Velekněz
Hlavní zástupce lidu před Bohem. Jeho úkolem bylo také dohlížet na všechny ostatní kněze.
K označení velekněze jsou v Bibli použity různé výrazy: ‚velekněz [doslova velký kněz]‘ (4Mo 35:25, 28; Joz 20:6, Rbi8, ppč), „kněz, pomazaný“ (3Mo 4:3), „přední [neboli vysoký; doslova vrchní] kněz“ (2Pa 26:20, Rbi8, ppč; 2Kr 25:18, Rbi8, ppč), ‚hlava‘ (2Pa 24:6) nebo prostě „kněz“ (2Pa 26:17). V případě označení „kněz“ bývá z kontextu často jasně patrné, že je myšlen velekněz. V Křesťanských řeckých písmech se vyskytuje slovní spojení ‚přední kněží‘; je zřejmé, že je používáno k označení předních mužů kněžstva, k nimž by mohli být počítáni bývalí velekněží, kteří byli sesazeni, a kromě toho možná i hlavy 24 kněžských oddílů. (Mt 2:4; Mr 8:31)
Prvního izraelského velekněze Árona jmenoval Bůh. (Heb 5:4) Áronem bylo velekněžství v Izraeli slavnostně zavedeno a přecházelo vždy z otce na nejstaršího syna, pokud tento syn nezemřel nebo se nestal nezpůsobilým, jako to bylo v případě dvou nejstarších Áronových synů, kteří zhřešili proti Jehovovi a zemřeli. (3Mo 10:1, 2) Jednoho velekněze sesadil král Šalomoun, aby se splnilo Boží proroctví, a na jeho místo dosadil jiného způsobilého muže v Áronově linii. (1Kr 2:26, 27, 35) Později, když byl národ pod nadvládou pohanů, pohanští vládcové sesazovali a dosazovali velekněze podle své vlastní vůle. Zdá se však, že Áronova linie byla po celé dějiny národa až do zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. poměrně zachovávána, i když se možná vyskytly výjimky, například Menelaos, zvaný také Oniás (Židovské starožitnosti, XII, 238, 239 [v, 1]), o němž je ve 2. Makabejské 3:4, 5 a 4:23 řečeno, že byl Benjamínovec.
Způsobilost pro úřad a požadavky na velekněze. Vzhledem k důstojnosti velekněžského úřadu — velekněz byl v blízkosti Jehovy, když před ním zastupoval národ — a vzhledem k předobraznému významu tohoto úřadu byly požadavky na velekněze přísné.
Ve 3. Mojžíšově 21:16–23 je uveden soupis tělesných vad, kvůli nimž byl kněz nezpůsobilý; to se týkalo všech kněží. Další omezení se týkala velekněze: Směl se oženit pouze s pannou z Izraele; nesměl si vzít vdovu. (3Mo 21:13–15) Také se nesměl znečistit pro mrtvé, to znamená, že se nesměl dotknout žádného mrtvého těla, dokonce ani těla svého otce nebo své matky, protože tak by se stal nečistým. Pro mrtvé si nesměl nechat hlavu rozcuchanou ani si nesměl roztrhnout své oděvy. (3Mo 21:10–12)
Věková hranice pro úřad velekněze není v Bibli konkrétně uvedena. Bible sice říká, že Levité odcházeli do výslužby ve věku 50 let, ale nezmiňuje se o tom, kdy měli do výslužby odcházet kněží. Z biblické zprávy vyplývá, že když byl člověk jmenován veleknězem, sloužil v tomto úřadu do konce života. (4Mo 8:24, 25) Áronovi bylo 83 let, když s Mojžíšem předstoupil před faraóna. Za velekněze byl pomazán zřejmě v následujícím roce. (2Mo 7:7) Když zemřel, bylo mu 123 let. Po celou tu dobu sloužil jako velekněz, aniž odešel do výslužby. (4Mo 20:28; 33:39) Když bylo zavedeno opatření útočištných měst, bylo v souvislosti s tím poukázáno na doživotní úřední období velekněze; požadovalo se totiž, aby ten, kdo někoho neúmyslně zabil, zůstal v útočištném městě až do smrti velekněze. (4Mo 35:25)
Uvedení do úřadu. Určité náznaky toho, jaký úřad chtěl Jehova Áronovi dát, jsou patrné z výsad, které Áron dostal krátce po odchodu z Egypta. V pustině cestou k Sinaji Bůh Áronovi přikázal, aby vzal džbán s mannou a uložil ho před Svědectví jako něco, co mělo být uchováváno. Stan setkání ani truhla smlouvy tehdy ještě neexistovaly. (2Mo 16:33, 34, Rbi8, ppč) Později byly posvátný stan a jeho Truhla zcela pod Áronovým dohledem. O Áronovi a jeho dvou synech je uvedeno, že společně se 70 staršími muži Izraele měli výsadu přistoupit k hoře Choreb, kde dostali vidění Boha. (2Mo 24:1–11)
Svůj záměr vyčlenit Árona a jeho syny pro úřad kněží Jehova poprvé vyjádřil vlastně až v době, kdy dával Mojžíšovi pokyny ke zhotovení kněžských oděvů. (2Mo 28) Potom, co mu dal tyto pokyny, Bůh Mojžíšovi nastínil, jak má postupovat při uvedení kněží do úřadu, a pak s konečnou platností oznámil: „Kněžství připadne jim jako ustanovení na neurčitý čas.“ (2Mo 29:9)
V souladu s Jehovovou majestátností a čistotou nemohli Áron a jeho synové vykonávat kněžské služby dříve, než k tomu byli posvěceni a zmocněni na základě slavnostního uvedení do úřadu. (2Mo 29) Slavnostní uvedení vykonal Mojžíš jakožto prostředník smlouvy Zákona. Na základě posvěcovacího obřadu, který trval 7 dnů — od 1. do 7. nisanu roku 1512 př. n. l. —, byli kněží úplně uvedeni do úřadu a jejich ruce byly naplněny mocí, aby mohli jako kněží působit. (3Mo 8) Příštího dne, 8. nisanu, kněží poprvé vykonali smíření za národ (velmi se to podobalo službám, které pravidelně konali v Den smíření, jež měl být každoročně slaven 10. tišri; tento první úkol, který kněží provedli, je popsán v 9. kapitole 3. Mojžíšovy). Bylo to vhodné a nutné, protože izraelský národ potřeboval očistit od svých hříchů, k nimž patřil i nedávný přestupek v souvislosti se zlatým teletem. (2Mo 32)
Jedním z významných úkonů, které musel Mojžíš provést při slavnostním uvedení velekněze, bylo pomazání Árona — Mojžíš na jeho hlavu vylil posvátný olej pomazání, jenž měl speciální složení, které určil sám Bůh. (3Mo 8:1, 2, 12; 2Mo 30:22–25, 30–33; Ža 133:2) O pozdějších velekněžích, Áronových následnících, se mluví jako o ‚pomazaných‘. V Bibli sice není zaznamenán žádný případ toho, že by byli skutečně pomazáni doslovným olejem, ale je tam jasně vyjádřen tento zákon: „A svaté oděvy, které jsou Áronovy, budou sloužit jeho synům po něm, aby v nich byli pomazáváni a aby v nich byla jejich ruka naplněna mocí. Sedm dnů je bude nosit kněz, který z jeho synů nastoupí po něm a který bude vcházet do stanu setkání, aby sloužil na svatém místě.“ (2Mo 29:29, 30)
Úřední oděvy. Kromě lněného oděvu, který se podobal těm, jež nosili nižší kněží při svých běžných činnostech (3Mo 16:4), nosil velekněz při určitých příležitostech zvláštní nádherný oděv. Ve 28. a 39. kapitole 2. Mojžíšovy je popsáno nejen to, jak vypadal, ale i to, jak byl pod Mojžíšovým vedením podle pokynů od Boha zhotoven. Nejspodnějším oděvem (pomineme-li lněné spodky, které sahaly „od boků a ke stehnům“ a které nosili všichni kněží, „aby se přikrylo nahé tělo“; 2Mo 28:42) bylo roucho (heb. kut·toʹneth) zhotovené z jemného (pravděpodobně bílého) plátna, jež bylo utkáno do vzoru, který tvořil kostky. Toto roucho mělo zřejmě dlouhé rukávy a sahalo až ke kotníkům. Bylo pravděpodobně utkáno jako jeden kus látky. Kolem těla, podle všeho nad pasem, měl velekněz uvázánu šerpu z jemného krouceného lnu a modré, červenofialové a červcové šarlatové příze. (2Mo 28:39; 39:29)
Turban, který se nepochybně lišil od pokrývky hlavy nižších kněží, byl také z jemného lnu. (2Mo 28:39) Na přední straně turbanu byla připevněna zářící destička z ryzího zlata a do ní byla vyryta slova „Svatost patří Jehovovi“. (2Mo 28:36) Tato destička byla označována jako „svaté znamení zasvěcení“. (2Mo 29:6; 39:30)
Přes lněné roucho nosil velekněz modrý plášť bez rukávů (heb. meʽilʹ). Je pravděpodobné, že byl utkán také jako jeden kus látky; nahoře kolem výstřihu měl pevnou obrubu, aby se netrhal. Modrý plášť bez rukávů si velekněz oblékal tak, že si ho stáhl přes hlavu. Tato část oděvu byla kratší než lněné roucho; kolem jejího spodního lemu visely střídavě zlaté zvonky a granátová jablka zhotovená z modré, červenofialové a šarlatové příze. Zvonky mělo být slyšet, když velekněz při své práci přecházel po svatyni. (2Mo 28:31–35)
Efod, oděv, který připomínal zástěru, byl zhotoven z předního a zadního dílu a končil kousek pod pasem; nosili ho všichni kněží a někdy i lidé, kteří nepatřili ke kněžské třídě. (1Sa 2:18; 2Sa 6:14) Efod, jenž byl součástí krásného velekněžského oděvu, však byl podivuhodně vyšívaný. Byl utkán z jemného krouceného lnu, z vlny obarvené na červenofialovo, červcové šarlatové látky a zlaté nitě, jež byla zhotovena z tenkých tepaných zlatých destiček, které byly rozstříhány na nitě. (2Mo 39:2, 3) Na efodu byly dva nárameníky, které po obou stranách sahaly od ramen možná až po pás. Nahoře na náramenících byly dvě zlaté obroučky a do každé z nich byl zasazen onyx; do obou těchto kamenů bylo vyryto šest jmen Izraelových (Jákobových) synů v pořadí podle toho, jak se narodili. Kolem pasu měl velekněz pás ze stejného materiálu jako efod; pás byl „na“ efodu, to znamená, že byl možná připevněn k efodu jako jeho součást. (2Mo 28:6–14)
Náprsník soudu byl nepochybně nejdražší a velkolepou součástí veleknězova oděvu. Byl ze stejného materiálu jako efod, měl tvar obdélníku, jehož délka byla dvojnásobkem šířky, ale kladl se dvojitě, takže tvořil čtverec o straně asi 22 cm. Tím, že se kladl dvojitě, vzniklo něco jako kapsa či vak. (Viz heslo NÁPRSNÍK.) Náprsník byl zdoben 12 drahokamy, které byly vsazeny do zlata; na každém z nich bylo vyryto jméno jednoho z Izraelových synů. Tyto kameny — rubín, topas, smaragd a další drahokamy — byly uspořádány ve čtyřech řadách. K náprsníku byly přichyceny dva zlaté řetízky spletené jako provaz a do rohů byly zasazeny zlaté kroužky; horní kroužky byly pomocí zlatých řetízků připevněny k nárameníkům efodu. Spodní dva kroužky byly k nárameníkům připojeny modrými šňůrkami těsně nad pásem efodu. (2Mo 28:15–28)
„Do náprsníku“ vkládal Mojžíš Urim a Tummim. (3Mo 8:8) Neví se však, co to vlastně bylo. Někteří učenci mají za to, že šlo o losy, které se na Jehovův pokyn vytahovaly z náprsníku a na určitou otázku v podstatě poskytovaly odpověď „ano“, či „ne“. Pokud je tato domněnka správná, pak byly možná ukládány do „kapsy“ náprsníku. (2Mo 28:30, ČB-Hč, ppč) To by mohlo vyplývat z textu v 1. Samuelově 14:41, 42. Jiní znalci však zastávají názor, že Urim a Tummim měly něco společného s kameny v náprsníku, ale zdá se, že to je méně pravděpodobné. O Urim a Tummim se mluví také ve 4. Mojžíšově 27:21, v 5. Mojžíšově 33:8, 1. Samuelově 28:6, Ezrovi 2:63 a Nehemjášovi 7:65. (Viz heslo URIM A TUMMIM.)
Tento nádherný oděv nosil velekněz tehdy, když přistupoval k Jehovovi, aby se ho dotázal na nějakou důležitou věc. (4Mo 27:21; Sd 1:1; 20:18, 27, 28) Do tohoto krásného oděvu se z bílých lněných oděvů převlékal také v Den smíření, potom, co bylo dokončeno přinášení obětí za hřích. (3Mo 16:23, 24) Je zřejmé, že svůj slavnostní oděv nosil i při jiných příležitostech.
V pokynech, které se týkají Dne smíření a které jsou zapsány v 16. kapitole 3. Mojžíšovy, není výslovně řečeno, že by potom, co si oblékl svůj slavnostní oděv, měl velekněz pozvednout ruce a požehnat lidu. Avšak ve zprávě o smíření, které bylo vykonáno den potom, co byli kněží slavnostně uvedeni do úřadu, a které probíhalo velmi podobně jako v Den smíření, čteme: „Potom Áron pozvedl ruce směrem k lidu a požehnal mu.“ (3Mo 9:22) Jehova ukázal, jak by takové požehnání mělo vypadat, když Mojžíšovi přikázal: „Mluv k Áronovi a jeho synům a řekni: ‚Takto byste měli žehnat izraelským synům a říkat jim: „Kéž ti Jehova požehná a zachová tě. Kéž Jehova rozzáří k tobě svůj obličej a kéž ti prokáže přízeň. Kéž Jehova k tobě pozvedne svůj obličej a udělí ti pokoj.“‘“ (4Mo 6:23–27)
Odpovědnost a povinnosti. Důstojnost, vážnost a odpovědnost velekněžského úřadu je zdůrazněna skutečností, že když se velekněz dopustil hříchu, mohl uvést vinu na národ. (3Mo 4:3) Pouze veleknězi bylo dovoleno vstupovat do Nejsvětější ve svatyni, a to jen jednou v roce — v Den smíření. (3Mo 16:2) Když toho dne vstoupil do stanu setkání, nesměl být ve stanu žádný jiný kněz. (3Mo 16:17) Velekněz sloužil při všech obřadech konaných v Den smíření. Při zvláštních příležitostech vykonával smíření za svůj dům a za lid (3Mo 9:7), a za lid se před Jehovou přimlouval, když proti lidu vzplanul Jehovův hněv. (4Mo 15:25, 26; 16:43–50) Když vyvstaly otázky národního významu, přistupoval před Jehovu s Urim a Tummim. (4Mo 27:21) Účastnil se zabití a spálení červené krávy, jejíž popel byl používán pro vodu k očišťování. (4Mo 19:1–5, 9)
Je zřejmé, že pokud velekněz chtěl, mohl se účastnit jakékoli kněžské služby či jakéhokoli obřadu. V době krále Davida byl počet kněží už značně vysoký. Aby mohli sloužit všichni, zorganizoval je David do 24 oddílů. (1Pa 24:1–18) Tento systém zůstal zachován po celou dobu, kdy existovalo kněžství. Ale velekněz, na rozdíl od nižších kněží, kteří službu ve svatyni vykonávali jen v určitou dobu, nebyl nijak omezen a mohl se na službě podílet kdykoli. (Nižší kněží mohli sice kdykoli pomáhat, ale určité úkoly byly vyhrazeny jako výsada pro kněze z toho oddílu, který byl právě na řadě.) Stejně jako nižší kněží i velekněz byl nejvíce zaneprázdněn ve svátečních obdobích.
Velekněz měl dozor nad svatyní, nad službou v ní a nad pokladnicí. (2Kr 12:7–16; 22:4) V tomto odpovědném postavení mu byl, jak se zdá, hlavním pomocníkem druhý kněz. (2Kr 25:18) Tento pomocník, jemuž se říkalo Sagan, zastupoval v pozdějších obdobích velekněze v jeho úřadu, když ten svou službu nemohl z nějakého důvodu vykonávat. (The Temple, A. Edersheim, 1874, s. 75) Áronův syn Eleazar byl pověřen zvláštním dozorem. (4Mo 4:16)
Velekněz také vedl náboženské poučování národa. (3Mo 10:8–11; 5Mo 17:9–11)
Společně s nejvyššími představiteli státní moci (s Jozuem, se soudci a v době monarchie s králem) tvořil nejvyšší soudní dvůr národa. (5Mo 17:9, 12; 2Pa 19:10, 11) Když byl (v pozdějších dobách) zřízen Sanhedrin, velekněz tomuto orgánu předsedal. (Podle některých tradic mu nepředsedal pokaždé, ale pouze tehdy, když chtěl.) (Mt 26:57; Sk 5:21) Velekněz Eleazar se společně s Jozuem podílel na rozdělování země mezi 12 kmenů. (Joz 14:1; 21:1–3)
Veleknězova smrt musela být oznámena útočištným městům v celé zemi; znamenala propuštění všech lidí, kteří kvůli tomu, že se provinili neúmyslným zabitím, směli pobývat pouze uvnitř hranic jednoho z útočištných měst. (4Mo 35:25–29)
Velekněžská rodová linie. Rodová linie velekněží a jména těch, kdo tento úřad skutečně zastávali, jsou uvedeny v doprovodné tabulce. V Bibli jsou konkrétně jmenováni jen někteří muži, kteří v tomto postavení sloužili, ale jsou v ní obsaženy rodopisy Áronovy linie. Není pochyb o tom, že jako velekněží sloužila řada mužů vyjmenovaných v rodopisných přehledech, i když nebyl důvod, proč by v Bibli měla být nějaká zpráva o jejich jednání nebo proč by o nich mělo být jednoznačně napsáno, že postavení velekněze zastávali. Těch několik mužů, kteří jsou jako velekněží skutečně jmenováni, může sotva zaplnit časovou mezeru, a to zejména v době od zavedení kněžství v roce 1512 př. n. l. do zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. Kromě toho jsou v rodopisných přehledech některá jména často vynechána, takže i ti, kdo nejsou jmenovitě uvedeni, mohli jako velekněží sloužit. Tabulka tedy nemá poskytnout kompletní a přesný seznam, ale má čtenáři pomoci, aby si vytvořil lepší obraz o velekněžské linii.
Melchisedekův kněžský úřad. První kněz, o kterém se Bible zmiňuje, je Melchisedek; ten byl „knězem Nejvyššího Boha“ a také králem Salemu (Jeruzaléma). Abraham se s tímto knězem a králem sešel při návratu z vítězné bitvy proti třem králům, kteří se spolčili s elamským králem Kedorlaomerem. Abraham uznal, že Melchisedekova autorita je od Boha, a to tím, že Melchisedekovi dal desetinu kořisti, kterou získal díky svému vítězství, a tím, že od Melchisedeka přijal požehnání. Bible neuvádí žádné informace o původu, narození ani smrti Melchisedeka. Neměl žádné předchůdce ani nástupce. (1Mo 14:17–24; viz heslo MELCHISEDEK.)
Velekněžský úřad Ježíše Krista. Biblická kniha Hebrejcům poukazuje na to, že po svém vzkříšení a vystoupení do nebe je Ježíš Kristus „navždy veleknězem podle způsobu Melchisedeka“. (Heb 6:20; 7:17, 21) Pisatel chce ukázat velkolepost Kristova kněžského úřadu a jeho nadřazenost nad áronským kněžstvem, a uvádí, že Melchisedek byl králem i knězem proto, že ho Bůh jmenoval, tedy ne dědičně. Kristus Ježíš, který nebyl z kmene Levi, ale byl z kmene Juda a z Davidovy linie, nezdědil svůj úřad jako potomek Árona, ale získal ho tak, že ho Bůh přímo jmenoval stejně jako Melchisedeka. (Heb 5:10) V Žalmu 110:4 je zapsán slib: „Jehova přísahal (a nepocítí lítost): ‚Jsi knězem na neurčitý čas podle způsobu Melchisedeka!‘“ Kromě toho, že se Kristovo jmenování nebeským Králem a Knězem uskutečnilo na základě tohoto slibu, má Kristus královskou autoritu také proto, že je potomkem Davida. V souvislosti s tím se stává dědicem království, které bylo slíbeno v davidovské smlouvě. (2Sa 7:11–16) Proto je v něm úřad krále a kněze spojen jako v případě Melchisedeka.
Neobyčejná znamenitost Kristova velekněžského úřadu je ukázána ještě jiným způsobem — Melchisedekovi totiž dal desátky ve skutečnosti Levi, předek židovského kněžstva, protože když salemský kněz a král dostal desátek od Abrahama, Levi byl v té době ještě ‚v bedrech‘ tohoto patriarchy. V tomto smyslu Melchisedek Levimu navíc požehnal, a je pravidlem, že tomu, kdo má nižší postavení, žehná ten, kdo má postavení vyšší. (Heb 7:4–10) Apoštol Pavel také obrací pozornost na to, že Melchisedek je „bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů, ani konec života“, což představuje věčný kněžský úřad Ježíše Krista, který byl vzkříšen k ‚nezničitelnému životu‘. (Heb 7:3, 15–17)
Nicméně i když Kristus nemá kněžský úřad na základě toho, že by byl tělesným potomkem Árona, ani nemá ve svém úřadu žádného předchůdce ani nástupce, splňuje se na něm to, čeho byl áronský velekněz předobrazem. Apoštol Pavel to jednoznačně ukazuje, když říká, že svatostánek postavený v pustině, který se podobal stanu, byl vzorem „pravého stanu, který postavil Jehova, a ne člověk“, a že levitští kněží předkládali „posvátnou službu v předobrazném znázornění a stínu nebeských věcí“. (Heb 8:1–6; 9:11) Mluví o tom, že Ježíš Kristus, který měl předložit jako oběť ne zvířata, ale své dokonalé tělo, zrušil platnost nebo potřebu zvířecích obětí; Ježíš pak „prošel nebesy“, vstoupil ne „s krví kozlů a mladých býků, nýbrž se svou vlastní krví jednou provždy do svatého místa a obdržel pro nás věčné osvobození“. (Heb 4:14; 9:12; 10:5, 6, 9) Odešel do svatého místa, které bylo předobrazeno Nejsvětější, do níž vstupoval Áron, totiž „do samotného nebe, aby se nyní za nás objevil před osobou Boha“. (Heb 9:24)
Na rozdíl od obětí, které předkládali áronští kněží, nemusela být oběť Ježíše jakožto protiobrazného Velekněze opakována; Ježíšova oběť skutečně odstranila hřích. (Heb 9:13, 14, 25, 26) Kromě toho žádný kněz z áronského kněžstva nemohl v předobraze neboli stínu žít tak dlouho, aby mohl úplně zachránit a přivést k úplné dokonalosti všechny ty, kterým sloužil; Kristus však je „schopen úplně zachránit ty, kdo se skrze něho přibližují k Bohu, protože je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil“. (Heb 7:23–25)
Velekněz v Izraeli nejen předkládal oběti, ale také žehnal lidu a byl jeho hlavním učitelem Božích spravedlivých zákonů. Totéž platí pro Ježíše Krista. Když se objevil v nebi před svým Otcem, „natrvalo obětoval jednu oběť za hříchy, posadil se po Boží pravici a od té doby čeká, až jeho nepřátelé budou položeni jako podnož jeho nohám“. (Heb 10:12, 13; 8:1) Proto „až se objeví podruhé, bude to odděleně od hříchu a k záchraně pro ty, kdo ho s opravdovostí očekávají“. (Heb 9:28)
Nadřazenost Ježíše Krista v postavení Velekněze je patrná také v jiném ohledu. Když se stal člověkem z masa a krve jako jeho ‚bratři‘ (Heb 2:14–17), byl důkladně vyzkoušen; zažil nejrůznější způsoby odporu a pronásledování a nakonec zemřel potupnou smrtí. Je napsáno: „Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl; a když byl učiněn dokonalým, stal se odpovědným za věčnou záchranu všech těch, kdo ho poslouchají.“ (Heb 5:8, 9) Pavel vysvětluje, jaký užitek můžeme mít z toho, že byl Ježíš takto zkoušen: „V tom, v čem sám trpěl, když byl zkoušen, je totiž schopen přijít na pomoc těm, kdo jsou zkoušeni.“ (Heb 2:18) Ti, kdo se na něho obracejí o pomoc, jsou ujišťováni, že na ně bude pohlížet milosrdně a soucitně. Pavel píše: „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže projevovat účast s našimi slabostmi, ale toho, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu.“ (Heb 4:15, 16)
Křesťanští nižší kněží. Ježíš Kristus je jediný kněz „podle způsobu Melchisedeka“ (Heb 7:17), ale podobně jako Áron, velekněz Izraele, má Ježíš Kristus třídu nižších kněží, které mu opatřil jeho Otec, Jehova. Těmto nižším kněžím je slíbeno, že budou mít s Ježíšem společné dědictví v nebesích, kde se také budou podílet jako spolukrálové na jeho Království. (Ří 8:17) Jsou známi jako „královské kněžstvo“. (1Pe 2:9) Ve vidění zapsaném v biblické knize Zjevení zpívají novou píseň, v níž říkají, že Kristus je vykoupil svou krví a ‚udělal z nich království a kněze našemu Bohu, aby kralovali nad zemí‘. (Zj 5:9, 10) Později je v tomto vidění ukázáno, že jejich počet je 144 000. Píše se o nich také, že „byli koupeni zprostřed lidstva jako první ovoce Bohu a Beránkovi“. (Zj 14:1–4; srovnej Jk 1:18.) V této kapitole knihy Zjevení (14) je zapsáno varování v souvislosti s označením zvířete; odmítání tohoto označení „znamená vytrvalost pro svaté“. (Zj 14:9–12) Těchto 144 000 vykoupených jsou ti, kdo věrně vytrvávají, kdo přicházejí k životu, kdo vládnou jako králové s Kristem a kdo „budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let“. (Zj 20:4, 6) Do tohoto slavného postavení se dostávají díky Ježíšovým velekněžským službám.
Ti, kdo mají užitek ze služeb nebeských kněží. Na základě vidění Nového Jeruzaléma, které je zapsáno ve Zjevení, je možné poznat, kdo bude mít užitek ze služeb velkého Velekněze a těch, kdo jsou s ním spojeni jako nebeští nižší kněží. Áron a jeho rodina a také kněžský kmen Levi sloužili 12 kmenům v Palestině. Pokud jde o Nový Jeruzalém, „národy budou chodit prostřednictvím jeho světla“. (Zj 21:2, 22–24)
Viz také heslo KNĚZ.
[Tabulka na straně 1026 až 1028]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
RODOVÁ LINIE IZRAELSKÝCH VELEKNĚŽÍ
Rodokmeny velekněží jsou zapsány v 1. Paralipomenon 6:1–15, 50–53 a v Ezrovi 7:1–5. Neobsahují všechna jména; některé spojovací články jsou vypuštěny, což je u hebrejských rodopisných tabulek běžné. Josephus a židovští rabíni vkládají další jména, ale je otázkou, zda jsou přesná. Otazníky za tučně vytištěnými jmény označují ty kněze, kteří možná sloužili v postavení velekněze (u některých je to velmi pravděpodobné), ale kteří jsou v Bibli pouze uvedeni ve velekněžské rodové linii a není o nich výslovně řečeno, že jako velekněží působili.
Levi (Syn Jákoba. [1Mo 29:34])
Kehat (1Mo 46:11; 2Mo 6:16; 1Pa 6:1)
Jicchar
Hebron
Uzziel
Geršon
Merari
1512PŘ. N. L. — POČÁTEK KNĚŽSTVA V IZRAELI
Mojžíš
ELEAZAR (2Mo 6:23; 3Mo 10:1–7; 4Mo 20:25–28; 1Pa 6:3)
Nadab (zemřel) (2Mo 6:23; 1Pa 24:1, 2)
Abihu (zemřel)
Itamar
(Od doby, kdy byla země podmaněna [asi 1467 př. n. l.], až do doby Eliho byla truhla smlouvy umístěna v Šilu a dočasně v Betelu. [Joz 18:1; Sd 20:18, 26–28])
PINECHAS (Jehova uzavírá smlouvu o kněžství v jeho linii. [2Mo 6:25; 4Mo 25:10–13; Joz 22:13; Sd 20:27, 28])
ABIŠUA? (1Pa 6:4, 5; Ezr 7:5)
UZZI? (1Pa 6:5, 6; Ezr 7:4)
Merajot (1Pa 6:6, 7; Ezr 7:3, 4)
Amarjáš (1Pa 6:7)
Achitub (2Sa 8:17; 1Pa 6:7, 8; 18:16)
(Je zřejmé, že během tohoto období působila v úřadu Itamarova linie)
ELI (První velekněz z Itamarovy linie; podle Josephových Židovských starožitností, V, 361, 362 [xi, 5]; VIII, 12 [i, 3] byl nástupcem buď Abišuy, nebo Uzziho; srovnej 1Pa 24:3)
Chofni
Pinechas
(Truhly se zmocnili Filištíni. Eli a jeho synové zemřeli. Truhla zůstala 7 měsíců na filištínském území. [1Sa 4:17, 18; 6:1] Byla vrácena, přechodně v Bet-šemeši, potom po mnoho let umístěna v Kirjat-jearimu [Baale-judě] v domě Abinadaba, odkud byla vzata krátce potom, co David dobyl Sion. [1Sa 6:14, 15; 7:2; 2Sa 6:2, 3])
Ikabod (1Sa 4:19–22)
ACHIJÁŠ (Pravděpodobně bratr Achimeleka. Sloužil ve svatostánku v Šilu. [1Sa 14:3])
(David se pokusil přivést Truhlu do Jeruzaléma; Uzza sražen. David vzal Truhlu do domu Gaťana Obed-edoma; tam byla Truhla tři měsíce; potom ji David přestěhoval do Jeruzaléma. [2Sa 6:1–11])
ACHIMELEK (Pomohl Davidovi; byl zabit, když bylo na Saulův příkaz povražděno 85 kněží z Nobu. [1Sa 21:1–6; 22:9–18])
ABJATAR (Unikl a připojil se k Davidovi. [1Sa 22:20–23; 23:6, 9; 30:7] Později však podporoval Adonijáše a Šalomoun ho sesadil. Dům Eliho přichází o velekněžský úřad, čímž se plní Jehovova slova v 1. Samuelově 2:30–36. [1Kr 2:27, 35])
Úřad se vrací do Eleazarovy linie
CADOK (Možná byl „druhým“ knězem za Davidovy vlády. [Viz 2Kr 25:18; Jer 52:24.] Když se Adonijáš pokusil uchvátit trůn, byl Cadok věrně oddán Davidovi. Šalomoun ho jmenoval veleknězem místo Abjatara. [2Sa 8:17; 15:24–29; 19:11; 1Kr 1:7, 8, 32–45; 2:27, 35; 1Pa 24:3])
(Truhla umístěna do chrámu, který právě postavil Šalomoun. [1Kr 8:1–6])
ACHIMAAC? (2Sa 15:27, 36; 17:20; 1Pa 6:8)
AZARJÁŠ (I.)? (1Kr 4:2; 1Pa 6:9)
(Další tři jména, Amarjáš, Jehojada a Zecharjáš, jsou velmi pravděpodobně spojovacími články, které byly v 1Pa 6:1–15 vynechány)
AMARJÁŠ (Za dnů krále Jehošafata. [2Pa 19:11])
JEHOJADA (V době Achazjáše, Atalji a Jehoaše. [2Kr 11:4–12:9; 2Pa 22:10–24:15])
ZECHARJÁŠ? (Se souhlasem krále Jehoaše ukamenován. [2Pa 24:20–22])
JOCHANAN? (1Pa 6:10)
AZARJÁŠ (II.) (Pravděpodobně ten kněz, který bránil králi Uzzijášovi v jeho opovážlivém činu. [1Pa 6:10; 2Pa 26:17–20])
(Další dvě jména, Urijáš a Azarjáš, jsou možná spojovacími články, které jsou v 1Pa 6:1–15 vynechány)
URIJÁŠ? (Kněz, který na příkaz krále Achaza postavil oltář podobný pohanskému oltáři v Damašku. [2Kr 16:10–16])
AZARJÁŠ (II. nebo III.) (Z Cadokovy linie; sloužil v době krále Ezekjáše. Možná je totožný s Azarjášem II., který byl uveden dříve, nebo se jedná o jiného muže tohoto jména. [2Pa 31:10–13])
ACHITUB (Ne 11:11; 1Pa 6:11, 12; 9:11; Ezr 7:2)
MERAJOT? (Byl to kněz, potomek Achituba, ale možná nesloužil jako velekněz. [1Pa 9:11; Ne 11:11])
CADOK? (1Pa 6:12; 9:11; Ezr 7:2; Ne 11:11)
ŠALLUM? (Mešullam) (1Pa 6:12, 13; 9:11; Ezr 7:2; Ne 11:11)
CHILKIJÁŠ (Za dnů krále Josijáše. [2Kr 22:4–14; 23:4; 1Pa 6:13; 2Pa 34:9–22])
AZARJÁŠ (III. nebo IV.)? (1Pa 6:13, 14)
SERAJÁŠ (Po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. ho v Rible zabil Nebukadnecar. [2Kr 25:18–21; 1Pa 6:14; Ezr 7:1; Jer 52:24–27])
JEHOCADAK? (V roce 607 př. n. l. ho Nebukadnecar odvedl do vyhnanství v Babylóně. V době vyhnanství se mu narodili Syn Ješua [Jozue] a možná i další synové. Je samozřejmé, že nemohl vykonávat své povinnosti v chrámu. [1Pa 6:14, 15; Ezr 3:2])
(Truhla smlouvy se ztrácí; není v pozdějších chrámech postavených v Jeruzalémě)
PO NÁVRATU Z VYHNANSTVÍ
JOZUE (Ješua) (V roce 537 př. n. l. se vrátil se Zerubbabelem. [Ezr 2:2; 3:2; Ne 12:10; Ag 1:1; Ze 3:1; 6:11])
JOJAKIM? (Ne 12:10, 12; podle Josephových Židovských starožitností XI, 121 [v, 1] úřad zastával v době, kdy se Ezra vrátil do Jeruzaléma)
ELJAŠIB (Za dnů Nehemjáše. [Ne 3:20; 12:10, 22; 13:4, 6, 7])
JOJADA? (Ne 12:10, 11, 22; 13:28)
JOCHANAN (Jonatan?) (Ne 12:11, 22, 23)
JADDUA? (Pravděpodobně za nebo „až do“ dnů Dareia Perského. [Ne 12:11, 22])
OD DOBY DAREIA (II.) PERSKÉHO
(Jména pro seznam velekněží, kteří sloužili od této doby až do doby Makabejců, jsou čerpána z apokryfních knih 1. a 2. Makabejská a z Josephova díla Židovské starožitnosti [XI-XX]. Josephus uvádí více velekněží než 1. Makabejská. Od doby Makabejců po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. jsou hlavním pramenem Josephovy spisy. V Bibli jsou uvedeni pouze tři velekněží [Annáš, Josef Kaifáš a Ananiáš]. Zdá se, že velekněžská rodová linie byla, alespoň ve většině případů, zachovávána, i když pohanští panovníci sesazovali a jmenovali velekněze podle své vůle.)
ONIÁS I.
ŠIMON I.
ELEAZAR
MANASSE
ONIÁS II. (Pokračování v pravém sloupci)
ŠIMON II.
ONIÁS III.
JOZUE (řec. Ježíš); také Ješua, Jason
ONIÁS (zvaný také Menelaos)
JAKIM (řecky zvaný Alkimos); také Jakimos
MAKABEJŠTÍ KNĚŽÍ-KRÁLOVÉ
JONATAN
ŠIMON (Jonatanův bratr)
JAN HYRKANOS
ARISTOBULOS I.
ALEXANDR JANNAIOS
HYRKANOS II. (vlády se dočasně zmocnil Aristobulos II.)
ANTIGONOS
POTOM, CO SE KRÁLEM STAL HERODES VELIKÝ (Mt 2:1)
(Jmenováni Herodem)
CHANANEL (v polatinštěné řecké verzi Ananelus)
ARISTOBULOS III.
CHANANEL (podruhé)
JEŽÍŠ (syn Fabetův)
ŠIMON (syn Boéthův)
MATYÁŠ (Mattatiáš) (zeť Boéthův)
JOAZAR (syn Boéthův)
(Jmenováni Archelaem, králem Judeje [Mt 2:22])
ELEAZAR (syn Boéthův)
JEŽÍŠ (syn Sieův) (Joazar byl znovu jmenován zástupy)
(Jmenován Quiriniem, místodržitelem Sýrie [Lk 2:2])
ANNÁŠ (Ananos) (syn Setův) (Jmenován Quiriniem; asi roku 15 n. l. sesazen Valeriem Gratem, místodržitelem Judeje. Byl Kaifášovým tchánem. Po svém sesazení měl dále silný vliv. [Lk 3:2; Jan 18:13, 24; Sk 4:6])
(Jmenováni Valeriem Gratem, místodržitelem Judeje)
ISMAEL (syn Fabiův)
ELEAZAR (syn Annášův)
ŠIMON (syn Kamithův)
JOSEF KAIFÁŠ (V úřadu velekněze působil v době Ježíšovy pozemské služby a v počátečním období služby apoštolů. Jakožto velekněz předsedal společně se svým tchánem Annášem Sanhedrinu při procesu s Ježíšem. [Mt 26:3, 57; Lk 3:2; Jan 11:49, 51; 18:13, 14, 24, 28] Kaifáš a Annáš si k sobě zavolali Petra a Jana a přikázali jim, aby přestali kázat. [Sk 4:6, 18] Kaifáš byl tím veleknězem, který Saulovi předal dopisy pro synagógu v Damašku, jež ho opravňovaly zatknout křesťany. [Sk 9:1, 2, 14])
(Jmenováni Vitelliem, místodržitelem Sýrie)
JONATAN (syn Annášův)
THEOFILOS (syn Annášův)
(Jmenováni Herodem Agrippou I.)
ŠIMON (Kanteras) (syn Boéthův)
MATYÁŠ (Mattatiáš) (syn Annášův)
ELIONAEUS (syn Kantherův)
(Jmenováni Herodem, králem Chalkidy)
JOSEF (syn Kamyda)
ANANIÁŠ (syn Nedebaea) (Předsedal Sanhedrinu při procesu s Pavlem. [Sk 23:2; 24:1])
(Jmenováni Herodem Agrippou II.)
ISMAEL (syn Fabiův)
JOSEF (Kabi) (syn bývalého velekněze Šimona)
ANNÁŠ (Ananos) (syn Annášův)
JEŽÍŠ (syn Damnaeův)
JEŽÍŠ (syn Gamalielův)
MATYÁŠ (Mattatiáš) (syn Theofilův)
FANÁS (Fanniás či Pinechas; syn Samuelův) (Veleknězem ho nejmenoval Herodes Agrippa, ale lid, a to během války proti Římu)
[Vyobrazení na straně 1023]
Oděv izraelského velekněze