Žena, které zemřel manžel a která se již nevdala. Smrtí manžela manželské pouto končí a vdova se může vdát, pokud chce. (Rut 1:8–13; Ří 7:2, 3; 1Ko 7:8, 9) V patriarchálním uspořádání a později i pod mojžíšským Zákonem se měl bratr muže, který zemřel jako bezdětný, oženit s vdovou po mrtvém bratrovi a mít s ní dítě, aby rodová linie zemřelého muže pokračovala. (1Mo 38:8; 5Mo 25:5–10; Rut 4:3–10; viz heslo ŠVAGROVSKÉ MANŽELSTVÍ.)

Vdova se mohla po smrti manžela vrátit do domu svého otce. (1Mo 38:11) Pro dceru kněze, která ovdověla nebo se rozvedla, měl Zákon v tomto směru konkrétní opatření. Kněz dostával desátky pro obživu své domácnosti, a jeho dcera tudíž mohla mít z tohoto opatření také užitek. Bylo tak zajištěno, že jí nehrozila chudoba, a zabránilo se tím pohaně, která by jinak spočinula na kněžstvu. (3Mo 22:13) Vdovám, které neměly takovou podporu nebo ochranu, Boží zákon dával právo paběrkovat na polích, v olivových hájích a na vinicích (5Mo 24:19–21); mít užitek z bohatých oslav každoročních svátků (5Mo 16:10–14) a každý třetí rok mít podíl z desátků, kterými přispíval národ (5Mo 14:28, 29; 26:12, 13).

Jehovův a Kristův zájem o vdovy. Jehova o sobě mluví jako o tom, kdo „vykonává soud pro chlapce bez otce a vdovu“. (5Mo 10:18) Zákon dával přísná nařízení, pokud jde o vykonávání úplného a spravedlivého práva pro vdovy. (2Mo 22:22–24; 5Mo 24:17) Nad tím, kdo převracel soudní případ vdovy, byla pronesena kletba (5Mo 27:19) a ke správnému zacházení s vdovami vybízeli ve svých spisech proroci. (Iz 1:17, 23; 10:1, 2; Jer 22:3; Ez 22:7; Ze 7:9, 10; Mal 3:5)

Ježíš projevil zájem o blaho vdov v Izraeli, když odsoudil znalce Zákona jako ty, „kdo pohlcují domy vdov“. (Mr 12:38–40; Lk 20:46, 47)

Křesťanská pomoc vdovám. Během naléhavé situace, která vznikla v křesťanském sboru krátce po Letnicích roku 33 n. l., byly při denním rozdělování přehlíženy řecky mluvící vdovy. Když se o tom dověděli apoštolové, pokládali tuto věc za tak důležitou, že ustanovili „sedm osvědčených mužů, plných ducha a moudrosti“, kteří na spravedlivé rozdělování jídla dohlíželi. (Sk 6:1–6)

Apoštol Pavel dal v 1. Timoteovi 5:3–16 úplné pokyny pro laskavou péči o vdovy v křesťanském sboru. O vdovy bez prostředků se měl starat sbor. Jestliže však vdova měla děti nebo vnoučata, měly přijmout odpovědnost za zajišťování jejích potřeb; anebo podle Pavlova pokynu, „má-li některá věřící žena vdovy [tedy vdovy, které jsou jí příbuzné], ať jim poskytne pomoc a ať tím sbor není zatížen. Pak sbor může poskytnout pomoc těm ženám, které jsou skutečně vdovami [tedy těm, které jsou opravdu samy, bez pomoci].“ Vdova, kterou sbor uvedl na seznamu pro hmotnou pomoc byla ta, „které je nejméně šedesát let“, má dobré jméno v mravním ohledu, ve věrné a milující oddanosti Jehovovi, v pohostinnosti a lásce k druhým. Mladým vdovám apoštol Pavel naopak doporučuje, aby se znovu vdaly, měly děti a staraly se o domácnost a nedostaly se tak kvůli svým pohlavním podnětům do léčky a do nebezpečí, že budou ‚nezaměstnané a že budou tlachat a plést se do záležitostí jiných lidí‘.

Důležitost péče o sirotky a vdovy v jejich soužení vyzdvihl Ježíšův nevlastní bratr Jakub, když takovou péči uvedl souběžně s tím, že se člověk má zachovávat bez poskvrny od světa, což je požadavek pro uctívání, které je čisté a neposkvrněné ze stanoviska Boha. (Jk 1:27)

Ke vdovám pozoruhodné víry patřila Tamar (1Mo 38:6, 7), Noemi a Rut (Rut 1:3–5), Abigail (1Sa 25:37, 38, 42), vdova z Carefatu (1Kr 17:8–24) a prorokyně Anna (Lk 2:36, 37; srovnej Lukášův popis Anny s popisem vdovy, který uvádí Pavel v 1Ti 5:3–16). Také Ježíš velmi chválil jednu nejmenovanou vdovu za to, že v chrámu přispěla vším, co měla. (Mr 12:41–44)

Obrazné použití. Opuštěná a zničená města byla symbolicky přirovnávána ke vdovám. (Ná 1:1; srovnej Jer 51:5.) Velký Babylón, „velké město, jež má království nad králi země,“ se stejně jako jeho předobraz chlubí, že nikdy  nebude vdovou. Nicméně stejně jako se starověký Babylón „vdovou“ skutečně stal, stane se jí i Velký Babylón. (Iz 47:8, 9; Zj 17:18; 18:7, 8)