V původních jazycích se slova, která se překládají jako „zabít“ nebo „zavraždit“, vztahují na to, když je někdo připraven o život, přičemž kontext nebo jiné verše určují, zda se jedná o úmyslné a nedovolené nebo nezákonné jednání, kterým je druhý člověk zbaven života. Například v přikázání „Nezavraždíš“ (2Mo 20:13) se hebrejské slovo pro „vraždu“ (ra·cachʹ) jasně vztahuje na úmyslné a nezákonné zabití. Ve 4. Mojžíšově 35:27 však tentýž výraz označuje skutek, k jehož vykonání byl mstitel krve oprávněn. Proto se přikázání „Nezavraždíš“ musí chápat v rámci celého mojžíšského Zákona, který za určitých okolností, například při popravě zločinců, dovoloval vzít někomu život.

Rané dějiny. Vražda byla známa téměř od počátku lidských dějin. První člověk Adam kvůli své neposlušnosti přenesl hřích a smrt na své potomstvo a tak se prokázal být vrahem. (Ří 5:12; 6:23) K tomuto vývoji událostí záměrně přispěl Ďábel tím, že Adamovu manželku Evu přiměl k hříchu, a od počátku své dráhy, kdy se stal pomlouvačem Boha, se také sám stal zabijákem, vrahem. (1Mo 3:13; Jan 8:44)

Ani ne o 130 let později došlo k první násilné vraždě, bratrovraždě. Kain, Adamův prvorozený syn, podnícený závistivou nenávistí, zavraždil svého spravedlivého bratra Abela. (1Mo 4:1–8, 25; 5:3) Kvůli tomuto skutku byl Kain proklet a vypovězen, aby se stal na zemi tulákem a uprchlíkem. (1Mo 4:11, 12) Až do doby po potopě za dnů Noema Bůh lidem nedovolil, aby za vraždu vykonávali trest smrti. (1Mo 9:6)

Pod Zákonem. O staletí později byl Izraelitům dán mojžíšský Zákon, který obsahoval rozsáhlý soubor právních předpisů, jež se týkaly situací, kdy byl někdo připraven o život. Zákon rozlišoval mezi úmyslným a náhodným zabitím. V případě člověka, který prohlašoval, že někoho zabil náhodně, se zvažovaly tyto skutečnosti: (1) zda měl předtím k zabitému nenávist (5Mo 19:11, 12; srovnej Joz 20:5), (2) zda na oběť číhal (4Mo 35:20, 21) nebo (3) zda použil předmět nebo nástroj, kterými by mohlo být způsobeno smrtelné zranění (4Mo 35:16–18). Dokonce otroci, kteří byli zabiti, když  je jejich pán tloukl, měli být pomstěni. (2Mo 21:20) Pro úmyslné vrahy byl stanoven trest smrti, a výkupné bylo v jejich případě vyloučeno, ale lidé, kteří někoho zabili neúmyslně, si mohli zachránit život tím, že využili bezpečí, které jim bylo poskytnuto v útočištných městech. (2Mo 21:12, 13; 4Mo 35:30, 31; Joz 20:2, 3; viz heslo ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA.)

Určité úmyslné jednání, které jinému člověku nepřímo způsobilo smrt nebo k ní mohlo vést, se pokládalo za rovné úmyslné vraždě. Například ten, kdo byl majitelem trkavého býka a nedbal na předchozí výstrahy, aby býka střežil, mohl být usmrcen, jestliže jeho býk někoho zabil. V některých případech však mohlo být místo života majitele přijato výkupné. V takovém případě však soudci nepochybně vzali v úvahu okolnosti. (2Mo 21:29, 30) Také ten, kdo úkladně plánoval zabít někoho jiného tím, že předloží falešné svědectví, měl být sám usmrcen. (5Mo 19:18–21)

Zákon připouštěl sebeobranu, ale omezoval právo člověka bojovat o svůj majetek. Ten, kdo ve svém domě chytil zloděje při krádeži, ale tohoto přestupníka zabil během dne, si přivodil vinu krve. Bylo to tak nepochybně proto, že za kradení nebyl stanoven trest smrti a že totožnost zloděje mohla být určena a on mohl být předveden před soud. Avšak v noci mohlo být obtížné vidět, co vetřelec dělá, a zjistit, jaký záměr má. Proto člověk, který vetřelce zabil za tmy, byl považován za nevinného. (2Mo 22:2, 3)

V prvním století n. l. byli ti, kdo se snažili zabít Ježíše, označeni jako ‚děti Ďábla‘ — prvního zabijáka. (Jan 8:44) Znalci Zákona a farizeové zdobili hrobky spravedlivých lidí a prohlašovali, že oni by nikdy nebyli podílníky na usmrcování proroků. Přesto projevovali téhož vražedného ducha vůči Božímu Synu jako Ďábel. (Mt 23:29–32; srovnej Mt 21:33–45; 22:2–7; Sk 3:14, 15; 7:51, 52.)

Nenávist považována za rovnou vraždě. Vraždy vycházejí ze srdce člověka. (Mt 15:19; Mr 7:21; srovnej Ří 1:28–32.) Proto každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabijákem, vrahem. (1Ja 3:15) Kristus Ježíš spojil vraždu také s nesprávnými postoji, jako například s tím, když je někdo stále rozzlobený na svého bratra, utrhačně s ním mluví nebo neprávem bratra soudí a odsuzuje ho jako ‚opovrženíhodného blázna‘. (Mt 5:21, 22) Taková nenávist může vést ke skutečné vraždě. Zdá se, že v tomto světle lze chápat slova Jakuba (5:6): „Odsoudili jste, zavraždili jste spravedlivého.“ Ničemní bohatí lidé, kteří svou nenávist projevovali vůči pravým učedníkům Božího Syna a zacházeli s nimi utlačujícím způsobem, v některých případech tyto křesťany skutečně zavraždili. Kristus Ježíš se na způsob zacházení se svými bratry dívá tak, jako by se tím způsobem jednalo s ním; proto tito lidé obrazně zabili také jej, a právě tuto skutečnost měl Jakub zřejmě na mysli. (Srovnej Jk 2:1–11; Mt 25:40, 45; Sk 3:14, 15.)

Ačkoli Kristovi následovníci mohou být kvůli spravedlnosti pronásledováni, a dokonce zavražděni, nemají být shledáni, jak trpí proto, že by se dopustili vraždy nebo jiných zločinů. (Mt 10:16, 17, 28; 1Pe 4:12–16; Zj 21:8; 22:15)