Velká skupina osob zorganizovaných a vycvičených pro vedení války na souši. Běžný hebrejský výraz pro „vojsko“ (ca·vaʼʹ) je obvykle používán v souvislosti s lidskými ozbrojenými silami (4Mo 1:3), ale může také označovat duchovní tvory v nebesích (1Kr 22:19) a hmotná nebeská tělesa. (5Mo 4:19) Hebrejské slovo chaʹjil, zjevně odvozené od kořene, jehož význam je „vytrvat“ (Job 20:21), je používáno k označení ‚vojenské síly‘ a ‚bojové síly‘ (2Sa 8:9; 1Pa 20:1), ale znamená také „schopnost; životní energii; jmění“. (1Pa 9:13; 5Mo 33:11; Př 31:29; Iz 8:4; Ez 28:4) Hebrejský výraz gedhudhʹ je překládán jako ‚loupeživá tlupa‘ nebo ‚oddíly‘. (2Sa 22:30; 2Pa 25:9) Tři ze čtyř řeckých slov, kterými je v Písmu označováno vojsko (stra·ti·aʹ, straʹteu·ma a stra·toʹpe·don), jsou odvozena z řeckého kořene stra·tosʹ, jímž se v zásadě myslí utábořené vojsko, na rozdíl od vojska zformovaného do bitevní linie. Slovo stra·toʹpe·don, obsahující část peʹdon ([zemská] půda; země), se správně překládá jako ‚utábořené vojsko‘. (Lk 21:20) Řecký výraz pa·rem·bo·leʹ (ze slov pa·raʹ [vedle] a balʹlo [hodit]) se vztahuje doslova na rozdělení či uspořádání vojáků do bitevního šiku. Jeho význam může být ‚vojsko‘, ‚kasárny‘ či „tábor“. (Heb 11:34; Sk 21:34; Zj 20:9)

 Ozbrojených konfliktů se Jehovovi předkřesťanští služebníci účastnili od dob Abrahama. Když Elamita Kedorlaomer a jeho spojenci odvedli Abrahamova synovce Lota a příslušníky jeho domácnosti, povolal Abraham své vojsko ‚vycvičených mužů, tři sta osmnáct otroků,‘ a se svými okolními spojenci pronásledoval Kedorlaomerovo vojsko až do Danu, asi 200 km směrem na SSV. Pak své síly rozdělil a v noci podnikl útok, což je strategie, která byla v biblických dobách často používána. (1Mo 14:13–16)

Izraelské vojsko. Více než o 400 let později vyšel izraelský národ z Egypta; odcházel sice ve velkém spěchu, ale v dobře zorganizovaném „bitevním šiku“, možná podobně jako vojsko složené z pěti částí — hlavního voje s předvojem, zadního voje a dvou křídel. (2Mo 6:26; 13:18) Egyptské vojsko, které je pronásledovalo, bylo tvořeno ‚šesti sty vybranými dvoukolými vozy a všemi ostatními egyptskými dvoukolými vozy‘. Na každém dvoukolém voze jeli obvykle tři muži; jeden z nich ovládal koně a další dva bojovali (šlo pravděpodobně o lučištníky, protože luk byl hlavní útočnou zbraní Egypťanů). Doprovázela je jízda. (2Mo 14:7, 9, 17) Podle Josepha (Židovské starožitnosti, II, 324 [xv, 3]) byli Hebrejci „pronásledováni 600 dvoukolými vozy s 50 000 jezdci, a pěšími těžkooděnci, jichž bylo 200 000“. (Viz heslo POBOČNÍK.)

Krátce po exodu svedli Izraelité jakožto osvobozený národ svůj první vojenský zápas. V Refidimu v oblasti hory Sinaj na ně zaútočili Amalekité. Na Mojžíšův příkaz Jozue rychle shromáždil bojovou sílu. Bitva trvala téměř celý den, a přestože Izraelité neměli s válčením žádné zkušenosti, Jehova jim dal vítězství. (2Mo 17:8–14)

Asi rok po exodu bylo provedeno sčítání těch, kdo byli přijatelní pro službu ve vojsku; jednalo se o muže od dvacetiletých výše. Součet činil 603 550 mužů. (4Mo 1:1–3, 45, 46) Podobné sčítání ke konci putování pustinou ukázalo, že síla vojska mírně poklesla na 601 730 mužů. (4Mo 26:2, 51) Levité byli od služby ve vojsku osvobozeni, a proto do uvedených čísel nejsou započítáni; byli však počítáni odděleně. (4Mo 1:47–49; 3:14–39; 26:57, 62)

Osvobození od vojenské služby. Kromě příslušníků kmene Levi byl od vojenské služby osvobozen: (1) muž, který „postavil nový dům a nezasvětil jej“; (2) „muž, který zasadil vinici a nezačal ji užívat“; (3) „muž, který se zasnoubil se ženou a nevzal si ji“; (4) muž, který se oženil; ‚neměl by vycházet do vojska, ale měl by být dál vyňat pro svůj dům po jeden rok‘, a (5) „muž, který se bojí a je bázlivý“. (5Mo 20:5–8; 24:5)

Organizace vojska po dobytí Kanaánu. Když se Izraelité usadili v Kanaánu, nepotřebovali nějaké velké stálé vojsko; s potyčkami, k nimž docházelo na hranicích, se obvykle vypořádaly napadené kmeny. Jestliže bylo zapotřebí shromáždit větší jednotnou bojovou sílu z různých kmenů, ustanovoval Jehova soudce, kteří měli lid vést. Muži byli do vojska povoláváni různými způsoby — pomocí signálů na trubku, prostřednictvím poslů nebo pomocí znamení, která byla posílána s cílem povzbudit bojovníky k činnosti. (4Mo 10:9; Sd 3:27; 6:35; 19:29; 1Sa 11:7)

Zdá se, že zbraně, k nimž patřily meče, kopí, šipky, praky, luky a šípy, si válečníci opatřovali sami. Sami si obvykle museli obstarávat i potraviny; proto Jišai poslal zásoby jídla svým synům v Saulově vojsku. (1Sa 17:17, 18) V jednom případě však bylo 10 procent dobrovolníků odděleno, aby zajistili potraviny pro zbývající část vojska. (Sd 20:10)

Vzhledem k tomu, že byl v izraelském táboře přítomen Jehova, museli být vojáci svatí, to znamená, že museli být z obřadního hlediska čistí. (5Mo 23:9–14) Muž, který měl pohlavní styk, byl podle Zákona do druhého dne nečistý, a proto jak David, tak i Urijáš dbali na to, aby v době, kdy byli ve výkonu služby, neměli žádné pohlavní styky. (3Mo 15:16–18; 1Sa 21:1–6; 2Sa 11:6–11) Příslušníci vojsk pohanských národů často znásilňovali ženy ve městech, která dobyli, ale když zvítězili izraelští vojáci, nic takového nedělali. Dokonce se po dobu jednoho měsíce nesměli oženit se zajatkyní. (5Mo 21:10–13)

Vítězství Izraelitů sice v konečném důsledku závisela na Jehovovi, ale přesto bylo nutné, aby mělo vojsko dobré velení. Tuto odpovědnost měli jmenovaní důstojníci a velitelé tisíců a set. Kněží měli za úkol povzbuzovat vojáky, dávat  jim různé pokyny a také ukazovat na smysl válečných tažení. (4Mo 31:6, 14; 5Mo 20:2–4, 9) V době soudců vedl vojsko do bitvy ten muž, kterého povolal Jehova. Soudce také plánoval taktiku a strategii boje. Své vojenské síly rozestavoval do bitevních formací různými způsoby: rozděloval je do oddílů (obvykle tří), používal je k překvapivému útoku, k výpadům ze zálohy, k frontálnímu útoku, k zajištění říčních brodů atd. (Joz 8:9–22; 10:9; 11:7; Sd 3:28; 4:13, 14; 7:16; 9:43; 12:5)

V době monarchie. Lid nebyl spokojen s teokratickým uspořádáním pod vedením soudců; chtěl být ‚podobný všem národům‘ a mít krále, který by před ním vycházel a který by bojoval jeho bitvy. (1Sa 8:20) Samuel však Izraelity varoval, že takový král nebude bojovat sám; vezme jejich syny a „jako své je postaví do svých dvoukolých vozů a mezi své jezdce na koních, a někteří budou muset běhat před jeho dvoukolými vozy“. (1Sa 8:11, 12; viz heslo BĚŽCI.) Král byl vrchním velitelem; druhý co do autority byl velitel vojska. (1Sa 14:50)

Velikost a síla Saulova vojska se měnily podle potřeb. Při jedné příležitosti si Saul vybral 3 000 mužů; tisíci z nich velel jeho syn Jonatan. (1Sa 13:2) K jinému tažení bylo shromážděno 330 000 mužů. (1Sa 11:8) Přesto se zdálo, že Izrael je špatně vybaven ve srovnání se silně mechanizovanými vojsky Filištínů, kteří v případě bitvy u Mikmaše dokázali shromáždit, jak uvádí masoretský text, 30 000 dvoukolých vozů, 6 000 jezdců na koních a „lidu množství jako zrnek písku“. „V den bitvy se stalo, že se v ruce nikoho z lidu, který byl se Saulem a Jonatanem, nenalézal ani meč, ani kopí“; ty měli pouze Saul a Jonatan. (1Sa 13:5, 22)

Za Davidovy vlády bylo izraelské vojsko podstatně zdokonaleno, a to nejen co do velikosti, ale i co do účinnosti. Více než 300 000 mužů vyzbrojených do války přišlo do Hebronu a předalo tam Saulovo kralování Davidovi. (1Pa 12:23–38) V jeho vojsku sloužili i Neizraelité. (2Sa 15:18; 20:7)

David zachoval mnoho organizačních postupů, které byly ve vojsku uplatňovány dříve; ponechal si například postavení vrchního velitele, jmenoval velitele vojska — Joaba, Abnera a Amasu —, kterým byli podřízeni velitelé tisíců a velitelé set. (2Sa 18:1; 1Kr 2:32; 1Pa 13:1; 18:15) David však zavedl i některé vlastní nové postupy. Vojsko rozdělil do 12 skupin po 24 000 mužích (celkem 288 000); tyto skupiny se po měsíci střídaly, takže každý voják běžně sloužil jen jeden měsíc v roce. (1Pa 27:1–15) To však neznamená, že všech 24 000 mužů, kteří sloužili ve stejném měsíci, pocházelo ze stejného kmene; spíše to bylo tak, že každý kmen dodával v průběhu celého roku určitý počet vojáků na každý měsíc.

Jízda a jednotky dvoukolých vozů. Dvoukolé vozy — pohyblivé palebné plošiny — měly pro Babylóňany, Asyřany a Egypťany velký význam, a to proto, že byly rychlé a dalo se s nimi snadno manévrovat. Staly se tedy vhodným symbolem vojenské síly předních světových říší. Za Davida, největšího vojenského velitele Izraele, bylo celé vojsko tvořeno pěšáky, kteří byli vybaveni ručními zbraněmi — meči, kopími, luky či praky. David jistě pamatoval na radu, kterou dal Izraelitům Jehova, totiž že nemají spoléhat na to, že vítězství dosáhnou díky koním (5Mo 17:16; 20:1); jistě pamatoval i na to, že faraónovy koně a vozy Jehova „vhodil do moře“ (2Mo 15:1, 4) a že otevřel nebeské propusti na Siserových „devět set válečných dvoukolých vozů se železnými kosami“, takže ‚bystřina Kišon smyla‘ nepřátele. (Sd 4:3; 5:21)

Proto stejně jako kdysi Jozue přeřezal šlachy ukořistěným koním a zapálil dvoukolé vozy nepřátel, přeřezal i David šlachy koním, které vzal cobskému králi Hadadezerovi. S výjimkou stovky koní David přeřezal šlachy všem koním, které od cobského krále získal jako kořist. (Joz 11:6–9; 2Sa 8:4) V jedné písni David ukázal, že jeho nepřátelé soustřeďovali velkou pozornost na koně a dvoukolé vozy, „ale pokud jde o nás, my se budeme zmiňovat o jménu Jehovy, našeho Boha“. „Kůň je pro záchranu podvodem.“ (Ža 20:7; 33:17) A jedno přísloví říká: „Kůň, ten je připravován pro den bitvy, ale záchrana patří Jehovovi.“ (Př 21:31)

S vládou Šalomouna se začala psát nová kapitola v dějinách izraelského vojska. Vláda tohoto krále byla poměrně pokojná, ale Šalomoun si přesto pořizoval stále více koní a dvoukolých vozů. (Viz heslo DVOUKOLÝ VŮZ.) Většina koní se dovážela z Egypta. Aby bylo možné tyto nové vojenské oddíly někam umístit, musela být v zemi postavena celá města. (1Kr 4:26; 9:19;  10:26, 29; 2Pa 1:14–17) Jehova však těmto Šalomounovým novotám nikdy nežehnal; po Šalomounově smrti a po rozdělení království nastal úpadek izraelského vojska. Izajáš o tom později napsal: „Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, těm, kdo spoléhají na pouhé koně a kdo vkládají důvěru ve válečné dvoukolé vozy, protože jsou četné, a v oře, protože jsou velmi mohutní, ale kdo nehleděli na Izraelova Svatého a nepátrali po Jehovovi.“ (Iz 31:1)

V době rozděleného království. Potom, co se království rozdělilo, bylo mezi Judou a Izraelem trvalé nepřátelství. (1Kr 12:19, 21) Když proti Rechoboamovu nástupci Abijášovi vytáhl Jeroboam s 800 000 vojáky, měl Abijáš ve svém vojsku pouze 400 000 mužů. Přestože vojsko severního království bylo dvakrát početnější než vojsko jižního království, mělo jižní království úspěch, „protože se opřeli o Jehovu“. Izrael ztratil 500 000 mužů. (2Pa 13:3–18)

Obě království musela řešit nejen tyto vzájemné sváry, ale musela se potýkat i s nepřátelstvím pohanských národů, které je obklopovaly. Izrael byl nucen udržovat stálé vojsko kvůli nepokojným zahraničním vztahům se Sýrií na S. (2Kr 13:4–7) Také Juda se musela bránit útokům pohanských vojsk. Při jedné příležitosti napadli Judu Egypťané a odnesli s sebou velkou kořist. (1Kr 14:25–27) Jindy zase proti Judě vytáhla Etiopie s vojskem tvořeným milionem vojáků a 300 dvoukolými vozy. K vojenské síle krále Asy patřilo jen 580 000 vojáků, ale když král „začal volat k Jehovovi, svému Bohu“, „Jehova porazil Etiopy“ a ani jeden z nich nezůstal naživu. (2Pa 14:8–13)

A když Moab, Ammon a Ammonim vytáhli proti Jehošafatovi, jehož vojenskou sílu tvořilo 1 160 000 vojáků, Jehošafat přesto „zaměřil svůj obličej k pátrání po Jehovovi“ a ten ho ujistil: „Bitva . . . není vaše, ale Boží.“ (2Pa 17:12–19; 20:1–3, 15) Tato událost se zapsala do dějin válek, protože sbor školených zpěváků ‚vyšel před ozbrojenci‘ a zpěváci zpívali: „Vzdejte chválu Jehovovi.“ Nepřátelská vojska se ve zmatku navzájem zničila. (2Pa 20:21–23)

Římské vojsko. Římské vojsko, které za Augustovy vlády mělo asi 300 000 mužů, bylo organizováno úplně jinak než vojska předchozích říší. Základní jednotkou římského vojska byla legie. Nebyla to nějaká zvláštní část větší vojenské síly, ale byla to velká samostatná jednotka, kompletní vojsko samo o sobě. Legie někdy válčily společně a své prostředky a sílu spojily pod jedno velení; tak to bylo v případě čtyř legií, které se při obléhání Jeruzaléma v roce 70 n. l. sloučily pod Titovým velením. Obvykle však byla legie při plnění určitého úkolu odkázána sama na sebe. Legionáře podporovaly sbory zvané auxilia tvořené ‚neobčany‘ ze všech částí impéria; šlo často o dobrovolníky z oblasti, kam byla auxilia umístěna. Tyto pomocné sbory, za nimiž stály legie, byly rozmísťovány podél hranic. Ten, kdo svůj závazek v auxiliu čestně splnil, získal římské občanství.

Počet legií nebyl ve všech dobách stejný — kolísal mezi 25 (a méně) a 33. Také počet vojáků tvořících legii býval různý — od 4 000 do 6 000; v prvním století to bylo obvykle 6 000 mužů. Proto je výrazem „legie“, které je používáno v Písmu, zřejmě myšlen neurčitý, velký počet. (Mt 26:53; Mr 5:9; Lk 8:30) Každá legie měla svého velitele, který se zodpovídal přímo císaři; velitel legie měl pod sebou šest tribunů, kterým se říkalo chiliarchové (vojenští velitelé, NS). (Mr 6:21; Jan 18:12; Sk 21:32–23:22; 25:23; viz heslo VOJENSKÝ VELITEL.)

Legie byla rozdělena na deset kohort neboli oddílů. Proto Písmo mluví o ‚italském oddílu‘ a o ‚oddílu Augustově‘. (Sk 10:1; 27:1; viz heslo AUGUSTŮV ODDÍL.) Když v roce 44 n. l. zemřel Herodes Agrippa, bylo v Cesareji 5 kohort. Legie se kromě toho dále dělily na 60 centurií obvykle po 100 mužích, kterým velel centurio (důstojník, NS). Tito důstojníci měli zvlášť významnou úlohu, protože měli odpovědnost za výcvik vojáků. (Mt 8:5–13; 27:54; Sk 10:1; 21:32; 22:25, 26; 23:17, 23; 24:23; 27:1, 6, 11, 31, 43; viz heslo DŮSTOJNÍK.) V každé legii bylo deset důstojníků zvláštní hodnosti, kteří působili jako tělesní strážci, kurýři a někdy jako popravčí. (Mr 6:27)

Římské legie měly různé standarty a odznaky, na nichž byli vyobrazeni orel nebo některá jiná zvířata; později k tomu byly připojovány malé sošky císaře. Tyto odznaky měly náboženský význam a byly považovány za tak posvátné, že byly dokonce uctívány; vojáci je střežili s nasazením života. Proto se Židé tak mohutně bouřili proti tomu, aby byly tyto odznaky v Jeruzalémě.

 Lidé, kteří jsou známi jako první křesťané. První křesťané odmítali sloužit v římském vojsku, a to nejen v legiích, ale i v auxiliích. Tuto službu považovali za naprosto neslučitelnou s učením křesťanství. Justin Mučedník, který žil ve 2. století n. l., ve svém díle „Rozmluva s Tryfonem“ (CX) napsal: „A kteří jsme byli plní bojů a vraždy a všeliké nepravosti, po celé zemi každý nástroje vojenské, meče na radlice a oštěpy na rolnické nářadí jsme zaměnili.“ (Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, přeložil F. Sušil, Praha, 1874, s. 414.) Ve svém pojednání „Růženec, nebo koruna“ (XI) psal Tertullianus (asi 200 n. l.) o tom, „zda válčení je vhodné pro všechny křesťany“; z Písma dokazoval nezákonnost samotné vojenské služby, a pojednání uzavřel slovy: „Odmítám pro nás vojenskou službu.“ (The Ante-Nicene Fathers, 1957, sv. III, s. 99, 100)

„Pečlivé zkoumání všech dostupných informací ukazuje, že se až do doby Marka Aurelia [121–180 n. l.] žádný křesťan nestal vojákem; a žádný voják nezůstal ve vojenské službě, když se stal křesťanem.“ (The Rise of Christianity, E. W. Barnes, 1947, s. 333) „V současné době nejsou téměř žádné důkazy, že by v letech 60 až asi 165 A.D. existoval jediný křesťanský voják; . . . přinejmenším až do vlády Marka Aurelia se žádný křesťan po svém křtu nestal vojákem.“ (The Early Church and the World, C. J. Cadoux, 1955, s. 275, 276) „Ve druhém století křesťanství . . . potvrdilo, že vojenská služba a křesťanství jsou neslučitelné.“ (A Short History of Rome, G. Ferrero a C. Barbagallo, 1919, s. 382) „Chování křesťanů se velmi lišilo od chování Římanů. . . . Vzhledem k tomu, že Kristus hlásal mír, křesťané odmítali stát se vojáky.“ (Our World Through the Ages, N. Platt a M. J. Drummond, 1961, s. 125) „První křesťané zastávali názor, že není správné bojovat, a v armádě nesloužili ani tehdy, když Impérium vojáky potřebovalo.“ (The New World’s Foundations in the Old, R. a W. M. Westovi, 1929, s. 131) „Křesťané . . . nechtěli mít nic společného s veřejnými funkcemi a vojenskou službou.“ (Předmluva vydavatele k článku „Persecution of the Christians in Gaul, A.D. 177,“ v díle The Great Events by Famous Historians, R. Johnson, ed., 1905, sv. III, s. 246) „[Křesťané] sice vštěpovali zásady pasivní poslušnosti, ale odmítali přijmout jakýkoli aktivní podíl na občanské správě nebo na vojenské obraně říše. . . . Bylo nemožné, aby křesťané, aniž by se vzdali posvátnější služby, mohli přijmout postavení vojáků, magistrátů nebo knížat.“ (The Decline and Fall of the Roman Empire, Edward Gibbon, sv. I, s. 416)

Nebeské vojsko. Nebeskými vojsky ve smyslu dobře organizovaných zástupů jsou myšleny nejen doslovné hvězdy, ale mnohem častěji obrovské zástupy duchovních tvorů neboli andělů pod svrchovaným vedením Jehovy Boha. (1Mo 2:1; Ne 9:6) Slovní spojení „Jehova vojsk“ se v Hebrejských písmech vyskytuje 283krát — poprvé v 1. Samuelově 1:3 —, a dvakrát se ekvivalent tohoto spojení vyskytuje v Řeckých písmech. (Ří 9:29; Jk 5:4; viz heslo JEHOVA VOJSK.) Když se mluví o andělských válečnících, jsou používány takové vojenské termíny jako „legie“, „válečné dvoukolé vozy“, „jezdci na koních“ atd. (2Kr 2:11, 12; 6:17; Mt 26:53) Pokud jde o velikost, jsou k táboru Jehovových neviditelných vojsk počítány ‚desítky tisíc, tisíce a tisíce‘ válečných dvoukolých vozů. (Ža 68:17) Jako vojenská síla jsou nepřemožitelní. „Kníže Jehovova vojska“ s taseným mečem se objevil Jozuovi a dal mu pokyny, jak má být dobyto Jericho. (Joz 5:13–15) Jeden anděl tohoto nebeského vojska pobil za jedinou noc 185 000 Asyřanů. (2Kr 19:35) Když v nebi vypukla válka, Michael a jeho andělé svrhli Satana a jeho démony do blízkosti země. (Zj 12:7–9, 12) A nebude úniku, až budou „vojska . . . v nebi“ následovat ‚Krále králů a Pána pánů‘ v době, kdy zničí „divoké zvíře a krále země a jejich vojska“. (Zj 19:14, 16, 19, 21) Ve stejné době však toto mohutné neviditelné Jehovovo vojsko ochrání Jehovovy věrné služebníky na zemi. (2Kr 6:17; Ža 34:7; 91:11; Da 6:22; Mt 18:10; Sk 12:7–10; Heb 1:13, 14)

Viz také hesla VÁLKA; VOJÁK; ZBRANĚ, ZBROJ.