Stav nepřátelství projevující se bojovými akcemi, jejichž cílem je podmanit nebo zničit ty, kdo jsou považováni za nepřátele. Myšlenku válčení v sobě obsahuje řada hebrejských slov; jedno z nich, odvozené od slovesného kořenu qa·ravʹ, znamená v zásadě „přiblížit se“, tedy bojovat. V řečtině je „válka“ označována podstatným jménem poʹle·mos, a sloveso stra·teuʹo je odvozeno od kořene, který se vztahuje k utábořenému vojsku.

Bible uvádí, že Nimrod „vyšel do Asýrie“; šlo nepochybně o útočnou akci proti území Semova syna Aššura. Nimrod tam postavil města. (1Mo 10:11) Kedorlaomer, král Elamu, měl za dnů Abrahama po dobu 12 let v područí řadu měst (všechna zjevně u již. cípu Mrtvého moře), a jejich obyvatele nutil, aby mu sloužili. Ti se proti němu vzbouřili, a tak Kedorlaomer a jeho spojenci proti nim vytáhli do války; porazili přitom vojska Sodomy a Gomory, odnesli všechno, co obyvatelé těchto měst vlastnili, a zajali Abrahamova synovce Lota a příslušníky jeho domácnosti. Nato Abraham povolal 318 vycvičených mužů a společně se svými třemi spojenci pronásledoval Kedorlaomera a získal zpět zajatce i kořist. Abraham si z ní však nevzal nic pro sebe. Toto je první zpráva o válce, kterou vedl Boží služebník. Abrahamovo válečné tažení, jehož cílem bylo osvobodit jiného Jehovova služebníka, mělo Jehovovo schválení; když se totiž Abraham vrátil, požehnal mu kněz Nejvyššího Boha Melchisedek. (1Mo 14:1–24)

Války vedené na Boží pokyn. Jehova je „mužný válečník“, „Bůh vojsk“ a „mocný v bitvě“. (2Mo 15:3; 2Sa 5:10; Ža 24:8, 10; Iz 42:13) Jakožto Stvořitel a nejvyšší Svrchovaný Panovník ve vesmíru je Jehova nejen oprávněn vykonávat rozsudek (nebo vykonáním rozsudku někoho pověřit) nad těmi, kdo se dopouštějí nezákonností, a válčit proti všem, kdo zatvrzele odmítají poslouchat jeho spravedlivé zákony, ale podle práva to dokonce musí dělat. Když tedy v době potopy vyhladil ničemné lidi, když zničil Sodomu a Gomoru a když zahubil faraónova vojska, jednal Jehova podle práva. (1Mo 6:5–7, 13, 17; 19:24; 2Mo 15:4, 5; srovnej 2Pe 2:5–10; Judu 7.)

Izrael používán jako Boží vykonavatel rozsudku. Jehova Izraelitům uložil posvátnou povinnost, aby v Zaslíbené zemi, do níž je přiváděl, sloužili jako jeho vykonavatelé rozsudku. Před svým osvobozením z Egypta války neznali. (2Mo 13:17) Tím, že Bůh Izraelity vítězně vedl proti ‚sedmi národům lidnatějším a mocnějším‘, než byli oni sami, učinil si velké jméno jako ‚Jehova vojsk, Bůh izraelských bitevních linií‘. Tak bylo dokázáno, že „Jehova nezachraňuje ani mečem, ani kopím, protože bitva patří Jehovovi“. (5Mo 7:1; 1Sa 17:45, 47; srovnej 2Pa 13:12.) To Izraelitům také poskytlo příležitost ukázat, že Boží přikázání poslouchají do té míry, že jsou ochotni nasadit svůj život ve válkách vedených na Boží příkaz. (5Mo 20:1–4)

Nesměli podnikat útoky za hranice, které Bůh stanovil. Bůh však Izraelitům výslovně zakázal účastnit se útočných či dobyvačných válek mimo území, které jim dal, a bojovat proti jiným národům, než proti kterým jim přikázal bojovat. Nesměli mít ozbrojené konflikty s Edomity, Moabci ani Ammonity. (5Mo 2:4, 5, 9, 19) Tyto národy na ně však v pozdějších dobách  útočily a Izraelité byli nuceni vojensky se proti nim bránit. Jehova jim v tom pomáhal. (Sd 3:12–30; 11:32, 33; 1Sa 14:47)

V době soudců se ammonitský král pokusil ospravedlnit své útoky proti Izraeli falešným obviněním, že Izraelité zabrali Ammonitům jejich zemi. Jefta mu ale připomenutím historických skutečností dokázal, že nemluví pravdu. Potom začal proti těmto agresorům bojovat, a to podle zásady, že ‚každého, koho Jehova před námi zbavil vlastnictví, toho zbavíme vlastnictví‘. Jefta by totiž žádnému vetřelci nepřenechal ani centimetr země, kterou dostali od Boha. (Sd 11:12–27; viz heslo JEFTA.)

Posvěcené války. Než proti sobě ve starověku vytáhla vojska do bitvy, obvykle se posvětila. (Joz 3:5; Jer 6:4; 51:27, 28) Izraelská vojska, k nimž patřili i Nežidé (například Chetita Urijáš, který byl pravděpodobně obřezaným proselytou), musela v době války zůstat z obřadního hlediska čistá. Vojáci nesměli mít během vojenského tažení pohlavní styky, dokonce ani se svými manželkami. Proto izraelské vojsko nedoprovázely žádné prostitutky. Kromě toho musel být tábor zachován čistý od poskvrny. (3Mo 15:16, 18; 5Mo 23:9–14; 2Sa 11:11, 13)

Když bylo nutné potrestat nevěrný Izrael, byla ta cizí vojska, která přinášela zničení, považována za ‚posvěcená‘, a to v tom smyslu, že byla Jehovou ‚oddělena‘ pro vykonání jeho spravedlivých rozsudků. (Jer 22:6–9; Hab 1:6) Podobně i o těch vojenských silách (zejména o Médech a Peršanech), které zničily Babylón, Jehova řekl, že to jsou ‚jeho posvěcení‘. (Iz 13:1–3)

O chamtivých falešných prorocích v Izraeli je napsáno, že ‚posvětili válku‘ proti každému, kdo nevložil něco do jejich úst. Je nepochybné, že falešně prohlašovali, že mají Boží schválení pro jednání, kterým utiskovali lid; k tomu patřil i podíl na odpovědnosti za pronásledování, a dokonce za smrt pravých proroků a Božích služebníků. (Mi 3:5; Jer 2:8; Ná 4:13)

Branná povinnost. Na Jehovův příkaz byli k vojenské službě povoláváni všichni izraelští zdatní muži ve věku 20 let a více. Podle Josepha sloužili až do svých padesáti let. (Židovské starožitnosti, III, 288 [xii, 4]) Ti muži, kteří byli bojácní a plaší, byli odmítnuti; války, jež vedl Izrael, byly totiž Jehovovými válkami, a ti, kdo svou bojácností prokazovali, že mají slabou víru, by mohli oslabit morálku vojska. Osvobozeni byli muži, kteří si právě postavili nový dům nebo zasadili vinici a ještě neokusili z jejích plodů. Tyto výjimky byly založeny na právu člověka těšit se z plodů své práce. Muž, který se právě oženil, byl od vojenské služby osvobozen na jeden rok. Během této doby mohl zplodit potomka, který by se měl stát jeho dědicem, a mohl se z něho těšit. Na tom Jehova ukázal, že má o rodinu zájem a bere na ni ohled. (4Mo 1:1–3, 44–46; 5Mo 20:5–8; 24:5) Od vojenské služby byli osvobozeni i Levité, kteří obstarávali službu ve svatostánku, což ukazuje, že duchovní blaho národa Jehova považoval za důležitější než jeho vojenskou obranyschopnost. (4Mo 1:47–49; 2:32, 33)

Zákony, které se týkaly útočení na města a jejich obléhání. Jehova dal Izraelitům pokyny týkající se toho, jak mají postupovat při dobývání Kanaánu. Sedm kananejských národů, které jsou vyjmenovány v 5. Mojžíšově 7:1, 2, mělo být vyhlazeno, a to i se ženami a s dětmi. Města těchto národů měli Izraelité zasvětit zničení. (5Mo 20:15–17) Jiná města měla být podle slov v 5. Mojžíšově 20:10–15 nejprve varována a měly jim být nabídnuty podmínky pro uzavření míru. Když se město vzdalo, byli jeho obyvatelé ušetřeni a byli podrobeni nucené práci. Možnost kapitulace a také ujištění, že obyvatelé nepřijdou o život a že ženy nebudou znásilňovány či obtěžovány, byly pro tato města podnětem k tomu, aby se izraelskému vojsku vzdala a tak zabránila velkému krveprolití. Jestliže se město nevzdalo, všichni muži v něm byli zabiti. Tím se vyloučilo nebezpečí toho, že by se město později vzbouřilo. „Ženy a děťátka“ byly ponechány naživu. Slovem „ženy“ jsou v tomto případě myšleny nepochybně panny, jak to ukazují slova v 5. Mojžíšově 21:10–14, kde se o případných válečných nevěstách píše, že budou plakat pro své rodiče, ne pro svého manžela. I v souvislosti s dřívější událostí, kdy Izrael porazil Midian, je výslovně řečeno, že byly ušetřeny pouze panny. To, že pouze panny byly ponechány naživu, chránilo Izraelity před falešným uctíváním a jistě i před pohlavními nemocemi. (4Mo 31:7, 17, 18) (Pokud jde o to, zda byl Boží výnos proti kananejským národům v souladu s právem, viz heslo KANAÁN, KANANEJEC, Kanaán dobývají Izraelité.)

 Na stavbu obléhacích valů se nesměly kácet stromy, které nesly plody. (5Mo 20:19, 20) Koním nepřátel se během bitvy přeřezávaly šlachy s cílem vyřadit je z boje; je nepochybné, že po bitvě byli utraceni. (Joz 11:6)

Ne všechny izraelské války byly správné. To, že Izraelité sešli na cestu nevěrnosti, se projevilo i tím, že vedli války, které nebyly ničím jiným než bojem o moc. Tak to bylo v případě Abimelekovy války proti Šekemu a Tebeci v době soudců (Sd 9:1–57) a také v případě Omriho války proti Zimrimu a Tibnimu, jejímž výsledkem bylo značné upevnění Omriho kralování nad desetikmenným královstvím. (1Kr 16:16–22) Izraelité také začali důvěřovat ve vojenskou sílu, v koně a ve dvoukolé vozy, místo aby spoléhali na to, že je před jejich nepřáteli ochrání Jehova. Proto v době Izajáše začala být judská země „naplněna koňmi“ a ‚dvoukolým vozům nebyl konec‘. (Iz 2:1, 7)

Vojenská strategie a taktika ve starověku. Než vojsko zaútočilo, byli někdy vysíláni zvědové, jejichž úkolem bylo zjistit, jaké podmínky panují v dané zemi. Nebyli však vysíláni proto, aby podněcovali obyvatele k nepokojům, vzpourám nebo podvratným tajným hnutím. (4Mo 13:1, 2, 17–19; Joz 2:1; Sd 18:2; 1Sa 26:4) Když se svolávalo vojsko, když se povolávalo do války nebo když se oznamoval společný útok, používaly se zvláštní signály na trubku. (4Mo 10:9; 2Pa 13:12; srovnej Sd 3:27; 6:34; 7:19, 20.) Bojové síly byly někdy rozděleny; části vojska byly nasazovány pro útok z boku či ze zálohy nebo pro vlákání nepřítele do pasti. (1Mo 14:15; Joz 8:2–8; Sd 7:16; 2Sa 5:23, 24; 2Pa 13:13) Nejméně v jednom případě byli na Jehovův pokyn postaveni jako předvoj před ozbrojeným vojskem zpěváci, kteří Bohu zpívali písně chvály. Bůh toho dne bojoval za Izraelity — tábor nepřátel uvrhl ve zmatek, což způsobilo, že se nepřátelští vojáci navzájem pobili. (2Pa 20:20–23)

Když se bojovalo, šlo do značné míry o boj muže proti muži. Používaly se nejrůznější zbraně — meče, kopí, oštěpy, šípy, prakové kameny atd. Když Izraelité dobývali Zaslíbenou zemi, nespoléhali se na koně ani na dvoukolé vozy; důvěřovali v záchrannou moc Jehovy. (5Mo 17:16; Ža 20:7; 33:17; Př 21:31) Koně a dvoukolé vozy používali Egypťané a jiné národy a izraelská vojska je začala používat teprve až v pozdějších dobách. (1Kr 4:26; 20:23–25; 2Mo 14:6, 7; 5Mo 11:4) Cizí vojska byla někdy vybavena válečnými dvoukolými vozy, z jejichž náprav vyčnívaly železné kosy. (Joz 17:16; Sd 4:3, 13)

Vojenská taktika se v průběhu staletí měnila. Obecně se dá říci, že se Izraelité nesoustředili na vyvíjení nástrojů používaných v útočných válkách, ale značnou pozornost věnovali opevnění. Judský král Uzzijáš je znám tím, že postavil „válečné stroje, vynález techniků“; tyto stroje však byly určeny zejména pro obranu Jeruzaléma. (2Pa 26:14, 15) Vojska Asýrie a Babylónie byla proslulá zvláště tím, že k útokům na vyšší a slabší části městské zdi používala obléhací valy a náspy. Ty sloužily jako nakloněné roviny, po kterých se vytahovaly věže s obléhacími berany; z těchto věží bojovali lučištníci a prakovníci. Vedle obléhacích beranů existovaly také jiné druhy obléhacích strojů; k nim patřily i obří praky. (2Kr 19:32; Jer 32:24; Ez 4:2; Lk 19:43) Obránci města se snažili nepřítelův útok odrazit za pomoci lučištníků, prakovníků a také za pomoci vojáků, kteří ze zdí a věží a z vrhacích strojů umístěných ve městě házeli hořící kusy dřeva. (2Sa 11:21, 24; 2Pa 26:15; 32:5) Při útocích na opevněná města bylo jednou z prvních snah dobyvatele odříznout město od zdroje vody; naproti tomu obyvatelé města, které mělo být obléháno, často ucpali okolní zdroje vody, aby útočníkům znemožnili jejich používání. (2Pa 32:2–4, 30)

Když byl nepřítel poražen, vítězové často ucpali studny a prameny v daném území, a půdu pokryli kameny; někdy ji posypali solí. (Sd 9:45; 2Kr 3:24, 25; viz hesla OPEVNĚNÍ; ZBRANĚ, ZBROJ.)

Ježíš předpovídá války. Ježíš, muž pokoje, řekl: ‚Ti, kdo berou meč, mečem zahynou.‘ (Mt 26:52) Pilátovi jasně ukázal, že kdyby jeho Království bylo z tohoto světa, jeho sloužící by bojovali, aby nebyl vydán Židům. (Jan 18:36) Předpověděl však, že Jeruzalém bude obléhán a zpustošen a jeho „dětmi“ (jeho obyvateli) bude mrštěno o zem kvůli tomu, že ho odmítly jakožto Mesiáše. (Lk 19:41–44; 21:24)

Krátce před svou smrtí oznámil Ježíš proroctví, která se vztahovala na tehdejší generaci a také na dobu, kdy začne jeho přítomnost v královské moci: „Uslyšíte o válkách a zprávy  o válkách; hleďte, abyste se neděsili. To se totiž musí stát, ale ještě není konec. Povstane totiž národ proti národu a království proti království.“ (Mt 24:6, 7; Mr 13:7, 8; Lk 21:9, 10)

Kristus vede válku jako „Král Králů“. Bible zjevuje, že vzkříšený Pán Ježíš Kristus, kterému jeho Otec svěřil ‚všechnu autoritu v nebi a na zemi‘, povede válku, v níž budou zničeni všichni Boží nepřátelé, a zřídí trvalý mír, jak to naznačuje i jeho titul „Kníže pokoje“. (Mt 28:18; 2Te 1:7–10; Iz 9:6)

Apoštol Jan měl vidění toho, co se mělo stát po Kristově dosazení na trůn v nebi. V Žalmech 2:7, 8 a 110:1, 2 bylo předpověděno, že Boží Syn bude vyzván, aby Jehovu ‚poprosil, aby mu dal národy jako jeho dědictví‘, a že Jehova bude reagovat tak, že ho vyšle, aby ‚podmaňoval uprostřed svých nepřátel‘. (Heb 10:12, 13) Janovo vidění popisovalo válku v nebi, ve které Michael, tedy Ježíš Kristus (viz heslo MICHAEL č. 1), vede nebeská vojska ve válce proti Drakovi, Satanu Ďáblovi. Výsledkem této války bylo svržení Ďábla a jeho andělů k zemi. Tato válka následovala bezprostředně po ‚narození dítěte, muže‘, který měl vládnout národům železnou holí. (Zj 12:7–9) Silný hlas v nebi potom oznámil: „Nyní nastala záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista.“ To přineslo úlevu a radost andělům, ale pro zemi to byla předzvěst utrpení, k němuž patří i války; v prohlášení bylo totiž dále řečeno: „Běda zemi a moři, protože k vám sestoupil Ďábel a má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období.“ (Zj 12:10, 12)

Potom, co byl Satan svržen k zemi, stali se hlavním terčem jeho útoků Boží služebníci na zemi, zbývající ze ‚semene ženy‘, „kteří zachovávají Boží přikázání a mají dílo vydávání svědectví pro Ježíše“. Satan proti nim začal vést válku, která zahrnuje jak duchovní boj, tak i doslovné pronásledování, při němž někteří dokonce přišli o život. (Zj 12:13, 17) Následující kapitoly knihy Zjevení (13, 17–19) popisují pomocníky a nástroje, které proti nim Satan používá, a také vítězství, kterého Boží svatí dosáhnou pod svým Vůdcem Ježíšem Kristem.

‚Válka velikého dne Boha Všemohoucího.‘ V 19. kapitole knihy Zjevení je popsána největší válka celých lidských dějin, válka, která se vymyká všemu, co kdy člověk zažil. O něco dříve v tomto vidění je označena jako ‚válka velikého dne Boha Všemohoucího‘. Proti Jehovovi a Pánu Ježíši Kristu jakožto Veliteli Božího vojska, nebeských zástupů, se spojili symbolické ‚divoké zvíře a králové země a jejich vojska‘ a na základě ‚výroků inspirovaných démony‘ se shromáždili na místě, kde k této válce dojde. (Zj 16:14; 19:19) Ani jeden pozemský Boží služebník není vyobrazen jako účastník této bitvy. Pozemští králové „povedou bitvu s Beránkem, ale Beránek nad nimi zvítězí, protože je Pán pánů a Král králů“. (Zj 17:14; 19:19–21; viz heslo HAR-MAGEDON.) Po této bitvě má být Satan Ďábel svázán na tisíc let, „aby již nezaváděl na scestí národy, dokud neskončí tisíc let“. (Zj 20:1–3)

Až tato válka skončí, země se bude tisíc let těšit z míru. V jednom Žalmu je napsáno: „[Jehova] působí, aby války ustaly až do nejzazšího konce země. Láme luk, a kopí opravdu seká na kusy; vozy pálí v ohni.“ Tato slova se poprvé splnila tehdy, když Bůh způsobil v izraelské zemi mír tím, že zničil válečné nástroje nepřátel. Až Kristus porazí v Har-Magedonu podporovatele války, bude i v nejvzdálenějších končinách zeměkoule úplný a uspokojující mír. (Ža 46:8–10) Lidé, kteří překovali „své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky“ a kteří se ‚už neučí válce‘, dostanou věčný život. „Vždyť tak mluvila samotná ústa Jehovy vojsk.“ (Iz 2:4; Mi 4:3, 4)

Hrozba válek navždy odstraněna. Vidění zapsané ve Zjevení dále ukazuje, že na konci tisíce let bude Satan Ďábel propuštěn ze svého vězení v propasti a opět přiměje mnoho lidí, aby vyšli vést válku proti těm, kdo zůstali Bohu věrně oddáni. Nezpůsobí však žádnou škodu, protože ‚z nebe sestoupí oheň‘ a tyto nepřátele pohltí; tak bude navždy odstraněna jakákoli hrozba války. (Zj 20:7–10)

Křesťanské válčení. Křesťan se sice neúčastní doslovné války proti krvi a tělu (Ef 6:12), ale na určitém válčení — duchovním boji — se podílí. Apoštol Pavel popisuje válku, která se odehrává v křesťanovi — válku mezi ‚zákonem hříchu‘ a ‚Božím zákonem‘ neboli ‚zákonem mysli‘ (křesťanské mysli, která je v souladu s Bohem). (Ří 7:15–25)

Tato válka, kterou vede křesťan, je velmi namáhavá; člověk musí vynaložit všechno úsilí, aby vyšel jako vítěz. Může však mít důvěru ve  vítězství díky nezasloužené laskavosti, kterou nám Bůh projevuje prostřednictvím Krista, a díky pomoci Božího svatého ducha. (Ří 8:35–39) Ježíš o tomto boji řekl: „Silně se namáhejte vejít úzkými dveřmi.“ (Lk 13:24) A apoštol Petr křesťanům radil, aby „se stále zdržovali tělesných tužeb, neboť právě ty působí rozpor [neboli „vykonávají vojenskou službu“ (stra·teuʹon·tai)] s duší“. (1Pe 2:11, Int; srovnej Jk 4:1, 2.)

Proti ničemným duchům. Kromě této války proti zákonu hříchu musí křesťan bojovat proti démonům, kteří sklony těla využívají k tomu, aby křesťany pokoušeli k hříchu. (Ef 6:12) V této válce démoni také podněcují ty, kdo jsou pod jejich vlivem, aby křesťany pokoušeli či aby se jim stavěli na odpor nebo aby je pronásledovali ve snaze zlomit jejich ryzost ve vztahu k Bohu. (1Ko 7:5; 2Ko 2:11; 12:7; srovnej Lk 4:1–13.)

Proti falešným naukám. Apoštol Pavel mluvil také o válce, kterou on a jeho společníci vedli při vykonávání svého pověření starat se o křesťanský sbor jakožto ti, kdo jsou jmenováni. (2Ko 10:3) Na sbor v Korintu měli špatný vliv opovážliví muži, které Pavel označil jako ‚falešné apoštoly‘ a kteří tím, že věnovali nepatřičnou pozornost osobnostem, působili ve sboru rozdělení a sekty. (2Ko 11:13–15) Stali se ve skutečnosti následovníky lidí, například Apolla, Pavla a Kéfa. (1Ko 1:11, 12) Členové sboru ztratili duchovní náhled, že tito muži jsou pouze zástupci Krista a jednotně slouží stejnému záměru. Stali se tělesnými. (1Ko 3:1–9) Na muže ve sboru pohlíželi ‚podle toho, co byli v těle‘, podle jejich vzhledu, přirozených schopností, osobnosti atd., místo aby se na ně dívali jako na duchovně smýšlející lidi. Nerozpoznali, že ve sboru působí Boží duch a že to, čeho dosáhli takoví lidé, jako byl Pavel, Petr a Apollos, bylo působením Božího ducha k Boží slávě.

Proto Pavel pociťoval nutnost napsat jim: „Vskutku prosím, abych, až budu přítomen, nemusel použít smělost s onou důvěrou, s níž počítám, když podnikám smělá opatření proti některým, kteří nás hodnotí, jako bychom chodili podle toho, co jsme v těle. Ačkoli totiž chodíme v těle, nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení silně zakořeněných věcí. Vyvracíme totiž uvažování a všechno povýšené, co se pozvedá proti poznání Boha; a přivádíme každou myšlenku do zajetí, abychom ji učinili poslušnou Krista.“ (2Ko 10:2–5)

Pavel napsal Timoteovi, kterého nechal v Efezu proto, aby se staral o tamější sbor: „Svěřuji ti, dítě Timotee, toto pověření ve shodě s předpověďmi, které vedly přímo k tobě, abys podle nich dále vedl znamenitý boj; a držel se víry a dobrého svědomí.“ (1Ti 1:18, 19) Timoteus musel bojovat nejen s působením hříšného těla a odporem nepřátel pravdy, ale musel také válčit proti tomu, aby do sboru nepronikly falešné nauky a lidé, kteří chtěli sbor zkazit. (1Ti 1:3–7; 4:6, 11–16) Svým počínáním měl sbor upevňovat a chránit před odpadlictvím, které, jak Pavel věděl, se mělo objevit potom, co apoštolové odejdou ze scény. (2Ti 4:3–5) Timoteus tedy musel vést skutečný boj.

Pavel mohl Timoteovi napsat: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru.“ (2Ti 4:7) Pavel zachoval věrnost Jehovovi a Ježíši Kristu tím, že jednal správně a sloužil tváří v tvář odporu, utrpení a pronásledování. (2Ko 11:23–28) Kromě toho dostál odpovědnosti, která vyplývala z jeho postavení apoštola Pána Ježíše Krista, když válčil, aby udržel křesťanský sbor čistý a bez poskvrny jako cudnou pannu a jako ‚sloup a oporu pravdy‘. (1Ti 3:15; 1Ko 4:1, 2; 2Ko 11:2, 29; srovnej 2Ti 2:3, 4.)

Bůh pomáhá křesťanům v hmotném ohledu. Ve válce, kterou vedou, Bůh považuje křesťany za své vojáky, a proto jim opatřuje hmotné věci, které nezbytně potřebují. S ohledem na práva toho, kdo jako služebník slouží druhým, apoštol Pavel napsal: „Kdo kdy slouží jako voják na své vlastní náklady?“ (1Ko 9:7)

Křesťané a války národů. Křesťané byli a jsou vždy přísně neutrální, pokud jde o doslovné války mezi národy, skupinami či frakcemi jakéhokoli druhu. (Jan 18:36; 1Ko 5:1, 13; Ef 6:12) Příklady toho, jaký postoj v tomto ohledu měli první křesťané, jsou uvedeny pod heslem VOJSKO (Lidé, kteří jsou známi jako první křesťané).

Jiné použití. V písni, kterou Barak a Debora zpívali po vítězství nad vojskem Jabina, krále Kanaánu, je připomenuta okolnost, z níž  vyplývá zásada: „[Izraelité] přistoupili k tomu, aby si vyvolili nové bohy. Potom byla v branách válka.“ (Sd 5:8) Jakmile opustili Jehovu a obrátili se k falešnému uctívání, objevily se těžkosti a nepřítel se tlačil na brány jejich měst. To je v souladu se žalmistovým výrokem: „Pokud Jehova sám nestřeží město, není to k ničemu, že stráž bděla.“ (Ža 127:1)

V Kazateli 8:8 jsou zapsána Šalomounova slova: „Není žádný člověk, který by měl moc nad duchem, . . . ani není žádné propuštění ve válce.“ V den, kdy umírá, nemůže člověk zadržet ducha neboli životní sílu a zabránit mu v návratu k Bohu, jeho Dárci a Zdroji, aby tak zůstal déle naživu. Smrtelný člověk si nemůže určit den smrti ani nemůže zabránit jejímu příchodu. Žádné lidské snažení nemůže lidi vymanit z války, kterou nepřítel Smrt vede proti každému člověku bez výjimky. Není možné, aby hříšný člověk nechal za sebe zemřít jiného hříšného člověka, a tak byl od smrti osvobozen. (Ža 49:6–9) Osvobození je možné pouze díky Jehovově nezasloužené laskavosti prostřednictvím Ježíše Krista. „Právě jako kraloval hřích se smrtí, podobně i nezasloužená laskavost kralovala prostřednictvím spravedlnosti, s vyhlídkou na věčný život prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Ří 5:21)