Jehova Bůh je Všemohoucí; je Svrchovaným Panovníkem vesmíru a Stvořitelem všech věcí, a proto absolutní, neomezenou svobodu má pouze on sám. (1Mo 17:1; Jer 10:7, 10; Da 4:34, 35; Zj 4:11) Všichni ostatní se musí pohybovat a jednat v mezích schopností, které jim byly dány, a musí se podřizovat Božím  univerzálním zákonům. (Iz 45:9; Ří 9:20, 21) Je nutné například počítat s gravitací, se zákony, podle nichž probíhají chemické reakce, s působením slunce a s růstem; je nutné brát v úvahu mravní zákony a také práva a jednání druhých osob, čímž je svoboda jednotlivce ovlivňována. Svoboda všech Božích tvorů je tedy svoboda relativní.

Omezená svoboda neznamená područí. Svoboda v rámci omezení daných Bohem přináší štěstí; být v područí tvorů, nedokonalosti, slabosti nebo nepravdivých ideologií s sebou nese útlak a nespokojenost. Svobodu je také třeba odlišit od nezávislého rozhodování, což je přehlížení Božích zákonů a vlastní rozhodování o tom, co je správné, a co je nesprávné. Takové rozhodování vede k zasahování do práv druhých jedinců a k těžkostem; svědčí o tom účinky nezávislého, svévolného ducha, kterého v Edenu Adamovi a Evě ukázal Had. (1Mo 3:4, 6, 11–19) Pravá svoboda je ohraničena zákonem, Božím zákonem, který umožňuje, aby se každý jedinec mohl plně projevit správným, povzbuzujícím a prospěšným způsobem. Tento zákon také uznává práva druhých, což přispívá ke štěstí všech. (Ža 144:15; Lk 11:28; Jk 1:25)

Bůh svobody. Jehova je Bůh svobody. Vysvobodil izraelský národ z otroctví v Egyptě. Řekl Izraelitům, že pokud budou poslouchat jeho přikázání, budou osvobozeni od jakéhokoli nedostatku. (5Mo 15:4, 5) David mluvil o ‚bezstarostnosti‘ uvnitř jeruzalémských obytných věží. (Ža 122:6, 7) Pokud však někdo zchudl, Zákon tomuto člověku umožňoval, aby sám sebe prodal do otroctví a mohl tak opatřit nezbytné věci pro sebe a pro svou rodinu. V sedmém roce jeho otrocké služby však byla takovému Hebrejci podle Zákona poskytnuta svoboda. (2Mo 21:2) Při Jubileu (každý padesátý rok) byla v zemi vyhlášena svoboda pro všechny obyvatele. Všichni hebrejští otroci byli propuštěni a každý člověk byl poslán zpět ke svému územnímu dědictví. (3Mo 25:10–19)

Svoboda přicházející skrze Krista. Apoštol Pavel mluvil o tom, že lidstvo potřebuje být osvobozeno ze „zotročení porušeností“. (Ří 8:21) Židům, kteří v něj uvěřili, Ježíš Kristus řekl: „Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Těm, kdo si mysleli, že jsou svobodní jen proto, že jsou tělesnými potomky Abrahama, Ježíš ukázal, že jsou otroky hříchu, a řekl jim: „Jestliže vás tedy Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“(Jan 8:31–36; srovnej Ří 6:18, 22.)

Křesťanská řecká písma mluví o Kristových následovnících jako o svobodných lidech. Pavel ukázal, že nejsou „dětmi služky, ale svobodné“ (Ga 4:31), o které říká, že to je „Jeruzalém nahoře“. (Ga 4:26) Potom vybízí: „Pro takovou svobodu [nebo „její svobodou“, Rbi8, ppč] nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ (Ga 5:1) V té době se ke galatským sborům připojili jistí muži, kteří lživě prohlašovali, že jsou křesťané. Pokoušeli se přimět galatské křesťany, aby se vzdali své svobody v Kristu tím, že by se snažili dosáhnout spravedlnosti na základě skutků Zákona, a ne na základě víry v Krista. Pavel galatské křesťany varoval, že by tím odpadli od Kristovy nezasloužené laskavosti. (Ga 5:2–6; 6:12, 13)

První křesťané byli vysvobozeni z otroctví hříchu a smrti a byli oproštěni od strachu („Vždyť Bůh nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha síly a lásky a zdravé mysli“); bylo to jasně patrné z toho, s jakou otevřeností a volností řeči apoštolové hlásali dobrou zprávu. (2Ti 1:7; Sk 4:13; Fil 1:18–20) Uvědomovali si, že tato volnost řeči o Kristu je cenným majetkem, a kdo chtěl získat Boží schválení, musel ji rozvíjet, střežit a uchovávat. Bylo také vhodné, aby se o ni modlili. (1Ti 3:13; Heb 3:6; Ef 6:18–20)

Správné používání křesťanské svobody. Inspirovaní křesťanští pisatelé chápali, jaký záměr Bůh sleduje tím, že skrze Krista poskytuje nezaslouženou laskavost („Byli jste ovšem povoláni ke svobodě, bratři“), a proto opakovaně radili křesťanům, aby svou svobodu střežili a aby nejednali svévolně, aby této svobody nezneužívali a nepovažovali ji za příležitost ke skutkům těla (Ga 5:13) nebo za zástěrku pro špatnost. (1Pe 2:16) Jakub mluvil o tom, že je možné ‚zahledět se do dokonalého zákona, který patří ke svobodě‘, a poukázal na to, že ten, kdo není zapomnětlivým posluchačem, ale zůstává činitelem skutků, bude šťastný. (Jk 1:25)

Apoštol Pavel se těšil ze svobody, kterou získal skrze Krista, ale dával pozor, aby této svobody nevyužíval pro své potěšení nebo aby ji neuplatňoval tak, že by tím škodil druhým. Ve svém dopise sboru v Korintu ukázal, že by nezranil něčí svědomí tím, že by dělal to, co mu sice Písmo dovoluje, ale co by mohlo být  sporným bodem pro člověka, který má menší poznání a pro jehož svědomí by Pavlovo jednání mohlo být pohoršující. Jako příklad uvádí jedení masa, které před tím, než bylo prodáno na trhu, bylo obětováno modlám. Kdyby Pavel takové maso jedl, mohl by člověk se slabým svědomím Pavlovu oprávněnou svobodu jednání kritizovat, a tak se stát jeho soudcem, což by bylo nesprávné. Pavel proto řekl: „Proč by měla být má svoboda souzena svědomím někoho jiného? Jestliže se účastním s díky, proč se má o mně mluvit utrhačně kvůli tomu, za co vzdávám díky?“ Přesto byl apoštol rozhodnut uplatňovat svou svobodu způsobem povzbuzujícím, a ne škodlivým. (1Ko 10:23–33)

Křesťanův boj a naděje lidstva. Pavel ukazuje, že křesťanova svoboda je ohrožena, protože sice „zákon toho ducha, který dává život ve spojení s Kristem Ježíšem, tě . . . osvobodil od zákona hříchu a smrti“ (Ří 8:1, 2), ale zákon hříchu a smrti, který působí v křesťanově těle, bojuje, aby člověka znovu uvedl do svého područí. Má-li tedy křesťan zvítězit, musí zaměřovat svou mysl na věci ducha. (Ří 7:21–25; 8:5–8)

Pavel ukázal, v čem tkví křesťanský boj, a potom mluví o tom, že spoludědicové s Kristem jsou ‚Božími syny‘. Dále se zmiňuje o ostatním lidstvu jako o ‚tvorstvu‘ a poukazuje na Boží nádherný záměr, „že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Ří 8:12–21)

Obrazné použití. Když Job toužil po tom, aby byl smrtí vysvobozen ze svého utrpení, vyjádřil myšlenku, že pro ty, kdo trpí, je smrt něčím jako svoboda. Má zřejmě na mysli těžký život otroků, když říká: „Otrok je [při smrti] propuštěn od svého pána.“ (Job 3:19; srovnej verše 21 a 22.)