Člověk, který slouží ve vojsku. V Hebrejských písmech jsou vojáci často přesně označeni podle určité činnosti, kterou vykonávali: kavaleristé (2Mo 14:9), běžci (1Sa 22:17), střelci z praku (2Kr 3:25), muži zacházející s kopím a velkým štítem (2Pa 25:5), střelci (2Pa 35:23) nebo lučištníci (Job 16:13; Iz 21:17). Řecké slovo pro „vojáka“ je stra·ti·oʹtes. (Viz heslo VOJSKO.)

Během římské nadvlády v Judeji bylo možné vojáky běžně vidět. Skutečnost, že jeden důstojník v Kafarnaum mohl říci: „Vždyť . . . mám pod sebou vojáky,“ ukazuje, že vojáci tam byli pod jeho velením. (Mt 8:5–9) Římské oddíly v Jeruzalémě byly umístěny v pevnosti Antonia, odkud dohlížely na Židy. Když Pavel naposled navštívil Jeruzalém, tamější vojenský velitel Pavla zachránil před davem a následující den jej zachránil znovu, tentokrát před srocením farizeů a saduceů. (Sk 21:30–35; 22:23, 24; 23:10) Když byl odhalen úklad proti Pavlovi, velitel poslal  70 jezdců na koních, 200 vojáků a 200 kopiníků jako doprovod, aby Pavla vzali až do Antipatridy, a odtud s ním jezdci na koních pokračovali do Cesareje. (Sk 23:12–33)

Židovští vojáci. Mezi lidmi, kteří přistoupili k Janu Křtiteli s otázkou „Co máme dělat?“, byli také židovští vojáci. Ti pravděpodobně vykonávali službu, která se podobala policejnímu dozoru, zvláště pokud šlo o vybírání cla nebo daní. (Lk 3:12–14)

Poprava Ježíše a jeho pohřeb. Ježíšovu popravu vykonali římští vojáci, protože Ježíš byl předán římskému místodržiteli s obviněním, že podněcuje ke vzpouře proti Římu. Předtím než ho odvedli, aby jej přibili na kůl, ho tito vojáci velmi uráželi, posmívali se mu, plivali na něj a bili jej. (Mt 27:27–36; Jan 18:3, 12; 19:32–34) Jeho svrchní oděvy si rozdělili mezi sebou a o jeho spodní oděv metali los. V oddílu, který Ježíše přibil na kůl, sloužili nepochybně čtyři vojáci. (Jan 19:23, 24) Když důstojník, který měl nad popravou dohled, pozoroval úkazy, které se objevily, a okolnosti, za jakých Ježíš zemřel, řekl: „Tento člověk byl jistě Boží Syn.“ (Mr 15:33–39) Římští vojáci byli také postaveni jako stráže u Ježíšovy hrobky. (Mt 27:62–66) Kdyby tyto stráže tvořila židovská chrámová policie, Židé by se v té záležitosti nemuseli obracet na Piláta. Proto také přední kněží slíbili, že s místodržitelem věci urovnají, jestliže se doslechne o tom, že Ježíšovo tělo zmizelo. (Mt 28:14)

První křesťan z pohanů. O tři a půl roku později poslal jeden římský voják, setník, dva ze svých domácích sluhů a „Bohu oddaného vojáka“, aby pozvali Petra do Cesareje. Při Petrově kázání Kornélius a jeho domácnost, nepochybně včetně „Bohu oddaného vojáka“, obdrželi svatého ducha a stali se prvními členy křesťanského sboru, kteří byli vzati z pohanů. (Sk 10:1, 7, 44–48)

Petrovo osvobození. Apoštol Petr byl později na nařízení Heroda Agrippy I. zatčen a byl uvězněn pod dohledem čtyř střídajících se hlídek po čtyřech vojácích. Dva strážní v každé hlídce hlídali dveře vězení a dva další osobně střežili Petra, který k nim byl připoután řetězem — z každé strany k jednomu z nich. V noci se objevil anděl, uvolnil Petra z jeho řetězů a osvobodil ho z vězení. To mezi vojáky způsobilo rozruch, a Herodes, potom co vyslechl stráže, které byly za hlídání Petra odpovědné, je nechal ‚odvést k potrestání‘ — pravděpodobně je podle římského zvyku nechal usmrtit. (Sk 12:4–10, 18, 19)

Laskavost prokázaná Pavlovi. Když se apoštol Pavel odvolal k césarovi a měl být dopraven lodí do Říma, byl vzat do vazby oddílem vojáků pod velením důstojníka jménem Julius z Augustova oddílu. Tento muž s Pavlem zacházel laskavě a dovolil mu, aby šel ke svým přátelům a těšil se z jejich péče. Důstojník zpočátku zjevně nepřijímal Pavla jako někoho, kdo má Boží vedení, a proto dbal více na to, co říkal majitel lodi a kormidelník. Loď však potom byla několik dní unášena velkou vichřicí, která lodí prudce zmítala. Když pak Pavel vyprávěl, že měl vidění, v němž bylo zaručeno, že všichni, kdo jsou na lodi, přežijí, začal důstojník a jeho muži Pavlovi naslouchat. V blízkosti Malty se loď začala lámat. Vojáci se tehdy chystali zabít všechny vězně, ale důstojník Julius, který toužil Pavla zachránit, jim v tom zabránil. (Sk 27:1, 3, 9–11, 20–26, 30, 31, 39–44) V Římě bylo Pavlovi dovoleno, aby bydlel ve svém vlastním najatém domě, kde byl spolu s vojákem, který Pavla střežil. (Sk 28:16, 30)

Symbolické použití. Když Pavel ve svém dopise sboru v Korintu obhajoval svůj apoštolát, napsal: „Kdo kdy slouží jako voják na své vlastní náklady?“ (1Ko 9:7) Ačkoli Pavel od Korinťanů nepřijal hmotnou pomoc, dokazoval zde, že jako voják ve službách svého Pána, Krista, určitě má autoritu takovou pomoc přijmout. Za Kristovy vojáky Pavel považoval také ty, kdo s ním spolupracovali na kázání dobré zprávy, a nazýval je ‚spolubojovníky‘. (Fil 2:25; Fm 2)

Timoteovi, kterého Pavel pověřil velkou odpovědností, apoštol napsal: „Jako znamenitý voják Krista Ježíše se účastni na snášení zla. Žádný, kdo slouží jako voják, se nezaplétá do obchodních záležitostí života, aby získal schválení toho, který ho najal jako vojáka.“ (2Ti 2:3, 4) Dobrý voják počítá se strastmi a ví, že je nutné být připraven neustále sloužit a vytrvat i v těch nejnáročnějších podmínkách. Pokud je ve válce, nehledá pohodlí ani to, co ho těší. Jeho čas a energie jsou v rukou jeho nadřízeného. Voják se navíc vzdává svého hospodářství, obchodu nebo povolání, aby mohl sloužit. Nezaplétá se do věcí, které by odváděly jeho mysl a energii  od nadevše důležitého boje, jímž je zaměstnán. Jinak by to pravděpodobně stálo život jeho samotného nebo ty, kdo jsou na něm závislí. Podle historiků nebylo římským vojákům dovoleno zabývat se nějakým obchodem a měli zakázáno pracovat jako poručníci nebo správci majetku, aby je to neodvedlo od jejich záměru sloužit jako vojáci. Rovněž pod mojžíšským Zákonem byl vojenské služby zproštěn nově ženatý muž, nebo muž, který ještě nezasvětil svůj dům, nebo ten, který měl vinici, z níž ještě nezískal ovoce. A muž, který byl bázlivý, by jistě byl špatným vojákem a mohl by zlomit morálku svých spolubojovníků; pod Zákonem byl proto takový muž vojenské služby zproštěn. (5Mo 20:5–8) Křesťané, jak ze Židů, tak z pohanů, tedy mohli sílu Pavlova znázornění snadno pochopit.

V dopise Efezanům Pavel jasně ukázal, že křesťanští vojáci nebojují proti krvi a tělu, ale „proti ničemným duchovním silám v nebeských místech“. Proto zbroj, která je pro tento boj nezbytná, nelze získat ze světských zdrojů, ale musí to být zbroj od Jehovy Boha, který dává vítězství pod svým vojenským Velitelem, Ježíšem Kristem. (Ef 6:11–17)