Být trpělivý znamená snášet nesprávné nebo vyzývavé jednání a nevzdávat se přitom naděje, že se narušený vztah zlepší. Trpělivost tedy má určitý účel, zaměřuje se totiž především na to, co slouží k dobru osoby, jež nepříjemnou situaci působí. Projevovat trpělivost však neznamená přehlížet nesprávné jednání. Když trpělivost splní svůj účel nebo je už zbytečné situaci dále snášet, trpělivost končí. Skončí buď tím, že těm, kdo se chovali vyzývavě, prospěla, nebo jsou proti provinilcům podniknuty potřebné kroky. Ten, kdo projevuje trpělivost, však v žádném případě nezakusí duchovní škodu.

Doslovný význam hebrejského výrazu, který se překládá jako „pomalý k hněvu“ (v některých překladech „trpělivý“), je „délka chřípí [kde vzplane hněv]“. (2Mo 34:6; 4Mo 14:18; viz heslo HNĚV.) Řecké slovo ma·kro·thy·miʹa (trpělivost) doslova znamená „dlouhost ducha“. (Ří 2:4, Int) Jak hebrejský, tak řecký výraz označuje trpělivost, snášenlivost a pomalost k hněvu. Slovo „trpět“, od něhož je výraz „trpělivost“ odvozen, má mimo jiné význam „spokojit se, dovolit, snášet, vydržet nebo mít strpení“. „Trpělivost“  znamená více než jen snášení bolesti nebo obtíží. Neznamená pouze schopnost „dlouho trpět“, ale zahrnuje záměrnou zdrženlivost.

Písmo ukazuje, jak Bůh trpělivost hodnotí. V Bibli je také poukázáno na to, jak pošetile jedná ten, kdo nezachovává „dlouhost ducha“, a k jakým špatným výsledkům to povede. Trpělivý člověk se může zdát slabý, ale ve skutečnosti používá rozlišovací schopnost. „Kdo je pomalý k hněvu, má hojnost rozlišovací schopnosti, ale kdo je netrpělivý, vyvyšuje pošetilost.“ (Př 14:29) Trpělivost je lepší než tělesná síla a dosahuje lepších výsledků. „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“ (Př 16:32)

Člověk, který nemá ‚dlouhého ducha‘, a bez zábran vybuchuje, je v nebezpečí, že podlehne nejrůznějším nesprávným myšlenkám a bude jednat špatně. Je totiž napsáno: „Jako prolomené město beze zdi je muž, který nemá žádnou zábranu pro svého ducha.“ (Př 25:28) „Hlupák, ten vypouští celého svého ducha, ale kdo je moudrý, udržuje jej v klidu až do konce.“ (Př 29:11) Proto moudrý muž radí, abychom neměli ‚krátkého ducha‘: „Neukvapuj se ve svém duchu, takže by ses urazil, protože urážlivost spočívá v náruči hlupáků.“ (Ka 7:9)

Jehovova trpělivost. Jehova vzal Mojžíše na horu Choreb, ukázal mu něco ze své slávy a pak před ním prohlásil: „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně nezprostí trestu.“ (2Mo 34:5–7) Tuto pravdu, že Jehova je pomalý k hněvu, opakovali Mojžíš, David, Nahum a další pisatelé. (4Mo 14:18; Ne 9:17; Ža 86:15; 103:8; Joel 2:13; Jon 4:2; Na 1:3)

Jehova sice trpělivý je, ale tuto svou vlastnost projevuje vždy v souladu se svými základními vlastnostmi, s láskou, smyslem pro právo, moudrostí a mocí. (1Ja 4:8; 5Mo 32:4; Př 2:6; Ža 62:11; Iz 40:26, 29) Právo musí být prosazeno především kvůli Božímu vlastnímu jménu. Toto jméno musí být vyzdviženo nade všechna jiná jména ve vesmíru. To je nezbytně nutné pro blaho všech Božích tvorů. Jedním z hlavních důvodů, proč Jehova projevuje trpělivost, je vyvýšení jeho jména, jak to vysvětluje apoštol Pavel: „Jestliže tedy Bůh, ačkoli měl vůli projevit svou zlobu a dát na vědomí svou moc, snášel s mnohou trpělivostí nádoby zloby hodící se ke zničení, aby dal na vědomí bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen ze Židů, ale také z národů, co na tom?“ (Ří 9:22–24) Bůh projevuje trpělivost, a tak si vybírá lid pro své jméno. A prostřednictvím tohoto lidu se Jehova vyvyšuje po celé zemi. (Sk 15:14; 1Ko 3:9, 16, 17; 2Ko 6:16)

Bůh prokázal svou trpělivost již na samém počátku lidských dějin. První lidská dvojice se vzbouřila a tak došlo k porušení jeho zákona. Bůh nad nimi však nevykonal rozsudek smrti okamžitě, což mohl právem udělat, ale místo toho jim z lásky projevil trpělivost. Jednal tak kvůli jejich tehdy ještě nenarozeným potomkům, pro něž taková trpělivost znamenala všechno (jeho trpělivost znamená pro mnoho lidí záchranu [2Pe 3:15]). Ještě důležitější je, že Bůh měl také v úmyslu vyvýšit svou slávu prostřednictvím slíbeného Semene. (1Mo 3:15; Jan 3:16; Ga 3:16) Bůh byl tehdy nejen trpělivý, ale věděl také, že bude muset nedokonalé lidstvo snášet po několik tisíciletí a že trest nad světem, který vůči němu jedná nepřátelsky, bude muset odložit. (Jk 4:4) Někteří lidé si trpělivost, kterou jim Bůh prokazoval, vysvětlovali nesprávně a zneužívali ji. Nechápali ji totiž jako láskyplné strpení, ale považovali ji za pomalost, a tudíž opomíjeli její účel. (Ří 2:4; 2Pe 3:9)

Na ničem jiném není Boží trpělivost patrná lépe než na tom, jak Bůh jednal se starověkým izraelským národem. (Ří 10:21) Když tento národ odpadl, byl trestán a činil pokání, Bůh jej znovu a znovu přijímal zpět. Izraelité zabíjeli jeho proroky a nakonec zabili i jeho vlastního Syna. Bojovali proti kázání dobré zprávy, kterou oznamoval Ježíš a jeho apoštolové. Boží trpělivost však nezůstala bez účinku. Byl zde ostatek, který prokázal, že je věrný. (Iz 6:8–13; Ří 9:27–29; 11:5) Některé z těchto věrných lidí Bůh použil, aby pod inspirací napsali jeho Slovo. (Ří 3:1, 2) Dal Zákon, který ukazoval, že všichni lidé jsou hříšníci a potřebují výplatce, a poukazoval na Toho, kdo dá svůj život jako výkupní cenu a kdo bude vyvýšen do vysokého postavení Krále. (Ga 3:19, 24) Byly dány předobrazy tohoto Království a Kristova kněžství (Kol 2:16, 17; Heb 10:1) a byly nám poskytnuty příklady, z nichž je patrné, čím se máme řídit a čeho se máme vyvarovat. (1Ko 10:11; Heb 6:12; Jk 5:10) To vše  je nezbytně nutné, aby lidé mohli získat věčný život. (Ří 15:4; 2Ti 3:16, 17)

Jehovova trpělivost nebude trvat navždy. Bůh je však trpělivý, jen pokud je to v souladu s právem, spravedlností a moudrostí. Z toho, že je trpělivost projevována ve špatné nebo pobuřující situaci, je patrné, že ti, koho se tato špatná situace týká, dostávají příležitost, aby se změnili, aby se napravili. Jestliže situace dospěje tak daleko, že na takovou změnu již není naděje, další trpělivost by byla v rozporu s právem a spravedlností. Bůh pak jedná moudře a špatnou situaci odstraní. Jeho trpělivost končí.

Příkladem toho, že Bůh projevuje strpení, které dospěje ke konci, je jeho jednání s lidmi před potopou. Situace tehdy byla žalostná a Bůh řekl: „Můj duch jistě nebude jednat vůči člověku na neurčito, neboť on je také tělo. Proto jeho dny jistě dosáhnou sto dvaceti let.“ (1Mo 6:3) O tom, že Izraelité zneužívali Jehovovu trpělivost, Izajáš později řekl: „Ale oni se vzbouřili a ublížili jeho svatému duchu. Tu se proměnil v jejich nepřítele; sám s nimi válčil.“ (Iz 63:10; srovnej Sk 7:51.)

Proto je křesťanům adresována snažná prosba, aby „nepřijímali Boží nezaslouženou laskavost, a přitom opomíjeli její účel“. (2Ko 6:1) Dostávají radu: „Nezarmucujte [neskličujte] Božího svatého ducha.“ (Ef 4:30, Int) Také: „Nezhášejte oheň ducha.“ (1Te 5:19) Jinak by mohli dojít až k hříchu a k rouhání proti Božímu duchu, mohli by se tedy proti němu těžce provinit, a v takovém případě neexistuje pokání ani odpuštění, ale jedině zničení. (Mt 12:31, 32; Heb 6:4–6; 10:26–31)

Ježíš Kristus. Mezi lidmi byl Ježíš Kristus nejlepším příkladem v projevování trpělivosti. Prorok Izajáš o něm napsal: „Byl pod těžkým tlakem a nechával se trápit; přesto neotvíral svá ústa. Byl veden právě jako ovce na porážku; a jako dospělá ovce, která oněměla před svými střihači, také neotvíral svá ústa.“ (Iz 53:7) Snášel slabosti svých apoštolů a urážky a projevy nezdvořilosti, kterými ho zahrnovali jeho krutí a zlomyslní nepřátelé. On jim to však neoplácel, ani slovy, ani skutky. (Ří 15:3) Když apoštol Petr jednal neuváženě a Malchovi uťal ucho, Ježíš Petra pokáral slovy: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo . . . Myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku více než dvanáct legií andělů? Jak by se v tom případě splnila Písma, že se to musí takto stát?“ (Mt 26:51–54; Jan 18:10, 11)

Proč je důležité, aby křesťané pěstovali trpělivost?

Z toho, co zde bylo uvedeno, je jasně patrné, že původcem trpělivosti je Jehova Bůh. Trpělivost je ovocem jeho ducha. (Ga 5:22) Člověk byl vytvořen k Božímu obrazu a podle Boží podoby, a do určité míry tuto vlastnost má a může ji rozvíjet tím, že se řídí Božím slovem a vedením, které poskytuje svatý duch. (1Mo 1:26, 27) Křesťané tedy dostali příkaz, aby tuto vlastnost pěstovali a projevovali. (Kol 3:12) Je poznávacím znakem Božího služebníka. (2Ko 6:4–6) Apoštol Pavel říká: „Buďte ke všem trpěliví.“ (1Te 5:14) Ukazuje, že projevovat tuto vlastnost je nezbytně nutné, abychom se líbili Bohu. V případě, že někdo trpělivost sice projevuje, ale zároveň reptá a stěžuje si, jeho trpělivost není pravá. Pavel ukazuje, že je chvályhodné ‚být trpělivý s radostí‘. (Kol 1:9–12)

Ten, kdo projevuje trpělivost, získá kromě radosti i velkou odměnu. Jehova je odměněn tím, že je oslavováno jeho jméno. Oprávněnost a právoplatnost Boží svrchovanosti sice byly zpochybněny, ale toto zpochybnění se prokazuje jako nesprávné, a Bůh je ospravedlňován. (1Mo 3:1–5; Job 1:7–11; 2:3–5) Co by se stalo, kdyby Adama, Evu a Satana usmrtil hned, jak se vzbouřili? Někdo by mohl dojít k závěru, že Satan měl ke svému vyzývavému tvrzení důvod. Jehova však svou trpělivostí poskytl lidem příležitost, aby ve zkoušce prokázali, že dávají přednost tomu, aby nad nimi byl svrchovaným vládcem on, a že mu chtějí sloužit pro jeho znamenité vlastnosti — ano, dal jim příležitost, aby dokázali, že jeho svrchovanosti dávají přednost před úplnou nezávislostí, protože si uvědomují, že tak je to mnohem lepší. (Ža 84:10)

Ježíš Kristus poslouchal Boha a byl při tom trpělivý, a proto dostal nádhernou odměnu. Byl totiž vyvýšen do nadřazeného královského postavení a dostal od svého Otce „jméno, které je nad každým jiným jménem“. (Fil 2:5–11) Kromě toho dostává „nevěstu“, kterou jsou jeho duchovní bratři, Nový Jeruzalém, který je znázorněn jako město, na jehož základních kamenech  jsou jména dvanácti Beránkových apoštolů. (2Ko 11:2; Zj 21:2, 9, 10, 14)

Stejně tak čeká bohatá odměna všechny ty, kdo pěstují a zachovávají trpělivost v souladu s Božím záměrem. (Heb 6:11–15) Pociťují uspokojení z toho, že napodobují Boží vlastnost, činí Boží vůli a mají Boží schválení. Jejich trpělivost navíc přinese výsledek v podobě toho, že pomohou jiným poznat Boha a získat věčný život. (1Ti 4:16)