V Janových viděních, která jsou zaznamenána v knize Zjevení, jsou uvedeny výroky vyjadřující soud nad „Velkým Babylónem“ a je zde také uveden popis Velkého Babylóna a vylíčen jeho pád. (Zj 14:8; 16:19; kapitoly 17, 18; 19:1–3)

Ve Zjevení 17:3–5 je Velký Babylón popsán jako žena oděná v purpuru a šarlatu, bohatě ozdobená, sedící na šarlatovém divokém zvířeti, které má sedm hlav a deset rohů. Jméno, které má napsané na čele, je „záhada: ‚Velký Babylón, matka nevěstek a ohavností země.‘“ Je také řečeno, že sedí na „mnohých vodách“, jež znázorňují „lidi a zástupy a národy a jazyky“. (Zj 17:1–15)

Podle tohoto popisu se Velký Babylón vyznačuje takovým přepychem a takovým panstvím, že nemůže být prostě ztotožňován s doslovným městem Babylón v Mezopotámii. Když se v roce 539 př. n. l. Babylóna zmocnil Peršan Kýros, ztratila Babylónská říše postavení nejvlivnější světové velmoci a její zajatci včetně Židů byli propuštěni. Město sice existovalo dále v době apoštolů, a tedy i v době Janově, ale světový věhlas již nemělo. Nakonec se rozpadlo a úplně zpustlo. Je tedy zřejmé, že Velký Babylón musí být považován za město symbolické a že doslovné město Babylón bylo jeho předobrazem. Vzhledem k tomu, že toto mystické město nese jméno města starověkého, je užitečné stručně shrnout charakteristické rysy, jimiž se vyznačoval Babylón na Eufratu; tyto rysy umožňují poznat totožnost symbolického města, které Jan spatřil ve svém vidění.

Charakteristické rysy starověkého Babylóna. Město Babylón na Šinarských pláních bylo založeno v téže době, kdy se lidé pokoušeli stavět babylónskou věž. (1Mo 11:2–9) Cílem, který lidé sledovali tím, že se věnovali stavbě věže a města, nebylo vyvýšení Božího jména, ale snaha ‚učinit proslulé jméno‘ sami sobě. Zdá se, že zikkuraty objevené nejen v rozvalinách starověkého Babylóna, ale i na jiných místech v Mezopotámii, svědčí o tom, že původní věž, bez ohledu na to, jaký měla tvar nebo v jakém stylu byla stavěna, sloužila v podstatě náboženskému účelu. Skutečnost, že Jehova Bůh podnikl rozhodný krok, jímž zmařil stavbu tohoto chrámu, neklamně svědčí o tom, že stavba souvisela s falešným náboženstvím. Hebrejské jméno tohoto města, Bábel, znamená „Zmatek“, zatímco sumerské jméno (Ka-dingir-ra) stejně jako i akkadské jméno (Bab-ilu) znamenají „Brána Boží“. Obyvatelé, kteří v tomto městě zůstali, tedy pozměnili tvar jeho jména tak, aby zakryli jeho původní odsuzující význam, ale nový náhradní tvar přesto vyjadřoval, že město má spojitost s náboženstvím.

Jméno Bábel je v Bibli poprvé uvedeno ve zprávě o ‚počátku Nimrodova království‘. (1Mo 10:8–10) V celých Hebrejských písmech je starověké město Babylón charakterizováno především jako odvěký nepřítel Jehovy Boha a jeho lidu.

Hlavním městem politické říše se Babylón stal v sedmém a šestém století př. n. l., ale jako středisko náboženství, které svým náboženským vlivem působilo v mnoha směrech, vynikal v průběhu celých svých dějin.

Profesor Morris Jastrow ml. ve své knize The Religion of Babylonia and Assyria (1898, s. 699–701) o tom říká: „Předtím než vzniklo křesťanství, projevoval se ve starověkém světě, a to v Egyptě, Persii a Řecku, vliv babylónského náboženství . . . V perském kultu Mithry se projevuje neklamný vliv babylónských představ; a jestliže si uvědomíme, jak velký význam přičítali mystériím spojeným s tímto kultem také Římané, poznáme další spojovací článek mezi rozvětvenou starověkou kulturou a civilizací v údolí Eufratu.“ V závěru poukazuje na to, že „význačné projevy náboženského smýšlení v Babylónii a náboženská činnost rozšířená v této oblasti zapůsobily silným vlivem na starověký svět“.

Archeolog V. Childe ve své knize New Light on the Most Ancient East (1957, s. 185) poukazuje na to, že náboženský vliv Babylóna lze  směrem na východ sledovat až do Indie. Mezi jiným uvádí: „Svastika a kříž, jež se běžně vyskytují na známkách a ozdobných plaketách, byly v nejstarším prehistorickém období náboženskými či magickými symboly například v Babylónii a v Elamu, ale tento charakter si zachovávají také v dnešní Indii a jinde.“ Daleko mocněji tedy starověký Babylón zapůsobil na mnoho národů svým náboženským vlivem než svou politickou silou, a tento jeho vliv přetrvává.

Podobně jako mystický Babylón, i starověké město Babylón v podstatě sedělo na vodách, neboť bylo umístěno jakoby obkročmo na řece Eufrat a mělo různé kanály a vodní příkopy. (Jer 51:1, 13; Zj 17:1, 15) Tyto vody sloužily k ochraně města a tvořily průplavy, jimiž se na lodích přiváželo z různých míst bohatství a přepychové věci. Stojí za povšimnutí, že předtím než Velký Babylón pocítí Boží zlobu v podobě Božího rozsudku, má voda Eufratu vyschnout. (Zj 16:12, 19)

Charakteristické znaky mystického Babylóna. Symbolická žena, která nese jméno Velký Babylón, je „velké město, jež má království nad králi země“, a to jí umožňuje, aby v podstatě seděla na ‚lidech a zástupech a národech a jazycích‘. (Zj 17:1, 15, 18) Království nad jinými královstvími a národy je označováno jako „velmoc“ neboli „velká říše“. Velký Babylón se staví nad pozemské krále, uplatňuje nad nimi moc a ovlivňuje je. Jede na symbolickém sedmihlavém zvířeti; na jiných místech v Bibli zvířata symbolizují politické světové mocnosti. (Viz heslo ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)

Někteří znalci se domnívají, že Velký Babylón je politická říše, a to buď Babylón, nebo Řím. Již zde bylo uvedeno, že v době, kdy Jan dostal své prorocké vidění, Babylón už dávno nebyl politickou velmocí. Pokud jde o Řím, povaha jeho politické vlády neodpovídá způsobu jednání a vládnutí, jakým se má podle popisu vyznačovat Velký Babylón. Ten je nevěstkou, která se dopouští smilstva s králi země; opíjí je vínem svého smilstva a svádí národy svými „spiritistickými zvyklostmi“. (Zj 17:1, 2; 18:3, 23) Řím si naproti tomu získal a udržoval nadvládu tím, že měl vojenskou moc podobnou železu, a tím, že ve svých provinciích a koloniích důsledně uplatňoval římský zákon. V díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible je tato skutečnost uznána a je zde uvedeno: „Ztotožnění Babylóna s Římem není dostačující. Babylón zahrnuje víc než jen jednu říši či kulturu. Jeho charakteristickým rysem jsou ne geografické nebo časové hranice, ale spíše jeho převládající projevy modlářství. Babylón má stejný rozsah, jaký má království onoho zvířete, které zkazilo a zotročilo lidstvo a nad kterým musí Beránek zvítězit (Zjev. 17:14), jestliže má být lidstvo osvobozeno.“ (G. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 338)

Symbol nevěstky či smilnice se v Hebrejských písmech vyskytuje často. Izraelský národ byl varován, aby neuzavíral žádné smlouvy s národy, které žily v Kanaánu, protože by to Izraelity vedlo k tomu, že by měli „nemravný styk [„smilnili“, EP] s jejich bohy“. (2Mo 34:12–16) Jak Izrael, tak Juda odpadli od pravého uctívání Jehovy Boha a Jehova je odsoudil, protože když se dopouštěli prostituce s politickými národy a jejich bohy, jednali jako nevěstka. (Iz 1:21; Jer 3:6–10, 13; Ez 16:15–17, 28, 29, 38; Oz 6:10; 7:11; 8:9, 10) Zde je nutno připomenout, že Bůh nepovažoval Izrael či Judu za pouhé politické celky, které by navazovaly styky s jinými politickými vládami. Bůh je káral na základě toho, že s ním byli ve svaté smlouvě, a byli proto povinni být svatým lidem, který je Bohu a jeho čistému uctívání oddán. (Jer 2:1–3, 17–21)

Podobně je toto znázornění používáno v Křesťanských řeckých písmech. Křesťanský sbor je přirovnáván k panně, jež je dávána za manželku Kristu jako své Hlavě a svému Králi. (2Ko 11:2; Ef 5:22–27) Učedník Jakub varoval křesťany před duchovním cizoložstvím, jehož by se dopustili, kdyby byli přáteli světa. (Jk 4:4; srovnej Jana 15:19.) Způsoby, jak se dopouští smilstva Velký Babylón a jak to dělají jeho „dcery“, jsou stejného druhu a nejedná se o nějakou zvláštní výjimku. (Výraz „dcery“ se v Bibli někdy používá na předměstí nebo na městečka obklopující velké město či metropoli; taková ‚závislá městečka‘ [v hebrejštině doslova „dcery“] mělo například Samaří a Sodoma; viz Ez 16:46–48.)

Dalším významným činitelem je to, že když dochází k pádu Velkého Babylóna, protože na něj ničivým způsobem zaútočí deset rohů  symbolického divokého zvířete, ti, kdo s ním smilnili, totiž králové země, nad jeho pádem naříkají, a jsou kvůli němu zarmouceni i obchodníci a ti, kdo dopravovali zboží po moři a zásobovali jej přepychovým zbožím a nádhernými oděvy. Tito představitelé politiky a obchodu jeho zpustošení přežijí, ale přitom je zřejmé, že na scéně již není vidět žádné zástupce náboženství, kteří by společně s nimi truchlili nad jeho pádem. (Zj 17:16, 17; 18:9–19) Je zde ukázáno, že nad králi země je soud vykonán nějaký čas po zničení mystického Babylóna, a jejich zničení nezpůsobí „deset rohů“, ale budou zničeni mečem Krále králů, Božího Slova. (Zj 19:1, 2, 11–18)

Dalším charakteristickým rysem Velkého Babylóna je opilost; je o něm totiž řečeno, že je ‚opilý krví svatých a krví Ježíšových svědků‘. (Zj 17:4, 6; 18:24; 19:1, 2) Je to tedy duchovní protějšek starověkého města Babylón, neboť vůči Božímu pravému lidu projevuje stejné nepřátelství. Velký význam má to, že odpovědnost za „všechnu spravedlivou krev vylitou na zemi, od krve spravedlivého Abela po krev Zecharjáše,“ připsal Ježíš náboženským vůdcům. Tato slova sice byla určena náboženským vůdcům, kteří byli téže rasy jako Ježíš, neboť byli členy židovského národa, a právě od nich byli nějaký čas mimořádně silně pronásledováni Ježíšovi následovníci, ale dějiny ukazují, že později se pravé křesťanství setkávalo s odporem z jiných stran (a velkému pronásledování byli vystaveni samotní Židé). (Mt 23:29–35)

Všechny okolnosti, které zde byly uvedeny, mají velký význam a musíme je všechny vzít v úvahu, abychom získali správný obraz o symbolickém Velkém Babylóně a o tom, co znázorňuje.