Nejvyšší vláda či moc; nadvláda či vláda pána, krále, císaře nebo jiného panovníka; moc, která v podstatě rozhoduje o tom, jak bude spravován stát.

V Hebrejských písmech se často vyskytuje slovo ʼAdho·naiʹ, a výraz ʼAdho·naiʹ Jehwihʹ je zde uveden 285krát. ʼAdho·naiʹ je tvar množného čísla slova ʼa·dhónʹ, které znamená „pán; panovník“. Množné číslo ʼadho·nimʹ může znamenat „pánové“, „panovníci“, a označuje tedy prostě větší počet těchto osob. Výraz ʼAdho·naiʹ bez jakékoli další přípony se však v Písmu používá vždy ve spojitosti s Bohem, přičemž zde použité množné číslo vyjadřuje vznešenost nebo majestát. Převážnou většinou se překládá slovem „Pán“. Pokud je použito s Božím jménem (ʼAdho·naiʹ Jehwihʹ), jako je to v Žalmu 73:28, překládá se toto spojení například výrazy ‚Pán Bůh‘ (ČB, ČB-Al [72:28]), ‚Panovník Hospodin‘ (KB, EP), ‚Hospodin, Bůh‘ (ČB-Hč [72:28]), ‚Jahve, Adónaj‘ (Šr) nebo ‚Svrchovaný Pán Jehova‘ (NS). Moffat používá v Žalmech 47:9; 138:5 a 150:2 výraz „svrchovaný“, ale slovo ʼAdho·naiʹ nepřekládá.

Řecké slovo de·spoʹtes označuje někoho, kdo má svrchovanou autoritu, absolutní vlastnictví či nekontrolovanou moc. (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 3, s. 18, 46) Překládá se výrazy „pán“, „majitel“, a u Lukáše 2:29, ve Skutcích 4:24 a ve Zjevení 6:10, kde je použito v přímém oslovení Boha, se překládá slovem ‚Pán‘ (KB, EP a další), ‚Neomezený Vládce‘ (Pa, ppč) a ‚Svrchovaný Pán‘ (NS).

Hebrejské a řecké texty tedy sice neobsahují samostatné slovo s významem „svrchovaný“, ale pokud jsou v Písmu výrazy ʼAdho·naiʹ a de·spoʹtes použity na Jehovu Boha, je v nich tento smysl obsažen a tyto výrazy označují znamenitost jeho panství.

Jehovova svrchovanost. Jehova Bůh je Svrchovaný Panovník vesmíru („svrchovaný panovník světa“, Ža 47:9, Mo) proto, že je Stvořitel, Bůh, a také proto, že jako Všemohoucí je všemu nadřazen. (1Mo 17:1; 2Mo 6:3; Zj 16:14) Je Majitelem všeho, je Zdrojem veškeré autority a moci, Nejvyšším vládnoucím Panovníkem. (Ža 24:1; Iz 40:21–23; Zj 4:11; 11:15) Žalmista o něm zpíval: „Sám Jehova pevně založil svůj trůn až v nebesích; a nade vším si udrželo nadvládu jeho vlastní kralování.“ (Ža 103:19; 145:13) Když se Ježíšovi učedníci modlili, oslovili Boha takto: „Svrchovaný Pane, ty jsi Ten, kdo učinil nebe a zemi.“ (Sk 4:24, NS; „Vládce“, ŠK) Pro izraelský národ byl Bůh představitelem všech tří odvětví státní moci, totiž moci soudní, zákonodárné a výkonné. Prorok Izajáš řekl: „Jehova je náš Soudce, Jehova je Ten, kdo nám dává ustanovení, Jehova je náš Král; on nás zachrání.“ (Iz 33:22) Vynikající popis Boha jakožto Svrchovaného Panovníka nám poskytuje Mojžíš v 5. Mojžíšově 10:17.

Ve svém svrchovaném postavení má Jehova právo a autoritu pověřovat jiné osoby různými vládními úkoly. David byl ustanoven izraelským králem a Písmo mluví o ‚Davidovu království‘, jako by to bylo jeho království. David však jako Svrchovaného Vládce uznával Jehovu; řekl: „Tvá, Jehovo, je velikost a moc a krása a znamenitost a důstojnost; všechno v nebesích a na zemi je totiž tvoje. Tvé je království, Jehovo, Ty, který se také pozvedáš jako hlava nade vším.“ (1Pa 29:11)

Pozemští panovníci. Na zemi mají vládci národů omezenou vládní pravomoc, protože to Svrchovaný Pán Jehova toleruje neboli připouští. Skutečnost, že politické vlády nedostávají svou autoritu od Boha, a že tedy nevládnou na základě zmocnění od něj, je ukázána ve Zjevení 13:1, 2, kde se o divokém zvířeti, které mělo sedm hlav a deset rohů, říká, že „svou moc a svůj trůn a velkou autoritu“ dostalo od draka, Satana Ďábla. (Zj 12:9; viz heslo ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)

Bůh tedy připouštěl, aby různá lidská panství přicházela a odcházela, ale jeden z jejich  mocných králů, v jehož osobním životě se prokázalo, že Svrchovaným Panovníkem je Jehova, prohlásil: „Jeho panství je panství na neurčitý čas a jeho království je po generaci za generací. A všichni obyvatelé země jsou považováni za pouhé nic, a on činí podle své vlastní vůle uprostřed nebeského vojska a obyvatel země. A neexistuje nikdo, kdo může zarazit jeho ruku nebo kdo mu může říci: ‚Co děláš?‘“ (Da 4:34, 35)

Připouští-li tedy Bůh, aby byly vlády vytvořené lidmi u moci, platí pro křesťany pokyn apoštola Pavla: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem.“ Potom apoštol ukazuje, že když takové vlády zasahují, aby potrestaly někoho, kdo jedná špatně, pak ‚nadřazená autorita‘ neboli panovník (i když není věrným ctitelem Boha) jedná v tomto určitém postavení nepřímo jako Boží služebník, když projevuje zlobu nad tím, kdo koná, co je špatné. (Ří 13:1–6)

Pokud jde o to, že tyto autority byly „umístěny do svých relativních postavení Bohem“, Písmo neukazuje, že by Bůh tyto vlády vytvořil nebo že by je podporoval. Spíše jimi manévruje tak, aby to sloužilo jeho dobrému záměru, aby to bylo v souladu s jeho vůlí, která se týká jeho služebníků na zemi. Mojžíš řekl: „Když Nejvyšší dával národům dědictví, když rozděloval Adamovy syny jednoho od druhého, přistoupil k tomu, aby upevnil hranici národů s ohledem na počet izraelských synů.“ (5Mo 32:8)

Boží Syn jako Král. Když byl svržen poslední král, který seděl na „Jehovově trůnu“ v Jeruzalémě (1Pa 29:23), dostal prorok Daniel vidění, které popisovalo, jak bude ustanoven Boží vlastní Syn, aby sloužil jako Král. Jasně zde vyniká Jehovovo postavení, když Jehova, Prastarý na dny, uděluje svému Synovi panství. Zpráva říká: „Díval jsem se dál v nočních viděních, a tu, pohleďme — někdo podobný synu člověka přicházel s nebeskými oblaky; a získal přístup k Prastarému na dny a přivedli ho blízko, až před Něho. A bylo mu dáno panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky. Jeho panství je panství trvající na neurčito, které nepomine, a jeho království je království, které nebude zničeno.“ (Da 7:13, 14) Srovnání tohoto textu se slovy u Matouše 26:63, 64 neklamně ukazuje, že ‚syn člověka‘ v Danielově vidění je Ježíš Kristus. Získává přístup do Jehovovy přítomnosti a je mu dáno panství. (Srovnej Ža 2:8, 9; Mt 28:18.)

Jehovova svrchovanost zpochybněna. Ničemnost existuje téměř tak dlouho, jak dlouho je podle biblické chronologie na zemi člověk. Všichni lidé umírají a hříchů a přestupků proti Bohu stále přibývá. (Ří 5:12, 15, 16) Bible ukazuje, že Bůh dal člověku dokonalý začátek, a proto vznikají otázky: Jak začal hřích, nedokonalost a ničemnost? A proč Všemohoucí Bůh dovolil, aby tato situace trvala celá staletí? Odpovědi na tyto otázky souvisejí s tím, že byla Boží svrchovanost zpochybněna a že tak vznikla mimořádně důležitá sporná otázka, která se týká lidstva.

Jaké služebníky chce Bůh mít. Svými slovy i skutky Jehova Bůh po celá staletí dokazuje, že je Bohem lásky a nezasloužené laskavosti, že uplatňuje dokonalý smysl pro právo a také soud a že těm, kdo se snaží mu sloužit, projevuje milosrdenství. (2Mo 34:6, 7; Ža 89:14; viz hesla MILOSRDENSTVÍ; PRÁVO, SPRAVEDLNOST.) Laskavost projevuje i nevděčným a ničemným. (Mt 5:45; Lk 6:35; Ří 5:8) Má potěšení v tom, že svou svrchovanost uplatňuje s láskou. (Jer 9:24)

Je tedy přirozené, že si ve svém vesmíru přeje mít takové osoby, které mu slouží z lásky — z lásky k němu a k jeho znamenitým vlastnostem. Tyto osoby musí milovat na prvním místě Boha, a na druhém místě své bližní. (Mt 22:37–39) Musí milovat Jehovovu svrchovanost, musí si ji přát a dávat jí přednost před čímkoli jiným. (Ža 84:10) Musí to být osoby, které vědí, že jeho panství je daleko moudřejší, spravedlivější a lepší než cokoli jiného, a které by se proto rozhodly pro jeho svrchovanost, i kdyby měly možnost získat nezávislost. (Iz 55:8–11; Jer 10:23; Ří 7:18) Takové osoby slouží Bohu ne z pouhého strachu z jeho všemohoucnosti ani ze sobeckých důvodů, ale z lásky k jeho spravedlnosti, smyslu pro právo a k jeho moudrosti; slouží mu také proto, že znají Jehovovu velikost a milující laskavost. (Ža 97:10; 119:104, 128, 163) Společně s apoštolem Pavlem volají: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání! Jak nevyzkoumatelné jsou jeho soudy a jak nevysledovatelné jsou jeho cesty! Vždyť ‚kdo poznal Jehovovu mysl nebo kdo se stal jeho rádcem‘? Nebo: ‚Kdo mu nejdříve dal, aby mu to muselo být oplaceno?‘ Protože od něho  a skrze něho a pro něho je všechno. Jemu buď sláva navždy. Amen.“ (Ří 11:33–36)

Takové osoby poznávají Boha — a skutečně Boha znát znamená milovat ho a věrně se zastávat jeho svrchovanosti. Apoštol Jan píše: „Žádný, kdo zůstává ve spojení s ním, nepáchá hřích; žádný, kdo páchá hřích, ho neviděl ani nepoznal.“ A „kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska“. (1Ja 3:6; 4:8) Ježíš znal svého Otce lépe než kdokoli jiný. Řekl: „Můj Otec mi vydal všechno a nikdo úplně nezná Syna, jen Otec, a nikdo také úplně nezná Otce, jen Syn a každý, komu ho Syn chce zjevit.“ (Mt 11:27)

Láska a ocenění přestaly být rozvíjeny. Jehovovu svrchovanost tedy zpochybnil někdo, kdo sice měl z Jehovovy svrchovanosti prospěch, ale poznání Boha si nevážil a nerozvíjel je, a tudíž svou lásku k němu neprohluboval. Byl to Boží duchovní tvor, anděl. Když se na zemi objevila první dvojice lidí, Adam a Eva, onen duchovní tvor viděl, že má příležitost napadnout Boží svrchovanost. Nejprve se pokusil (a to úspěšně) přimět Evu, a pak Adama, aby se Boží svrchovanosti přestali podřizovat. Doufal, že dosáhne svrchovanosti, která bude konkurovat svrchovanosti Boží.

Na Evu se tento duchovní tvor obrátil nejdříve; je zřejmé, že Eva si svého Stvořitele a Boha nevážila a že nevyužila svou příležitost poznat ho. Naslouchala hlasu někoho podřízeného, zdánlivě hlasu hada, ve skutečnosti však hlasu vzpurného anděla. Bible nenaznačuje, že by Eva byla nějak překvapena, když slyšela hada mluvit. Říká však, že had byl „nejobezřetnější ze všech divokých polních zvířat, která Jehova Bůh udělal“. (1Mo 3:1) O tom, zda jedl ze zakázaného ovoce ‚stromu poznání dobrého a špatného‘ a pak se zdánlivě stal moudrým a schopným s Evou mluvit, není uvedeno nic. Prostřednictvím hada s ní mluvil vzpurný anděl, a ten jí (jak se domnívala) nabídl příležitost stát se nezávislou, ‚být jako Bůh a znát dobré a špatné‘, a podařilo se mu přesvědčit ji, že nezemře. (1Mo 2:17; 3:4, 5; 2Ko 11:3)

Když v Adamově domácnosti došlo ke vzpouře, ani sám Adam neprojevil vděčnost a lásku svému Stvořiteli a Dárci; neprojevil věrnou oddanost tím, že by se ve zkoušce zastal svého Boha, ale naopak podlehl Evině přemlouvání. Je zřejmé, že ztratil víru v Boha a v to, že On je schopen opatřit svému věrně oddanému služebníkovi všechny dobré věci. (Srovnej s tím, co podle 2Sa 12:7–9 řekl Jehova Davidovi po tom, co se David dopustil hříchu s Bat-šebou.) Také se zdá, že se Adam proti Jehovovi ohrazoval, což ukazuje jeho odpověď, když mu byla položena otázka týkající se jeho nesprávného činu: „Žena, kterou tys mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.“ (1Mo 3:12) Na rozdíl od Evy sice Adam neuvěřil Satanově lži, že nikdy nezemře, ale jak Adam, tak i Eva se svévolně rozhodli jít cestou nezávislého rozhodování, cestou vzpoury proti Bohu. (1Ti 2:14)

Adam nemohl říci: „Jsem zkoušen Bohem.“ Uplatnila se naopak tato zásada: „Každý je však zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní touhou. Když se pak touha stane plodnou, porodí hřích; hřích zase, když je dovršen, zplodí smrt.“ (Jk 1:13–15) A tak ti tři vzbouřenci — anděl, Eva a Adam — použili Bohem danou svobodnou vůli tak, že zavrhli svůj bezhříšný stav a vydali se cestou svévolného hříchu. (Viz hesla DOKONALOST; HŘÍCH.)

Předmět sporu. Co tím bylo zpochybněno? Kdo byl potupen a pomluven tímto vyzývavým jednáním anděla, který byl později nazván Satan Ďábel, jednáním, které Adam svým vzpurným činem podpořil? Byla to snad ta skutečnost, že Jehova je nejvýše postavený, tedy samotná existence jeho svrchovanosti? Byla Boží svrchovanost ohrožena? Nebyla, neboť Jehova má svrchovanou autoritu a moc, a nikdo v nebi ani na zemi mu ji nemůže odejmout. (Ří 9:19) Zpochybněno tedy muselo být to, zda je Boží svrchovanost oprávněná, zasloužená a spravedlivá — zda Bůh uplatňuje svou svrchovanost oprávněně, spravedlivě a zda při tom sleduje nejlepší zájmy svých poddaných. Svědčí o tom způsob, jak byla oslovena Eva: „Skutečně Bůh řekl, že nesmíte jíst z každého stromu zahrady?“ Had tím naznačil, že něco takového je nemyslitelné — že je Bůh nepatřičně omezuje, že jim upírá něco, nač měla tato dvojice lidí plné právo. (1Mo 3:1)

Co byl „strom poznání dobrého a špatného“?

Adam a Eva si vzali z ovoce ‚stromu poznání dobrého a špatného‘ a tím dali najevo svou vzpouru. Stvořitel, Svrchovaný Panovník, jednal  plně podle svého práva, když vydal zákon týkající se tohoto stromu; Adam totiž neměl svrchované postavení, ale byl stvořeným člověkem, a proto měl určitá omezení a bylo potřeba, aby si této skutečnosti byl vědom. V zájmu všeobecného pokoje a souladu bylo nutné, aby všichni rozumem obdaření tvorové uznávali a podporovali svrchovanost Stvořitele. Uznání této skutečnosti měl dát Adam najevo tím, že nebude jíst ovoce z onoho stromu. Jako budoucí otec lidí, kteří měli naplnit zemi, měl dokázat, že i v té nejmenší věci je poslušný a věrně oddaný. Šlo o tuto zásadu: „Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Lk 16:10) Adam byl schopen dokázat takovou dokonalou poslušnost. Je zřejmé, že v samotném ovoci tohoto stromu nebylo nic špatného. (Zakázanou věcí nebyly pohlavní styky, protože Bůh této dvojici přikázal, aby ‚naplnila zemi‘. [1Mo 1:28] Bible říká, že to bylo ovoce skutečného stromu.) Co tento strom představoval, je výstižně vyjádřeno v Jeruzalémské bibli (1994) v poznámce pod čarou k 1. Mojžíšově 2:17:

„Toto poznání je výsada, kterou si vyhrazuje Bůh a které se člověk neoprávněně zmocní hříchem, 3 5, 22. Není to tedy vševědoucnost, tu padlý člověk nemá, ani mravní rozlišování, to měl už člověk nevinný a Bůh je svému rozumnému tvoru nemůže odpírat. Je to schopnost sám rozhodovat, co je dobré a co zlé, a jednat podle toho, znamená to, že se člověk domáhá mravní autonomie a tím popírá svůj stav tvora, Iz 5 20. Prvotní hřích byl útok na Boží svrchovanost, proviněním tu byla pýcha.“

Boží služebníci obviněni ze sobectví. Další stránka sporné otázky je patrná z toho, co Satan řekl Bohu o jeho věrném služebníku Jobovi. Satan řekl: „Bojí se Job Boha nadarmo? Nepostavil jsi sám plot okolo něho a okolo jeho domu a okolo všeho, co má všude kolem? Dílu jeho rukou jsi požehnal a jeho hospodářská zvířata se rozšířila po zemi. Ale napřáhni, prosím, pro změnu ruku a dotkni se všeho, co má, a viz, zdali tě neprokleje přímo do obličeje.“ A pronesl ještě další obvinění: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše.“ (Job 1:9–11; 2:4) Satan tedy Joba obvinil, že v srdci není v souladu s Bohem, že poslušně slouží Bohu pouze ze sobeckých, zištných důvodů. Satan tedy pomluvil Boží svrchovanost a pomluvil také ryzost Božích služebníků v jejich vztahu k Boží svrchovanosti. V podstatě řekl, že žádný člověk na zemi nezůstane ryzí vzhledem k Jehovově svrchovanosti, kdyby bylo Satanovi dovoleno, aby ho vyzkoušel.

Jehova připustil i tuto spornou otázku. Důvodem však nebylo to, že by si nebyl jist oprávněností své svrchovanosti. Nepotřeboval, aby se mu něco dokazovalo. Čas k tomu, aby tato věc mohla být důkladně objasněna, poskytl z lásky ke svým inteligentním tvorům. Dovolil, aby před celým vesmírem Satan lidi vyzkoušel. A dal svým tvorům výsadu dokázat, že Ďábel je lhář, a tím očistit od pomluvy nejen jméno Boží, ale i jejich vlastní. Satan byl ve své samolibosti ‚vydán neschválenému stavu mysli‘. Při svém jednání s Evou si zjevně sám odporoval. (Ří 1:28) Na jedné straně obviňoval Boha z toho, že svou svrchovanost uplatňuje nepoctivě a nespravedlivě, a na druhé straně je zřejmé, že počítal s tím, že Bůh bude jednat čestně — patrně se domníval, že pokud on sám prokáže, že Boží tvorové byli obviněni z nevěrnosti právem, Bůh bude považovat za svou povinnost nechat ho dále žít.

Je nezbytně nutné, aby sporná otázka byla vyřešena. Pro všechny, kdo žijí, bylo skutečně nezbytně nutné, aby sporná otázka týkající se jejich vztahu k Boží svrchovanosti byla vyřešena. Jakmile totiž bude tato otázka jednou vyřešena, již nikdy nebude muset být znovu zkoumána. Je zřejmé, že si Jehova přál, aby všechny otázky související s tímto sporem byly plně objasněny, aby byly všeobecně známé a aby jim všichni rozuměli. Kroky, které Jehova podnikl, vyvolávají důvěru, že je neměnný, posilují jeho svrchovanost a způsobují, že pro všechny, kdo se rozhodnou, že se jí podřídí, se jeho svrchovanost stává ještě přitažlivější a je pevně zakotvena v jejich mysli. (Srovnej Mal 3:6.)

Morální sporná otázka. Není to tedy otázka moci, hrubé síly; je to především sporná otázka morální. Bůh je však neviditelný a Satan se ze všech sil vynasnažil lidskou mysl zaslepit, a proto je někdy zpochybňována nejen Jehovova moc, ale dokonce i jeho existence. (1Ja 5:19; Zj 12:9) Důvod, proč je Bůh trpělivý a laskavý, si lidé vysvětlují nesprávně a jsou stále vzpurnější. (Ka 8:11; 2Pe 3:9) K tomu, aby někdo sloužil Bohu s ryzostí, je proto nutná víra, a také s tím bývá spojeno utrpení. (Heb 11:6, 35–38) Podle záměru Jehovy Boha však mají jeho  svrchovanost a jeho jméno poznat všichni. V Egyptě Jehova řekl faraónovi: „Zachoval jsem tě vskutku proto, abych ti ukázal svou moc a aby se mé jméno oznamovalo po celé zemi.“ (2Mo 9:16) Stejně Bůh také dovolil, aby po určitou dobu existoval tento svět a jeho bůh, Satan Ďábel, a aby dále pokračovala jejich ničemnost, a ustanovil dobu, kdy mají být zničeni. (2Ko 4:4; 2Pe 3:7) Žalmista se prorocky modlil, „aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí“. (Ža 83:18) Jehova sám přísahal: „Přede mnou bude klekat každé koleno, každý jazyk bude přísahat a říkat: ‚Jistěže v Jehovovi je plná spravedlnost a síla.‘“ (Iz 45:23, 24)

Jaký dosah má sporná otázka. Jaký má tato sporná otázka dosah? Člověk byl sveden k hříchu, a zhřešil také jeden anděl, takže tato otázka zapůsobila i na Boží nebeské tvory; vztahovala se na ně, a dokonce i na Božího jediného zplozeného Syna, který byl Jehovovi Bohu nejblíže. Tento Syn stále činil věci, které se jeho Otci líbily, a dalo se předpokládat, že bude velice dychtivě sloužit k ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti. (Jan 8:29; Heb 1:9) Bůh ho k tomuto úkolu vybral a poslal ho na zemi, kde se prostřednictvím panny Marie narodil jako dítě mužského rodu. (Lk 1:35) Byl dokonalý a tuto dokonalost a bezúhonnost si zachoval po celý svůj život, až do potupné smrti. (Heb 7:26) Před svou smrtí řekl: „Nyní je souzen tento svět; nyní bude panovník tohoto světa vyvržen.“ A také: „Přichází panovník světa. A nemá nade mnou moc.“ (Jan 12:31; 14:30) Satan neměl nad Kristem moc, aby zlomil jeho ryzost; byl odsouzen jako ten, kdo selhal, a čeká ho vyvržení. Ježíš ‚zvítězil nad světem‘. (Jan 16:33)

Ježíš Kristus ospravedlňuje Boha. Ježíš Kristus tedy naprosto dokonale dokázal, že Ďábel je lhář, a zcela zodpověděl otázku, zda vůbec nějaký člověk zůstane Bohu věrný v jakékoli zkoušce nebo v jakémkoli utrpení, jež ho mohou postihnout. Svrchovaný Bůh proto Ježíše ustanovil Vykonavatelem svých záměrů a právě Ježíš má být použit k tomu, aby z vesmíru vyhladil ničemnost a také Ďábla. A tuto autoritu uplatní a ‚každé koleno bude klekat a každý jazyk bude otevřeně uznávat, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce‘. (Fil 2:5–11; Heb 2:14; 1Ja 3:8)

Syn obdržel vládní postavení, panuje v něm ve jménu svého Otce a „přivede vniveč“ všechnu vládu a všechnu autoritu a moc, které odporují Jehovově svrchovanosti. Apoštol Pavel ukazuje, že Ježíš Kristus potom projeví nejvyšší úctu Jehovově svrchovanosti; až mu totiž „bude podřízeno všechno, potom se také sám Syn podřídí Tomu, kdo mu podřídil všechno, aby Bůh byl každému vším“. (1Ko 15:24–28)

Kniha Zjevení ukazuje, že až skončí Kristovo Tisícileté panování, v němž Kristus odstraní všechnu autoritu a moc, které by se pokoušely soupeřit s Jehovovou svrchovaností, bude Ďábel na krátký čas uvolněn. Pokusí se spornou otázku obnovit, ale na to, co již bylo vyřešeno, nebude vyhrazena žádná dlouhá doba. Satan a ti, kdo půjdou za ním, budou úplně zničeni. (Zj 20:7–10)

Na ospravedlnění se podílejí další osoby. Kristus svou věrností dokonale dokázal, že pravda je na Boží straně, ale na dokazování toho se smějí podílet i jiní. (Př 27:11) Na důsledky toho, že Kristus zachoval svou ryzost a zemřel obětní smrtí, poukazuje apoštol slovy: „Jeden skutek ospravedlnění má za následek, že lidé všeho druhu jsou prohlašováni za spravedlivé k životu.“ (Ří 5:18) Kristus byl ustanoven jako Hlava „těla“, totiž sboru (Kol 1:18), jehož členové zachovávají ryzost až do smrti, jako ji zachoval sám Kristus; těší ho, že se s ním mohou podílet na vládě jeho Království jako spoludědicové a spolukrálové. (Lk 22:28–30; Ří 6:3–5; 8:17; Zj 20:4, 6) Věrní muži starých dob se těšili na to, co Bůh zařídí, a zachovávali ryzost, ačkoli byli tělesně nedokonalí. (Heb 11:13–16) A nakonec s vděčností poklekne i mnoho jiných lidí, kteří z celého srdce uznají, že Boží svrchovanost je spravedlivá a oprávněná. Žalmista to vyjádřil v prorocké písni: „Všechno, co dýchá — ať chválí Jah. Chvalte Jah!“ (Ža 150:6)