Když Ježíš odpovídal na otázku svých učedníků o své budoucí přítomnosti a závěru existujícího systému věcí, použil podobenství, které pojednávalo o ‚věrném a rozvážném otroku‘ a o ‚zlém otroku‘. Pán ustanovil věrného otroka nad domácími sluhy, aby jim zajišťoval pokrm. Jestliže ho jeho pán při svém návratu (zjevně z nějaké cesty) schválí, odmění otroka tím, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. (Mt 24:3, 45–51)

V paralelním podobenství u Lukáše 12:42–48 je otrok nazván správcem, to znamená tím, kdo řídí nebo dohlíží na domácnost a stojí nad ostatními sluhy, přestože i on sám je sluhou. Takové postavení ve starověku často zastával věrný otrok. (Srovnej 1Mo 24:2; také případ Josefa v 1Mo 39:1–6.) Správce v Ježíšově podobenství je nejdříve pověřen pouze dohledem a dočasným rozdělováním pokrmu služebníkům svého pána neboli sluhům a později, pro jeho věrné a rozvážné jednání ve službě, se jeho pověření rozšiřuje a má dohled nad celým vlastnictvím svého pána. Pokud jde o totožnost „pána“ (řec. kyʹri·os), Ježíš již ukázal, že on sám je v tomto  postavení vzhledem ke svým učedníkům, a oni ho tak někdy nazývali. (Mt 10:24, 25; 18:21; 24:42; Jan 13:6, 13) Zbývá otázka, koho představuje věrný a rozvážný otrok neboli správce, a co znamená rozdělování pokrmu čeledi.

Komentátoři to často pokládají za obecné vybídnutí pro každého, kdo má jako jednotlivec odpovědné postavení v křesťanském sboru. Požadavek věrnosti při plnění úkolů jistě platí na každého, kdo takové postavení má. (Srovnej Mt 25:14–30; Tit 1:7–9.) Je ale zřejmé, že všem nemohl být svěřen ‚všechen‘ pánův majetek v době jeho příchodu. To však neznamená, že „otrok“ představuje pouze jednu určitou osobu, která by byla takto poctěna. Písmo obsahuje množství příkladů, kdy podstatné jméno v jednotném čísle je použito tak, že poukazuje na skupinu, například když Jehova oslovuje izraelský národ jako skupinu a říká jim: „Jste moji svědkové [mn. č.], . . . ano můj sluha [j. č.], kterého jsem vyvolil.“ (Iz 43:10) Podobně i postavu „zlého otroka“ lze uplatnit na skupinu, stejně jako pojem „antikrist“ na třídu, kterou tvoří jednotliví antikristé. (1Ja 2:18; 2Ja 7)

Apoštol Pavel mluví o těch, kdo tvoří křesťanský sbor, jako o ‚členech Boží domácnosti‘ (Ef 2:19; 1Ti 3:15) a současně ukazuje, že být ‚věrným správcem‘ členů této domácnosti znamená rozdělovat duchovní pravdy, jimiž jsou věřící syceni. (1Ko 3:2, 5; 4:1, 2; srovnej Mt 4:4.) Ačkoli to byla hlavní odpovědnost těch, kdo jsou jmenováni jako ‚pastýři‘ (1Pe 5:1–3), apoštol Petr ukazuje, že takové správcovství nad Božími pravdami bylo vlastně svěřeno všem „vyvoleným“, kteří byli v křesťanském sboru pomazáni duchem. (1Pe 1:1, 2; 4:10, 11) Celý sbor pomazaných křesťanů měl sloužit jako sjednocený správce, který rozděluje tyto pravdy. Jednotliví členové tvořící takovou složenou skupinu neboli „čeleď“ jsou Božím „domem“ (Mt 24:45; Heb 3:6; Ef 2:19) a zároveň budou rozdělovaný „pokrm“ také přijímat. (Heb 5:11–14; srovnej 1Ko 12:12, 19–27.) To, že zůstanou věrní až do pánova slíbeného příchodu, mělo vést k tomu, že dostanou větší odpovědnost. (Mt 24:46, 47; Lk 12:43, 44)