Fyzická stavba člověka či zvířete. Hebrejské slovo gewi·jahʹ znamená tělo — živé (1Mo 47:18) i mrtvé. (1Sa 31:10; Ža 110:6) Hebrejské slovo neve·lahʹ pochází z kořenného slovesa na·velʹ („usychat“; Ža 1:3) a je překládáno jako ‚mrtvé tělo‘ či ‚mrtvola‘. (3Mo 5:2; 5Mo 14:8; Iz 26:19) Hebrejské slovo pro maso, ba·sarʹ, může znamenat celé tělo. (Srovnej Ža 16:9.) Obvyklé řecké slovo pro „tělo“ je soʹma (Mt 5:29), ale ve Skutcích 19:12 je jako „tělo“ přeloženo řecké slovo chros, které doslova znamená „kůže“. Řecké slovo ptoʹma, které pochází z kořenného slovesa piʹpto (padnout), se vztahuje na padlé tělo neboli ‚mrtvolu‘. (Mt 14:12) Hebrejské slovo ba·sarʹ a řecké slovo sarx se vztahují především na měkké části fyzického těla, ať těla lidského, zvířecího, ptačího nebo rybího; konkrétněji se vztahuje na části tvořené především svaly a tukem. Bible poukazuje na to, že maso různých druhů živých tvorů je různé. (1Ko 15:39) To zjistili i vědci — povšimli si, že chemické složení a buněčná struktura masa lidského, zvířecího, ptačího a rybího se velmi liší. Různé druhy fyzických těl jsou tvořeny různými druhy masa a oživeny životní silou. (Jk 2:26; 1Mo 7:22; viz heslo DUŠE.)

Všechna těla i jejich život existují zásluhou Jehovy Boha, Stvořitele. V Bibli je popisován jako „Jehova, Bůh duchů [včetně životní síly] všech druhů těla“. (4Mo 27:16; srovnej 1Mo 6:17.) Bůh říká, že duše (život) tělesného tvora je v jeho krvi. (3Mo 17:11–14) Původně bylo člověku dáno za potravu rostlinstvo a plody, nikoli maso. Po potopě Bůh přidal lidem k jejich stravě i zvířecí maso, ale přikázal jim: „Maso s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1Mo 9:3, 4)

Kanibalismus, jedení lidského masa, člověka přirozeně odpuzuje a Bůh i jeho starověký smluvní národ si něco takového hnusili. (5Mo 28:53–57; 2Kr 6:28–30) Izraelité nesměli jíst ani zvíře roztrhané divokou šelmou, ani takové, které pošlo samo. To by bylo odporné, a maso by navíc nebylo řádně vykrváceno. (2Mo 22:31; 3Mo 17:15, 16; 5Mo 14:21)

Bůh svému lidu přikázal pod trestem smrti, aby dříve, než začnou jíst maso nějakého zvířete, vylili jeho krev na zem a přikryli ji prachem; měli pečlivě dbát na to, aby nejedli krev. (5Mo 12:23–25; 3Mo 7:27) Vedoucí sbor raného křesťanského sboru tento zákaz formuloval znovu; zakázal jíst zardoušená nebo nevykrvácená zvířata. Kromě toho zakázal jíst maso jako součást oběti společenství modlám, což bylo tehdy mezi pohany běžným zvykem. (Sk 15:19, 20, 28, 29) Když křesťané jedli maso, bylo to v pořádku, ale apoštol Pavel poukázal na to, že maso není pro člověka absolutně nezbytnou potravou. Řekl totiž, že pokud by to, že jí maso, bylo pro druhé křesťany kamenem klopýtání, ‚již nikdy nebude jíst žádné maso‘. (Ří 14:21; 1Ko 8:13)

Masité tělo dané člověku mělo být považováno za nedotknutelné. Člověk neměl úmyslně trápit nebo týrat ani tělo své, ani tělo někoho jiného. (3Mo 19:28; 5Mo 14:1; 2Mo 21:12–27)

 Spřízněnost. Výraz „tělo“ vyjadřuje spřízněnost. Eva byla pro Adama tím nejspřízněnějším tvorem, protože byla, jak řekl, ‚kost z jeho kostí a tělo z jeho těla‘. (1Mo 2:23; viz také 1Mo 29:14; 37:27; 2Sa 5:1.) O blízkém vztahu muže a jeho manželky Bůh učinil důrazné prohlášení: „Stanou se jedním tělem.“ (1Mo 2:24; Mt 19:5, 6) Pavel nazývá Ježíše tím, „jenž podle těla pocházel z Davidova semene“. (Ří 1:3; srovnej 9:3.)

Člověk, lidstvo, tělesné stvoření. Maso tvoří viditelné, hmatatelné části těla, a proto je hebrejské slovo ba·sarʹ (doslova „maso“) používáno v obecném smyslu na celé tělo. (3Mo 17:14; 1Kr 21:27; 2Kr 4:34) Řecké slovo sarx (doslova „maso“) je použito také na osobu, jednotlivce — člověka z masa. (Ří 7:18; Kol 2:1, 5) Všechno lidstvo, zvlášť z hlediska Boha, Ducha, je označeno za „tělo“ (doslova „maso“) (1Mo 6:12; Iz 66:16; Lk 3:6), a někdy je tímto výrazem myšleno i všechno živočišné stvoření. (1Mo 7:16, 21) Bible často staví do protikladu tělo a Boha, Ducha, a tím zdůrazňuje hlavně relativní bezvýznamnost člověka. (1Mo 6:3; 2Pa 32:8; Ža 56:4) Nicméně Jehova ve svém vyvýšeném postavení tuto bezvýznamnost uznává a bere v úvahu. Jedná s člověkem s mimořádnou milující laskavostí a milosrdnou trpělivostí. (Ža 78:39; srovnej Ža 103:13–15; 1Pe 1:24, 25.)

Slovo „maso“ se může vztahovat také na určitou část těla, zvlášť na mužský pohlavní orgán. Třetí Mojžíšova 15:2 uvádí: „V případě, že nějaký muž má výtok ze svého pohlavního orgánu [doslova ‚svého masa‘], jeho výtok je nečistý.“ (Srovnej 1Mo 17:11; 2Mo 28:42; Ef 2:11; Kol 2:13.)

Duchovní těla. Kromě fyzických těl, která jsou viditelná a hmatatelná, jsou také těla duchovní, neviditelná lidským očím a zcela nevnímatelná lidskými smysly. Apoštol Pavel prohlásil, že „jestliže je hmotné tělo, je také duchovní“. (1Ko 15:44) To dosvědčil apoštol Petr, když řekl osobám lidské, tělesné přirozenosti, které byly povolány, aby byly spoludědici s Kristem, že se mají stát podílníky na „božské přirozenosti“, totiž na duchovním životě v neviditelných nebesích. (2Pe 1:4) To vyžaduje změnu organismu, protože „tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani porušenost nezdědí neporušenost“. (1Ko 15:50–54) Těla duchovních bytostí (Boha, Krista a andělů) jsou slavná. „Boha nikdy nikdo nespatřil.“ (1Ja 4:12) Člověk nemůže vidět Boha a žít. (2Mo 33:20) Když apoštol Pavel jen zahlédl zjevení Ježíše Krista po Ježíšově vzkříšení, padl na zem a byl oslepen jasem. K tomu, aby znovu získal zrak, bylo potřeba zázraku. (Sk 9:3–5, 17, 18; 26:13, 14) Podobně i andělé jsou mnohem mocnější než lidé. (2Pe 2:11) Jsou nádherní, zářiví, a takto se objevili i ve fyzických zjeveních. (Mt 28:2–4; Lk 2:9) Zrak těchto duchovních Božích synů je natolik silný, že mohou vidět a snést záři Všemohoucího Boha. (Lk 1:19)

My svýma fyzickýma očima nemůžeme Boha vidět, a tak Bůh používá jisté antropomorfní výrazy, aby nám pomohl pochopit a ocenit některé skutečnosti, které se ho týkají. Bible o něm mluví, jako by měl oči (Ža 34:15; Heb 4:13), paže (Job 40:9; Jan 12:38), nohy (Ža 18:9; Ze 14:4), srdce (1Mo 8:21; Př 27:11), ruce (2Mo 3:20; Ří 10:21), prsty (2Mo 31:18; Lk 11:20), nos, chřípí (Ez 8:17; 2Mo 15:8) či uši (1Sa 8:21; Ža 10:17). Nelze předpokládat, že Bůh tyto orgány, jak je známe, doslova má. Apoštol Jan, který měl naději na nebeský život, svým spoludědicům nebeského života řekl: „Milovaní, nyní jsme Božími dětmi, ale až dosud nebylo učiněno zjevným, čím budeme. My víme, jakmile bude učiněn zjevným, že budeme jako on, protože ho uvidíme, právě takového, jaký je.“ (1Ja 3:2) Jejich tělo bude stejné jako ‚slavné tělo‘ Ježíše Krista (Fil 3:21), který je „obrazem neviditelného Boha“, „odleskem jeho slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“. (Kol 1:15; Heb 1:3) Dostanou tedy těla, která jsou neporušitelná, protože pomazaní křesťané mají nesmrtelnost, a tak se odlišují od těch, kdo jsou smrtelní — od andělů obecně i od lidí. (1Ko 15:53; 1Ti 1:17; 6:16; Mr 1:23, 24; Heb 2:14)

Kristovo tělo z masa. Ježíš, který byl „Slovo“ Boží a byl „z nebe“, odložil svou duchovní přirozenost a ‚stal se tělem‘. (Jan 1:1; 1Ko 15:47; Fil 2:5–8; Jan 1:14; 1Ti 3:16) Když se Ježíš narodil jako člověk, nebyl žádným duchem, který na sebe pouze vzal podobu tělesného člověka, jak to v minulosti udělali andělé. (1Mo 18:1–3; 19:1; Joz 5:13–15) To dosvědčuje apoštol Jan, který říká, že antikrist je ten, kdo  popírá, že Ježíš Kristus přišel „v těle“. (1Ja 4:2, 3) Kvůli tomu, aby poskytlo výkupné za lidstvo a tak pomohlo těm, kdo budou jeho druhové v nebeském povolání, se Slovo stalo tělem, narodilo se jako člověk. Nebylo to žádné vtělení. Bible nám říká: „Protože jsou tedy ‚malé děti‘ podílníky na krvi a těle, on se také podobně podílel na týchž věcech.“ (Heb 2:14–16) O jeho pobytu na zemi se mluvilo jako o ‚dnech jeho těla‘. (Heb 5:7) „Chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa,“ řekl Ježíš. Dále řekl, že ti, kdo doufají, že zůstanou ve spojení s ním, musí ‚jíst jeho tělo a pít jeho krev‘. Někteří lidé nepochopili, že jeho slova mají duchovní, symbolický význam. Domnívali se, že mluví o kanibalismu, a byli tím otřeseni. (Jan 6:50–60)

Při zavedení Pánovy večeře Ježíš nabídl jedenácti věrným apoštolům nekvašený chléb a řekl: „To znamená mé tělo, které má být dáno ve váš prospěch.“ (Lk 22:19) Apoštol Petr později řekl: „Sám [Ježíš] vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl.“ (1Pe 2:24; Heb 10:10; viz heslo PÁNOVA VEČEŘE.)

K tomu, aby Ježíš mohl být ‚posledním Adamem‘ (1Ko 15:45) a ‚odpovídajícím výkupným za všechny [lidi]‘, muselo jeho masité tělo být skutečné lidské tělo — nemohlo jít pouze o vtělení. (1Ti 2:5, 6; Mt 20:28) Muselo být dokonalé, protože mělo být obětováno, aby bylo předloženo Jehovovi Bohu jako výkupní cena. (1Pe 1:18, 19; Heb 9:14) Žádný nedokonalý člověk by potřebnou cenu nemohl poskytnout. (Ža 49:7–9) Proto Ježíš, když přistupoval ke křtu, aby zahájil svou obětní dráhu, řekl svému Otci: „Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo.“ (Heb 10:5)

Během své pozemské služby Ježíš sice věděl, že bude usmrcen jako výkupní oběť, ale přesto jeho tělo ‚přebývalo v naději‘. To proto, že Ježíš věděl, že ho jeho Otec vzkřísí, že jeho oběť úspěšně poslouží jako výkupné a že jeho tělo neuvidí porušení. (Sk 2:26, 31) Nebylo připuštěno, aby se Ježíšovo tělo rozpadlo v prach jako tělo Mojžíše a Davida, mužů, kteří Krista předstínili. (5Mo 34:5, 6; Sk 13:35, 36; 2:27, 31) Jehova Bůh zřejmě odstranil Ježíšovo masité tělo svým způsobem (možná tak, že je rozložil na atomy, z nichž se skládalo). (Lk 24:2, 3, 22, 23; Jan 20:2) Když Ježíšovi učedníci přišli první den v týdnu časně ráno k hrobce, Ježíšovo tělo tam nebylo a obinadla, v nichž bylo tělo zabaleno, zůstala v hrobce. Jeho tělo bylo bezpochyby rozloženo, aniž prošlo běžným procesem rozkladu. (Jan 20:2–9; Lk 24:3–6)

Ježíš nepřijal zpět své masité tělo a nezrušil tak výkupné, které bylo jeho tělem zaplaceno. Apoštol Petr dosvědčuje, že Kristus nevstoupil do nebe, říše duchů, v těle. „Byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu.“ (1Pe 3:18) Před svým vystoupením do nebe se Kristus jako mocná, nesmrtelná duchovní bytost zhmotňoval, v závislosti na okolnostech, v různých masitých tělech, aby svým učedníkům poskytl viditelný, hmatatelný doklad o svém vzkříšení. (Jan 20:13–17, 25–27; 21:1, 4; Lk 24:15, 16) Tak se stalo, že ho Marie pokládala za zahradníka. (Jan 20:14, 15) Opět se objevil tak, že vstoupil do místnosti, která byla zamčená, a na těle měl rány. (Jan 20:24–29) Několikrát se objevil a byl poznán, ne však podle svého vzhledu, ale podle slov a jednání. (Lk 24:15, 16, 30, 31, 36–45; Mt 28:16–18) Jednou se na jeho pokyn stal zázrak, který otevřel učedníkům oči, aby Ježíše poznali. (Jan 21:4–7, 12) Ježíš byl vzkříšen jako duch (1Pe 3:18), ale mohl se zhmotňovat, stejně jako to dělali andělé v minulosti, když se objevovali jako poslové. (1Mo 18:2; 19:1, 12; Joz 5:13, 14; Sd 13:3, 6; Heb 13:2) Andělé, kteří „si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště“, si v době před potopou brali hmotná těla a ženili se s lidskými ženami. To, že tito andělští synové Boha nebyli skutečnými lidmi, ale měli zhmotnělá těla, je vidět na skutečnosti, že nezahynuli při potopě, ale odhmotnili se a vrátili se do duchovní říše. (Juda 6; 1Mo 6:4; 1Pe 3:19, 20; 2Pe 2:4)

V Pavlově dopise Hebrejcům je ukázáno, že opona ve svatyni před Nejsvětější (která představuje samotné nebe) má symbolický význam a představuje Ježíšovo tělo, protože než Ježíš své masité tělo obětoval, cesta k životu v nebi nebyla otevřena. (Heb 9:24; 10:19, 20)

Člověk ve své nedokonalosti. „Tělo“ je v Bibli často používáno na člověka v jeho nedokonalém stavu, ‚počatého v hříchu‘ jako potomka vzpurného Adama. (Ža 51:5; Ří 5:12; Ef 2:3) U lidí, kteří se snaží sloužit Bohu, ‚je duch [podněcující síla vycházející z obrazného srdce]  dychtivý, ale tělo je slabé‘. (Mt 26:41) V těchto Božích služebnících probíhá neustálý konflikt; Boží svatý duch je síla působící ke spravedlnosti, ale hříšné tělo neustále válčí proti vlivu ducha a vyvíjí tlak, aby člověka svedlo ke skutkům těla. (Ří 7:18–20; Ga 5:17) V Galaťanům 5:19–23 jsou skutky hříšného těla dávány do protikladu k ovoci ducha.

Apoštol Pavel nám také říká, že Zákon daný Izraeli skrze Mojžíše byl „slabý prostřednictvím těla“, nedokonalého těla těch, kdo byli pod Zákonem. Zákon, pod nímž sloužilo áronské kněžstvo, byl duchovní, byl od Boha, ale jeho prostřednictvím byli lidé ‚zaprodaní hříchu‘ odsouzeni, místo aby byli prohlášeni za spravedlivé. (Ří 8:3; 7:14; Heb 7:28) Velekněží z tělesné linie Áronovy, kteří byli ustanoveni Zákonem, nebyli schopni předložit odpovídající oběť za hřích. (Heb 7:11–14, 23; 10:1–4)

Když Pavel říká, že „tělo není podřízeno Božímu zákonu, ani ve skutečnosti nemůže být“, nemyslí tím, že tělo samo o sobě musí být nutně zkažené. Říká, že Ježíš Kristus se sice podílel na krvi a těle a stal se ‚podobný svým „bratrům“‘, ale byl „bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“, ‚zkoušený ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu‘. (Ří 8:7; Heb 2:14, 17; 4:15; 7:26) Jehova dokázal, že lidské tělo může být bez hříchu. „Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v podobě hříšného těla a kvůli hříchu, odsoudil hřích v těle.“ (Ří 8:3) Nakonec se díky opatření Kristovy oběti všichni, kdo projevují víru, stanou dokonalými, a lidstvo pak bude dokonale dodržovat Boží spravedlivé zákony. (Zj 21:4)

Jedním z pokušení, které ovlivnilo Evu, aby zhřešila, byla „touha těla“. Ďábel tuto touhu použil i proti Kristu, ale neúspěšně. (1Ja 2:16; 1Mo 3:6; Lk 4:1–4) Ježíšovi následovníci díky Boží nezasloužené laskavosti a díky tomu, že dovolí, aby v jejich životě volně působil Boží duch, vítězí nad hříšným tělem. (Ga 5:16, 22–26; Ří 8:1–4)

Nezápasíme proti tělu. Ne tělesné uvažování, ale Jehovův duch je tím, co lidem víry odhaluje Boží záměry a co jim poskytuje vedení. (Mt 16:17; 1Ko 2:9, 14; Ef 3:5) Proto křesťané nevedou svůj křesťanský zápas ‚podle těla‘ a nebojují s osobami z masa a krve; také proti nikomu nepoužívají tělesné zbraně. Bojují proti „ničemným duchovním silám v nebeských místech“. (2Ko 10:3, 4; Ef 6:12) Nedůvěřují v ‚tělesnou paži‘, ale důvěřují v Jehovu, Ducha. (Jer 17:5; 2Ko 3:17) Snaží se s Boží pomocí očistit se od „každé poskvrny těla a ducha“. Bůh na ně pohlíží a soudí je ne podle toho, čím jsou tělesně, jak to často dělá člověk, ale podle toho, čím jsou duchovně. (1Ko 4:3–5; 2Ko 5:16, 17; 7:1; 1Pe 4:6; viz hesla DUCH; DUŠE; PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Symbolické použití. O Ježíši Kristu se mluví jako o Hlavě „sboru, který je jeho tělem“. (Ef 1:22, 23; Kol 1:18) V tomto křesťanském sboru není žádné rasové, národnostní či jiné rozdělení a jsou v něm zastoupeni Židé i lidé ze všech ostatních národů. (Ga 3:28; Ef 2:16; 4:4) Všichni jsou pokřtěni svatým duchem v Krista a v jeho smrt. Všichni jsou tudíž pokřtěni v jedno tělo. (1Ko 12:13) Celé tělo tedy následuje hlavu, umírá jejím druhem smrti a získává její druh vzkříšení. (Ří 6:3–5; viz heslo KŘEST, Křest v Krista Ježíše, v jeho smrt.)

Apoštol Pavel používá to, jak pracuje lidské tělo, ke znázornění činnosti křesťanského sboru. Jeho členy, kteří žijí na zemi, a to v jakékoli době, přirovnává k tělu, jehož neviditelnou hlavou je Kristus. (Ří 12:4, 5; 1Ko 12) Zdůrazňuje nejen to, jak důležitou úlohu má kterýkoli člen sboru, ale i vzájemnou závislost, vzájemnou lásku, péči a spolupráci. Bůh umístil každého na jeho místo v těle a tělo rozmanitým působením svatého ducha vykonává, co je nutné. Hlava, Ježíš Kristus, jako řídící prvek poskytuje údům těla to, co potřebují, prostřednictvím „kloubů a vazů“. To jsou jednak prostředky a opatření pro poskytování duchovní výživy a jednak komunikace a koordinace, takže „tělo“ je dobře duchovně živeno a každá část je informována o úkolu, jejž má vykonávat. (Kol 2:19; Ef 4:16)

Vhodné používání těla. Křesťan by si měl vážit těla, které mu Bůh dal, a měl by milovat sám sebe do té míry, aby se o své tělo řádně staral a mohl ho předkládat Bohu v přijatelné, posvátné službě. (Ří 12:1) To znamená být rozumný, tedy poskytovat tělu potravu a jiné nezbytné věci a také udržovat ho v čistotě. Jiné typy péče jsou však ještě důležitější. K tomu patří duchovně smýšlet, hledat Boží Království a Boží spravedlnost a jednat  z mravního hlediska přímě. (Mt 6:25, 31–33; Kol 2:20–23; 3:5) Apoštol radí: „Tělesné cvičení je totiž prospěšné k nemnohému; ale zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ (1Ti 4:8)

Ten, kdo je pomazaným členem křesťanského sboru, Kristova těla, a dopouští se smilstva, odnímá Kristův úd a činí jej údem nevěstky. Každý takový křesťan, který se dopouští smilstva, se mravně poskvrňuje a také „hřeší proti svému vlastnímu [masitému] tělu“. Uvádí se v nebezpečí, že bude odstraněn z Kristova těla, chrámové organizace, a vystavuje se ohrožení odpornými chorobami. (1Ko 6:13, 15–20; Př 7:1–27) Může být ‚předán Satanovi ke zničení těla‘. (1Ko 5:5)

Ti, kdo jsou údy Kristova těla, i jiní lidé zasvěcení Bohu, kteří se s těmito duchovně zplozenými údy těla sdružují, se musí vyhýbat nejen fyzickému smilstvu, ale i smilstvu duchovnímu. Písmo nazývá toho, kdo se přátelí se světem, ‚cizoložnicí‘. (Jk 4:4) Ježíš o svých učednících řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) Proto Ježíš pečlivě dbá na to, aby ti, kdo tvoří údy jeho těla, byli mravně i duchovně čistí. (Ef 5:26, 27) Je o nich řečeno, že mají „tělo vykoupáno čistou vodou“. (Heb 10:22) Když apoštol Pavel mluví o manželech, říká: „Takto by měli manželé milovat své manželky jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou manželku, miluje sebe, neboť nikdo nikdy neměl v nenávisti své vlastní tělo; ale živí je a něžně je chová, stejně jako i Kristus něžně chová sbor, protože jsme údy jeho těla. ‚Proto muž opustí otce a matku a přidrží se své manželky a ti dva se stanou jedním tělem.‘ Toto posvátné tajemství je veliké. Mluvím nyní vzhledem ke Kristu a ke sboru.“ (Ef 5:28–32)

Pojednání o jednotlivých částech těla lze najít pod jejich příslušnými názvy.