Přejít k článku

Přejít na obsah

Uctívání

Uctívání

Projevování zbožné úcty nebo vzdávání pocty. Pravé uctívání Stvořitele se týká každé oblasti života člověka. Apoštol Pavel napsal Korinťanům: „Ať tedy jíte, nebo pijete, nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě.“ (1Ko 10:31)

Když Jehova Bůh stvořil Adama, nenařídil mu žádný konkrétní obřad ani prostředek, jimiž ho měl dokonalý člověk uctívat. Adam nicméně mohl svému Stvořiteli sloužit neboli ho uctívat tím, že věrně činil vůli svého nebeského Otce. Později ale Jehova izraelskému národu vymezil určitý způsob, jak k němu přistupovat při uctívání, včetně obětí, kněžstva a doslovné svatyně. (Viz heslo PŘÍSTUP K BOHU.) Byl to však pouze ‚stín budoucích dobrých věcí, ale ne samotná podstata věcí‘. (Heb 10:1) Hlavní důraz byl vždy kladen na projevování víry — konání vůle Jehovy Boha —, a ne na pouhý obřad nebo rituál. (Mt 7:21; Jk 2:17–26)

Prorok Micheáš to vyjádřil takto: „S čím se mám postavit před Jehovu? S čím se mám poklonit Bohu ve výši? Mám se před něho postavit s celými zápalnými oběťmi, s ročními telaty? Potěší Jehovu tisíce beranů, desetitisíce bystřin oleje? Mám dát za své vzbouření svého prvorozeného syna, plod svého břicha za hřích své duše? Pověděl ti, pozemský člověče, co je dobré. A co od tebe Jehova žádá zpět, než abys uplatňoval právo a miloval laskavost a byl skromný, když chodíš se svým Bohem?“ (Mi 6:6–8; srovnej Ža 50:8–15, 23.)

Hebrejské a řecké výrazy. Většinu hebrejských a řeckých slov, která mohou označovat uctívání, lze také použít i na jiné jednání, než je uctívání. Nicméně význam určuje kontext příslušných slov.

Jedno z těchto hebrejských slov, které nese myšlenku uctívání (ʽa·vadhʹ), v podstatě znamená „sloužit“. (1Mo 14:4; 15:13; 29:15) Sloužit Jehovovi neboli ho uctívat znamená poslouchat všechna jeho přikázání a činit jeho vůli jako člověk, který je Bohu výlučně oddaný. (2Mo 19:5; 5Mo 30:15–20; Joz 24:14, 15) Jestliže tudíž někdo provedl jakýkoli rituál nebo akt oddanosti jiným bohům, znamenalo to, že opustil pravé uctívání. (5Mo 11:13–17; Sd 3:6, 7)

Jiný hebrejský výraz, který označuje uctívání, je hiš·ta·chawahʹ, což hlavně znamená „sklonit se“ (1Mo 18:2) neboli vzdát poctu. (Viz heslo POCTA.) Takové sklonění se sice může někdy znamenat jen projev úcty nebo zdvořilost vůči nějakému člověku (1Mo 19:1, 2; 33:1–6; 37:9, 10), ale může to být také projev uctívání vyjadřující hlubokou úctu a vděčnost Bohu a podřízenost jeho vůli. Když je slovo hiš·ta·chawahʹ použito vzhledem k pravému Bohu nebo falešným bohům, je někdy spojeno s obětí či modlitbou. (1Mo 22:5–7; 24:26, 27; Iz 44:17) To by znamenalo, že běžně se lidé při modlitbě či předkládání obětí skláněli. (Viz heslo MODLITBA.)

Hebrejský kořen sa·ghadhʹ (Iz 44:15, 17, 19; 46:6) v podstatě znamená „vrhat se k zemi“. Aramejský ekvivalent je obvykle spojován s uctíváním (Da 3:5–7, 10–15, 18, 28), ale u Daniela 2:46 je uveden ve zmínce o tom, jak král Nebukadnecar vzdal hold Danielovi tím, že před ním padl na zem.

Řecké sloveso la·treuʹo (Lk 1:74; 2:37; 4:8; Sk 7:7) a podstatné jméno la·treiʹa (Jan 16:2; Ří 9:4) nesou myšlenku prokazování ne pouze obyčejné, světské služby, ale posvátné služby.

Řecké slovo pro·sky·neʹo odpovídá hebrejskému výrazu hiš·ta·chawahʹ, protože vyjadřuje myšlenku pocty a někdy uctívání. Výraz pro·sky·neʹo je použit v souvislosti s tím, když otrok vzdává poctu králi (Mt 18:26), a rovněž v souvislosti s aktem, za nějž Satan Ježíšovi nabídl všechna království světa a jejich slávu. (Mt 4:8, 9) Kdyby Ježíš vzdal Ďáblovi poctu, projevil by tím podřízenost Satanovi a stal by se tak Ďáblovým služebníkem. Ježíš to však odmítl slovy: „Odejdi, Satane! Je totiž napsáno: ‚Jehovu, svého Boha, budeš uctívat [tvar řec. slova pro·sky·neʹo nebo v 5. Mojžíšově, odkud Ježíš citoval, heb. slovo hiš·ta·chawahʹ], a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu [tvar řec. slova la·treuʹo nebo heb. slova ʽa·vadhʹ].‘“ (Mt 4:10; 5Mo 5:9; 6:13) Podobně se službou souvisí i uctívání a pocta prokazované „divokému zvířeti“ a jeho „obrazu“ neboli poklonění se jim; jako přívrženci ‚divokého zvířete‘ a jeho „obrazu“ jsou jejich ctitelé totiž označeni tím, že mají označení na ruce (s níž slouží) nebo na čele (viditelné všem). Divokému zvířeti dává autoritu Ďábel, a proto uctívat divoké zvíře vlastně znamená uctívat Ďábla neboli sloužit Ďáblovi. (Zj 13:4, 15–17; 14:9–11)

Další řecká slova, která se týkají uctívání, jsou odvozena od slov eu·se·beʹo, thre·skeuʹoseʹbo·mai. Slovo eu·se·beʹo znamená „projevovat zbožnou oddanost“ nebo „zbožňovat, mít v úctě“. (Viz heslo ZBOŽNÁ ODDANOST.) Ve Skutcích 17:23 je tento výraz použit na zbožnou oddanost nebo uctívání, které aténští muži prokazovali „Neznámému Bohu“. Od slova thre·skeuʹo pochází podstatné jméno thre·skeiʹa, které se chápe jako ‚způsob uctívání‘ — ať už pravý, či falešný. (Sk 26:5; Kol 2:18) Rysem pravého uctívání prokazovaného křesťany je upřímný zájem o chudé a úplná oddělenost od bezbožného světa. (Jk 1:26, 27) Slovo seʹbo·mai (Mt 15:9; Mr 7:7; Sk 18:7; 19:27) a příbuzný výraz se·baʹzo·mai (Ří 1:25) znamenají „ctít; zbožňovat; uctívat“. Předměty uctívání nebo oddanosti označuje podstatné jméno seʹba·sma. (Sk 17:23; 2Te 2:4) Dva další výrazy jsou ze stejného slovesného kmene, ale s předponou The·osʹ, Bůh. Jsou to slova the·o·se·besʹ, které znamená „bohabojný“ (Jan 9:31), a the·o·seʹbei·a, které znamená „hluboce ctít Boha“. (1Ti 2:10) Tyto dva výrazy v určitém smyslu odpovídají českému slovu „bohoslužba“.

Uctívání, které je přijatelné Bohu. Jehova Bůh přijímá uctívání pouze od těch, kdo jednají v souladu s jeho vůlí. (Mt 15:9; Mr 7:7) Samaritánce Kristus Ježíš řekl: „Přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře [Gerizim], ani v Jeruzalémě. Uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe . . . Přichází však hodina, a je již nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:21–24)

Ježíšova slova jasně ukazují, že pravé uctívání nebude závislé na přítomnosti či používání viditelných věcí nebo na zeměpisných místech. Pravý ctitel nespoléhá na to, co vidí nebo čeho se dotýká, ale projevuje víru, a bez ohledu na místo nebo věci kolem sebe si zachovává postoj hluboké úcty. Neuctívá tedy pomocí něčeho, co může vidět nebo čeho se může dotknout, ale uctívá duchem. Zná pravdu, kterou zjevil Bůh, a proto je jeho uctívání v souladu s pravdou. Člověk, který uctívá duchem a pravdou, se pomocí Bible seznámil s Bohem a poznal ve svém životě působení Božího svatého ducha, a proto rozhodně ‚ví, co uctívá‘.