Tento výraz je obvykle překladem hebrejského výrazu ben-ʼa·dhamʹ. Slovem ʼa·dhamʹ není v tomto případě míněn člověk Adam, ale obecně celé „lidstvo“, takže výraz ben-ʼa·dhamʹ v podstatě znamená „syn lidstva, lidský syn, člověk, pozemský syn“. (Ža 80:17; 146:3; Jer 49:18, 33) Tento slovní obrat bývá mnohdy použit souběžně s jinými hebrejskými výrazy, které se překládají jako „člověk“, totiž se slovem ʼiš, jež znamená „osoba mužského rodu“ (srovnej 4Mo 23:19; Joba 35:8; Jer 50:40), a se slovem ʼenóšʹ, „smrtelný člověk“. (Srovnej Ža 8:4; Iz 51:12; 56:2.) Výraz „syn smrtelného člověka“ v Žalmu 144:3 je překladem hebrejského slova ben-ʼenóšʹ, ale v Danielovi 7:13 se objevuje jeho aramejský ekvivalent (bar ʼenašʹ).

Ve druhé části řeckého slovního spojení hui·osʹ tou an·throʹpou je použito řecké slovo obecně používané ve významu „člověk“ (anʹthro·pos). (Mt 16:27)

V Hebrejských písmech se tento výraz nejčastěji vyskytuje v knize Ezekiel, kde Bůh více než 90krát prorokovi říká „synu člověka“. (Ez 2:1, 3, 6, 8) Takto použité označení mělo patrně zdůraznit, že prorok je prostě pozemský člověk, a mělo výrazně ukázat rozdíl mezi lidským mluvčím a Zdrojem jeho poselství, Nejvyšším Bohem. Stejným výrazem je v Danielovi 8:17 označen prorok Daniel.

Kristus Ježíš, „Syn člověka“. V evangeliích se tento výraz objevuje téměř 80krát a pokaždé se vztahuje na Ježíše Krista, který jím označuje sám sebe. (Mt 8:20; 9:6; 10:23) Kromě evangelií se vyskytuje ještě ve Skutcích 7:56; v Hebrejcům 2:6 a ve Zjevení 1:13; 14:14.

Ježíš tímto výrazem označil sám sebe, aby tak jasně ukázal, že Boží Syn v té době byl opravdu člověkem, že se ‚stal tělem‘ (Jan 1:14) a že se ‚narodil z ženy‘, protože ho počala a porodila židovská panna Marie. (Ga 4:4; Lk 1:34–36) Nezhmotnil se tedy jednoduše do lidského těla, jako to předtím dělali andělé, ani nebyl žádným vtělením, ale protože měl lidskou matku, byl Ježíš opravdu „lidský syn“. (Srovnej 1Ja 4:2, 3; 2Ja 7; viz heslo TĚLO.)

Z tohoto důvodu mohl apoštol Pavel použít 8. žalm jako proroctví o Ježíši Kristu. Ve svém dopise Hebrejcům (2:5–9) Pavel citoval tyto verše: „Co je smrtelný člověk [ʼenóšʹ], že ho chováš v mysli, a syn pozemského člověka [ben-ʼa·dhamʹ], že se o něho staráš? Také jsi přistoupil k tomu, abys ho udělal o něco menším, než jsou ti podobní Bohu [text v Hebrejcům 2:7 zní „o něco nižšího, než jsou andělé“], a potom jsi ho korunoval slávou a nádherou. Necháváš ho panovat nad díly svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy.“ (Ža 8:4–6; srovnej Ža 144:3.) Pavel ukázal, že Ježíš byl skutečně udělán ‚o něco nižší, než jsou andělé,‘ a že se vlastně stal smrtelným „synem pozemského člověka“ proto, aby se splnil tento prorocký žalm; tak bylo možné, aby zemřel a aby tak „okusil smrt za každého  člověka“, a jeho Otec, který ho vzkřísil, ho potom korunoval slávou a nádherou. (Heb 2:8, 9; srovnej Heb 2:14; Fil 2:5–9.)

Označení „Syn člověka“ slouží tedy také k tomu, aby bylo zřejmé, že Ježíš Kristus je velký Příbuzný lidstva, který má moc osvobodit lidi z otroctví hříchu a smrti, a že to je také velký Mstitel krve. (3Mo 25:48, 49; 4Mo 35:1–29; viz hesla MSTITEL KRVE; VYKOUPENÍ, VÝKUPCE; VÝKUPNÉ.)

Pojmenováním Ježíše slovy ‚syn Davidův‘ (Mt 1:1; 9:27) je zdůrazněno, že Ježíš je dědicem smlouvy o Království, která se měla splnit na někom z Davidovy rodové linie; tím, že je nazýván „Syn člověka“, je upozorňováno na to, že na základě svého narození v lidském těle patří k lidskému rodu; tím, že je nazýván „Boží Syn“, je zdůrazňován jeho božský původ a to, že není potomkem hříšného Adama, a že tedy od něho nezdědil nedokonalost, ale že má před Bohem naprosto spravedlivé postavení. (Mt 16:13–17)

Co je „znamení Syna člověka“?

Nepochybně je však ještě další důležitý důvod, proč výraz „Syn člověka“ Ježíš často vztahoval sám na sebe. Souviselo to se splňováním proroctví, které je zaznamenáno v Danielovi 7:13, 14. Ve vidění Daniel spatřil, že „někdo podobný synu člověka“ přicházel s nebeskými oblaky, získal přístup k „Prastarému na dny“ a bylo mu dáno „panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky“, a jeho Království mělo být trvalé.

Při výkladu tohoto vidění zaznamenaného v Danielovi 7:18, 22 a 27 anděl řekl, že toto Království vezmou do vlastnictví „svatí Nejvýše postaveného“, a proto se mnozí komentátoři pokoušeli vysvětlit, že výrazem ‚syn člověka‘ je v tomto případě míněna ‚kolektivní osobnost‘, tedy ‚Boží svatí z hlediska kolektivu, kteří jsou jako celek považováni za lid‘, ‚oslavený a dokonalý izraelský lid‘. Ve světle Křesťanských řeckých písem je však vidět, že tento výklad je povrchní. Komentátoři neberou v úvahu, že Kristus Ježíš, Boží pomazaný Král, uzavřel se svými následovníky ‚smlouvu o království‘, aby i oni mohli s ním mít podíl v jeho Království a aby panovali jako králové a kněží, avšak pod jeho vedením a s autoritou, kterou dostali od něho. (Lk 22:28–30; Zj 5:9, 10; 20:4–6) Autoritu panovat nad národy tedy dostali jen proto, že tuto autoritu dostal od Nejvyššího Boha nejprve Ježíš. (Zj 2:26, 27; 3:21)

Správné porozumění je ještě jasněji vyjádřeno v tom, co Ježíš odpověděl na otázku velekněze. Ježíš řekl: „Jsem [Kristus, Boží Syn]; a vy uvidíte Syna člověka, jak sedí na pravici moci a přichází s nebeskými oblaky.“ (Mr 14:61, 62; Mt 26:63, 64)

Proroctví o příchodu Syna člověka do blízkosti Prastarého na dny, Jehovy Boha, se tedy jasně vztahuje na jednotlivce, na Mesiáše, Ježíše Krista. Dokladem je skutečnost, že Židé to tak chápali. V rabínských spisech je toto proroctví uplatněno na Mesiáše. (Soncino Books of the Bible, A. Cohen, ed., 1951, komentář k Da 7:13) Farizeové a saduceové si nepochybně přáli, aby se toto proroctví splnilo doslovně, a proto Ježíše žádali, „aby jim předvedl znamení z nebe“. (Mt 16:1; Mr 8:11) Potom, když Ježíš zemřel jako člověk a byl vzkříšen k duchovnímu životu, měl Štěpán vidění, ve kterém spatřil „otevřená nebesa a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“. (Sk 7:56) Z toho je vidět, že Ježíš Kristus sice obětoval svůj lidský život jako výkupné za lidstvo, ale že mu mesiášské označení „Syn člověka“ přesto právem zůstává i v jeho nebeském postavení.

Když Ježíš mluvil o příchodu Syna člověka, tak v úvodu veleknězi řekl, že Syn člověka „sedí na pravici moci“. To je nepochybně narážka na prorocký 110. žalm, protože Ježíš Kristus již dříve řekl, že se tento žalm vztahuje na něj. (Mt 22:42–45) V tomto žalmu i v jeho uplatnění apoštolem Pavlem v Hebrejcům 10:12, 13 je odhaleno, že Ježíš Kristus měl ještě určitou dobu čekat, než ho jeho Otec vyšle se slovy: „Podmaňuj uprostřed svých nepřátel.“ Z tohoto důvodu se zdá, že ke splnění proroctví z Daniela 7:13, 14 došlo ne v době Ježíšova vzkříšení a jeho vystoupení do nebe, ale v době, kdy dostal od Boha oprávnění rázně vystoupit proti svým nepřátelům a tak výrazně projevit svou královskou autoritu. ‚Příchod Syna člověka k Prastarému na dny‘ tedy zjevně odpovídá situaci popsané ve Zjevení 12:5–10, kdy se narodilo symbolické dítě a bylo uchváceno k Božímu trůnu.

V Matoušovi 24:30 a Lukášovi 21:27 však Ježíš prorokoval o „znamení Syna člověka“ ihned potom, co se zmínil o nebeských jevech podobného  druhu, jako jsou jevy, které Bible spojuje s vykonáním Božího rozsudku nad ničemnými lidmi. (Srovnej Mt 24:29 a Lk 21:25, 26 s Iz 13:9, 10 a Joe 2:30, 31.) „Všechny kmeny země . . . uvidí Syna člověka, jak přichází na nebeských oblacích s mocí a velkou slávou“ a budou se „bít v nářku“, a proto se toto proroctví nepochybně vztahuje na dobu, kdy nadpřirozený projev Ježíšovy královské moci vyvolá strach v srdci lidí, kteří se nepřizpůsobili Boží vůli.

Další prorocká vidění zaznamenaná v knize Zjevení (17:12–14; 19:11–21) ukazují, jak mesiášský král plně projevuje svou královskou moc nad ‚národy, národnostními skupinami a jazyky‘ (Dan. 7:14); proto ten „někdo podobný synu člověka“ ze Zjevení 14:14 nepochybně také představuje Ježíše Krista stejně jako v případě toho, kdo je popsán ve Zjevení 1:13.

Vysvětlení toho, jak ‚Syn člověka přichází na oblacích‘ a že ho uvidí „každé oko“ (Mt 24:30; Zj 1:7), lze najít pod hesly OBLAK, Obrazné použití; OKO; PŘÍTOMNOST.)