Mezi Orientálci bylo truchlení obvykle provázeno mnoha vnějšími projevy zármutku a to se zrcadlí v biblických zprávách o obdobích truchlení. Celá jedna biblická kniha, Nářky, je projevem truchlení nad smutným osudem Jeruzaléma.

Příčiny k truchlení. Lidé truchlili proto, aby dali najevo pokání (Ne 9:1, 2; Jon 3:5–9), dále kvůli hrozícímu neštěstí (Es 4:3; Jer 6:26; Am 5:16, 17) nebo již panující katastrofální situaci (Joel 1:5–14). Nejobvyklejší příčinou k truchlení byla nepochybně smrt. Smrtí člena nejbližší rodiny začalo období truchlení (1Mo 23:2; 27:41; 37:33–35), ale smrt někoho z rodičů nebo jediného syna je popisována jako příčina k nejhlubšímu zármutku. (Ža 35:14; Am 8:10; Ze 12:10) Smrt vůdce národa byla příčinou období truchlení, jež trvalo 7 až 30 dní. (4Mo 20:29; 5Mo 34:8; 1Sa 31:8, 12, 13) Po smrti Josefova otce Jákoba Egypťané prolévali slzy 70 dní a dalších 7 dní probíhaly obřady truchlení v Kanaánu. (1Mo 50:3–11)

Způsoby vyjádření zármutku. Truchlení bylo vyjadřováno slovy a pláčem a také znetvořením vnějšího vzhledu, půstem nebo jinými odchylkami od běžných zvyklostí. Truchlící lidé možná k pláči připojili bědování nebo hlasitý a pronikavý křik (2Sa 1:11, 12; Es 4:1), bili se do prsou (Iz 32:11, 12; Na 2:7; Lk 8:52), mnohdy na sobě trhali oděvy (Sd 11:35; 2Kr 22:11, 19), někdo si možná nasypal na hlavu prach nebo popel a oblékl si pytlovinu (2Sa 13:19; 2Kr 6:30; Job 2:11, 12), jiný člověk si mohl zout sandály a přikrýt si hlavu nebo obličej (2Sa 15:30; 19:4), další si možná trhal vlasy nebo si je ostříhal a oholil si vousy (Job 1:20; Ezr 9:3; Jer 41:5), zatímco někteří lidé si podle pohanských zvyklostí nadělali na těle řezné rány (Jer 16:6; 47:5). Někteří lidé se možná postili a kromě toho se nenatírali olejem nebo si neprali oděvy (2Sa 14:2; 19:24; Da 10:2, 3) a někdy si sedli na zem nebo do popela. (2Sa 13:31; Job 2:8; Iz 3:26)

Občas se při truchlení zpívaly písně, jež byly skládány jako truchlivé elegie. (2Sa 1:17–27; 3:33, 34; 2Pa 35:25) Zvláštním druhem takové písně byl šig·ga·jónʹ; tento hebrejský výraz se  objevuje v nadpisu k 7. žalmu a příbuzný výraz nacházíme v Habakukovi 3:1. Byla to skladba podobná žalozpěvu a zjevně to byla citově velmi zabarvená píseň s rychlými změnami rytmu. Jistě bude stát za povšimnutí, že v obou těchto biblických textech (Ža 7; Hab 3:2–19) je patrný pocit nebezpečí, naléhavé volání o pomoc nebo silné výbuchy citů a následná radost z Jehovy.

Na pohřbech se občas objevovali profesionální smuteční zpěváci a hudebníci, kteří hráli truchlivé melodie (Jer 9:17, 18; Mt 9:23); v době Ježíšovy pozemské služby je napodobovaly malé děti na tržištích. (Mt 11:16, 17) Nejoblíbenějším nástrojem k bědování byla píšťala nebo flétna. (Jer 48:36; Mt 9:23; viz Josephovu Židovskou válku, III, 437.)

Po pohřbu ženy obvykle chodívaly k hrobu, aby tam plakaly a truchlily. (Jan 11:31) Někdy během období truchlení se podávalo smuteční jídlo a v některých případech byla zjevně uspořádána zvláštní hostina. (Oz 9:4; Jer 16:5, 7)

Zákazy, které se týkaly truchlení. Boží lid jako celek nebo jako jednotlivci příležitostně dostával pokyny, aby netruchlil nad určitými lidmi, například nad odsouzenými provinilci. (3Mo 10:1, 2, 6) Prorok Ezekiel dostal příkaz, aby neprojevoval žádné známky truchlení nad svou zesnulou manželkou; to mělo Izraelitům, kteří s ním byli v Babylóně, sloužit na znamení toho, že budou vykonáním božského rozsudku nad nevěrným Jeruzalémem tak ohromeni, že nad tím nebudou truchlit. (Ez 24:15–24) Podobné pokyny dostal Jeremjáš. (Jer 16:5–13)

Určité smuteční zvyky byly pod mojžíšským Zákonem zakázány a to znamenalo, že si Izraelité například neměli dělat řezné rány na těle ani ‚lysinu na čelech‘ (3Mo 19:28; 5Mo 14:1) a že ve spojitosti s mrtvými neměli zneužívat desátky. (5Mo 26:12–14) Kněží směli veřejně truchlit nad určitými členy své nejbližší rodiny, ale velekněz to měl přísně zakázáno. (3Mo 21:1–6, 10–12)

Čas truchlit. Kazatel 3:1, 4 uvádí, že je „čas plakat a čas se smát; čas bědovat a čas poskakovat“. Vzhledem k tomu, že všichni lidé umírají, mělo by být srdce moudrých spíše „v domě truchlení“ než v domě hostiny. (Ka 7:2, 4; srovnej Př 14:13.) Moudrý člověk tedy využije jakoukoli příležitost, aby mohl projevit soucit a poskytnout útěchu, a nezanedbá takovou příležitost kvůli nějakému svému potěšení. To mu pomáhá pamatovat na to, že i on sám je smrtelný, a zachovat si v srdci správný postoj ke svému Stvořiteli.

V Písmu jsou uvedeny oprávněné důvody k truchlení. Kromě úmrtí milovaného člověka (1Mo 42:38; 44:31) jsou příčinou ke vzdychání a sténání také odporné zvyklosti falešného náboženství, které zneuctívají Boha (Ez 9:4; srovnej 1Ko 5:2), a člověk také právem projevuje zármutek kvůli svým vlastním proviněním. (Ža 38:4, 6–10) Jehova vyzývá ty, kdo se od něho odtahují: „Vraťte se ke mně s celým srdcem a s postem a s pláčem a s bědováním. A roztrhněte své srdce, a ne své oděvy.“ (Joel 2:12, 13; srovnej Jk 4:8, 9.) Na jiných místech je dále kladen důraz ne na vnější projevy zármutku nebo truchlení, ale na vnitřní pohnutky a bolest srdce, protože tím se vyznačuje opravdový smutek. (Ža 31:9, 10; Př 14:10; 15:13; Mr 14:72; Jan 16:6)

Sám Jehova o sobě říká, že „v srdci ho zabolelo“. (1Mo 6:6; srovnej Iz 63:9.) Také Boží duch může být ‚zarmoucen‘. (Ef 4:30) Tento duch působí v Božích služebnících tak, že nesou ovoce spravedlnosti (Ga 5:22–24), a proto lidé, kteří si neváží tohoto Božího opatření, kteří se stavějí proti jeho působení a kteří jednají v rozporu s jeho vedením, vlastně Božího ducha ‚zarmucují‘. (Srovnej Iz 63:10; 1Te 5:19.)

Vyrovnaný názor na truchlení. Ještě v době Ježíšovy pozemské služby lidé často truchlili způsobem spojeným s mnoha vnějšími projevy a s hlučným zmatkem. (Mr 5:38, 39) Ježíš sice při mnoha příležitostech ‚ve svém nitru sténal‘ a plakal (Jan 11:33–35, 38; Lk 19:41; Mr 14:33, 34; Heb 5:7), ale není žádná zpráva o tom, že by truchlení doplňoval jinými okázalejšími projevy, které byly popsány dříve. (Srovnej Lk 23:27, 28.) Také jeho učedníci projevovali zármutek a truchlili. (Mt 9:15; Jan 16:20–22; Sk 8:2; 9:39; 20:37, 38; Fil 2:27) Pavel projevil „velký zármutek a neustávající bolest v srdci“ kvůli svým nevěřícím příbuzným podle těla. (Ří 9:2, 3) Obával se, že by musel truchlit nad těmi členy korintského sboru, kteří hřešili a ještě nečinili pokání (2Ko 12:21), a „s pláčem“ se zmiňoval o těch, kdo se odchýlili a chodili „jako nepřátelé Kristova mučednického kůlu“. (Fil 3:17–19) Na základě svého hlubokého, upřímného zájmu o křesťanský sbor (2Ko 2:1–4) Pavel získal způsobilost, aby mohl poučovat ostatní křesťany, že je nutné projevovat pochopení a soucit a ‚plakat s těmi, kdo pláčou‘. (Ří 12:15)

 Vzhledem k tomu, že truchlení a zármutek člověka oslabují (Ža 6:6, 7; Lk 22:45; Sk 21:13; 2Ko 2:6, 7), měl by však křesťan být ve svém truchlení umírněný a vyrovnaný a nad jeho zármutkem by vždy měla převládat naděje a posilující radost. (Mt 5:4; 1Ko 7:29, 30; 2Ko 6:10; srovnej Ne 8:9–12.) I sám král David projevoval ve své době vyrovnaný, rozumný a zásadový názor na truchlení, a tak když mu onemocnělo dítě, které bylo počato z cizoložného poměru s Bat-šebou, David se postil, ležel na zemi a ve prospěch dítěte hledal pravého Boha. Když se však David dozvěděl, že dítě zemřelo, vstal, umyl se, natřel se olejem, převlékl se, modlil se k Jehovovi a potom požádal o jídlo a začal jíst. Při vysvětlování svého jednání udiveným sloužícím řekl: „Nyní, když zemřel, proč se vlastně postím? Jsem schopen přivést ho opět zpátky? Jdu k němu, ale pokud jde o něj, on se ke mně nevrátí.“ (2Sa 12:16, 19–23) Později však David potřeboval pomoc od Joaba, který ho svými přímočarými slovy vytrhl ze stavu hlubokého zármutku nad smrtí jeho syna Absaloma. (2Sa 18:33; 19:1–8)

Přestože ‚všechno tvorstvo nadále sténá‘, utrpení křesťanů jsou nepatrná ve srovnání se slavnou nadějí, kterou mají před sebou (Ří 8:18–22; 1Pe 1:3–7), a slib o vzkříšení křesťanům umožňuje, aby „netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději“. (1Te 4:13, 14)

Jestliže lidé neposlouchají Jehovovo slovo, truchlení a půst jim nepřinášejí žádný užitek. (Ze 7:2–7) Avšak „bohabojný smutek . . . působí pokání k záchraně“. Takový smutek vyplývá z toho, že člověk pohlíží na své provinění jako na hřích proti Bohu. To ho podněcuje, aby usiloval o Boží odpuštění a aby se odklonil od své nesprávné životní cesty. „Ale smutek světa plodí smrt.“ Člověk sice může být smutný proto, že jeho špatnost vyšla najevo a že mu to přináší ztrátu, ale nemá touhu získat Boží odpuštění. (2Ko 7:10, 11) Například Esau sobecky proléval slzy v naději, že znovu získá své prvorozenecké právo, kterého se vzdal, ale na Izáka ani na Boha to nezapůsobilo. (Heb 12:16, 17)

Obrazné a prorocké použití. I o zemi je v obrazném smyslu řečeno, že truchlí kvůli zpustošení, jež bylo způsobeno útočícími vojsky nebo nějakou pohromou. (Jer 4:27, 28; Joel 1:10–12; naproti tomu viz Ža 96:11–13.) Ve zpustlé zemi vyrůstal plevel, a tak země vypadala stále zanedbaněji a sešleji jako člověk, který v době truchlení nepečuje o svůj obličej, vlasy ani oblečení. Podobně truchlivý pohled je na zemi, kde byly zemědělské plodiny zpustošeny nějakou pohromou.

„Znamení Syna člověka“ a Kristovo zjevení mají být příčinou toho, že se všechny kmeny země budou „bít v nářku“ nebo „v zármutku“. (Mt 24:30; Zj 1:7) O symbolickém „Velkém Babylónu“ bylo předpověděno, že na něj „v jednom dnu“ přijdou rány — smrt, truchlení a hladomor —, které způsobí, že ti, kdo z něj měli užitek, budou plakat a truchlit. (Zj 18:2, 7–11, 17–19) Naproti tomu Nový Jeruzalém přináší na zemi podmínky, za nichž slzy, smrt, truchlení, křik a bolest navždy pominou. (Zj 21:2–4)