Hebrejské slovo ben a řecké slovo hui·osʹ, která znamenají „syn“, jsou často použita v širším smyslu než pouze jako označení přímého potomka mužského rodu. „Syn“ může znamenat adoptovaný syn (2Mo 2:10; Jan 1:45), potomek, např. vnuk či pravnuk (2Mo 1:7; 2Pa 35:14; Jer 35:16; Mt 12:23), nebo zeť. (Srovnej 1Pa 3:17 a Lk 3:27. Šealtiel byl zjevně synem Jekonjáše a zetěm Neriho; Lk 3:23, ‚Josef, syn Heliho,‘ byl zjevně jeho zetěm — slovo hui·osʹ, „syn“, se na tomto místě řeckého textu sice nevyskytuje, vyplývá však z kontextu.)

K určení totožnosti mužů nebo k jejich rozlišení často sloužilo jméno jejich otce nebo jméno vzdálenějšího předka, např. „Jišaiův syn“ (David). (1Sa 22:7, 9) Jako příjmení ke jménu otce se často připojovalo hebrejské ben či aramejské bar, slova mající význam „syn“, např. Bar-Jezus (znamená „syn Jezuse“). (Sk 13:6) Některé překlady tuto předponu nepřekládají; jiné ji ve většině případů překládají; některé uvádějí překlad v okrajové poznámce. Ke jménu se tato předpona připojovala také kvůli okolnostem, které provázely narození dítěte: např. jméno Ben-ammi znamená „syn mého lidu [tedy „příbuzných“]“, nikoli syn cizinců; či jméno Ben-oni, jež znamená „syn mého truchlení“ — takto pojmenovala Benjamína jeho umírající matka Ráchel. (1Mo 19:38; 35:18)

Slovo „synové“ často slouží také popisnému účelu: Orientálci (doslova „synové Východu“ [1Kr 4:30; Job 1:3, Rbi8, ppč]); „pomazaní“ (doslova „synové oleje“ [Ze 4:14, Rbi8, ppč]); příslušníci  („synové“) různých povolání, např. „synové proroků“ (1Kr 20:35) nebo „příslušející k těm [„syn“ těch], kdo míchají masti“ (Ne 3:8); navrátilci z vyhnanství („synové vyhnanství“) (Ezr 10:7, 16, Rbi8, ppč); neužiteční muži, budižkničemové („synové Belijala“) (Sd 19:22, Rbi8, ppč). Lidé, kteří jednají určitým způsobem nebo projevují určité vlastnosti, jsou popisováni výrazy jako ‚synové Nejvyššího‘, „synové světla a synové dne“, „synové království“, „synové toho ničemného“, ‚Ďáblův syn‘, ‚synové neposlušnosti‘. (Lk 6:35; 1Te 5:5; Mt 13:38; Sk 13:10; Ef 2:2) Podobné je to i tehdy, když jde o rozsudek či důsledek způsobený nějakou charakteristickou vlastností: ‚poddaný gehenny‘ (doslova „syn gehenny“); ‚syn zničení‘. (Mt 23:15; Jan 17:12; 2Te 2:3) Když Izajáš prorokoval o tom, jak Bůh potrestá Izraelity, oslovil tento národ slovy „moji vymlácení a synu mého mlatu“. (Iz 21:10)

Andělé, které stvořil Bůh, jsou synové Boha. (Job 1:6; 38:7) Adam jako Boží stvoření byl syn Boží. (Lk 3:38) Soudci a vládci Izraele, proti nimž přišlo Boží slovo, byli nazváni „synové Nejvyššího“ bezpochyby proto, že v Izraeli zastávali úřad, který reprezentoval božskou vládu, třebaže hřešili. (Ža 82:6) Ti, koho Bůh vybírá, aby byli spoludědici s jeho Synem Ježíšem Kristem, jsou nazváni „Boží synové“. (Ří 8:14–17)

Přání mít mužského potomka. Ve starověku si manželské dvojice silně přály mít potomka mužského rodu. (1Mo 4:1, 25; 29:32–35) Žalmista to popsal slovy: „Synové jsou dědictví od Jehovy . . . Šťastný je zdatný muž, který jimi naplnil svůj toulec.“ (Ža 127:3–5) Synové zajišťovali trvání rodové linie, pro potomstvo uchovávali jméno předků a dědičně předávaná půda zůstávala v rodině. (4Mo 27:8) Izraelská žena toužila mít syny snad proto, že chovala naději, že jeden ze synů jejích synů se prokáže být „semenem“, skrze něž přijde lidstvu požehnání, jak to bylo slíbeno Abrahamovi. (1Mo 22:18; 1Sa 1:5–11) V patřičnou dobu anděl Gabriel oznámil Marii, panně z kmene Juda, že je „vysoce poctěná“, a připojil: „Počneš ve svém lůně a porodíš syna a máš mu dát jméno Ježíš. Ten bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího; a Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.“ (Lk 1:28, 31, 32)