Učitel je člověk, který slovem nebo příkladem předává druhým lidem informace nebo dovednosti. Schopný učitel obvykle předkládá vysvětlení či podpůrné důkazy nebo používá jiné metody, které mají posluchačům pomoci pochopit, co slyší, a zapamatovat si to.

 Jehova Bůh, Stvořitel, je Vznešený Učitel svých služebníků. (1Kr 8:36; Ža 27:11; 86:11; 119:102; Iz 30:20; 54:13) Samotná stvořitelská díla učí, že existuje absolutně moudrý Bůh, a poskytují prostor pro zkoumání a pozorování — ten však byl dodnes využíván jen částečně. (Job 12:7–9) Kromě toho Jehova Bůh poučuje lidi o svém jménu, o svých záměrech a zákonech prostřednictvím zvláštních zjevení. (Srovnej 2Mo 4:12, 15; 24:12; 34:5–7.) Taková zjevení jsou obsažena v Božím slově, Bibli, a slouží jako podklad pro správné vyučování o Boží vůli. (Ří 15:4; 2Ti 3:14–17) Jako učitel působí také Boží duch. (Jan 14:26)

Vyučování v Izraeli. V Izraeli Bůh svěřil odpovědnost za vyučování dětí rodičům. (5Mo 4:9; 6:7, 20, 21; 11:19–21; Ža 78:1–4) Jako učitelé celého národa sloužili proroci, Levité, a hlavně kněží a jiní moudří muži. (Srovnej 2Pa 35:3; Jer 18:18; viz heslo VZDĚLÁNÍ.)

Proroci. Proroci učili lid o Jehovových vlastnostech a záměrech, odhalovali Izraelitům jejich provinění a ukazovali jim, jak by správně měli jednat. Proroci často vyučovali nejprve ústně a později to, co učili, zapisovali. (Srovnej 1Sa 12:23–25; Iz 7:3, 4; 22:15, 16; Jer 2:2.) K jejich vyučovacím metodám patřilo používání otázek (Jer 18:13, 14; Am 3:3–8; Ag 2:11–14), znázornění (2Sa 12:1–7; Iz 10:15; Jer 18:3–10), hádanek (Ez 17:2) a symbolických obrazů (1Kr 11:30–32; Jer 13:4–11; 19:1–12; 27:2; 28:10–14; Ez 4:1–5:4).

Kněží a Levité. Poučování izraelského národa o Božím zákonu bylo povinností kněží a Levitů. (3Mo 10:11; 14:57; 2Pa 15:3; 35:3) Toto vyučování probíhalo různými způsoby. Každý Sabatní rok během Svátku chýší četli celý Zákon celému národu — mužům, ženám, dětem i cizím usedlíkům. (5Mo 31:9–13) Boží zákony Levité někdy vštěpovali svým posluchačům tím, že je nechali odpovídat na otázky. (Srovnej 5Mo 27:14–26.) Kněží a Levité Zákon nejen četli, ale nepochybně také vysvětlovali jeho význam. (Srovnej Ne 8:8.) A soudcovskými rozhodnutími, která vydávali, učili Izraelity zásadám božského práva. (5Mo 17:8–13; 1Pa 26:29; 2Pa 19:8–11)

Znalci Zákona. Význačnými učiteli Zákona v době Ježíšovy pozemské služby byli znalci Zákona. Ti se však nezabývali skutečnými problémy a potřebami lidu. Podobně jako farizeové, i oni kladli větší důraz na formální předpisy a tradice než na milosrdenství, právo a věrnost. Způsobili, že se Zákon stal pro lid těžkým břemenem. (Mt 23:2–4, 23, 24; Lk 11:45, 46) Vyučování, které poskytovali znalci Zákona, nebylo tak účinné, jak by mohlo být, protože se tito muži dívali na obyčejné lidi svrchu a neposkytovali příklad hodný napodobení. (Srovnej Mt 23:3, 6, 7; Jana 7:48, 49; viz heslo PÍSAŘ, ZNALEC ZÁKONA.)

Co způsobilo, že Ježíšovo vyučování bylo tak účinné?

Je zřejmé, že když náboženští vůdci judaismu oslovovali Ježíše Krista „Učiteli [řec. Di·daʹska·los]“, nemysleli to upřímně; věřící i nevěřící lidé ho však jako učitele uznávali. (Mt 8:19; 9:11; 12:38; 19:16; 22:16, 24, 36; Jan 3:2) Na úředníky, kteří byli posláni, aby ho zatkli, Ježíšovo učení tak zapůsobilo, že se vrátili bez Ježíše a řekli: „Tak nikdy jiný člověk nemluvil.“ (Jan 7:46) Ježíš vyučoval ‚jako osoba, která má autoritu, a ne jako znalci Zákona‘. (Mt 7:29) Ježíšovo vyučování pocházelo od Boha (Jan 7:16; 8:28) a Ježíš předkládal informace jednoduše, s nezvratnou logikou, pomocí podnětných otázek, výstižných řečnických obratů a smysluplných podobenství, která čerpal z toho, co posluchači dobře znali. (Mt 6:25–30; 7:3–5, 24–27; viz heslo PODOBENSTVÍ.) Ježíš používal také názorné příklady; při jedné příležitosti umyl svým učedníkům nohy, aby je poučil, že si mají navzájem sloužit. (Jan 13:2–16)

Ježíšovo poznání bylo umocněno tím, že měl důvěrný vztah ke svému Otci a Bohu už před tím, než přišel na zemi. Znal tedy Boha tak, jak ho neznal žádný člověk, a to mu umožňovalo, aby o svém Otci vyučoval s autoritou. Sám Ježíš řekl: „Nikdo úplně nezná Syna, jen Otec, a nikdo také úplně nezná Otce, jen Syn a každý, komu ho Syn chce zjevit.“ (Mt 11:27; Jan 1:18)

Ježíš také dokonale znal Boží psané slovo. Když dostal otázku, které přikázání je v Zákoně největší, bez váhání shrnul celý Zákon do dvou přikázání, a to pomocí citátu z 5. Mojžíšovy (6:5) a ze 3. Mojžíšovy (19:18). (Mt 22:36–40)  O Ježíšovi je známo, že po celou dobu své služby citoval nebo volně vyjadřoval myšlenky asi z poloviny knih Hebrejských písem — z 1. Mojžíšovy (2:24; Mt 19:5; Mr 10:7, 8), 2. Mojžíšovy (3:6; Mt 22:32; Lk 20:37), 3. Mojžíšovy (14:2–32; Mt 8:4), 4. Mojžíšovy (30:2; Mt 5:33), 5. Mojžíšovy (5:16; Mt 15:4; Mr 7:10), 1. Samuelovy (21:4–6; Mt 12:3, 4), 1. Královské (17:9; Lk 4:26), Joba (42:2; Mt 19:26), Žalmů (8:2; 110:1; Mt 21:16; 22:44), Přísloví (24:12; Mt 16:27), Izajáše (6:9, 10; Mt 13:14, 15; Jan 12:40), Jeremjáše (7:11; Mt 21:13; Mr 11:17; Lk 19:45, 46), Nářků (2:1; Mt 5:35), Daniela (9:27; Mt 24:15), Ozeáše (6:6; Mt 9:13), Jonáše (1:17; Mt 12:40), Micheáše (7:6; Mt 10:21, 35, 36), Zecharjáše (13:7; Mt 26:31) a Malachiáše (3:1; Mt 11:10).

Navíc Ježíš dodával tomu, co vyučoval, skutečnou přesvědčivost svým dokonalým příkladem. (Jan 13:15) Nebyl jako znalci Zákona a farizeové, o nichž řekl: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám povídají, ale nečiňte podle jejich skutků, protože mluví, ale nekonají.“ (Mt 23:3)

K autoritě a účinnosti Ježíšova vyučování přispívalo také to, že Ježíš měl pro lidi pochopení a láskyplně se o ně zajímal. Jeho neobyčejná rozlišovací schopnost byla umocněna nadpřirozenou znalostí životních okolností a způsobu uvažování druhých lidí. (Mt 12:25; Lk 6:8; Jan 1:48; 4:18; 6:61, 64; 13:11) „On sám věděl, co v člověku je.“ (Jan 2:25) Miloval lidi tak, že se vzdával i potřebného odpočinku, aby je mohl vyučovat. Jednou si Ježíš a jeho učedníci vzali člun a vydali se na odlehlé místo, aby si tam trochu odpočinuli. „Lidé je však uviděli odjíždět, mnozí se to dozvěděli a seběhli se tam pěšky ze všech měst a přišli před nimi. A když vystupoval, viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat mnoha věcem.“ (Mr 6:31–34)

Ježíš jednal se svými posluchači s porozuměním. Když jeho učedníci nepochopili některé podobenství, trpělivě jim ho vysvětloval. (Mt 13:10–23) Uvědomoval si jejich omezení, a proto je nezahlcoval přílišným množstvím informací. (Jan 16:4, 12) Když to bylo zapotřebí, opakoval téměř stejné informace několikrát. (Mr 9:35; 10:43, 44) Své odpovědi na otázky Ježíš často podepřel podobenstvím nebo názorným příkladem, což na mysl posluchačů působilo hlubokým dojmem a podněcovalo to jejich schopnost přemýšlet. (Mt 18:1–5, 21–35; Lk 10:29–37)

Boží duch vyučuje. Během své třiapůlleté pozemské služby Ježíš školil své apoštoly, aby pokračovali v díle, které zahájil. Apoštolové byli nedokonalí lidé, a proto si z jeho vyučování nemohli zapamatovat všechny podrobnosti. Ježíš jim však slíbil: „Pomocník, svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí vše a připomene vám všechno, co jsem vám pověděl.“ (Jan 14:26) To znamenalo, že Boží duch je naučí všechno, co potřebují vědět, aby mohli vykonávat svou službu. Zejména jim měl odhalit, jak mají rozumět tomu, co předtím sice slyšeli, ale nechápali. Svatý duch jim měl připomínat to, co jim Ježíš říkal, když byl s nimi. A jako učitel jim měl svatý duch ukazovat správné uplatnění Ježíšových slov. (Srovnej Jana 2:19–22; viz heslo PRAVDA, „Duch pravdy“.)

Když byli Ježíšovi učedníci předváděni před veřejná shromáždění, před krále a jiné muže ve vysokém vládním postavení, měli se s důvěrou spoléhat na Božího ducha, který jim vše připomene a poučí je. Jako přítel jim měl připomínat, co mají říkat, a měl jim pomáhat ta slova správně uplatňovat. Tak mělo být vydáno dobré svědectví a také měli být umlčeni odpůrci. (Mt 10:18–20; Mr 13:11; Lk 12:11, 12; 21:13–15) Proto Petr a Jan dokázali směle mluvit, když se jich nejvyšší židovský soud — Sanhedrin — dotazoval, jak uzdravili muže, který byl od narození chromý. Jejich výmluvnost byla něčím, co u ‚nevzdělaných a obyčejných lidí‘ nikdo vůbec nečekal. Členové Sanhedrinu se nad ní podivovali. A po Petrových slovech, která byla dotvrzena přítomností vyléčeného muže, už tito učení muži „neměli co říci na vyvrácení“. (Sk 4:5–14)

Celé Boží slovo bylo napsáno pod inspirací (2Ti 3:16), a proto je v něm obsaženo učení zprostředkované duchem. Vyučování, které je v rozporu s Božím slovem, by tedy křesťané neměli věnovat pozornost. Apoštol Jan napsal: „Nepotřebujete, aby vás někdo vyučoval; ale jak vás pomazání od něho vyučuje o všem, a je pravé a není lží, a právě jak vás vyučilo, zůstaňte ve spojení s ním.“ (1Ja 2:27) Tato slova apoštola  Jana byla určena duchem zplozeným křesťanům. Tito křesťané poznali Jehovu Boha a jeho Syna, Krista Ježíše. Byli plně seznámeni s Boží pravdou. Nepotřebovali tedy jako učitele lidi, kteří popírali Otce a Syna. Takoví učitelé by je jenom odvedli od toho, o čem věděli, že to je pravda, kterou je učil Boží duch a která je jasně vyjádřena v posvátných spisech. (1Ja 2:18–26) Z tohoto důvodu křesťané neměli přijímat odpadlické učitele do svých domovů a neměli je ani zdravit. (2Ja 9–11)

Činění a vyučování učedníků. Po svém vzkříšení pověřil Ježíš Kristus své následovníky, aby činili učedníky, křtili je a vyučovali je všemu, co jim přikázal. (Mt 28:19, 20) Toto rozsáhlé vyučovací dílo začalo o Letnicích roku 33 n. l., kdy asi 3 000 Židů a proselytů uznalo, že Ježíš je slíbený Mesiáš, a bylo pokřtěno. Vyučování těchto nových učedníků neskončilo proslovem, který přednesl apoštol Petr a po kterém se stali následovníky Krista Ježíše. Museli se toho naučit mnohem víc. Proto ti, kdo na svátek Letnic přišli do Jeruzaléma ze vzdálených míst, prodloužili svůj pobyt, aby se mohli věnovat vyučování, které poskytovali apoštolové. Nepochybně proto, aby mohli naslouchat apoštolům, se den co den scházeli v areálu chrámu. Dobrou zprávu se tam dozvěděli i jiní Židé a proselyté a počet věřících nakonec vzrostl na 5 000. (Sk 2:14–4:4) Kromě toho, že veřejně vyučovali v chrámu, oznamovali apoštolové dobrou zprávu o Ježíši Kristu také dům od domu. (Sk 5:42; viz heslo KÁZÁNÍ, KAZATEL, „Dům od domu“.)

Později, když se kvůli pronásledování věřící rozptýlili do různých krajin a začalo se kázat i Nežidům, rozšířilo se dílo činění učedníků do vzdálených míst. (Sk 8:4–12; 11:1–26) Stejně jako v Jeruzalémě, i tam se často veřejně kázalo a vyučovalo, aby byli nalezeni lidé, kteří měli zájem o dobrou zprávu. Ti, kdo se stali učedníky, pak byli dále vyučováni. V Efezu například apoštol Pavel veřejně vyučoval v synagóze. Když se vzedmula vlna odporu, Pavel oddělil učedníky od nevěřících Židů a přednášel jim v posluchárně Tyrannovy školy. (Sk 19:8–10) Vyučoval učedníky také v jejich domovech a po dalších zájemcích pátral tak, že vyučoval dům od domu. Starším mužům z efezského sboru to připomněl slovy: „Nezdržel [jsem se], abych vám nepověděl všechno, co je užitečné, a abych vás nevyučoval veřejně a dům od domu.“ (Sk 20:20, 21; srovnej Sk 18:6, 7, kde se mluví o Pavlově činnosti v Korintu; viz heslo UČEDNÍK.)

Učitelé v křesťanském sboru. Díky činnosti apoštola Pavla a jiných křesťanů byly na mnoha místech zakládány křesťanské sbory a ty se neustále rozrůstaly. Bylo nutné, aby lidem, kteří byli s těmito sbory spojeni, způsobilí učitelé pomáhali dosáhnout „jednoty ve víře a v přesném poznání Božího Syna, k dospělému muži, k míře vzrůstu, který patří ke Kristově plnosti“. (Ef 4:11–13) Z toho vyplývala pro ty, kdo sloužili jako učitelé, závažná odpovědnost, která měla přímou souvislost se životem jejich spolukřesťanů. Úloha učitelů byla tak důležitá, že ve výčtu jednotlivých údů ve sboru jsou učitelé uvedeni hned na třetím místě za apoštoly a proroky. (1Ko 12:28) Toto postavení neměli všichni křesťané (1Ko 12:29), a nikdy ho nezastávaly ženy. Apoštol Pavel napsal: „Nedovoluji ženě, aby vyučovala ani aby uplatňovala autoritu nad mužem.“ (1Ti 2:12) Úlohu učitelů plnili dozorci neboli starší muži, kteří byli do svého postavení jmenováni svatým duchem. (Sk 20:17, 25–30; 1Ti 3:1, 2; 5:17)

Tito starší muži museli dávat příklad hodný napodobení, ve svém vyučování museli být přesní a museli se vždy pevně držet inspirovaného Božího slova. Tito způsobilí učitelé sloužili jako hradba před odpadnutím od pravé víry, protože stále dbali na to, aby přiváděli na správnou cestu ty, kdo se stali obětí nesprávného vyučování, a aby podnikali kroky proti těm lidem, kteří podporovali sekty. (1Ti 4:6, 7, 16; 6:2b–6; 2Ti 2:2, 14–26; 3:14–17; Tit 1:10, 11; 2:1, 6, 7; 3:9–11; srovnej Zj 2:14, 15, 20–24.)

Starší muži (řec. pre·sbyʹte·roi), kteří se namáhali, aby vyučovali spolukřesťany, si zasluhovali úctu a ohled (srovnej Heb 13:17), a dokonce dobrovolnou hmotnou podporu. To měl na mysli apoštol Pavel, když napsal: „Ať se mimoto každý, kdo je ústně vyučován slovu [doslova „je mu ohlašováno slovo“], podílí na všech dobrých věcech s tím, kdo takové ústní vyučování poskytuje.“ (Ga 6:6, Rbi8, ppč) „Ať jsou starší muži, kteří předsedají znamenitým způsobem, považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří tvrdě pracují slovem a vyučováním.  Text písma totiž říká: ‚Nenasadíš náhubek býkovi, když mlátí obilí‘; také: ‚Dělník je hoden své mzdy.‘“ (1Ti 5:17, 18)

Muži, kteří nesobecky usilovali o úřad dozorce a kteří byli způsobilí vyučovat druhé ve sboru, ‚toužili po znamenité práci‘. (1Ti 3:1) Je tedy zřejmé, že učedník Jakub nechtěl takové muže odradit od snahy získávat způsobilost k vyučování, když napsal: „Nemnozí z vás by se měli stát učiteli, moji bratři, protože víte, že obdržíme těžší soud.“ (Jk 3:1) Tato slova spíše zdůrazňovala, že muži, kteří vyučují ve sboru, mají velkou odpovědnost. Někteří křesťané se zřejmě vydávali za učitele, i když nebyli jako učitelé ustanoveni ani pro to nebyli způsobilí. Lidé, které měl na mysli učedník Jakub, se pravděpodobně značně podobali těm, o nichž napsal apoštol Pavel Timoteovi: „Jistí lidé . . . odbočili k planému povídání a chtějí být učiteli zákona, avšak nechápou ani to, co říkají, ani to, co silně prosazují.“ (1Ti 1:6, 7) Takoví muži zjevně toužili mít význačné postavení, které člověk jako učitel získal. Ale Jakub postavil tyto záležitosti do správného světla, když ukázal, že od učitelů ve sboru bude vyžadováno více — budou muset skládat větší účty než ostatní křesťané. (Srovnej Ří 14:12.) Přesto i oni budou stejně jako jiní křesťané klopýtat ve slovu. (Jk 3:2)

Jak by měli být všichni křesťané učiteli. Jako učitelé sloužilo ve sboru poměrně málo křesťanů, a přesto měla být žádoucím cílem všech křesťanů schopnost učit o své víře druhé lidi, přinejmenším soukromě. Tato myšlenka byla objasněna hebrejským křesťanům: „Ačkoli byste totiž skutečně měli být vzhledem k času učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo vyučoval od počátku základním věcem Božích posvátných prohlášení.“ Židé dostali dobrou zprávu o Kristu jako první, a proto neměli být duchovními nemluvňaty, ale měli být příkladem v křesťanské zralosti a ve schopnosti vyučovat druhé lidi. (Heb 5:12–6:2) Inspirovaný pisatel zde zjevně mluví o vyučování všeobecně, a ne o vyučování v postavení učitele. Trochu podobná je tedy jeho zmínka o Židovi, který se na základě svého poznání stává „napravovatelem nerozumných, učitelem nemluvňat“. (Ří 2:17–20) Pavel ovšem ukazuje, že ten, kdo vyučuje, musí v souladu s tím, co vyučuje, také žít, má-li jeho vyučování přinášet Bohu čest. (Ří 2:21–24)

Křesťané se také mohli učit jeden od druhého. Starší ženy mohly například vyučovat mladší ženy, „aby milovaly své manžely, milovaly své děti, aby byly zdravé mysli, cudné, doma pracovité, dobré a podřizovaly se svým vlastním manželům, aby se o Božím slově nemluvilo utrhačně“. Takové soukromé vyučování bylo účinné tehdy, jestliže bylo podloženo dobrým příkladem. (Tit 2:3–5; srovnej 2Ti 1:5; 3:14, 15.)