě, že kněz byl uvnitř Svatého místa svatostánku, viděl mezi dílcovými rámy na stěnách a na stropě barevné cherubíny vyšité na vnitřních látkách svatostánku. (2Mo 26:1, 15) Na čtyřech zlatých sloupech byla zavěšena opona oddělující Svatou od Nejsvětější a na oponě byli také vyšiti cherubíni. (2Mo 26:31–33) I zástěna vchodu do svatostánku byla vyrobena z barevného materiálu. (2Mo 26:36) V chrámu byly na stěnách této místnosti řezby cherubínů, palem, tykvovitých ozdob a květinových věnců, a to všechno bylo potaženo zlatem. (1Kr 6:17, 18, 22, 29)

Symbolický význam. Opatření, které Bůh vytvořil proto, aby prostřednictvím oběti Ježíše Krista bylo pro lidi dosaženo smíření, je nazváno „větší a dokonalejší stan, ne udělaný rukama“. Kristus vstoupil „jednou provždy do svatého místa“ tohoto velkého duchovního chrámu „a obdržel pro nás věčné osvobození,“ napsal apoštol Pavel. (Heb 9:11, 12) Když Kristus přišel do nebe a objevil se před Jehovou, vstoupil do místa, které bylo znázorněno nejvnitřnějším oddělením svatostánku, totiž Nejsvětější. (Heb 9:24, 25) Svatostánek a služba v něm tedy sloužily jako ‚předobrazné znázornění a stín nebeských věcí‘. (Heb 8:5)

Křesťanští nižší kněží. Vzhledem k tomu, že místo, kde přebývá Bůh, je svatyně, svaté místo, je tedy i křesťanský sbor přirovnáván ke svatému místu, k Božímu chrámu. (1Ko 3:17; Ef 2:21, 22) V době, kdy jsou pomazaní následovníci Ježíše Krista ještě na zemi, je o nich řečeno, že jsou „budováni v duchovní dům pro účel svatého kněžstva“ a že tvoří „královské kněžstvo“. (1Pe 2:5, 9) Nižší kněží sloužili na nádvoří a také na Svatém místě, a stejně tak i tito křesťanští kněží slouží Bohu před jeho symbolickým oltářem a také na symbolickém Svatém místě. Izraelští kněží museli být čistí, a proto když se připravovali na službu na Svatém místě, umývali se na nádvoří vodou z měděné nádrže. (2Mo 40:30–32) A tak je řečeno i o těchto křesťanech, kteří byli prohlášeni za spravedlivé, že jsou „čistě umyti“. (1Ko 6:11) Izraelští kněží byli obklopeni postavami cherubínů na oponách svatostánku, když ve svatostánku vykonávali své povinnosti. To připomínají slova apoštola Pavla, jež pronesl k jistým lidem, kteří byli prohlášeni za spravedlivé, když byli ještě na zemi: „[Bůh] společně nás posadil v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ef 2:4–6) Když tito křesťané, kteří patří ke ‚královskému kněžstvu‘, vykonávají svou službu, předkládají Bohu oběti chvály (Heb 13:15) a modlitby (podobné kadidlu; Zj 8:4), jedí duchovní pokrm, který jim dává Bůh (stejně jako kněžím dával chléb vystavení; Mr 2:26), a radují se ze světla Božího slova pravdy (jako ze svícnu; Ža 119:105). Apoštol Pavel poukazuje na to, že prostřednictvím oběti Ježíše Krista tito křesťané mají naději, že vstoupí do skutečné „Nejsvětější“, do samotného nebe. (Heb 6:19, 20; 9:24; 1Pe 1:3, 4; viz hesla NEJSVĚTĚJŠÍ; SVATÝ PŘÍSPĚVEK.)