Hlasité čtení, aby to mohla slyšet skupina lidí. V židovských synagógách probíhalo o Sabatu veřejné předčítání nějaké části Zákona. Podobně i na shromážděních křesťanského sboru probíhalo veřejné čtení inspirovaného Písma.

Řecké slovo a·na·gi·noʹsko, které v zásadě znamená ‚dobře vědět‘ (2Ko 1:13), je překládáno jako „číst“ nebo „nahlas číst“ a používá se ve vztahu k soukromému i k veřejnému čtení Písma. (Mt 12:3; Lk 4:16; Sk 8:28; 13:27) Podstatné jméno a·naʹgno·sis se překládá jako „veřejné čtení“. (Sk 13:15; 1Ti 4:13)

Veřejné čtení bylo důležitým prostředkem, který Jehova u svého smluvního lidu používal ke vzdělávání a k poučování o svých záměrech a požadavcích. První zmínka o takovém čtení je ve 2. Mojžíšově 24:7, kde Mojžíš četl do uší lidu z ‚knihy smlouvy‘. Izraelité tudíž mohli na základě poučení uzavřít s Jehovou smlouvu, že budou dodržovat Zákon. Ve dnech starověkého Izraele existovalo jen relativně málo opisů Písma; levitští kněží proto dostali příkaz: „Přečteš tento zákon před celým Izraelem, aby slyšeli.“ Mojžíš jim nařídil, aby každý Sabatní rok o Svátku chýší četli Zákon celému lidu, mladým a starým, mužům a ženám, Izraelitům a cizím usedlíkům. (5Mo 31:9–12)

Když Izrael vstoupil do Zaslíbené země, Jozue četl nahlas lidu „všechna slova zákona, požehnání a zlořečení“. (Joz 8:33–35) Král Jehošafat rozeslal knížata, Levity a kněze, aby vyučovali v judských městech (2Pa 17:7–9), a k tomuto vyučování nepochybně patřilo veřejné čtení. O staletí později četl Josijáš naslouchajícímu lidu „knihu Jehovova zákona předanou Mojžíšovou rukou“; tuto knihu našel kněz Chilkijáš při opravách chrámu a byla to nepochybně původní kniha Zákona napsaná Mojžíšem. (2Kr 23:2; 2Pa 34:14) Výsledkem bylo, že národ se očistil od démonského uctívání. Po návratu z vyhnanství Ezra za podpory místodržitele Nehemjáše četl lidu ze Zákona, a to od rozbřesku do poledne. Současně se čtením poskytovali vysvětlení neboli význam čteného. (Ne 8:3, 8; viz heslo HEBREJŠTINA, Kdy začala hebrejština upadat?)

V synagógách. Ježíš měl ve zvyku veřejně číst v synagóze o Sabatu; potom svým posluchačům pomáhal, aby porozuměli tomu, co četl. (Lk 4:16) Dělalo se to tak po mnoho let. „Mojžíš má totiž od starodávných dob po městech ty, kdo ho kážou, protože je každý sabat čten nahlas v synagógách.“ (Sk 15:21) Takové veřejné čtení Zákona a Proroků bylo v synagóze  zvykem a podle rabínských zdrojů byl program následující: nejdříve se četla Šema neboli židovské vyznání víry založené na 5. Mojžíšově 6:4–9; 11:13–21 a 4. Mojžíšově 15:37–41. Potom se četla část Tóry neboli Zákona z Pentateuchu (obvykle trvalo rok, než se v synagóze přečetl celý Pentateuch). Nakonec se četly pasáže z Proroků neboli haftary s odpovídajícím komentářem. Závěr veřejného čtení tvořila rozprava nebo povzbuzení. Po takovém veřejném čtení v synagóze v pisidské Antiochii byl Pavel vyzván, aby k těm, kdo byli přítomni, pronesl proslov neboli vybídnutí a povzbuzení. (Sk 13:15)

V křesťanském sboru. V prvním století mělo jen málo lidí opis některého z mnoha biblických svitků, a veřejné čtení bylo tudíž nezbytné. Apoštol Pavel přikázal, aby jeho dopisy byly veřejně čteny na shromážděních křesťanských sborů, a nařídil, aby si sbory jeho dopisy předávaly, takže je mohli číst všichni. (Kol 4:16; 1Te 5:27) Mladému křesťanskému dozorci Timoteovi Pavel radil, aby se věnoval „veřejnému čtení, vybízení, vyučování“. (1Ti 4:13)

Veřejné čtení by mělo být plynulé. (Hab 2:2) Veřejné čtení slouží ke vzdělávání druhých, a proto ten, kdo veřejně čte, musí důsledně rozlišovat, co čte, musí jasně chápat, co tím pisatel myslel, a musí se pečlivě vyhýbat tomu, aby u posluchačů nevzbudil nesprávný názor či dojem. Ti, kdo čtou nahlas proroctví, a rovněž ti, kdo těmto slovům naslouchají a dodržují je, budou šťastní, jak říká Zjevení 1:3.