Tekutina, která je základní složkou veškeré živé hmoty. Zdrojem této tekutiny (Zj 14:7), jež je zcela nezbytná pro život člověka, zvířat i rostlin na zemi, je Jehova. (2Mo 17:2, 3; Job 8:11; 14:7–9; Ža 105:29; Iz 1:30) Jehova vodu poskytuje a může ji ovládat. (2Mo 14:21–29; Job 5:10; 26:8; 28:25; 37:10; Ža 107:35) Když to bylo nutné, Bůh opatřoval  pro Izraelity vodu i zázračným způsobem (2Mo 17:1–7; Ne 9:15, 20; Ža 78:16, 20; Iz 35:6, 7; 43:20; 48:21); dal jim zemi, v níž byla spousta vody (5Mo 8:7), a slíbil, že pokud jej budou poslouchat, bude žehnat jejich vodním zdrojům. (2Mo 23:25)

Jehova způsobil, že původně byla zemská půda zavlažována pomocí mlhy, která vystupovala ze země, a stanovil zákony, jimiž se řídí vypařování vody a její srážení v podobě deště. (1Mo 2:5, 6; Job 36:27; Am 5:8; viz hesla DÉŠŤ; MLHA; OBLAK.) Ve druhém stvořitelském dnu vytvořil Bůh prostor tím, že způsobil, aby část vody zůstala na zemi, a velké množství vody vystoupilo vysoko nad zeměkouli; vody nad prostorem byly nepochybně zdrojem vody, kterou byli později zahubeni ničemní lidé při potopě za dnů Noema. (1Mo 1:6–8; 7:11, 17–24; Iz 54:9)

Zákon předaný na hoře Sinaj zakazoval vyrábění soch, které znázorňovaly věci „ve vodách pod zemí“, čímž byli zjevně míněni vodní živočichové v pozemských vodách, které jsou pod úrovní zemského povrchu. To se týkalo řek, jezer, moří a podzemních vod. (2Mo 20:4; 5Mo 4:15–18; 5:8)

Obrazné použití. V Písmu je o vodě mnoho obrazných zmínek. Lidé, zvláště neklidné masy odcizené Bohu, jsou znázorněni vodami. O Velkém Babylónu je řečeno, že ve svém světaširém panství sedí „na mnohých vodách“. V Janově vidění této velké nevěstky je vysvětleno, že tyto vody „znamenají lidi a zástupy a národy a jazyky“. (Zj 17:1, 15; srovnej Iz 57:20.)

Kvůli své ničivé moci (zaplavit, odplavit nebo podobným způsobem poškodit) se voda často používá jako symbol nějaké ničivé síly. (Ža 69:1, 2, 14, 15; 144:7, 8) V Jeremjášovi 47:2 je použita ke znázornění vojenské síly.

Ve svatostánku se voda používala jak pro dosažení tělesné čistoty, tak také symbolickým způsobem. Při slavnostním zavedení do kněžského úřadu byli kněží umyti vodou a Levité byli symbolicky postříkáni „vodou očišťující hřích“. (2Mo 29:4; 4Mo 8:6, 7) Kněží se umývali před tím, než sloužili v Jehovově svatyni a než přistoupili k oltáři pro zápalnou oběť. (2Mo 40:30–32) Voda se používala k omývání obětí (3Mo 1:9) a k obřadnímu očišťování. (3Mo 14:5–9, 50–52; 15:4–27; 17:15; 4Mo 19:1–22; viz heslo ČISTOTA, ČISTÝ.) ,Svatá voda‘, která se používala v případě žárlivosti, kdy manželka nějakého muže byla podezřelá z cizoložství, byla zřejmě čistá pramenitá voda, do níž se před tím, než ji žena vypila, přidal prach ze svatostánku. (4Mo 5:17–24)

Životodárná voda. Jehova je „zdroj živé vody“. Jedině od něj a skrze jeho Syna, Ježíše Krista, Hlavního zprostředkovatele života, mohou lidé obdržet věčný život. (Jer 2:13; Jan 17:1, 3) U studny blízko města Sychar Ježíš řekl Samaritánce, že voda, kterou on někomu dá, se v takovém člověku stane „pramenem prýštící vody, jež předává věčný život“. (Jan 4:7–15)

Apoštol Jan zaznamenal své vidění ‚nových nebes a nové země‘, ve kterém spatřil, jak od Božího trůnu vytéká ‚řeka vody života‘. Po obou stranách této řeky byly stromy nesoucí ovoce a listy stromů se používaly k léčení národů. (Zj 21:1; 22:1, 2) Když byla tato část vidění ukončena, Ježíš mluvil k Janovi o účelu toho, že vyslal svého anděla s viděním. Potom Jan slyšel provolání: „A duch a nevěsta stále říkají: ‚Přijď!‘ A každý, kdo slyší, ať řekne: ‚Přijď!‘ A každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ Toto pozvání měli Boží služebníci nepochybně předávat žíznivým lidem, aby začali pít z Božích opatření pro získání věčného života skrze Božího Beránka. (Jan 1:29) Mohou získat vše, co je nyní z této vody života dostupné. Toto pozvání se má předat každému, koho lze dosáhnout — důvodem není komerční zisk z prodeje vody, ale touha zdarma nabídnout vodu všem, kdo po ní touží. (Zj 22:17)

Před svou smrtí a svým vzkříšením Ježíš o svých následovnících řekl, že obdrží svatého ducha (poprvé to bylo o Letnicích roku 33 n. l.) a že z jejich nitra „potečou proudy živé vody“. (Jan 7:37–39) Záznam v Křesťanských řeckých písmech obsahuje množství důkazů, že apoštolové a učedníci, pobízeni činnou silou Božího ducha, dosáhli v přinášení životodárných vod dalším lidem podivuhodných výsledků — začali od Jeruzaléma a vody života rozšířili po celém tehdy známém světě.

Živit vštípené slovo. Když apoštol Pavel psal sboru v Korintu, použil jiné znázornění, v němž práci křesťanského služebníka přirovnal  k práci rolníka, který nejdříve zasadí semeno, zalévá je a obdělává a potom čeká, až Bůh způsobí, že rostlina vyroste a dozraje. Pavel přinesl Korinťanům dobrou zprávu o Království a tak na korintském „poli“ zasadil semeno. Potom přišel Apollos a svým dalším vyučováním zasazené semeno živil a obdělával, ale vzrůst působil svým duchem Bůh. Pavel použil toto podobenství, aby zdůraznil skutečnost, že žádný jednotlivec není sám o sobě důležitý, ale že všichni křesťané jsou služebníky, kteří pracují jako Boží dělníci. Bůh je Ten důležitý, a takové nesobecké, sjednocené práci žehná. (1Ko 3:5–9)

Boží slovo pravdy. Boží slovo pravdy je přirovnáno k vodě, která očišťuje. Křesťanský sbor je v Božích očích čistý jako cudná nevěsta pro Krista, který ji očistil „vodní koupelí prostřednictvím slova“. (Ef 5:25–27) Podobně apoštol Pavel mluví ke svým spolukřesťanům, kteří mají naději, že budou nižšími kněžími s Kristem v nebi. Odvolává se na svatostánek a na požadavek, aby se kněží, předtím než vstoupí do svatyně ke službě, umyli, a říká: „Protože máme velkého kněze [Ježíše Krista] nad Božím domem, přibližujme se s pravým srdcem v plné jistotě víry, když máme . . . své tělo vykoupáno čistou vodou.“ (Heb 10:21, 22) Toto očištění zahrnuje nejen poznání Božího slova, ale také jeho uplatňování v každodenním životě.

Voda křtu. Ježíš vysvětlil Nikodémovi: „Pokud se někdo nenarodí z vody a ducha, nemůže vstoupit do Božího království.“ (Jan 3:5) Ježíš zjevně mluvil o vodě křtu, kdy člověk činí pokání ze svých hříchů a odvrací se od svého dřívějšího způsobu života a prostřednictvím křtu se dává Bohu k dispozici ve jménu Ježíše Krista. (Srovnej Ef 4:4, 5, kde se mluví o ‚jednom křtu‘.)

Později apoštol Jan napsal: „To je ten, kdo přišel prostřednictvím vody a krve, Ježíš Kristus . . . Jsou totiž tři nositelé svědectví: duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno.“ (1Ja 5:5–8) Když Ježíš přišel „do světa“, to znamená, když zahájil svou službu a obětavý způsob života jako Boží Mesiáš, přišel k Janu Křtiteli, aby se dal ponořit do vody (ne na znamení pokání z hříchů, ale na znamení toho, že se dává Bohu k dispozici, aby vykonal Boží vůli vzhledem k sobě). (Heb 10:5–7) Potom na něj sestoupil Boží duch, což bylo svědectvím, že Ježíš je Boží Syn a Mesiáš. (Lk 3:21, 22) Voda jeho křtu je v souladu s krví jeho oběti a s Božím duchem v tom smyslu, že jednotně dosvědčují tuto velkou mesiášskou pravdu.

Jiné způsoby obrazného použití. David o ničemných lidech řekl: „Kéž se rozpustí jako do vod, které odplývají.“ (Ža 58:7) David měl možná na mysli říční údolí, jež jsou v Palestině běžná a z nichž mnohá jsou při místních záplavách naplněna vzdouvající se hrozivou bystřinou. Voda však rychle proteče, zmizí a údolí zůstane suché.

Když Izraelité útočili na město Ai, vyslali malou vojenskou sílu, která byla poražena. To na Izraelity mělo demoralizující účinek, jelikož zpráva říká, že srdce izraelského lidu „začalo tát a stalo se jako voda“. To znamená, že cítili, že si nějakým způsobem přivodili Jehovovu nelibost, a byli bez jeho pomoci. Jozue byl velmi zmatený, zjevně proto, že Izrael, Jehovovo vojsko, musel ze strachu před svým nepřítelem uprchnout, což přivedlo pohanu na Jehovovo jméno. (Joz 7:5–9)