Slovní spojení „systém věcí“ je v Křesťanských řeckých písmech použito k vyjádření významu řeckého slova ai·onʹ na více než 30 místech.

K významu slova ai·onʹ R. C. Trench uvádí: „Jako [koʹsmos, svět] také [ai·onʹ] má základní, doslovný význam, k němuž je navíc připojen druhotný, etický význam. V základním [významu] označuje čas, jak krátkého, tak dlouhého trvání; . . . ale v podstatě čas jako podmínku, za které existují všechny stvořené věci, a jako vymezení délky jejich existence . . . Jelikož tak označuje čas, označuje v důsledku všechno, co na světě existuje za podmínek v tom čase; . . . a dále, etičtěji vyjádřeno, průběh a postup světových událostí.“ Na podporu tohoto naposledy zmíněného významu R. C. Trench cituje německého badatele C. L. W. Grimma a uvádí tuto definici: „Souhrn toho, co se v průběhu času projevuje navenek.“ (Synonyms of the New Testament, Londýn, 1961, s. 202, 203)

Základní význam slova ai·onʹ je tedy „věk“ nebo „doba existence“ a tímto slovem je v Písmu často označeno dlouhé časové období (Sk 3:21; 15:18), což zahrnuje i nekonečné časové období, období trvající navěky neboli věčnost. (Mr 3:29; 11:14; Heb 13:8) Vysvětlení těchto významů lze najít pod heslem VĚK. Zde se však bude pojednávat o významu tohoto slova, který je uveden v poslední části definice citované v předchozím odstavci.

K tomu, abychom lépe porozuměli tomuto významu, si můžeme připomenout určité použití českých slov „věk“, „éra“ a „epocha“. Můžeme mluvit o věku, éře a epoše ve smyslu časového období v dějinách, které bylo příznačné zvláštním vývojem poměrů či řadou mimořádných  událostí nebo které se vyznačovalo nějakou významnou osobností či jedním nebo více charakteristickými rysy. Můžeme mluvit o „věku výzkumných cest“ — tímto výrazem je míněna doba, kdy Kolumbus, Magalhaẽs, Cook a další mořeplavci podnikali výzkumné výpravy — nebo o „období feudalismu“, o době „temného středověku“ o „viktoriánském období“ nebo v novější době o „kosmickém věku“. V každém z těchto případů ono určité časové období samo o sobě není natolik významné jako charakteristický rys nebo charakteristické rysy toho časového období. Tyto rysy jsou určujícími činiteli toho, kdy určité období začalo, jak dlouho trvalo a kdy skončilo. Bez těchto rysů by časové období nebylo žádnou zvláštní epochou, érou či žádným zvláštním věkem, ale byla by to prostě doba.

Jako jednu z definic slova ai·onʹ Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon uvádí: „Jasně určené a označené časové období, epocha, věk.“ (Revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 45.) A v díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1981, sv. 1, s. 41) je napsáno: „Věk, éra . . . označuje časové období neurčitého trvání nebo dobu, která je posuzována podle toho, co se během ní děje.“

Z toho důvodu v určitém textu, kde mají větší význam rysy jistého období než to období samo o sobě, může být vhodné překládat slovo ai·onʹ výrazy „systém věcí“ nebo „stav“. To, že tento způsob překladu je rozumný, je dobře vidět z Galaťanům 1:4, kde apoštol Pavel píše: „Dal sám sebe za naše hříchy, aby nás osvobodil z nynějšího ničemného systému věcí [tvar slova ai·onʹ] podle vůle našeho Boha a Otce.“ V mnoha překladech je slovo ai·onʹ na tomto místě přeloženo jako „věk“; je však zcela jasné, že Kristova výkupní oběť neosvobodila křesťany z určitého věku neboli časového období, ale že křesťané nadále žili v tomtéž věku jako zbytek lidstva. Byli však osvobozeni ze stavu neboli systému věcí, který existoval právě v tomto časovém období a kterým se toto období vyznačovalo. (Srovnej Tit 2:11–14.)

Apoštol Pavel napsal křesťanům v Římě: „Přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se předěláním své mysli.“ (Ří 12:2) To, co udávalo módu a vytvářelo životní vzor či model chování pro tehdejší lidi, nebylo časové období samo o sobě, ale byla to měřítka, zvyklosti, způsoby jednání, zvyky, názory a životní styl, jimiž se toto časové období vyznačovalo. V Efezanům 2:1, 2 apoštol mluví o těch, komu píše, že byli „mrtví ve svých přečinech a hříších, v nichž . . . kdysi chodili podle systému věcí [„podle obyčeje“, KB; „podle běhu“, EP, Pa] tohoto světa“. V komentáři k tomuto textu dílo The Expositor’s Greek Testament (sv. III, s. 283) uvádí, že slovem ai·onʹ není v tomto textu vyjádřen jedině nebo především časový faktor. Na podporu překládání slova ai·onʹ výrazem „běh“ je v tomto komentáři uvedeno: „Toto slovo obsahuje tři myšlenky — běh, rozvoj a omezené trvání. Tento běh světa, který je zlý, je rovněž zlý, a žít v souladu s ním znamená žít v přestupcích a hříších.“ (W. Nicoll, ed., 1967)

Věky, poměry, systémy věcí. Různé systémy věcí neboli různé poměry existovaly a budou existovat. Systémy věcí, které zavedl Bůh prostřednictvím svého Syna, jsou samozřejmě spravedlivé.

Například prostřednictvím smlouvy Zákona Bůh zahájil takzvanou izraelskou neboli židovskou epochu. Toto období dějin (z hlediska Božího vztahu k lidstvu) se však opět vyznačovalo určitými poměry a charakteristickými rysy, jež byly spojeny se smlouvou Zákona. K těmto rysům patřilo kněžstvo; systém obětí a stravovacích předpisů a také způsob uctívání ve svatostánku a v chrámu spojený se svátky a sabaty — to vše vytvářelo prorocké předobrazy; a také státní systém, do něhož byl nakonec zahrnut i lidský král. Když však Bůh předpověděl novou smlouvu (Jer 31:31–34), stará smlouva se v určitém smyslu stala zastaralou, i když Bůh dovolil, aby zůstala v platnosti ještě několik století. (Heb 8:13) V roce 33 n. l. pak Bůh ukončil platnost smlouvy Zákona tím, že tuto smlouvu přibil na mučednický kůl svého Syna. (Kol 2:13–17)

Nepochybně z toho důvodu je v Hebrejcům 9:26 o Kristu řečeno, že se „zjevil jednou provždy, při závěru systémů věcí, aby odstranil hřích tím, že obětoval sám sebe“. Charakteristické rysy té doby neboli toho věku se však úplně vytratily teprve v roce 70 n. l., kdy Jeruzalém a jeho chrám byly zničeny a židovský lid byl rozptýlen. Tato katastrofa natrvalo ukončila působení židovského kněžstva, předkládání obětí a uctívání v chrámu, jak to bylo předepsáno v Zákoně, i když poslední judskou pevnost (Masadu) Římané dobyli teprve o tři roky později, v roce 73 n. l.; tehdejší katastrofou také skončilo  to uspořádání židovského státu, jež vytvořil Bůh. Bezpochyby právě proto mohl apoštol Pavel mnoho let po Kristově smrti, ale před tím, než Římané zpustošili Jeruzalém, vyprávět určité události z dějin Izraelitů a pak říci: „To je postihovalo jako příklady a ty byly napsány pro výstrahu nám, na které přišly konce systémů věcí.“ (1Ko 10:11; srovnej Mt 24:3; 1Pe 4:7.)

Na základě Ježíšovy výkupní oběti a nové smlouvy, jež byla touto obětí uvedena v platnost, Bůh použil Ježíše Krista k tomu, aby zavedl jiný systém věcí, který se v první řadě vztahoval na sbor pomazaných křesťanů. (Heb 8:7–13) Tím byla zahájena nová epocha, jejíž charakteristické rysy byly předstíněny smlouvou Zákona. S touto epochou začala služba smíření, zesílilo působení Božího svatého ducha a bylo zavedeno uctívání prostřednictvím duchovního chrámu s duchovními oběťmi (1Pe 2:5) — místo uctívání v doslovném chrámu a se zvířecími oběťmi; byl zjevován Boží záměr, a ti, kdo byli zahrnuti do nové smlouvy, nyní navázali k Bohu takový vztah, který pro ně znamenal nový způsob života. Všemi těmito rysy se vyznačoval systém věcí, který zavedl Kristus.

Nespravedlivý věk neboli systém věcí. Když Pavel psal Timoteovi o těch, kdo byli ‚bohatí v tehdejším systému věcí‘, jeho slova se nepochybně nevztahovala na židovský systém věcí neboli židovskou epochu. Timoteus se totiž ve své službě setkával nejen se židovskými křesťany, ale také s mnoha křesťany z pohanů, a proto není pravděpodobné, že by bohatství kteréhokoli křesťana z pohanů bylo spojeno s židovským systémem věcí. (1Ti 6:17) Podobně když Pavel napsal, že ho Démas opustil, ‚protože miloval tehdejší systém věcí‘, nepochybně tím nemínil, že Démas miloval židovský systém věcí, ale těmito slovy chtěl naopak vyjádřit, že Démas miloval poměry převládající v tehdejším světě a světský způsob života. (2Ti 4:10; srovnej Mt 13:22.)

Světský ai·onʹ neboli systém věcí existoval již před zavedením smlouvy Zákona. Probíhal současně s ai·onʹ této smlouvy a trval i po skončení ai·onʹ neboli poměrů, jež zavedla smlouva Zákona. Světský ai·onʹ nepochybně začal někdy po potopě, kdy se rozvinul nespravedlivý způsob života, který se vyznačoval hříšným jednáním a vzpurností proti Bohu a proti jeho vůli. Pavel proto mohl mluvit o ‚bohu tohoto systému věcí‘ — bohu, který zaslepil mysl nevěřících, čímž jednoznačně myslel Satana Ďábla. (2Ko 4:4; srovnej Jana 12:31.) Světský ai·onʹ je v první řadě utvářen působením Satanovy vlády, od níž také získává své charakteristické rysy a ducha. (Srovnej Ef 2:1, 2.) V komentáři k Římanům 12:2 dílo The Expositor’s Greek Testament (sv. II, s. 688) uvádí: „I zdánlivé či povrchní přizpůsobení se systému ovládanému takovým duchem, a tím spíše skutečně přizpůsobení se jeho zvykům by bylo pro křesťanský život zhoubné.“ Tento světský ai·onʹ měl přetrvávat ještě hodně dlouho po apoštolově smrti.

Například v Matoušovi 13:37–43 při vysvětlování jednoho podobenství Ježíš řekl, že „pole je svět [koʹsmos] . . . Žeň je závěr systému věcí [tvar slova ai·onʹ] . . . Proto právě jako je plevel vybrán a spálen ohněm, tak to bude i v závěru systému věcí.“ V některých překladech, například v Kralické bibli, je slovem „svět“ v těchto verších přeloženo jak slovo koʹsmos, tak i slovo ai·onʹ. Je však jasné, že rolník v podobenství nespálí „pole“, jež představuje „svět“, ale pouze „plevel“. Co se tedy blíží ke konci neboli k „závěru“, není „svět“ (koʹsmos), ale „systém věcí“ (ai·onʹ). V Campbellově překladu jsou části těchto biblických textů přeloženy: „Pole je svět . . . Žeň je závěr tohoto stavu . . . Tak to bude v závěru tohoto stavu.“ (The Four Gospels, Londýn, 1834; srovnej ČLK, KMS, Pa, Šk.)

Ježíš ukázal, že pšenice představuje pravé pomazané křesťany, skutečné učedníky, zatímco plevel představuje nepravé křesťany. Závěrem systému věcí, který je zde znázorněn jako doba žně, tedy v tomto případě není míněn závěr židovského systému věcí ani závěr „stavu“, ve kterém „pšenice“ i „plevel“ nerušeně rostou spolu, musí se však vztahovat na konec stejného systému věcí, o němž se později zmínil apoštol Pavel, když psal o „nynějším systému věcí“, který se vyznačuje nadvládou Satana. (1Ti 6:17) I další Ježíšovo podobenství o vlečné síti a oddělování ryb tedy znázorňuje, jak „to bude v závěru systému věcí: Andělé vyjdou a oddělí ničemné od spravedlivých.“ (Mt 13:47–50) Na tyto výroky Ježíše Krista si nepochybně vzpomněli jeho učedníci, když se ho později ptali, ‚co bude znamením jeho přítomnosti a závěru systému věcí‘. (Mt 24:3) Ježíšův slib, že bude se svými učedníky, až právě v onom závěru systému věcí budou činit učedníky, se také musí vztahovat na závěr poměrů, jež vyplývají ze Satanovy nadvlády. (Mt 28:19, 20)

 K dalším textům, kde se slovo ai·onʹ vztahuje na ničemný systém věcí, patří například Lukáš 16:8; 1. Korinťanům 1:20; 2:6, 8; 3:18; Efezanům 1:21.

Budoucí systém věcí. V Matoušovi 12:32 jsou uvedena Ježíšova slova, že kdokoli mluví proti svatému duchu, nebude mu odpuštěno „ani v tomto systému věcí, ani v budoucím“. To by se mohlo chápat jako zmínka o židovském systému věcí a o budoucím systému věcí, který Kristus zavede prostřednictvím nové smlouvy. Z dokladů však vyplývá, že tím Ježíš naopak mínil současný ničemný systém věcí a systém věcí, který bude zaveden, jakmile skončí tento ničemný systém věcí. O tomtéž budoucím stavu mluvil také tehdy, když sliboval, že ti, kdo kvůli Božímu Království opustili dům a rodinu, dostanou „v tomto časovém období [tvar slova kai·rosʹ, jež znamená „ustanovený čas“] . . . mnohonásobně víc a v budoucím systému věcí [tvar slova ai·onʹ] věčný život“. (Lk 18:29, 30) Budoucí systém věcí se také bude vyznačovat časovým obdobím, kdy lidé dosáhnou vzkříšení a získají možnost být počítáni mezi Boží děti. (Lk 20:34, 35) V Efezanům 2:7 je použito slovo ai·onʹ v množném čísle k označení ‚budoucích systémů věcí‘, v nichž mají pomazaní křesťané zažít mimořádně bohatý projev Boží nezasloužené laskavosti „ve spojení s Kristem Ježíšem“. (Srovnej Ef 1:18–23; Heb 6:4, 5.) Z toho vyplývá, že se bude jednat o systémy věcí neboli o poměry v rámci celého „budoucího systému věcí“, stejně jako systém věcí pod smlouvou Zákona zahrnoval souběžné, současně probíhající systémy, jak již bylo uvedeno.

Bůh ‚uspořádá systémy věcí‘. V Hebrejcům 11:3 je uvedeno: „Vírou chápeme, že Božím slovem byly uspořádány systémy věcí [mn. č. výrazu ai·onʹ], takže to, co je vidět, povstalo z věcí, které nejsou zjevné.“ Mnozí badatelé se domnívají, že množné číslo slova ai·onʹ je podobně použito v Hebrejcům 1:2, kde je řečeno, že Jehova mluvil prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista, „kterého ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil systémy věcí“. Přesný význam řeckého slova ai·onʹ bývá v těchto dvou verších chápán mnoha způsoby.

Tento řecký výraz se například dá chápat tak, že se vztahuje na zvláštní neboli charakteristické rysy nějakého časového období. V 11. kapitole Hebrejcům inspirovaný pisatel rozebírá myšlenku, jak prostřednictvím víry „muži starých časů obdrželi svědectví“. (V. 2) Ve svých dalších slovech pak předkládá příklady věrných mužů z doby před potopou, z epochy patriarchů a z období smluvního vztahu, který existoval mezi Bohem a Izraelem. V průběhu všech těchto rozdílných období a na základě vývoje, jejž tato období vyvolala a utvářela a k němuž během nich docházelo, Bůh uskutečňoval svůj záměr odstranit vzpurnost a poskytnout lidem, kteří si to zaslouží, cestu ke smíření se sebou prostřednictvím následujících „systémů věcí“. Tito muži starých časů tedy museli mít — a také měli — víru, že neviditelný Bůh opravdu řídí události uspořádaně. Věřili, že Bůh je neviditelným Původcem různých systémů věcí a že svého cíle, o který usilovali, totiž „splnění toho slibu“, zcela jistě dosáhnou v čase, jejž ustanovil Bůh. Ve víře očekávali další uskutečňování Božího záměru, do něhož patřil systém věcí vytvořený prostřednictvím nové smlouvy založené na Ježíšově oběti. (Heb 11:39, 40; 12:1, 18–28)

To, jak je slovo ai·onʹ použito v Hebrejcům 1:2 a 11:3, je dále možné chápat tak, že odpovídá řeckému slovu koʹsmos ve smyslu svět nebo vesmír jako souhrn všech stvořených věcí včetně slunce, měsíce, hvězd i země. Tento názor je bezpochyby podpořen výrokem v Hebrejcům 11:3, že „to, co je vidět, povstalo z věcí, které nejsou zjevné“. Tento verš by se také dal považovat za odvolávku na zprávu o stvoření v 1. Mojžíšově, která mohla logicky předcházet Pavlově zmínce o Abelovi (v. 4), Enochovi (v. 5, 6) a Noemovi (v. 7). Je tedy možné, že ke své definici víry Pavel ještě připojil zmínku o vesmíru, k němuž patří slunce, měsíc a hvězdy a jenž je jasným důkazem existence Stvořitele. (Srovnej Ří 1:20.)

V Hebrejských písmech. Hebrejské slovo cheʹledh má podobný význam jako slovo ai·onʹ; v některých textech je jím míněno ‚trvání života‘ (Job 11:17; Ža 39:5; 89:47), ale v jiných případech se zdá, že především označuje rysy určitého časového období, a proto se dá překládat výrazem ‚systém věcí‘. (Ža 17:13, 14; 49:1) V textech, jež jsou uvedeny naposledy, některé překlady toto slovo překládají jako „svět“; tímto překladem je však víceméně ponecháván stranou význam, který toto slovo nese, totiž nepřetržitě ubíhající čas.